Catholic liturgical translation

1 Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově.

2 Blaze těm, kdo dbají na jeho přikázání, hledají ho celým srdcem,

3 kdo nečiní nepravosti, ale chodí po jeho cestách.

4 Tys dal svá nařízení, aby se jich dbalo svědomitě.

5 Kéž jsou pevné mé cesty, abych zachovával tvé příkazy.

6 Neupadnu do hanby, budu-li si všímat všech tvých předpisů.

7 Oslavím tě upřímným srdcem, když se naučím tvým spravedlivým rozhodnutím.

8 Tvé příkazy chci zachovávat, jenom mě neopouštěj!

9 Jak půjde jinoch svou cestou bez úhony? Bude-li se chovat podle tvého slova.

10 Celým srdcem tě hledám, nedej, abych se odchýlil od tvých předpisů!

11 Ve svém srdci uchovávám tvůj výrok, abych se neprohřešil proti tobě.

12 Veleben jsi, Hospodine, nauč mě svým příkazům!

13 Svými rty vypočítávám všechna rozhodnutí tvých úst.

14 Raduji se na cestě tvých přikázání jako z velkého bohatství.

15 Chci rozjímat o tvých nařízeních, pozor dávat na tvé cesty.

16 Z tvých příkazů se budu těšit, nezapomenu na tvá slova.

17 Prokaž dobro svému služebníku, abych byl živ a zachovával tvé slovo.

18 Otevři mé oči, ať pozoruji divy tvého zákona.

19 Jsem na zemi jenom hostem, neskrývej přede mnou své předpisy.

20 Umdlévá má duše, když stále dychtí po tvých rozhodnutích.

21 Pokáral jsi pyšné: zlořečení, kdo se odchylují od tvých předpisů!

22 Sejmi ze mě potupu a hanbu, neboť zachovávám tvá přikázání.

23 I když se knížata ve schůzce proti mě umlouvají, tvůj služebník rozjímá o tvých předpisech.

24 Vždyť tvá přikázání jsou mým potěšením, tvé příkazy jsou mými rádci.

25 Přilnula k prachu má duše, navrať mi život podle svého slova.

26 Vyjevil jsem své osudy, a vyslyšels mě, nauč mě svým příkazům!

27 Pouč mě o smyslu svých nařízení, a budu rozjímat o tvých divech.

28 Duše má zármutkem slzí, pozvedni mě podle svého slova!

29 Odvrať mě od cesty lži, uštědři mi svůj zákon!

30 Vyvolil jsem si cestu pravdy, dal jsem přednost tvým rozhodnutím.

31 Lnu k tvým přikázáním, Hospodine, nezahanbuj mě!

32 Poběžím po cestě tvých předpisů, neboť mi rozšiřuješ srdce.

33 Ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů, a budu ji věrně zachovávat.

34 Pouč mě, ať zachovávám tvůj zákon a chráním ho celým svým srdcem.

35 Voď mě po stezce svých předpisů, neboť v ní mám zalíbení.

36 Nakloň mé srdce k svým přikázáním, nikoli však k nespravedlivému zisku.

37 Odvrať mé oči, ať nevidí marnost, dej mi život na své cestě!

38 Splň slib svému služebníku, aby se tě všichni báli.

39 Odvrať mou pohanu, které se děsím, neboť dobrá jsou tvá rozhodnutí.

40 Hle, toužím po tvých nařízeních, dej mi život pro svou spravedlnost!

41 Ať se mi dostane tvého slitování, Hospodine, tvé pomoci podle tvého slibu,

42 abych odpověděl těm, kteří mě tupí, vždyť důvěřuji v tvá slova.

43 Neodnímej z mých úst slovo pravdy, neboť doufám v tvá rozhodnutí.

44 Tvůj zákon chci stále střežit, navěky a navždy.

45 Pak si budu volně kráčet, protože hledám tvá nařízení.

46 O tvých přikázáních budu mluvit před králi a nebudu se stydět.

47 Budu se těšit tvými předpisy, které miluji.

48 Pozvednu své ruce k tvým předpisům a budu rozjímat o tvých příkazech.

49 Pamatuj na své slovo svému služebníku, kterým jsi mi dal naději.

50 To je má útěcha v mé bídě, že tvůj výrok mi dává život.

51 Pyšní mě nadmíru hanobí, ale neuchyluji se od tvého zákona.

52 Mám na mysli tvá dávná ustanovení, Hospodine, tím se těším.

53 Pobouření mě jímá pro bezbožníky, kteří opouštějí tvůj zákon.

54 Tvé příkazy opěvuji v písních v místě svého přebývání.

55 Vzpomínám v noci na tvé jméno, Hospodine, dbát chci na tvůj zákon.

56 To se mi stalo, že jsem zachoval tvá nařízení.

57 Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova.

58 Hledám tvou přízeň celým srdcem, smiluj se nade mnou podle svého slibu.

59 Uvažoval jsem o svých cestách a obrátil jsem své nohy k tvým přikázáním.

60 Spěchal jsem a neprodléval střežit tvé předpisy.

61 Ovinuly mě provazy bezbožníků, ale nezapomněl jsem na tvůj zákon.

62 Uprostřed noci vstávám, abych tě chválil pro tvá spravedlivá rozhodnutí.

63 Můj přítel je každý, kdo se tě bojí, kdo střeží tvá nařízení.

64 Země je plná tvé milosti, Hospodine, nauč mě svým příkazům.

65 Dobro jsi prokázal svému služebníku, Hospodine, podle svého slova.

66 Nauč mě moudrosti a vědění, neboť důvěřuji tvým předpisům.

67 Bloudil jsem před svým pokořením, nyní však dbám na tvůj výrok.

68 Jsi dobrotivý a prokazuješ dobrodiní, nauč mě svým příkazům.

69 Pyšní mě lživě očerňují, já však celým srdcem zachovávám tvá nařízení.

70 Necitelností ztučnělo jejich srdce, já se však z tvého zákona těším.

71 Dobře mi, že jsem byl pokořen, abych se naučil tvým příkazům.

72 Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře.

73 Tvé ruce mě učinily a utvořily, pouč mě, abych se naučil tvým předpisům.

74 Kdo se tě bojí, uzří mě a zaradují se, že jsem spoléhal na tvé slovo.

75 Vím, Hospodine, že spravedlivá jsou tvá rozhodnutí, že jsi mě pokořil podle práva.

76 Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku.

77 Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení.

78 Ať jsou zahanbeni pyšní, že mě bez důvodu trýzní, já však budu rozjímat o tvých nařízeních.

79 Ať se obrátí ke mně ti, kdo se tě bojí, kdo zachovávají tvá přikázání!

80 Nechť je mé srdce dokonalé v tvých příkazech, abych se nemusil hanbit.

81 Má duše umdlévá touhou po tvé pomoci, doufám v tvé slovo.

82 Mé oči umdlévají touhou po tvém výroku, kdy mě potěšíš?

83 I když jsem jako měch v kouři, nezapomínám na tvé příkazy.

84 Kolik je dnů tvého služebníka? Kdy budeš soudit ty, kdo mě pronásledují?

85 Pyšní vykopali proti mě jámy, ti, kdo nejednají podle tvého zákona.

86 Všechny tvé předpisy jsou spolehlivé; stíhají mě bez důvodu, pomoz mi!

87 Bezmála mě zahubili na zemi, já však jsem neopustil tvá nařízení.

88 Podle svého milosrdenství mi zachovej život, a budu dbát na přikázání tvých úst.

89 Navěky, Hospodine, trvá tvé slovo, je pevné jako nebesa.

90 Od pokolení do pokolení je tvá věrnost, založil jsi zemi, a ona trvá.

91 Podle tvých rozhodnutí trvá stále, neboť všechno ti slouží.

92 Kdyby tvůj zákon nebyl mým potěšením, dávno bych zahynul ve své bídě.

93 Navěky nezapomenu na tvá nařízení, vždyť skrze ně jsi mi dal život.

94 Jsem tvůj, zachraň mě, neboť jsem hledal tvá nařízení.

95 Bezbožníci na mě číhají, aby mě zahubili, já však dávám pozor na tvá přikázání.

96 Viděl jsem, že každá dokonalost má své meze, tvůj zákon však nemá konce.

97 Jak miluji tvůj Zákon, Hospodine! Po celý den o něm rozjímám.

98 Moudřejším nad mé nepřátele mě učinil tvůj předpis, neboť navěky je se mnou.

99 Rozumnější jsem nad všechny své učitele, neboť rozjímám o tvých přikázáních.

100 Rozvážnější jsem nad starce, neboť zachovávám tvá nařízení.

101 Zadržuji své nohy od každé zlé cesty, abych dbal na tvá slova.

102 Neuchyluji se od tvých rozhodnutí, protože tys mě poučil.

103 Jak sladké jsou na mém patru tvé výroky, nad med jsou sladší pro má ústa.

104 Tvými nařízeními jsem zmoudřel, proto nenávidím kdejakou neřestnou cestu.

105 Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce.

106 Přísahám a pevně si umiňuji, že budu dbát na tvá spravedlivá rozhodnutí.

107 Jsem velmi soužen, Hospodine, dej mi život podle svého slova.

108 Sliby mých úst přijmi, Hospodine, a nauč mě svým rozhodnutím!

109 Můj život je stále v nebezpečí, ale nezapomínám na tvůj zákon.

110 Bezbožníci pro mě nastrojili léčku, ale nezbloudil jsem od tvých nařízení.

111 Mým dědictvím navěky jsou tvá přikázání, neboť jsou radostí mého srdce.

112 Přiměl jsem své srdce plnit tvé příkazy, trvale a přesně.

113 Nenávidím nestálé lidi, miluji však tvůj zákon.

114 Jsi má ochrana a můj štít, důvěřuji tvému slovu.

115 Odstupte ode mě, zločinci, zachovám předpisy svého Boha.

116 Podporuj mě podle svého slibu, abych byl živ, mou naději nezklam!

117 Pomoz mi, a budu zachráněn, tvé příkazy budu mít stále na očích.

118 Pohrdáš všemi, kdo odstupují od tvých příkazů, neboť jejich myšlení je lživé.

119 Za strusku pokládáš všechny bezbožníky země, proto miluji tvá přikázání.

120 Strachem před tebou se děsí mé tělo a bojím se tvých rozhodnutí.

121 Jednal jsem podle práva a spravedlnosti, nevydávej mě mým trýznitelům!

122 Zaruč se ve prospěch svého služebníka, ať mě neutlačují pyšní!

123 Mé oči umdlévají touhou po tvé pomoci, po tvém spravedlivém slibu.

124 Jednej se svým služebníkem podle svého milosrdenství a svým příkazům mě nauč!

125 Jsem tvůj služebník, pouč mě, abych poznal tvá přikázání.

126 Je čas, aby Hospodin jednal: zrušili tvůj zákon!

127 Proto miluji tvé předpisy víc než zlato, než ryzí zlato.

128 Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu.

129 Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše.

130 Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi.

131 Otvírám ústa a nabírám dech, neboť toužím po tvých předpisech.

132 Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou, jak činíváš těm, kdo milují tvé jméno.

133 Veď mé kroky podle svého výroku, ať mi nevládne žádná nepravost!

134 Vysvoboď mě z útisku lidí, chci dbát na tvá nařízení.

135 Jasnou tvář ukaž svému služebníku a nauč mě svým příkazům!

136 Proudy slz mé oči prolévají pro ty, kteří nedbají na tvůj zákon.

137 Jsi spravedlivý, Hospodine, a správné je tvé rozhodnutí.

138 Se spravedlností jsi uložil svá přikázání, s pevností svrchovanou.

139 Má horlivost mě stravuje, neboť moji protivníci zapomněli na tvá slova.

140 Dokonale se osvědčil tvůj výrok a tvůj služebník ho miluje.

141 Jsem maličký a v nevážnosti, nezapomínám však na tvá nařízení.

142 Tvá spravedlnost je spravedlnost věčná, pevný je tvůj zákon.

143 Dostihly mě úzkost a útisk, tvé předpisy jsou mým potěšením.

144 Spravedlnost tvých přikázání trvá navěky, pouč mě, abych mohl žíti.

145 Volám z celého srdce: vyslyš mě, Hospodine, tvé příkazy chci zachovávat.

146 Volám k tobě: zachraň mě, a budu plnit tvá přikázání.

147 Přicházím na úsvitě a o pomoc volám, spoléhám na tvá slova.

148 Horlivější jsou mé oči než oči noční hlídky, abych rozjímal o tvém výroku.

149 Slyš můj hlas podle svého milosrdenství, Hospodine, a dej mi život podle svého rozhodnutí!

150 Blíží se ti, kdo mě lstivě pronásledují, daleko jsou od tvého zákona.

151 Blízko jsi, Hospodine, a všechny tvé předpisy jsou věrné.

152 Již dlouho vím z tvých přikázání, žes je ustanovil na věčné časy.

153 Pohleď na mou bídu a vysvoboď mě, neboť jsem nezapomněl na tvůj zákon.

154 Ujmi se mé pře a vykup mě, podle svého výroku mi dej život!

155 Daleko je od bezbožníků spása, neboť tvé příkazy nehledají.

156 Hojné je tvé slitování, Hospodine, dej mi život podle svých rozhodnutí!

157 Mnozí mě stíhají a tísní, od tvých přikázání neustoupím.

158 Viděl jsem odpadlíky a zhnusili se mi, poněvadž nedbali na tvůj výrok.

159 Hleď, miluji tvá nařízení, Hospodine, dej mi život podle svého milosrdenství!

160 Základem tvého slova je stálost, věčná jsou všechna tvá spravedlivá rozhodnutí.

161 Knížata mě stíhají bez důvodu, mé srdce má úctu k tvým slovům.

162 Raduji se z tvých výroků jako ten, kdo nalezl velkou kořist.

163 Nenávidím nepravost a protiví se mi, miluji však tvůj zákon.

164 Sedmkrát za den tě chválím pro tvá spravedlivá rozhodnutí.

165 Hojný pokoj těm, kdo milují tvůj zákon, nic zlého je nemůže potkat.

166 Očekávám tvou pomoc, Hospodine, a plním tvé předpisy.

167 Má duše uchovává tvá přikázání, velmi je miluji.

168 Střežím tvá nařízení a přikázání, neboť před tebou jsou všechny mé cesty.

169 Kéž k tobě přijde mé volání, Hospodine, pouč mě podle svého slova!

170 Má úpěnlivá prosba ať k tobě dojde, vysvoboď mě podle svého slibu!

171 Ať oplývají mé rty chvalozpěvem, žes mě naučil svým příkazům.

172 Ať můj jazyk opěvuje tvůj výrok, neboť všechny tvé předpisy jsou spravedlivé.

173 Kéž mi pomůže tvá ruka, vždyť jsem si vyvolil tvá nařízení.

174 Toužím po tvé spáse, Hospodine, a tvůj zákon je mým potěšením.

175 Kéž jsem živ, abych tě chválil, a tvá rozhodnutí ať mi pomáhají!

176 Bloudím jako ztracená ovce, hledej svého služebníka, neboť na tvé předpisy jsem nezapomněl.

Dieser Psalm ist im allgemeinen das im Herzen eingeschriebene Gesetz; daher nimmt er einen wichtigen Platz unter den Psalmen ein; auch steht er deutlich in Verbindung mit Israels Drangsalen in den letzten Tagen und ihrem vorhergegangenen Abweichen von Gott. Die verschiedenen Abschnitte des Psalmes (jedes Mal 8 Verse) zeigen uns, wie ich denke, die verschiedenen Arten der Herzensübungen des Überrestes in Verbindung mit dem Gesetz, das auf ihr Herz geschrieben ist, obgleich der allgemeine Grundsatz selbstverständlich durch den ganzen Psalm geht. Ich will ganz kurz auf die hauptsächliche Bedeutung jedes einzelnen dieser Abschnitte hinweisen.

Der erste Abschnitt (V. 1 - 8) macht uns natürlich mit dem allgemeinen Grundsatz bekannt. Wir finden hier zum drittenmal in den Psalmen den Ausdruck: „Glückselig ist der Mann“ - ein Beweis, dass die Seele unter schmerzlichen Prüfungen und Drangsalen zu der großen Wahrheit zurückgekehrt ist, die der erste Psalm entfaltet, wo die Folgen der praktischen Gerechtigkeit in Verbindung mit dem Gesetz Jehovas unter der unmittelbaren Regierung Gottes dargestellt werden. Psalm 32  weist auf die Glückseligkeit der Vergebung hin, und unser Psalm hier auf die Glückseligkeit eines Wandels mit Gott, nachdem der Abgeirrte trotz aller Schwierigkeiten und Schmähungen zurückgekehrt ist. Allerdings finden wir am Ende des ersten Buches der Psalmen (in Ps 41), wo Christus so klar eingeführt wird, auch eine Seligpreisung besonderer Art. Dort wird derjenige glückselig gepriesen, der die Stellung der Niedrigkeit, die Christus hienieden einnahm, versteht und darauf acht hat - sei es im Blick auf Ihn Selbst oder auf diejenigen, die in Seinen Fußstapfen wandeln. Denn der 1. Psalm ließ voraussetzen, dass der Gerechte unter der Regierung Gottes gesegnet sein würde, indem Gott Seinen ganzen Willen in bezug auf Ihn ausführte. Aber das Gegenteil schien wahr zu sein; ja, tatsächlich ist, wie wir wissen, vor den Augen des Menschen jene Erwartung gar nicht eingetreten, indem eine himmlische und göttliche Gerechtigkeit und Erlösung herbeigeführt wurde.

Daher besteht die wahre Glückseligkeit in der Erkenntnis und dem Verständnis der Stellung, in der Er, der wahre Glückselige, als der von Menschen Verworfene Sich befand - Er, der wahre Arme, der Selbst praktisch den Platz einnahm, den Er als einen glückseligen bezeichnet, wie wir dies in der Bergpredigt sehen, in der die große Wahrheit von dem „Gesetz im Inneren des Herzens“ niedergelegt ist. Doch auch der Umstände, in denen sich der Gerechte befindet, wird in diesem ersten Abschnitt mit den Worten gedacht: „Verlass mich nicht ganz und gar.“

Der zweite Abschnitt (V. 9 - 16) geht weiter. Das Wort bringt die Seele in Verbindung mit Gott. Wer dasselbe in seinem Herzen verwahrt, ist nicht nur glückselig, sondern das Wort übt auch eine reinigende Wirkung aus; die Seele verlangt wirklich nach dem Worte und wird darin befestigt. Man beachte die Verbindung zwischen Jehova und Seinem Worte (V. 10. 11).

Im dritten Abschnitt (V. 17-24) sehen wir, wie der, der das Wort im Herzen verwahrt, sich in der Prüfung auf die göttliche Barmherzigkeit stützt. Der fromme Israelit fleht, dass Jehova an ihm wohl tun möge; williger Gehorsam wird die Folge sein. In Vers 19 finden wir seine Lage gekennzeichnet. Vers 21 beweist, was wir in diesem ganzen fünften Buche der Psalmen gefunden haben, dass der Überrest schon Jehovas Einschreiten zu seiner Befreiung erfahren hat, obwohl die volle Segnung noch nicht erreicht ist. Die Verse 22 und 23 deuten hin auf die Verachtung, unter der der arme Überrest in den letzten Tagen leidet; Jehovas Gesetz ist in dieser Lage sein Trost und seine Wonne.

Der vierte Abschnitt (V. 25-32) enthält mehr innere Übungen. Die Seele klebt am Staube, doch bittet sie, dass Gott sie nach Seinem Worte beleben möge; sie möchte ihr Verlangen gestillt sehen durch dieses lebendige Wasser von Gott. Vor Gott ist sie offenbar geworden; sie hat ihre Wege erzählt. So ist es stets. Sie wünscht, dass Gott jeden Weg des Bösen von ihr abwende. Sie hängt an Seinen Zeugnissen und fleht: „Lass mich nicht beschämt werden!“ Die völlige Befreiung ist noch nicht da, aber der Psalmist sehnt sich nach derselben, um frei und ungehindert auf den Wegen Gottes gehen zu können; das ist die sichere Wirkung der Zucht Gottes. Eine Seele, die ihre Wonne an Seinen Geboten und an Seiner Heiligkeit gefunden hat, sehnt sich danach, frei und ungehindert in Seinen Wegen wandeln zu können. Obwohl auch hier das Wort im Herzen verwahrt wird, handelt es sich in diesem Abschnitt doch mehr um den bestimmt ausgedrückten Willen Gottes, um Seine Gebote, so wie Zacharias und Elisabeth „untadelig wandelten in allen Geboten und Satzungen des Herrn“ - eine liebliche und treue Darstellung des Überrestes! Bei dem Christen wird dies alles unbeschränkter und mehr innerlich sein; es wird sich bei ihm mehr um Heiligkeit als um einzelne Gebote handeln (obwohl es vielleicht mit diesen begonnen hat), sei es nun bei seiner ersten Berufung von Seiten Gottes, oder später unter der Zucht. Für den Christen handelt es sich darum, „im Licht zu wandeln, wie Gott im Lichte ist“, nicht um „Gebote und Satzungen Jehovas“. Doch dem Grundsatz nach ist die Sache wesentlich dieselbe. Diesen Psalm jedoch direkt auf den Christen anwenden, hieße von der Höhe der göttlichen Gedanken auf einen niedrigeren Standpunkt herabsteigen. Ihrer Natur nach sind indessen die in diesem Psalm dargestellten inneren Übungen voll Unterweisung für uns; denn Unterwürfigkeit und Vertrauen inmitten der Prüfung sind immer am Platz, obwohl die Formen, in denen diese Eigenschaften sich zeigen, bei einem Israeliten weit niedriger stehen als bei einem Christen. (Man vergleiche hiermit den Philipperbrief, der uns die christliche Erfahrung zeigt.)

Im fünften Abschnitt (V. 33 - 40) fleht der Psalmist um göttliche Leitung und Unterweisung in den Wegen Gottes und in Seinem Gesetz;

im sechsten (V. 41- 48) um die sichtbare Erweisung der Gütigkeiten Jehovas auf diesem Pfade, damit er den Feinden gegenüber Zuversicht haben und an dem Gesetz Gottes festhalten könne.

Im siebenten Abschnitt (V. 49 - 56) stützt sich der Psalmist, da er durch das Wort Jehovas belebt worden ist, auf dieses Wort; denn Gott hat ihn gelehrt, darauf zu vertrauen, weil es Sein Wort ist, so dass er sich nun auf alle Seine Zusagen verlässt. In den Bedrängnissen, in denen es an jeder Ermunterung von außen her fehlte, trösteten die Rechte Jehovas das Herz.

Dies führt weiter zu dem achten Abschnitt (V. 57-64). Das Teil des Psalmisten war Jehova; er hatte Ihn gesucht, Selbstgericht geübt und seine Füße zu Seinen Zeugnissen gekehrt. Er vertraut auf Jehova und preist Ihn in den stillen Stunden der Nacht, wo das Herz mit sich allein ist. Er ist der Gefährte derer, die Jehova fürchten. So werden seine Gedanken freudiger gestimmt, und er sieht schon um sich her die Entfaltung der Güte Jehovas in Macht. Wahrlich, eine liebliche Äußerung der Übungen und Gefühle des Herzens.

Der neunte Abschnitt (V. 65-72) macht uns mit den Umständen des Psalmisten bekannt. Getröstet durch die Güte Jehovas, wie wir im vorigen Abschnitt sahen, kann er nun die ihn umgebenden Umstände mit den Augen Gottes und nach Seinen Gedanken betrachten. Es handelt sich in diesem Abschnitt, wie wir schon sagten, wesentlich um die Umstände, d. h. wir erfahren die Gefühle des Psalmisten über dieselben. Schon hat Jehova Gutes an ihm getan nach Seinem Worte, und er trachtet nach weiterer göttlicher Unterweisung, um die Absichten Gottes völlig zu verstehen. Er ist gedemütigt worden; vorher war er irregegangen, jetzt aber geht er voran in dem Geist und auf dem Pfade des Gehorsams. Die Übermütigen haben Lügen wider ihn erdichtet, und ihr Herz ist dick geworden wie Fett; sie stehen nicht in Verbindung mit Jehova, nicht im Gehorsam Ihm gegenüber. Der Psalmist erkennt, wie gut es für ihn ist, dass er gedemütigt worden ist, um die Satzungen Jehovas zu lernen. Nichts kennzeichnet klarer die richtige innere Stellung der Seele als dieses Sichhinwenden zu den Vorschriften Jehovas („Herr, was willst du, dass ich tun soll?“); man heißt dann alles willkommen, was dahin führt, und gibt dem Willen Gottes den richtigen Platz im Herzen, indem man ihn in seiner Autorität und Vollkommenheit anerkennt.

Der zehnte Abschnitt (V. 73 - 80) enthält zwei Hauptgedanken, der Psalmist wendet sich erstens zu Jehova als zu seinem Schöpfer: „Deine Hände haben mich gemacht und bereitet“, und er bittet Ihn, Sein armes Geschöpf als ein treuer Schöpfer zu leiten. Die, welche Jehova fürchten, werden ihn sehen und sich freuen, denn sie haben auf Sein Wort geharrt. Zweitens weiß der Psalmist, dass es die Treue Jehovas ist, die ihn gedemütigt hat; aber er bittet nun, dass Seine Erbarmungen über ihn kommen und die Übermütigen beschämt werden möchten, und dass die, welche Jehova fürchten, sich zu Ihm kehren möchten. Dies alles ist verbunden mit dem Begehren, dass das eigene Herz in den Satzungen Jehovas untadelig sein möge.

Im elften Abschnitt (V. 81 - 88) wird der Ruf dringlicher. Die Seele ist unter dem Druck der Prüfung und schmachtet nach Befreiung; sie erwartet, dass Jehova Gericht übe, denn sie wandelt in Seinen Vorschriften; von den Übermütigen, die Jehova und Sein Gesetz verachten, wird sie ohne Ursache verfolgt.

Der zwölfte Abschnitt (V. 89 - 96) erblickt in der Schöpfung einen Beweis von der unwandelbaren Treue Gottes: Sein Wort steht fest in den Himmeln, wo nichts dasselbe antasten oder erschüttern kann. Wäre nicht das Gesetz Jehovas die Wonne der Seele und ihr Trost gewesen, so wäre sie dem Druck der Prüfung erlegen. Wahrlich, ein kostbarer Besitz ist das Wort inmitten einer solchen Welt! Wir besitzen mehr als nur Gebote. Doch wir können sagen: „Von aller Vollkommenheit habe ich ein Ende gesehen.“

Ein anderer tröstlicher Gedanke erwächst aus all diesen Übungen: „Ich bin dein.“

Im dreizehnten Abschnitt (V. 97 - 104) gibt der Psalmist seiner Wonne an dem Gesetz Jehovas Ausdruck; es wirkt geistliche Einsicht im Herzen.

Im vierzehnten Abschnitt (V. 105 - 112) ist es das Wort, das die Seele auf ihrem Pfade leitet; bekümmert und niedergebeugt schaut sie nach Trost aus von Dem, in dessen Vorschriften sie wandelt trotz aller Feinde und ihrer Schlingen.

Im fünfzehnten Abschnitt (V. 113 - 120) sagt der Psalmist: „Die Doppelherzigen hasse ich.“ Gott ist sein Bergungsort, die Übeltäter weist er von sich. Er ruft Jehova an, ihn zu unterstützen, damit er nicht beschämt werde in seiner Hoffnung. Im Blick auf das sichere Gericht der Gesetzlosen empfindet er eine heilige Furcht.

Im sechzehnten Abschnitt (V. 121 - 128) fleht er ernstlicher um das Einschreiten Jehovas zu seiner Befreiung. Dass die Bösen das Gesetz Jehovas gebrochen haben, dient nur dazu, dass er selbst sich um so fester an dasselbe klammert. Es ist Zeit für Jehova, zu handeln.

In den folgenden fünf Abschnitten (V. 129 - 168) zeigen sich die Folgen dieses Sich-Anklammerns des Gläubigen an das Gesetz und die Zeugnisse Jehovas sowie der Wert, den diese in jeder Hinsicht für sein Herz haben. Wir finden die Prüfung, in der er sich noch auf dem Pfade der Gerechtigkeit befindet, und das Verlangen, nach seiner Befreiung aus derselben in den Wegen Jehovas zu wandeln, zugleich auch den Ausdruck seines tiefen Schmerzes darüber, dass die Treulosen das Gesetz nicht halten. Er wartet auf Unterweisung, Belebung und Bewahrung, und erinnert sich des ewigen Charakters der Zeugnisse Gottes, so dass er daran festhält, obwohl er von den Bösen unterdrückt wird.

Der zweiundzwanzigste Abschnitt (V. 169 - 176) trägt, da er den Schluss des Psalmes bildet, einen mehr allgemeinen Charakter; er bringt sozusagen eine kurze Wiederholung des Inhalts aller vorhergehenden Abschnitte. Der Bedrängte, der seine Wonne an dem Gesetz hat, fleht: „Lass mein Schreien nahe vor dich kommen“; er begehrt Einsicht nach dem Worte Jehovas und Errettung nach Seiner Zusage; er will Sein Lob hervorströmen lassen, wenn Er ihn Seine Satzungen gelehrt hat. Seine Zunge soll laut reden von Seinem Worte. Er hat das Bewusstsein, dass alle Gebote Jehovas Gerechtigkeit sind; er erwartet Hilfe von der Hand Jehovas, weil er Seine Vorschriften erwählt hat; er sehnt sich nach Seiner Rettung, denn er hat kein Vertrauen auf Menschen; er hat seine Wonne an dem Gesetz Jehovas, nicht an seinem eigenen Willen oder an den Wegen des Übermütigen. „Lass meine Seele leben“, so bittet er, damit sie Gott preise. Er sagt. „Deine Rechte mögen mir helfen“, denn die Macht des Todes umgibt ihn, und er ist von den Bösen bedrängt. Schließlich erkennt er an, dass er umhergeirrt ist wie ein verlorenes Schaf, und er fleht zu Jehova, dem Hirten Israels: „Suche deinen Knecht, denn ich habe deine Gebote nicht vergessen.“ Das ist der innere Zustand Israels in den letzten Tagen, wenn (bei der Rückkehr ins Land, denke ich) das Gesetz im Innern ihres Herzens eingeschrieben, aber ihre volle Befreiung und endgültige Segnung noch nicht gekommen ist. Der 119. Psalm beschreibt in der Tat den inneren Zustand der Gottesfürchtigen in den Umständen, die der 118. Psalm prophetisch darstellt.