Ondřej M. Petrů Translation - NT (CZ)

1Bylo to dva dni před velkonocemi a obdobím nekvašeného chleba. Velekněží a vykladači Písma přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a připravili ho o život; 2říkalo se totiž: »Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu.« 3Když byl Ježíš v Betánii v domě Šimona Malomocného, přišla k němu při jídle jedna žena s alabastrovou nádobkou drahocenného oleje z pravého nardu, ulomila nádobce hrdlo a olej mu vylila na hlavu. 4Někteří to však těžce nesli a mezi sebou si říkali: »Nač toto plýtvání olejem? 5Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a mohlo se to dát chudým.« A zlobili se na ni. 6Ježíš však řekl: »Nechte ji! Proč jí to máte za zlé? Dobrý čin na mně vykonala. 7Chudé budete přece mít mezi sebou vždycky a můžete jim prokazovat dobrodiní, kdykoli chcete, mne však vždycky mít nebudete. 8Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k pohřbu. 9Skutečně, říkám vám: Všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat i o tom, co vykonala.« 10Jidáš Iškariotský, jeden z jeho dvanácti učedníků, odešel k velekněžím, aby jim Ježíše zradil. 11Jak to slyšeli, zaradovali se a slíbili, že mu dají peníze. Hledal tedy vhodnou příležitost, jak by ho zradil. 12První den v období nekvašeného chleba, když se zabíjel velkonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: »Kam chceš abychom ti šli připravit velkonoční večeři?« 13Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: »Jděte do města a potkáte člověka, který ponese džbán vody. Jděte za ním, 14a kam vejde, tam řekněte hospodáři: ,Mistr vzkazuje: Kde je pro mne místnost, v které bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?’ 15On vám ukáže velkou světnici v poschodí, opatřenou lehátky a přichystanou. Tam nám připravte večeři.« 16Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim to řekl, a připravili velikonočního beránka. 17Večer přišel Ježíš se svými dvanácti učedníky. 18Když byli u stolu a jedli, řekl: »Skutečně, říkám vám: Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí.« 19Zesmutněli z toho a začali mu říkat jeden přes druhého: »Já snad přece ne?« 20Odpověděl jim: »Jeden ze dvanácti, který si tu se mnou namáčí v téže míse. 21Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověkovi, který Syna člověka zradí. Pro toho by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.« 22Když jedli, vzal Ježíš chléb, pronesl požehnání, rozlámal ho a dával jim se slovy: »Vezměte, toto je mé tělo.« 23Potom vzal kalich, pronesl díkůvzdání, podal jim ho a pili z něho všichni. 24A řekl jim: »Toto je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za mnoho lidí. 25Skutečně, říkám vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy, až budu pít z nového kalicha v Božím království.« 26Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. ^a (a) »Chvalozpěv« je tzv. velký hallel: [Ž 113 - Ž 118] 27Ježíš jim řekl: »Všichni odpadnete, neboť je psáno: Udeřím na pastýře, a ovce se rozprchnou. ^a (a) [Za 13:7] 28Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.« 29Petr mu na to řekl: »I když všichni odpadnou, já ne!« 30Ježíš mu odpověděl: »Skutečně, říkám ti, že ty dnes, tuto noc, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.« 31Ale Petr ještě rozhodněji tvrdil: »I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!« Stejně tak mluvili všichni. 32Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany. Ježíš řekl učedníkům: »Poseďte tady, až se pomodlím.« 33A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Vtom začala na Ježíše padat hrůza a úzkost. 34Řekl jim: »Je mi přesmutno až k smrti. Zůstaňte tady a bděte!« 35Trochu poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina. 36Řekl: »Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš.« 37Potom se vrátil a shledal, že spí. Řekl Petrovi: »Šimone, ty spíš? To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít? 38Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch by sice chtěl, ale tělo je slabé.« 39A zase odešel a modlil se stejnými slovy. 40Znovu se vrátil a shledal, že spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli. 41Když přišel potřetí, řekl jim: »Ještě pořád spíte a odpočíváte? Už dost! Má chvíle nadešla: teď bude Syn člověka vydán do rubou hříšníků. 42Vstaňte, pojďme. Můj zrádce už je nablízku.« 43Zatímco Ježíš ještě mluvil, objevil se Jidáš, jeden ze dvanáctí učedníků, a s ním celý houf s meči a holemi, jak je poslali velekněží, vykladatelé Písma a starší. 44Zrádce s nimi smluvil toto znamení: »Koho políbím, ten je to; toho se chopte, zabezpečte a odveďte!« 45A když Jidáš přišel, hned k němu přistoupil a řekl: »Mistře!« a políbil ho. 46Lidé z houfu se hned přiblížili k Ježíšovi a chopili se ho. 47Jeden z okolostojících však vytáhl meč, sekl po sluhovi velekněze a uťal mu ucho.  48Ježíš promluvil a řekl jim: »Jako na buřiče jste vytáhli s meči a s holemi, abyste mě zatkli.  49Den co den jsem býval u vás v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Ale musely se splnit výroky Písma.« 50Ale to už ho všichni opustili a utekli. 51Jen jeden mladík šel za ním, měl pouze přehozeno lněné plátno přes hole tělo. I toho chtěli chytit, 52ale on jim nechal plátno v rukou a utekl nahý. 53Ježíše odvedli k veleknězi. Tam se shromáždili všichni velekněží, starší a vykladatelé Písma. 54Petr šel zpovzdáli za ním až dovnitř do veleknězova dvora; sedl si mezi služebníky k ohni a ohříval se. 55Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nic nenacházeli. 56Mnoho lidí sice proti němu lživě vypovídalo, ale jejich výpovědi nebyly shodné. 57Někteří takoví pak vystoupili a lživě proti němu vypovídali: 58»My jsme ho slyšeli, jak říkal: Já zbořím tento chrám, vystavěný rukama, a ve třech dnech zbuduji jiný, rukama nevystavěný!« 59Ale ani v této věci nebylo jejich svědectví shodné. 60Tu povstal velekněz, postavil se doprostřed a zeptal se Ježíše: »Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě svědčí?« 61On však mlčel a vůbec nic neodpověděl. Velekněz se ho znovu zeptal: »Jsi ty Mesiáš, syn Boha Požehnaného?« 62Ježíš odpověděl: »Ano, jsem. A uvidíte Syna člověka po pravici Všemohoucího, jak přichází v nebeských oblacích.« ^a (a) [Ž 110:1; Da 7:13] 63Na ta slova si roztrhl velekněz roucho a prohlásil: »Nač ještě potřebujeme svědky? 64Právě jste slyšeli rouhání. Co tomu říkáte?« A všichni prohlásili, že propadá trestu smrti. 65Někteří začali na něj plivat, zahalovali mu tvář, tloukli ho pěstmi a říkali mu: »Ukaž se jako prorok!« Také služebníci se do něho pustili a bili ho. 66Petr byl dole na dvoře a tam přišla také jedna z veleknězových služek. 67Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: »Ty taky jsi byl s tím nazaretským Ježíšem!« 68Ale on to zapřel: »Nevím ani nerozumím, co povídáš.« Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. 69Ta služka tam Petra uviděla a hned zase začala říkat lidem, co stáli u ní: »To je jeden z nich.« 70Ale Petr opět zapíral. Za chvilku řekli Petrovi zase ti, kteří u něho stáli: »Je to jisté, že k nim patříš, vždyť jsi přece Galilejec!« 71On se však začal zaklínat a přísahat: »Toho člověka, o kterém mluvíte, vůbec neznám!« 72A kohout zakokrhal podruhé. Tu si Petr vzpomněl, jak mu Ježíš řekl: »Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.« A propukl v pláč.


Matthew Henry - Concise Commentary
 1   Did Christ pour out his soul unto death for us, and shall we think any thing too precious for him? Do we give him the precious ointment of our best affections? Let us love him with all the heart, though it is common for zeal and affection to be misunderstood and blamed; and remember that charity to the poor will not excuse any from particular acts of piety to the Lord Jesus. Christ commended this woman's pious attention to the notice of believers in all ages. Those who honour Christ he will honour. Covetousness was Judas' master lust, and that betrayed him to the sin of betraying his Master; the devil suited his temptation to that, and so conquered him. And see what wicked contrivances many have in their sinful pursuits; but what appears to forward their plans, will prove curses in the end.

 12   Nothing could be less the result of human foresight than the events here related. But our Lord knows all things about us before they come to pass. If we admit him, he will dwell in our hearts. The Son of man goes, as it is written of him, as a lamb to the slaughter; but woe to that man by whom he is betrayed! God's permitting the sins of men, and bringing glory to himself out of them, does not oblige them to sin; nor will this be any excuse for their guilt, or lessen their punishment.

 22   The Lord's supper is food for the soul, therefore a very little of that which is for the body, as much as will serve for a sign, is enough. It was instituted by the example and the practice of our Master, to remain in force till his second coming. It was instituted with blessing and giving of thanks, to be a memorial of Christ's death. Frequent mention is made of his precious blood, as the price of our redemption. How comfortable is this to poor repenting sinners, that the blood of Christ is shed for many! If for many, why not for me? It was a sign of the conveyance of the benefits purchased for us by his death. Apply the doctrine of Christ crucified to yourselves; let it be meat and drink to your souls, strengthening and refreshing your spiritual life. It was to be an earnest and foretaste of the happiness of heaven, and thereby to put us out of taste for the pleasures and delights of sense. Every one that has tasted spiritual delights, straightway desires eternal ones. Though the great Shepherd passed through his sufferings without one false step, yet his followers often have been scattered by the small measure of sufferings allotted to them. How very apt we are to think well of ourselves, and to trust our own hearts! It was ill done of Peter thus to answer his Master, and not with fear and trembling. Lord, give me grace to keep me from denying thee.

 32   Christ's sufferings began with the sorest of all, those in his soul. He began to be sorely amazed; words not used in St. Matthew, but very full of meaning. The terrors of God set themselves in array against him, and he allowed him to contemplate them. Never was sorrow like unto his at this time. Now he was made a curse for us; the curses of the law were laid upon him as our Surety. He now tasted death, in all the bitterness of it. This was that fear of which the apostle speaks, the natural fear of pain and death, at which human nature startles. Can we ever entertain favourable, or even slight thoughts of sin, when we see the painful sufferings which sin, though but reckoned to him, brought on the Lord Jesus? Shall that sit light upon our souls, which sat so heavy upon his? Was Christ in such agony for our sins, and shall we never be in agony about them? How should we look upon Him whom we have pierced, and mourn! It becomes us to be exceedingly sorrowful for sin, because He was so, and never to mock at it. Christ, as Man, pleaded, that, if it were possible, his sufferings might pass from him. As Mediator, he submitted to the will of God, saying, Nevertheless, not what I will, but what thou wilt; I bid it welcome. See how the sinful weakness of Christ's disciples returns, and overpowers them. What heavy clogs these bodies of ours are to our souls! But when we see trouble at the door, we should get ready for it. Alas, even believers often look at the Redeemer's sufferings in a drowsy manner, and instead of being ready to die with Christ, they are not even prepared to watch with him one hour.

 43   Because Christ appeared not as a temporal prince, but preached repentance, reformation, and a holy life, and directed men's thoughts, and affections, and aims to another world, therefore the Jewish rulers sought to destroy him. Peter wounded one of the band. It is easier to fight for Christ than to die for him. But there is a great difference between faulty disciples and hypocrites. The latter rashly and without thought call Christ Master, and express great affection for him, yet betray him to his enemies. Thus they hasten their own destruction.

 53   We have here Christ's condemnation before the great council of the Jews. Peter followed; but the high priest's fire-side was no proper place, nor his servants proper company, for Peter: it was an entrance into temptation. Great diligence was used to procure false witnesses against Jesus, yet their testimony was not equal to the charge of a capital crime, by the utmost stretch of their law. He was asked, Art thou the Son of the Blessed? that is, the Son of God. For the proof of his being the Son of God, he refers to his second coming. In these outrages we have proofs of man's enmity to God, and of God's free and unspeakable love to man.

 66   Peter's denying Christ began by keeping at a distance from him. Those that are shy of godliness, are far in the way to deny Christ. Those who think it dangerous to be in company with Christ's disciples, because thence they may be drawn in to suffer for him, will find it much more dangerous to be in company with his enemies, because there they may be drawn in to sin against him. When Christ was admired and flocked after, Peter readily owned him; but will own no relation to him now he is deserted and despised. Yet observe, Peter's repentance was very speedy. Let him that thinketh he standeth take heed lest he fall; and let him that has fallen think of these things, and of his own offences, and return to the Lord with weeping and supplication, seeking forgiveness, and to be raised up by the Holy Spirit.