Aplikace, kterou právě používáte, je biblický program Studijní on-line bible (dále jen SOB) verze 2. Jedná se prozatím o testovací verzi, která je oproti původní verzi postavena na HTML5, využívá JavaScriptovou knihovnu JQuery a framework Bootstrap. Nová verze přináší v některých ohledech zjednodušení, v některých ohledech je tomu naopak. Hlavní výhodou by měla být možnost využívání knihovny JQuery pro novou verzi tooltipů (ze kterých je nově možné kopírovat jejich obsah, případně kliknout na aktivní odkazy na nich). V nové verzi by zobrazení překladů i vyhledávek mělo vypadat "profesionálněji", k dispozici by měly být navíc např. informace o modulech apod. Přehrávač namluvených překladů je nyní postaven na technologii HTML5, tzn., že již ke svému provozu nepotřebuje podporu Flash playeru (který již oficiálně např. pro platformu Android není k dispozici, a u kterého se počítá s postupným všeobecným útlumem).
Application you're using is a biblical program Online Bible Study (SOB), version Nr. 2. This is yet a testing release, which is (compared to the previous version) based on HTML5, uses JQuery JavaScript library and Bootstrap framework. The new version brings in some aspects simplifications. The major advantage should be the possibility of using JQuery for the new version tooltips (from which it is now possible to copy their content, or click on active hyperlinks). In the new version are also available informations about the modules and the like. The player of the narrated translations is now HTML5 powered (he does not need Flash player). I hope, that the new features will be gradually added.
Diviš Libor URL: www.obohu.cz E-mail: infoobohu.cz Skype: libordivis
Přináší nadčasové poselství Bible v současné, čtivé češtině. Usiluje o maximální věrnost původním hebrejským, aramejským a řeckým textům, zároveň však chce oslovit dnešní čtenáře, ať už jsou zvyklí čerpat z této knihy inspiraci pro každý den, anebo ji otevírají poprvé. Druhé vydání (2015) doplněné o deuterokanonické knihy.
PŘEDMLUVA K DRUHÉMU VYDÁNÍ
Šest let po první edici Bible21 máme nesmírnou radost, že můžeme náš překlad představit čtenářům v nové podobě. V roce 2009 jsme byli překvapeni nečekanou odezvou, kterou nové znění v moderní češtině vyvolalo. Nikdo z nás si nepředstavoval, že se o Bibli se bude týdny a měsíce diskutovat v médiích i jinde a především, že nového překladu se během krátké doby rozšíří více než 100 000 výtisků. Upřímně za to děkujeme Bohu, všem podporovatelům a samozřejmě čtenářům! Ohlasům odborné i laické veřejnosti vděčíme za řadu připomínek a návrhů k úpravám a opravám. Také jako překladatelé jsme se textu nadále věnovali, jak s ohledem na přesnost, tak i na srozumitelnost. Výsledkem je několik set (veskrze drobných) změn oproti prvnímu vydání. Část čtenářů, stejně jako česká překladatelská tradice, si rovněž žádala, abychom po vydání Bible v užším, tzv. palestinském kánonu, do budoucna překlad rozšířili také o knihy alexandrijského kánonu, dříve známé jako Apokryfy, nyní nazývané přesněji Deuterokanonické knihy. Podobně jako před námi Český ekumenický překlad, i my nyní ve druhém vydání předkládáme čtenářům Písmo v tomto širším rozsahu.
Zároveň bychom tímto počinem rádi přispěli k letošním připomínkám 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, který Bibli do tehdejší češtiny upravoval, biblickou zvěstí žil, zvěstoval ji svým současníkům a pro věrnost jejímu pochopení nakonec položil život. S pokorou a vděčností tedy čtenářům představujeme toto vydání Bible21 jako druhé, opravené, rozšířené a jubilejní. Přejeme čtenářům a jistě i sobě, aby i pro nás v 21. století platilo, co před šesti staletími uvedl Jan Hus ve své Postile: „Boží Písmo jest zákon nad jiné zákony, v němž spravedlivý člověk má mysliti i v noci i ve dne.“
Překladatelé
Praha, květen 2015
Copyright: Vedoucí projektu: Alexandr Flek, B.A., M.Th. Odborná spolupráce: Mgr. Jiří Hedánek (hebrejština, aramejština) Pavel Hoffman, B.A., M.A., M.Div. (řečtina) Zdeněk Sýkora, M.Div. (textová kritika). Vydal BIBLION, o. s., © 2009,2015 Krocínovská 6, 160 00 Praha 6 za podpory Nadačního fondu NBK Vydání druhé, 2015 Citace nepřesahující 500 biblických veršů nebo 50% díla, ve kterém jsou užity, je možné publikovat v jakékoli formě bez písemného svolení vydavatele, pokud taková citace neobsahuje celou knihu nebo více knih Bible. V díle citujícím tento překlad uveďte laskavě následující anotaci: „Citáty označené zkratkou B21 jsou z Bible, překladu 21. století © 2015 BIBLION, o. s. Použito se svolením vydavatele. Všechna práva vyhrazena.“ Pro kratší citace v neprodejných materiálech není výše uvedená plná anotace nutná, citát je však na konci potřeba označit zkratkou „Bible21“ nebo „B21“. Adresa pro objednávky a veškerou korespondenci: BIBLE21, 756 45, Branky 11
1 Potom procházel jednotlivá města a vesnice, kázal a ohlašoval Boží království. Bylo s ním jeho Dvanáct
2 a také některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdaléna, z níž vyšlo sedm démonů,
3 Johana, manželka Herodova úředníka Chuzy, také Zuzana a mnoho jiných, které ho podporovaly ze svých prostředků.
4 Když se začal scházet veliký zástup (neboť lidé z jednotlivých měst proudili za ním), promluvil v podobenství:
5 „Vyšel rozsévač, aby rozséval své zrno. A jak rozséval, jedno padlo podél cesty, bylo pošlapáno a sezobali je ptáci.
6 Jiné padlo na skálu, a když vzešlo, uschlo, protože nemělo vláhu.
7 Další padlo mezi trní a to rostlo spolu s ním, až je udusilo.
8 Jiné však padlo do dobré země, a když vzešlo, přineslo stonásobnou úrodu.“ Když to dořekl, zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“
9 Učedníci se ho ptali, co je to za podobenství.
10 Řekl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, k ostatním ale mluvím v podobenstvích, aby ‚hleděli, ale neviděli a slyšeli, ale nerozuměli.‘
11 Zrno v tom podobenství je Boží slovo.
12 Ti podél cesty jsou ti, kteří slyší, ale potom přichází ďábel a bere jim Slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni.
13 Ti na skále jsou ti, kteří slyší Slovo a s radostí je přijímají, ale nemají kořeny. Ti věří jen dočasně, v době pokušení odpadají.
14 Zrno, které zapadlo mezi trní, jsou ti, kteří slyšeli, ale pozvolna bývají dušeni starostmi, bohatstvím a rozkošemi tohoto života, takže nedozrají, aby nesli ovoce.
15 Zrno v dobré zemi jsou ale ti, kteří slyší Slovo, chovají je v ušlechtilém a dobrém srdci a vytrvale přinášejí užitek.
16 Nikdo nerozsvítí lampu, aby ji přikryl nádobou nebo postavil pod postel. Postaví ji na svícen, aby příchozí viděli světlo.
17 Není totiž nic tajného, co nebude zjeveno, ani nic skrytého, co nebude poznáno a nevyjde najevo.
18 Proto dávejte pozor na to, jak posloucháte. Tomu, kdo má, totiž bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co si myslí, že má.“
19 Tehdy za ním přišla jeho matka a bratři, ale kvůli zástupu se k němu nemohli dostat.
20 Oznámili mu: „Tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí tě vidět.“
21 On jim však odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a plní je.“
22 Jednoho dne nastoupil se svými učedníky na loď a řekl jim: „Přeplavme se přes jezero.“ Odrazili od břehu
23 a on během plavby usnul. Vtom se na jezero snesla větrná bouře, takže začali nabírat vodu a hrozilo, že utonou.
24 Přistoupili tedy a vzbudili ho: „Mistře, mistře, umíráme!“ Vstal, okřikl vítr a vzedmuté vlny, ty rázem přestaly a byl klid.
25 „Kde je vaše víra?“ zeptal se jich. Zděšeni a ohromeni se pak ptali jeden druhého: „Kdo to vůbec je, že přikazuje i větru a vodám a poslouchají ho?“
26 Takto se přeplavili do gerasenského kraje, který leží naproti Galileji.
27 Jakmile vystoupil na zem, setkal se s ním jeden muž z toho města, který byl už dlouho posedlý démony. Nenosil žádné šaty ani nebydlel v domě, ale v hrobkách.
28 Když uviděl Ježíše, vykřikl, padl před ním na zem a hlasitě zvolal: „Co je ti do mě, Ježíši, Synu Nejvyššího Boha? Prosím tě, netrýzni mě!“
29 Ježíš totiž tomu nečistému duchu přikázal, aby z toho člověka vyšel. (Předtím ho ten démon často popadal, takže ho museli spoutávat řetězy a držet ho v okovech, ale on ta pouta trhal a býval démonem hnán do pouště.)
30 „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho Ježíš. „Legie,“ odpověděl. Vstoupilo totiž do něj množství démonů.
31 Ti ho teď prosili, aby je nevyháněl do bezedné propasti.
32 Na blízkém kopci se právě páslo veliké stádo prasat, a tak ho démoni prosili, aby jim dovolil vejít do nich. Jakmile jim to dovolil,
33 vyšli z toho člověka a vešli do prasat. Stádo se pak vrhlo ze srázu do jezera a utonulo.
34 Když pasáci uviděli, co se stalo, utekli a cestou to vyprávěli ve městě i na venkově.
35 Lidé se šli podívat, co se stalo. Když přišli k Ježíši a našli toho muže, z něhož vyšli démoni, jak sedí u Ježíšových nohou oblečen a při zdravém rozumu, dostali strach.
36 Očití svědkové jim pak vyprávěli, jak byl ten, který býval posedlý démony, zachráněn.
37 Všichni obyvatelé gadarenského kraje ho potom prosili, aby od nich odešel, neboť byli sevřeni velikým strachem. Nastoupil tedy do lodi, aby se vrátil.
38 Onen muž, ze kterého vyšli démoni, ho prosil, aby mohl zůstat s ním. Ježíš ho ale propustil.
39 „Vrať se domů,“ řekl mu, „a vypravuj, jak veliké věci pro tebe udělal Bůh.“ Odešel tedy a rozhlašoval po celém městě, jak veliké věci pro něj Ježíš udělal.
40 Při návratu Ježíše vítal dav lidí; všichni už na něj čekali.
41 Vtom přišel muž jménem Jairus, představený synagogy. Padl Ježíši k nohám a prosil ho, aby s ním šel domů.
42 Měl totiž jedinou dceru, asi dvanáctiletou, a ta umírala. Šel tedy za ním a davy ho tiskly ze všech stran.
43 Byla tam jedna žena, která už dvanáct let trpěla krvácením. Utratila všechno své živobytí na lékaře, ale žádný ji nemohl uzdravit.
44 Když se ale zezadu přiblížila k Ježíši a dotkla se cípu jeho roucha, její krvácení ihned přestalo.
45 „Kdo se mě dotkl?“ ptal se Ježíš. Když se nikdo nepřiznával, ozval se Petr: „Mistře, davy se na tebe mačkají a tlačí…“
46 Ježíš ale opakoval: „Někdo se mě musel dotknout. Cítil jsem, jak ze mě vyšla moc.“
47 Žena viděla, že se to neutají. S rozechvěním přistoupila, padla před ním a pověděla mu přede všemi, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena.
48 „Dcero,“ odpověděl jí Ježíš, „tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji.“
49 Než to dořekl, přišel někdo z domu představeného synagogy se slovy: „Tvá dcera umřela. Není třeba obtěžovat mistra.“
50 Ježíš to však zaslechl a řekl mu: „Neboj se, jenom věř. Bude zachráněna.“
51 Když pak vcházel do toho domu, nepustil dovnitř nikoho kromě Petra, Jakuba, Jana a rodičů děvčátka.
52 Všichni nad ní plakali a kvíleli, ale on řekl: „Neplačte! Neumřela, jen spí.“
53 Začali se mu vysmívat, protože věděli, že umřela.
54 On ji ale vzal za ruku a zvolal: „Děvčátko, vstaň!“
55 Tehdy se do ní vrátil duch a ihned vstala. Nechal jí tedy přinést něco k jídlu.
56 Její rodiče byli ohromeni, ale on jim zakázal komukoli říkat, co se stalo.
In diesem Kapitel erklärt der Herr die Tragweite und die Wirkung Seines Dienstes, und zwar, wie ich nicht zweifle, insbesondere dessen Wirkung unter den Juden.
Jesus setzt Sein Werk, wie groß auch der Unglaube sein mag, bis ans Ende fort, und die Früchte dieses Werkes kommen zum Vorschein. Er predigt das Evangelium des Reiches. Seine Jünger, die Frucht und, durch die Gnade (nach ihrem Maße und in derselben Weise wie Er), Zeugen Seines mächtigen Wortes, begleiten Ihn nebst anderen Jüngern, den Früchten desselben Wortes und auch Zeugen infolge ihrer Befreiung von der Macht des Feindes und ihrer durch die Gnade daraus entspringenden Anhänglichkeit und Hingebung. Diese Gnade wirkte auch in ihnen gemäß der Liebe und Hingebung, die das Herz mit Jesu verbinden. Hier nehmen auch die Weiber einen schönen Platz ein [1]. Das Werk stärkte, befestigte und kennzeichnete sich durch seine Wirkungen.
Der Herr erklärt dann die wahre Natur dieses Werkes. Er nahm nicht Besitz von dem Reiche, noch suchte Er Frucht, sondern Er säte das Zeugnis Gottes, um Frucht hervorzubringen. Dies ist in einer augenscheinlichen Weise eine ganz und gar neue Sache; ihr Same ist das Wort. Überdies war es nur den Jüngern, die Ihm durch die Gnade und kraft der Offenbarung der Macht und Gnade Gottes in Christo nachgefolgt waren und sich mit Seiner Person verbunden hatten, gegeben, die Geheimnisse zu verstehen, d. h. die in Christo geoffenbarten Gedanken Gottes bezüglich dieses Reiches, das nicht durch Macht öffentlich aufgerichtet werden sollte. Hier wird der Überrest sehr deutlich von der Nation unterschieden: den Jüngern ist es gegeben, die Geheimnisse des Reiches Gottes zu wissen; aber zu „den übrigen“ redet der Herr in Gleichnissen, damit sie es nicht verstehen. Zur Erlangung dieses Verständnisses musste der Herr innerlich aufgenommen werden. Das Gleichnis von dem Säemann wird an dieser Stelle von keinem anderen begleitet; es genügt, um die Stellung hervorzuheben. In V. 16 u. f. wird die Warnung hinzugefügt, die wir schon in Markus betrachtet haben. Schließlich war das Licht Gottes nicht angezündet worden, um verborgen zu bleiben; überdies sollte alles offenbar gemacht werden. Darum sollten sie darauf achten, wie sie hörten; denn wenn sie das besaßen, was sie hörten, so sollten sie mehr empfangen; im anderen Falle sollte selbst dieses von ihnen genommen werden.
Der Herr bestätigt dieses Zeugnis, dass es sich nämlich um Sein Wort handle, das jene Seelen, die die Segnung genießen sollten, zu Gott und zu Ihm hinzog, und dass dieses Wort die Grundlage jeder Verbindung mit Ihm bilde, indem Er - als sie Ihm von Seiner Mutter und Seinen Brüdern berichten, durch die Er mit Israel nach dem Fleische verbunden war - erklärt, dass Er nur solche als Verwandte anerkenne, die das Wort Gottes hörten und befolgten (V. 19-21).
Außer der augenscheinlichen Macht, die sich in Seinen, Wundern offenbarte, stellen die folgenden Begebenheiten (bis zum Ende des Kapitels) verschiedene Seiten des Werkes Christi sowie Seine Aufnahme und deren Folgen vor unsere Augen.
Zunächst (V. 22 u. f.) finden wir den Herrn - wiewohl Er dem Anschein nach keine Notiz davon nimmt - mit Seinen Jüngern in den Schwierigkeiten und Stürmen vereinigt, die sie umringten, weil sie sich in Seinen Dienst begeben haben. Wir haben gesehen, dass Er die Jünger um Sich sammelte: sie haben sich Seinem Dienste ergeben. Sie befinden sich in einer augenscheinlichen Gefahr, und keine menschliche Macht ist imstande, dieselbe abzuwenden. Die Wellen sind bereit, sie zu verschlingen, und anscheinend kümmert Sich Jesus gar nicht um sie. Allein es war Gott, der diese Glaubensübung zuließ. Die Jünger sind um Jesu willen und mit Ihm in dieser Lage. Christus ist bei ihnen; und die Macht Christi, um Dessentwillen sie im Sturme sind, ist gegenwärtig, um sie zu beschützen. Sie sind zusammen mit Ihm in demselben Schiffe; und wenn sie auch, an und für sich betrachtet, umkommen können, so sind sie doch in den Ratschlüssen Gottes mit Jesu vereinigt; Seine Gegenwart ist ihr Schutz. Jesus erlaubt den Sturm, aber Er Selbst ist in dem Schiffe; und wenn Er einmal aufwacht und Sich offenbart, so wird alles still.
In der Heilung des Besessenen in der Gegend der Gadarener haben wir ein lebendiges Bild von dem, was damals vorging. Im Blick auf Israel sehen wir, dass der Überrest befreit wird, wie groß auch die Stärke des Feindes sein mag (V. 26-39)., Die Welt bittet Jesum wegzugehen, da sie eine Ruhe begehrt, die durch die Gegenwart der Macht Gottes mehr gestört wird als durch eine Legion Teufel. Jesus geht hinweg. Der Geheilte, das Bild des Überrestes, will gern bei Ihm bleiben; aber der Herr sendet ihn zurück (in die Welt, die Er Selbst verließ), damit er ein Zeuge der Gnade und der Macht sei, die er an sich selbst erfahren hatte.
In der Herde Schweine erblicken wir, wie ich nicht zweifle, das blinde Fortschreiten Israels dem Untergang entgegen nach der Verwerfung Jesu.
Die Welt gewöhnt sich an die Macht des Satans, so peinlich ihr Anblick in gewissen Fällen auch sein mag; aber niemals gewöhnt sie sich an die Macht Gottes.
Die beiden folgenden Erzählungen stellen uns die Wirkung des Glaubens sowie die wahren Bedürfnisse vor Augen, mit denen die Gnade, die ihnen begegnete zu tun hat. Der Glaube des Überrestes sucht Jesum, um das Leben dessen, was sterben will, zu erhalten. Der Herr entspricht diesem Glauben und kommt persönlich, um ihm zu entsprechen. Während Er auf dem Wege ist (auf dem Er Sich damals befand und im Blick auf die schließliche Befreiung noch jetzt befindet), berührt Ihn, inmitten der Ihn umringenden Menge, der Glaube (V. 43-48). Das arme Weib hatte eine Krankheit, die durch keine dem Menschen zu Gebote stehenden Mittel geheilt werden konnte. In dem Menschen Jesus Christus aber war Macht vorhanden, und sie geht zur Heilung des Menschen von Ihm aus, wo irgend der Glaube sich findet, während sie auf die schließliche Erfüllung Seiner Mission auf Erden wartet, die zum Zweck hat, hienieden die gesegneten Wirkungen einer Macht einzuführen, die die Toten aufzuerwecken vermag. Das Weib wird geheilt, bekennt vor Christo ihre Lage und alles, was ihr begegnet ist; und auf diese Weise wird, vermittelst der Wirkung des Glaubens, ein Zeugnis für Christum abgelegt. Der Überrest ist geoffenbart, und der Glaube unterscheidet ihn von der Menge, da sein Zustand die Frucht der göttlichen Macht in Christo ist.
Dieser Grundsatz ist auf die Heilung eines jeden Glaubenden und mithin auch auf diejenige der Heiden anwendbar, wie Paulus dies in der Epistel an die Römer nachweist. Die heilende Macht ist in der Person Christi; der Glaube benutzt dieselbe infolge der Gnade und der Anziehungskraft Christi. Sie ist nicht von dem Verhältnis des Juden zu dem Messias abhängig, obwohl der Jude hinsichtlich seiner Stellung der erste war, der aus ihr hätte Nutzen ziehen sollen. Es handelt sich um das, was in der Person Christi ist, und um den Glauben in dem einzelnen Menschen. Ist der Glaube in dem Einzelnen vorhanden, so wirkt jene Macht; und der Mensch, geheilt durch die Macht Gottes Selbst, geht hin in Frieden.
Wenn man indes den Zustand des Menschen gänzlich ins Auge fasst, so handelt es sich nicht einfach um eine Krankheit, sondern um den Tod. Vor der völligen Offenbarung dieses Zustandes des Menschen (nämlich dieses Zustandes des Todes) begegnete Christus ihm, sozusagen, unterwegs; jedoch ist, wie auch bei Lazarus, die Offenbarung dieses Zustandes erlaubt worden. Für den Glauben hat diese Offenbarung in dem Tode Jesu stattgefunden. Ebenso wird auch hier erlaubt, dass die Tochter des Jairus vor der Ankunft Jesu stirbt. Allein die Gnade ist gekommen, um vom Tode aufzuerwecken, und zwar in Verbindung mit der göttlichen Macht, die allein dazu imstande ist; und Jesus, den armen Vater tröstend, ermuntert ihn, sich nicht zu fürchten, sondern nur zu glauben, und seine Tochter sollte errettet werden. Durch den Glauben an Seine Person, an die göttliche Macht in Ihm, oder an die Gnade, die da kommt, um diese Macht auszuüben, erlangt man Freude und Befreiung. Jedoch sucht Jesus hier nicht die Menge. Die Offenbarung jener Macht geschieht nur zum Troste derer, die ihr Bedürfnis für diese fühlen, sowie für den Glauben derer, die Ihm wahrhaft zugetan sind. Die Menge erkennt wohl, dass die Tochter des Jairus gestorben ist; sie beweint sie und versteht nicht die Macht Gottes, die sie auferwecken kann. Jesus gibt den Eltern das Kind zurück, nachdem Er ihm das Leben wiedergeschenkt hat. Gerade so wird es am Ende mit dem Überrest Israels sein inmitten des Unglaubens der Masse des Volkes. Inzwischen genießen wir im Voraus diese Freude durch den Glauben. Überzeugt, dass wir uns von Natur in diesem Zustande des Todes befinden, leben wir durch die Gnade; nur steht für uns, als den Erstlingen einer neuen Schöpfung, dieses Leben in Verbindung mit Christo in dem Himmel.
Jesus will, mit Rücksicht auf Seinen Dienst, dass dieses Werk verborgen bleibe. Er musste angenommen werden nach dem Zeugnis, das Er dem Gewissen und dem Herzen ablegte. Solange Er Sich auf dem Wege befand, war dieses Zeugnis nicht ganz vollendet; und in den folgenden Kapiteln werden wir Gelegenheit haben, Seine letzten Bemühungen an dem ungläubigen Herzen des Menschen zu sehen.
--------------------------------------
Fußnoten:
[1] Es ist außerordentlich interessant, den unterschiedlichen Platz der Jünger und der Weiber zu sehen, und zwar nehmen die letzteren, wie oben gesagt, keinen schlechten Platz ein. Wir finden sie am Kreuze und an der Gruft wieder, als die Jünger, außer Johannes, alle geflohen waren; ja, die Jünger gingen sogar, als sie durch die Weiber zur Gruft gerufen wurden, wieder heim (!), sobald sie gesehen hatten, dass Jesus auferstanden war.