1Potom procházel jednotlivá města a vesnice, kázal a ohlašoval Boží království. Bylo s ním jeho Dvanáct 2a také některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdaléna, z níž vyšlo sedm démonů, 3Johana, manželka Herodova úředníka Chuzy, také Zuzana a mnoho jiných, které ho podporovaly ze svých prostředků. 4Když se začal scházet veliký zástup (neboť lidé z jednotlivých měst proudili za ním), promluvil v podobenství: 5„Vyšel rozsévač, aby rozséval své zrno. A jak rozséval, jedno padlo podél cesty, bylo pošlapáno a sezobali je ptáci. 6Jiné padlo na skálu, a když vzešlo, uschlo, protože nemělo vláhu. 7Další padlo mezi trní a to rostlo spolu s ním, až je udusilo. 8Jiné však padlo do dobré země, a když vzešlo, přineslo stonásobnou úrodu.“ Když to dořekl, zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ 9Učedníci se ho ptali, co je to za podobenství. 10Řekl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, k ostatním ale mluvím v podobenstvích, aby ‚hleděli, ale neviděli a slyšeli, ale nerozuměli.‘ 11Zrno v tom podobenství je Boží slovo. 12Ti podél cesty jsou ti, kteří slyší, ale potom přichází ďábel a bere jim Slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni. 13Ti na skále jsou ti, kteří slyší Slovo a s radostí je přijímají, ale nemají kořeny. Ti věří jen dočasně, v době pokušení odpadají. 14Zrno, které zapadlo mezi trní, jsou ti, kteří slyšeli, ale pozvolna bývají dušeni starostmi, bohatstvím a rozkošemi tohoto života, takže nedozrají, aby nesli ovoce. 15Zrno v dobré zemi jsou ale ti, kteří slyší Slovo, chovají je v ušlechtilém a dobrém srdci a vytrvale přinášejí užitek. 16Nikdo nerozsvítí lampu, aby ji přikryl nádobou nebo postavil pod postel. Postaví ji na svícen, aby příchozí viděli světlo. 17Není totiž nic tajného, co nebude zjeveno, ani nic skrytého, co nebude poznáno a nevyjde najevo. 18Proto dávejte pozor na to, jak posloucháte. Tomu, kdo má, totiž bude dáno, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co si myslí, že má.“ 19Tehdy za ním přišla jeho matka a bratři, ale kvůli zástupu se k němu nemohli dostat. 20Oznámili mu: „Tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí tě vidět.“ 21On jim však odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a plní je.“ 22Jednoho dne nastoupil se svými učedníky na loď a řekl jim: „Přeplavme se přes jezero.“ Odrazili od břehu 23a on během plavby usnul. Vtom se na jezero snesla větrná bouře, takže začali nabírat vodu a hrozilo, že utonou. 24Přistoupili tedy a vzbudili ho: „Mistře, mistře, umíráme!“ Vstal, okřikl vítr a vzedmuté vlny, ty rázem přestaly a byl klid. 25„Kde je vaše víra?“ zeptal se jich. Zděšeni a ohromeni se pak ptali jeden druhého: „Kdo to vůbec je, že přikazuje i větru a vodám a poslouchají ho?“ 26Takto se přeplavili do gerasenského kraje, který leží naproti Galileji. 27Jakmile vystoupil na zem, setkal se s ním jeden muž z toho města, který byl už dlouho posedlý démony. Nenosil žádné šaty ani nebydlel v domě, ale v hrobkách. 28Když uviděl Ježíše, vykřikl, padl před ním na zem a hlasitě zvolal: „Co je ti do mě, Ježíši, Synu Nejvyššího Boha? Prosím tě, netrýzni mě!“ 29Ježíš totiž tomu nečistému duchu přikázal, aby z toho člověka vyšel. (Předtím ho ten démon často popadal, takže ho museli spoutávat řetězy a držet ho v okovech, ale on ta pouta trhal a býval démonem hnán do pouště.) 30„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho Ježíš. „Legie,“ odpověděl. Vstoupilo totiž do něj množství démonů. 31Ti ho teď prosili, aby je nevyháněl do bezedné propasti. 32Na blízkém kopci se právě páslo veliké stádo prasat, a tak ho démoni prosili, aby jim dovolil vejít do nich. Jakmile jim to dovolil, 33vyšli z toho člověka a vešli do prasat. Stádo se pak vrhlo ze srázu do jezera a utonulo. 34Když pasáci uviděli, co se stalo, utekli a cestou to vyprávěli ve městě i na venkově. 35Lidé se šli podívat, co se stalo. Když přišli k Ježíši a našli toho muže, z něhož vyšli démoni, jak sedí u Ježíšových nohou oblečen a při zdravém rozumu, dostali strach. 36Očití svědkové jim pak vyprávěli, jak byl ten, který býval posedlý démony, zachráněn. 37Všichni obyvatelé gadarenského kraje ho potom prosili, aby od nich odešel, neboť byli sevřeni velikým strachem. Nastoupil tedy do lodi, aby se vrátil. 38Onen muž, ze kterého vyšli démoni, ho prosil, aby mohl zůstat s ním. Ježíš ho ale propustil. 39„Vrať se domů,“ řekl mu, „a vypravuj, jak veliké věci pro tebe udělal Bůh.“ Odešel tedy a rozhlašoval po celém městě, jak veliké věci pro něj Ježíš udělal. 40Při návratu Ježíše vítal dav lidí; všichni už na něj čekali. 41Vtom přišel muž jménem Jairus, představený synagogy. Padl Ježíši k nohám a prosil ho, aby s ním šel domů. 42Měl totiž jedinou dceru, asi dvanáctiletou, a ta umírala. Šel tedy za ním a davy ho tiskly ze všech stran. 43Byla tam jedna žena, která už dvanáct let trpěla krvácením. Utratila všechno své živobytí na lékaře, ale žádný ji nemohl uzdravit. 44Když se ale zezadu přiblížila k Ježíši a dotkla se cípu jeho roucha, její krvácení ihned přestalo. 45„Kdo se mě dotkl?“ ptal se Ježíš. Když se nikdo nepřiznával, ozval se Petr: „Mistře, davy se na tebe mačkají a tlačí…“ 46Ježíš ale opakoval: „Někdo se mě musel dotknout. Cítil jsem, jak ze mě vyšla moc.“ 47Žena viděla, že se to neutají. S rozechvěním přistoupila, padla před ním a pověděla mu přede všemi, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena. 48„Dcero,“ odpověděl jí Ježíš, „tvá víra tě uzdravila. Jdi v pokoji.“ 49Než to dořekl, přišel někdo z domu představeného synagogy se slovy: „Tvá dcera umřela. Není třeba obtěžovat mistra.“ 50Ježíš to však zaslechl a řekl mu: „Neboj se, jenom věř. Bude zachráněna.“ 51Když pak vcházel do toho domu, nepustil dovnitř nikoho kromě Petra, Jakuba, Jana a rodičů děvčátka. 52Všichni nad ní plakali a kvíleli, ale on řekl: „Neplačte! Neumřela, jen spí.“ 53Začali se mu vysmívat, protože věděli, že umřela. 54On ji ale vzal za ruku a zvolal: „Děvčátko, vstaň!“ 55Tehdy se do ní vrátil duch a ihned vstala. Nechal jí tedy přinést něco k jídlu. 56Její rodiče byli ohromeni, ale on jim zakázal komukoli říkat, co se stalo.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 A GALILEAN CIRCUIT, WITH THE TWELVE AND CERTAIN MINISTERING WOMEN. (In Luke only). (
Luke 8:1-
Luke 8:3)
went--travelled, made a progress.
throughout every city and village--through town and village.
preaching, &c.--the Prince of itinerant preachers scattering far and wide the seed of the Kingdom.
2 certain women . . . healed, &c.--on whom He had the double claim of having brought healing to their bodies and new life to their souls. Drawn to Him by an attraction more than magnetic, they accompany Him on this tour as His almoners--ministering unto Him of their substance. Blessed Saviour! It melts us to see Thee living upon the love of Thy ransomed people. That they bring Thee their poor offerings we wonder not. Thou hast sown unto them spiritual things, and they think it, as well they might, a small thing that Thou shouldst reap their material things (
1Cor 9:11). But dost Thou take it at their hand, and subsist upon it? "Oh, the depth of the riches" (
Rom 11:33) --of this poverty of His!
Mary Magdalene--that is, probably, of Magdala (on which see
Matt 15:39; see on
Mark 8:10).
went--rather, "had gone."
seven devils-- (
Mark 16:9). It is a great wrong to this honored woman to identify her with the once profligate woman of
Luke 7:37, and to call all such penitents Magdalenes. The mistake has arisen from confounding unhappy demoniacal possession with the conscious entertainment of diabolic impurity, or supposing the one to have been afflicted as a punishment for the other--for which there is not the least scriptural ground.
3 Joanna, wife of Chuza, Herod's steward--If the steward of such a godless, cruel, and licentious wretch as Herod Antipas (see on
Mark 6:14, &c.) differed greatly from himself, his post would be no easy or enviable one. That he was a disciple of Christ is very improbable, though he might be favorably disposed towards Him. But what we know not of him, and may fear he lacked, we are sure his wife possessed. Healed either of "evil spirits" or of some one of the "infirmities" here referred to--the ordinary diseases of humanity--she joins in the Saviour's train of grateful, clinging followers. Of "Susanna," next mentioned, we know nothing but the name, and that here only. But her services on this memorable occasion have immortalized her name. "Wheresoever this gospel shall be preached throughout the whole world, this also that she hath done," in ministering to the Lord of her substance on His Galilean tour, "shall be spoken of as a memorial of her" (
Mark 14:9).
many others--that is, many other healed women. What a train! and all ministering unto Him of their substance, and He allowing them to do it and subsisting upon it! "He who was the support of the spiritual life of His people disdained not to be supported by them in the body. He was not ashamed to penetrate so far into the depths of poverty as to live upon the alms of love. He only fed others miraculously; for Himself, He lived upon the love of His people. He gave all things to men, His brethren, and received all things from them, enjoying thereby the pure blessing of love: which is then only perfect when it is at the same time both giving and receiving. Who could invent such things as these? It was necessary to live in this manner that it might be so recorded" [OLSHAUSEN].
16 PARABLE OF THE SOWER. (
Luke 8:4-
Luke 8:18)
No man, &c.--(see on
Matt 5:15, of which this is nearly a repetition).
17 For nothing, &c.--(See on
Luke 12:2).
18 how ye--in
Mark 4:24, "what ye hear." The one implies the other. The precept is very weighty.
seemeth to have--or, "thinketh that he hath" (Margin). The "having" of
Matt 13:12 (on which see), and this "thinking he hath," are not different. Hanging loosely on him, and not appropriated, it is and is not his.
23 JESUS CROSSING THE LAKE, STILLS THE STORM. (
Luke 8:22-
Luke 8:25)
filled--literally, "were getting filled," that is, those who sailed; meaning that their ship was so.
40 JAIRUS' DAUGHTER RAISED AND ISSUE OF BLOOD HEALED. (Luke 8:40-56)
gladly received him, for . . . all waiting for him--The abundant teaching of that day (in Mat. 13:1-58; and see
Mark 4:36), had only whetted the people's appetite; and disappointed, as would seem, that He had left them in the evening to cross the lake, they remain hanging about the beach, having got a hint, probably through some of His disciples, that He would be back the same evening. Perhaps they witnessed at a distance the sudden calming of the tempest. Here at least they are, watching for His return, and welcoming Him to the shore. The tide of His popularity was now fast rising.
45 Who touched me?--"Askest Thou, Lord, who touched Thee? Rather ask who touched Thee not in such a throng."
46 Somebody hath touched--yes, the multitude "thronged" and pressed Him--"they jostled against Him," but all involuntarily; they were merely carried along; but one, one only--"Somebody TOUCHED" HIM, with the conscious, voluntary, dependent touch of faith, reaching forth its hands expressly to have contact with Him. This and this only Jesus acknowledges and seeks out. Even so, as the Church Father AUGUSTINE long ago said, multitudes still come similarly close to Christ in the means of grace, but all to no purpose, being only sucked into the crowd. The voluntary, living contact of faith is that electric conductor which alone draws virtue out of Him.
47 declared . . . before all--This, though a great trial to the shrinking modesty of the believing woman, was just what Christ wanted in dragging her forth, her public testimony to the facts of her case--both her disease, with her abortive efforts at a cure, and the instantaneous and perfect relief which her touch of the Great Healer had brought her.
55 give her meat--(See on
Mark 5:43).