1I stalo se potom, že on chodil po městech a po městečkách, káže a zvěstuje království Boží, a dvanácte s ním. 2I ženy některé, kteréž byl uzdravil od duchů zlých a od nemocí: Maria, kteráž slove Magdaléna, z níž bylo sedm ďáblů vyšlo, 3A Johanna manželka Chuzova, úředníka Heródesova, a Zuzanna, a jiné mnohé, kteréž posluhovaly jemu z statků svých. 4Když se pak scházel zástup mnohý, a z měst hrnuli se k němu, mluvil v podobenství: 5Vyšel rozsevač, aby rozsíval símě své. A když on rozsíval, jedno padlo podlé cesty, i pošlapáno jest, a ptáci nebeští zzobali je. 6A jiné padlo na skálu, a vzešlé uvadlo, proto že nemělo vláhy. 7Jiné pak padlo mezi trní, a spoluzrostlé trní udusilo je. 8A jiné padlo v zemi dobrou, a když vzešlo, učinilo užitek stý. To pověděv, volal: Kdo má uši k slyšení, slyš. 9I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Jaké jest to podobenství? 10A on řekl: Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ale jiným v podobenství, aby hledíce, neviděli, a slyšíce, nerozuměli. 11Jestiť pak podobenství toto: Símě jest slovo Boží. 12A kteréž padlo podlé cesty, jsou ti, kteříž slyší, a potom přichází ďábel, a vynímá slovo z srdce jejich, aby nevěříce, spaseni nebyli. 13Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí přijímají slovo, ale ti kořenů nemají; ti na čas věří, a v čas pokušení odstupují. 14Kteréž pak mezi trní padlo, tiť jsou, kteříž slyší, ale po pečování a zboží a rozkošech života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku. 15Ale kteréž v zemi dobrou, ti jsou, kteříž v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají, a užitek přinášejí v trpělivosti. 16Žádný pak rozsvítě svíci, nepřikrývá jí nádobou, ani staví pod postel, ale na svícen staví, aby ti, kteříž vcházejí, světlo viděli. 17Nebo nic není tajného, což by nemělo býti zjeveno, ani co ukrytého, což by nemělo poznáno býti, a na světlo vyjíti. 18Protož vizte, jak slyšíte. Nebo kdož má, tomu bude dáno, a kdo nemá, i to, což domnívá se míti, bude odjato od něho. 19Tedy přišli k němu matka a bratří jeho, ale nemohli ho dojíti pro zástup. 20I pověděli mu, řkouce: Matka tvá a bratří tvoji stojí vně, chtíce tebe viděti. 21A on odpověděv, řekl jim: Matka má a bratří moji jsou ti, kteříž slovo Boží slyší a plní je. 22Stalo se pak v jeden den, že on vstoupil na lodí i učedlníci jeho. I řekl jim: Přeplavme se přes jezero. I pustili se. 23A když se plavili, usnul. Tedy přišel vítr bouřlivý na jezero, a lodí se naplňovala, tak že v nebezpečenství byli. 24I přistoupivše, zbudili ho, řkouce: Mistře, Mistře, hyneme. A on procítiv, přimluvil větru a zdutí vod. I spokojili se, a stalo se utišení. 25I řekl jim: Kdež jest víra vaše? Kteřížto bojíce se, podivili se, vespolek řkouce: I kdo jest tento, že i větrům přikazuje i vodám, a poslouchají ho? 26I přeplavili se do krajiny Gadarenské, kteráž jest proti Galilei. 27A když vystoupil na zemi, potkal jej muž nějaký z města, kterýž měl ďábelství od mnoha časů, a rouchem se neodíval, ani v domě nebýval, ale v hrobích. 28Uzřev pak Ježíše a zkřikna, padl před ním, a hlasem velikým řekl: Co jest tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Prosím tebe, netrap mne. 29Nebo přikazoval tomu duchu nečistému, aby vyšel z toho člověka. Po mnohé zajisté časy jím lomcoval, tak že býval ukován řetězy, a v poutech ostříhán, ale on polámaje okovy, býval od ďábelství puzen na poušť. 30I otázal se ho Ježíš, řka: Jakť říkají? A on řekl: Množství. Nebo bylo mnoho ďáblů vešlo do něho. 31Tedy prosili ho, aby jim nepřikazoval odtud odjíti do propasti. 32Bylo pak tu veliké stádo vepřů, kteříž se pásli na hoře. I prosili ho, aby jim dopustil do nich vjíti. I dopustil jim. 33I vyšedše ďáblové z toho člověka, vešli do vepřů, i hnalo se to stádo prudce s vrchu do jezera, a ztonulo. 34A viděvše pastýři, co se stalo, utekli, a šedše, vypravovali to v městě i po vsech. 35I vyšli, aby viděli, co se stalo. I přišli k Ježíšovi, a nalezli člověka toho, z kteréhož ďáblové vyšli, oděného a majícího rozum, an sedí u noh Ježíšových. I báli se. 36A vypravovali jim také ti, kteříž byli viděli, kterak jest ten vyproštěn, kterýž ďábelství měl. 37I prosilo ho všecko množství té okolní krajiny Gadarenských, aby odšel od nich; nebo bázní velikou naplněni byli. A on vstoupiv na lodí, navrátil se. 38Prosil ho pak muž ten, z kteréhož ďáblové vyšli, aby s ním byl. Ale Ježíš propustil ho, řka: 39Navrať se do domu svého, a vypravuj, kterak veliké věci učinil tobě Bůh. I odšel, po všem městě vypravuje, jak veliké věci učinil jemu Ježíš. 40Stalo se pak, když se navrátil Ježíš, že přijal jej zástup; nebo všickni očekávali ho. 41A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho. 42Nebo měl dceru jedinou, asi ve dvanácti letech, a ta umírala. A když šel, tiskli jej zástupové. 43Tedy žena, kteráž nemoc svou trpěla od let dvanácti, a byla na lékaře vynaložila všecken statek, a od žádného nemohla uzdravena býti, 44Přistoupivši po zadu, dotkla se podolka roucha jeho, a hned přestala nemoc její. 45I řekl Ježíš: Kdo jest, ješto se mne dotekl? A když všickni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a pravíš: Kdo se mne dotekl? 46I řekl Ježíš: Dotekl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že moc ode mne vyšla. 47A viduci ta žena, že by tajno nebylo, třesuci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla jemu přede vším lidem, a kterak jest hned uzdravena. 48A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdiž u pokoji. 49A když on ještě mluvil, přišel jeden od knížete školy, řka jemu: Umřela dcera tvá, nezaměstknávej Mistra. 50Ale Ježíš uslyšav to, odpověděl jemu: Neboj se, věř toliko, a zdrávať bude. 51A všed do domu, nedopustil s sebou vjíti žádnému, než Petrovi a Jakubovi a Janovi, a otci a mateři té děvečky. 52Plakali jí pak všickni a kvílili. A on řekl: Neplačtež. Neumřelať, ale spí. 53I posmívali se jemu, vědouce, že umřela. 54On pak vyhnav ven všecky, a ujav ruku její, zvolal, řka: Děvečko, vstaň. 55I navrátil se duch její, a vstala hned. I kázal jí dáti jísti. 56I divili se náramně rodičové její. A on jim kázal, aby žádnému nepravili o tom, co se bylo stalo.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 A GALILEAN CIRCUIT, WITH THE TWELVE AND CERTAIN MINISTERING WOMEN. (In Luke only). (
Luke 8:1-
Luke 8:3)
went--travelled, made a progress.
throughout every city and village--through town and village.
preaching, &c.--the Prince of itinerant preachers scattering far and wide the seed of the Kingdom.
2 certain women . . . healed, &c.--on whom He had the double claim of having brought healing to their bodies and new life to their souls. Drawn to Him by an attraction more than magnetic, they accompany Him on this tour as His almoners--ministering unto Him of their substance. Blessed Saviour! It melts us to see Thee living upon the love of Thy ransomed people. That they bring Thee their poor offerings we wonder not. Thou hast sown unto them spiritual things, and they think it, as well they might, a small thing that Thou shouldst reap their material things (
1Cor 9:11). But dost Thou take it at their hand, and subsist upon it? "Oh, the depth of the riches" (
Rom 11:33) --of this poverty of His!
Mary Magdalene--that is, probably, of Magdala (on which see
Matt 15:39; see on
Mark 8:10).
went--rather, "had gone."
seven devils-- (
Mark 16:9). It is a great wrong to this honored woman to identify her with the once profligate woman of
Luke 7:37, and to call all such penitents Magdalenes. The mistake has arisen from confounding unhappy demoniacal possession with the conscious entertainment of diabolic impurity, or supposing the one to have been afflicted as a punishment for the other--for which there is not the least scriptural ground.
3 Joanna, wife of Chuza, Herod's steward--If the steward of such a godless, cruel, and licentious wretch as Herod Antipas (see on
Mark 6:14, &c.) differed greatly from himself, his post would be no easy or enviable one. That he was a disciple of Christ is very improbable, though he might be favorably disposed towards Him. But what we know not of him, and may fear he lacked, we are sure his wife possessed. Healed either of "evil spirits" or of some one of the "infirmities" here referred to--the ordinary diseases of humanity--she joins in the Saviour's train of grateful, clinging followers. Of "Susanna," next mentioned, we know nothing but the name, and that here only. But her services on this memorable occasion have immortalized her name. "Wheresoever this gospel shall be preached throughout the whole world, this also that she hath done," in ministering to the Lord of her substance on His Galilean tour, "shall be spoken of as a memorial of her" (
Mark 14:9).
many others--that is, many other healed women. What a train! and all ministering unto Him of their substance, and He allowing them to do it and subsisting upon it! "He who was the support of the spiritual life of His people disdained not to be supported by them in the body. He was not ashamed to penetrate so far into the depths of poverty as to live upon the alms of love. He only fed others miraculously; for Himself, He lived upon the love of His people. He gave all things to men, His brethren, and received all things from them, enjoying thereby the pure blessing of love: which is then only perfect when it is at the same time both giving and receiving. Who could invent such things as these? It was necessary to live in this manner that it might be so recorded" [OLSHAUSEN].
16 PARABLE OF THE SOWER. (
Luke 8:4-
Luke 8:18)
No man, &c.--(see on
Matt 5:15, of which this is nearly a repetition).
17 For nothing, &c.--(See on
Luke 12:2).
18 how ye--in
Mark 4:24, "what ye hear." The one implies the other. The precept is very weighty.
seemeth to have--or, "thinketh that he hath" (Margin). The "having" of
Matt 13:12 (on which see), and this "thinking he hath," are not different. Hanging loosely on him, and not appropriated, it is and is not his.
23 JESUS CROSSING THE LAKE, STILLS THE STORM. (
Luke 8:22-
Luke 8:25)
filled--literally, "were getting filled," that is, those who sailed; meaning that their ship was so.
40 JAIRUS' DAUGHTER RAISED AND ISSUE OF BLOOD HEALED. (Luke 8:40-56)
gladly received him, for . . . all waiting for him--The abundant teaching of that day (in Mat. 13:1-58; and see
Mark 4:36), had only whetted the people's appetite; and disappointed, as would seem, that He had left them in the evening to cross the lake, they remain hanging about the beach, having got a hint, probably through some of His disciples, that He would be back the same evening. Perhaps they witnessed at a distance the sudden calming of the tempest. Here at least they are, watching for His return, and welcoming Him to the shore. The tide of His popularity was now fast rising.
45 Who touched me?--"Askest Thou, Lord, who touched Thee? Rather ask who touched Thee not in such a throng."
46 Somebody hath touched--yes, the multitude "thronged" and pressed Him--"they jostled against Him," but all involuntarily; they were merely carried along; but one, one only--"Somebody TOUCHED" HIM, with the conscious, voluntary, dependent touch of faith, reaching forth its hands expressly to have contact with Him. This and this only Jesus acknowledges and seeks out. Even so, as the Church Father AUGUSTINE long ago said, multitudes still come similarly close to Christ in the means of grace, but all to no purpose, being only sucked into the crowd. The voluntary, living contact of faith is that electric conductor which alone draws virtue out of Him.
47 declared . . . before all--This, though a great trial to the shrinking modesty of the believing woman, was just what Christ wanted in dragging her forth, her public testimony to the facts of her case--both her disease, with her abortive efforts at a cure, and the instantaneous and perfect relief which her touch of the Great Healer had brought her.
55 give her meat--(See on
Mark 5:43).