The Jerusalem Bible (CZ)

1Tu Šalomoun řekl: „Jahve se rozhodl, že bude bydlet v temném oblaku. 2Já jsem ti postavil knížecí obydlí, sídlo, kde bys bydlel navěky.“ 3Potom se král obrátil a požehnal celému shromáždění Izraele. Celé shromáždění Izraele stálo; 4řekl: „Buď veleben Jahve, Bůh Izraele, který svou rukou splnil, co svými ústy slíbil mému otci Davidovi těmito slovy: 5‘Ode dne, kdy jsem vyvedl svůj lid z egyptské země, jsem si ve všech kmenech Izraele nevyvolil město, aby se tam postavil dům, kde by bylo mé Jméno, ani jsem si nevyvolil muže, jenž by byl vévodou mého lidu Izraele. 6Ale vyvolil jsem Jeruzalém, aby tam bylo mé Jméno, a vyvolil jsem Davida, aby velel mému lidu Izraeli!’ 7Můj otec David se obíral myšlenkou, že postaví dům Jménu Jahva, Boha Izraele, 8ale Jahve mému otci Davidovi řekl: ‘Obíral ses myšlenkou, že postavíš dům mému Jménu, a dobře jsi udělal. 9Jenomže ten dům nepostavíš ty, dům mému Jménu postaví tvůj syn vzešlý z tvých beder.’ 10Jahve uskutečnil slovo, které vyřkl: nastoupil jsem po svém otci Davidovi a usedl jsem na Izraelův trůn, jak řekl Jahve, vystavěl jsem dům Jménu Jahva, Boha Izraele, 11a umístil jsem v něm archu, v níž je smlouva, kterou Jahve uzavřel s Izraelity.“ 12Potom se Šalomoun před celým shromážděním Izraele postavil před Jahvův oltář a vztáhl ruce. 13Šalomoun udělal bronzový podstavec, který postavil doprostřed dvora; byl pět loket dlouhý, pět široký a tři vysoký. Šalomoun na něj vystoupil, postavil se tam a před veškerým shromážděním Izraele tam poklekl. Vztáhl ruce k nebi 14a řekl: „Jahve, Bože Izraele! Není žádný Bůh tobě podobný na nebesích ani na zemi, tobě, jenž jsi věrný smlouvě a zachováváš přízeň svým služebníkům, když před tebou chodí celým svým srdcem. 15Dodržel jsi svému služebníku, mému otci Davidovi, slib, který jsi mu dal, a co jsi řekl svými ústy, splnil jsi dnes svou rukou. 16A nyní, Jahve, Bože Izraele, dodrž svému služebníku, mému otci Davidovi, slib, který jsi mu dal, když jsi řekl: ‘Nebudeš nikdy bez potomka, který bude přede mnou sedět na trůně Izraele, pod podmínkou, že tví synové budou dbát na své chování a kráčet podle mého zákona tak, jako jsi přede mnou chodil ty sám.’ 17Ať se tedy nyní, Jahve, Bože Izraele, ověří slovo, které jsi řekl svému služebníku Davidovi! 18Bude však Bůh opravdu bydlet s lidmi na zemi? Hle, nebesa a nebesa nebes ho nemohou obsáhnout, tím méně tento Dům, který jsem postavil! 19Dbej na modlitbu a na snažnou prosbu svého služebníka, Jahve, můj Bože, slyš volání a modlitbu, které tvůj služebník před tebou vznáší! 20Ať jsou tvé oči ve dne v noci otevřeny nad tímto Domem, nad tímto místem, kam, jak jsi řekl, má být vloženo tvé Jméno. Slyš modlitbu, kterou tvůj služebník bude na tomto místě konat. 21Slyš snažné prosby svého služebníka a svého lidu Izraele, když se budou na tomto místě modlit. Ty slyš z místa, kde sídlíš, z nebe, slyš a odpusť. 22Zhřeší-li nějaký člověk proti svému bližnímu a ten nad ním vyřkne zaklínací přísahu a uloží mu přísahat před tvým oltářem v tomto Chrámě, 23ty slyš z nebe a jednej; rozsuď mezi svými služebníky: odplať zlému člověku, co mu patří, tím že dáš, aby jeho chování padlo na jeho hlavu, a ospravedlň nevinného, tím že mu odplatíš podle jeho spravedlnosti. 24Bude-li tvůj lid Izrael poražen před nepřítelem, protože proti tobě zhřešil, a obrátí-li se, bude chválit tvé Jméno a modlit se a snažně před tebou v tomto Chrámě prosit, 25ty z nebe slyš, odpusť hřích svého lidu Izraele a přiveď ho nazpět do země, kterou jsi dal jemu stejně jako jeho otcům. 26Když bude nebe zavřené a nebude deště, protože proti tobě zhřešili, budou-li se modlit na tomto místě, chválit tvé Jméno, kát se ze svých hříchů, protože jsi je pokořil, 27ty z nebe slyš, odpusť hřích svých služebníků a svého lidu Izraele - ukážeš jim dobrou cestu, po níž mají chodit - a svlaž deštěm svou zemi, kterou jsi dal svému lidu za dědictví. 28Když zemi zasáhne hlad, mor, rez nebo sněť, když se objeví kobylky nebo sarančata, když nepřítel tohoto lidu oblehne některou z jeho bran, když přijde jakákoli metla nebo jakákoli nákaza, 29ať je to jakákoli modlitba nebo snažná prosba, ať je od kteréhokoli muže nebo od veškerého tvého lidu Izraele, zakouší-li se strast nebo bolest a vztahují-li se ruce k tomuto Chrámu, 30ty slyš z nebe, kde sídlíš, odpusť a odplať každému člověku podle jeho chování, protože ty znáš jeho srdce - ty jediný znáš srdce lidí -, 31takže oni se tě budou bát a budou chodit po tvých cestách po všechny dny, pokud budou žít na zemi, kterou jsi dal našim otcům. 32I cizince, který není z tvého lidu Izraele, přijde-li z daleké země kvůli velikosti tvého Jména, tvé silné ruce a tvé vztažené paži, přijde-li a bude se modlit v tomto Chrámě, 33ty slyš z nebe, kde sídlíš, vyslyš všechny prosby toho cizince, aby všechny národy země uznaly tvé Jméno a bály se tě, jako to dělá tvůj lid Izrael, a aby poznaly, že tento Chrám, který jsem vystavěl, nese tvé Jméno.  34Odejde-li tvůj lid do války proti svým nepřátelům po cestě, po které ho pošleš, a bude-li se k tobě modlit obrácen směrem k městu, které sis vyvolil, a k Chrámu, který jsem postavil tvému Jménu, 35slyš z nebe jeho modlitbu a jeho snažnou prosbu a zjednej mu právo. 36Když budou proti tobě hřešit - neboť není člověka, který by nehřešil -, když se na ně rozhněváš, když je vydáš nepříteli a když je dobyvatelé odvedou do zajetí do daleké nebo blízké země, 37půjdou-li v zemi, kam budou odvlečeni, do sebe, budou-li se kát a snažně tě v zemi svého zajetí prosit a říkat: ‘Zhřešili jsme, jednali jsme špatně, zvrhli jsme se,’ 38vrátí-li se v zemi svého zajetí, kam byli odvlečeni, z celého svého srdce a z celé své duše k tobě a budou-li se modlit obrácení k zemi, kterou jsi dal jejich otcům, k městu, které sis vyvolil, a Chrámu, který jsem vystavěl tvému Jménu, 39slyš z nebe, kde sídlíš, slyš jejich modlitbu a jejich snažnou prosbu, zjednej jim spravedlnost a odpusť svému lidu hříchy, jichž se proti tobě dopustil. 40Nyní ať jsou, můj Bože, tvé oči otevřeny a tvé uši pozorné k modlitbám, jež se konají na tomto místě. 41A nyní Povstaň, Jahve, Bože, spočiň ty i archa tvé síly! Ať se tví kněží, Jahve, Bože, odějí spásou a tví věrní ať plesají ve štěstí! 42Jahve, Bože, neodvracej tvář od svého pomazaného, vzpomeň si na milosti prokázané tvému služebníku Davidovi!“


Jamieson Fausset Brown Bible Commentary
 1   SOLOMON BLESSES THE PEOPLE AND PRAISES GOD. (2Ch. 6:1-41)
The Lord hath said that he would dwell in the thick darkness--This introduction to Solomon's address was evidently suggested by the remarkable incident recorded at the close of the last chapter: the phenomenon of a densely opaque and uniformly shaped cloud, descending in a slow and majestic manner and filling the whole area of the temple. He regarded it himself, and directed the people also to regard it, as an undoubted sign and welcome pledge of the divine presence and acceptance of the building reared to His honor and worship. He referred not to any particular declaration of God, but to the cloud having been all along in the national history of Israel the recognized symbol of the divine presence (Exod 16:10; Exod 24:16; Exod 40:34; Num 9:15; 1Kgs 8:10-11).

 13   Solomon had made a brazen scaffold--a sort of platform. But the Hebrew term rendered "scaffold," being the same as that used to designate the basin, suggests the idea that this throne might bear some resemblance, in form or structure, to those lavers in the temple, being a sort of round and elevated pulpit, placed in the middle of the court, and in front of the altar of burnt offering.
upon it he stood, and kneeled down upon his knees--After ascending the brazen scaffold, he assumed those two attitudes in succession, and with different objects in view. He stood while he addressed and blessed the surrounding multitude (2Chr 6:3-11). Afterwards he knelt down and stretched out his hands towards heaven, with his face probably turned towards the altar, while he gave utterance to the beautiful and impressive prayer which is recorded in the remainder of this chapter. It is deserving of notice that there was no seat in this pulpit--for the king either stood or knelt all the time he was in it. It is not improbable that it was surmounted by a canopy, or covered by a veil, to screen the royal speaker from the rays of the sun.

 18   how much less this house which I have built! Have respect therefore to the prayer of thy servant--No person who entertains just and exalted views of the spiritual nature of the Divine Being will suppose that he can raise a temple for the habitation of Deity, as a man builds a house for himself. Nearly as improper and inadmissible is the idea that a temple can contribute to enhance the glory of God, as a monument may be raised in honor of a great man. Solomon described the true and proper use of the temple, when he entreated that the Lord would "hearken unto the supplications of His servant and His people Israel, which they should make towards this place." In short, the grand purpose for which the temple was erected was precisely the same as that contemplated by churches--to afford the opportunity and means of public and social worship, according to the ritual of the Mosaic dispensation--to supplicate the divine mercy and favor--to render thanks for past instances of goodness, and offer petitions for future blessings (see on 1Kgs 8:22). This religious design of the temple--the ONE temple in the world--is in fact its standpoint of absorbing interest.

 22   If a man sin against his neighbour, and an oath be laid upon him to make him swear, and the oath come before thine altar in this house, &c.--In cases where the testimony of witnesses could not be obtained and there was no way of settling a difference or dispute between two people but by accepting the oath of the accused, the practice had gradually crept in and had acquired the force of consuetudinary law, for the party to be brought before the altar, where his oath was taken with all due solemnity, together with the imprecation of a curse to fall upon himself if his disavowal should be found untrue. There is an allusion to such a practice in this passage.

 38   If they return to thee . . . in the land of their captivity . . . and pray toward their land, which thou gavest unto their fathers--These words gave rise to the favorite usage of the ancient as well as modern Jews, of turning in prayer toward Jerusalem, in whatever quarter of the world they might be, and of directing their faces toward the temple when in Jerusalem itself or in any part of the holy land (1Kgs 8:44).

 41   arise, O Lord God into thy resting-place--These words are not found in the record of this prayer in the First Book of Kings; but they occur in Ps 132:8, which is generally believed to have been composed by David, or rather by Solomon, in reference to this occasion. "Arise" is a very suitable expression to be used when the ark was to be removed from the tabernacle in Zion to the temple on Mount Moriah.
into thy resting-place--the temple so called (Isa 66:1), because it was a fixed and permanent mansion (Ps 132:14).
the ark of thy strength--the abode by which Thy glorious presence is symbolized, and whence Thou dost issue Thine authoritative oracles, and manifest Thy power on behalf of Thy people when they desire and need it. It might well be designated the ark of God's strength, because it was through means of it the mighty miracles were wrought and the brilliant victories were won, that distinguish the early annals of the Hebrew nation. The sight of it inspired the greatest animation in the breasts of His people, while it diffused terror and dismay through the ranks of their enemies (compare Ps 78:61).
let thy priests . . . be clothed with salvation--or with righteousness (Ps 132:9), that is, be equipped not only with the pure white linen garments Thou hast appointed for their robe of office, but also adorned with the moral beauties of true holiness, that their person and services may be accepted, both for themselves and all the people. Thus they would be "clothed with salvation," for that is the effect and consequence of a sanctified character.

 42   turn not away the face of thine anointed--that is, of me, who by Thy promise and appointment have been installed as king and ruler of Israel. The words are equivalent in meaning to this: Do not reject my present petitions; do not send me from Thy throne of grace dejected in countenance and disappointed in heart.
remember the mercies of David thy servant--that is, the mercies promised to David, and in consideration of that promise, hear and answer my prayer (compare Ps 132:10).