1Stalo se pak jednoho dne, že řekl Jonata syn Saulův služebníku, kterýž nosil zbroj jeho: Poď, půjdeme k stráži Filistinských, kteráž jest na oné straně. Ale otci svému toho nepověděl. 2Saul však zůstával na kraji pahrbku pod jabloní zrnatou, kteráž byla v Migron; a lidu, kterýž byl s ním, bylo okolo šesti set mužů, 3Tolikéž Achiáš syn Achitobův, bratra Ichabodova, syna Fínesova, syna Elí, kněze Hospodinova v Sílo, kterýž nosil efod. Ale lid nevěděl, že by odšel Jonata. 4Mezi těmi pak průchody, jimiž pokoušel se Jonata přejíti k stráži Filistinských, byla skála příkrá k přecházení s této strany, též skála příkrá k přecházení s oné strany; jméno jedné Bóses, a jméno druhé Seneh. 5Jedna skála byla na půlnoci proti Michmas, a druhá na poledne proti Gabaa. 6I řekl Jonata služebníku, kterýž nosil zbroj jeho: Poď, přejděme k stráži těch neobřezaných, snad bude Hospodin s námi; neboť není nesnadné Hospodinu zachovati ve mnoze aneb v mále. 7Odpověděl oděnec jeho: Učiň, cožkoli jest v srdci tvém, obrať se, kam chceš; aj, budu s tebou podlé vůle tvé. 8I řekl Jonata: Aj, my jdeme k mužům těm, a ukážeme se jim. 9Jestliže řeknou nám takto: Počkejte, až přijdeme k vám, stůjme na místě svém, a nechoďme k nim. 10Pakli by řekli takto: Vstupte k nám, jděme, nebo vydal je Hospodin v ruku naši. To zajisté nám bude za znamení. 11Ukázali se tedy oba dva stráži Filistinských. I řekli Filistinští: Hle, Hebrejští lezou z děr, v nichž se byli skryli. 12I mluvili někteří z stráže té k Jonatovi a k oděnci jeho, a řekli: Vstupte k nám, a povíme vám něco. Pročež řekl Jonata k oděnci svému: Podiž za mnou, nebo je vydal Hospodin v ruku Izraele. 13A tak lezl čtvermo Jonata a oděnec jeho za ním. I padali před Jonatou, a oděnec jeho mordoval je, jda za ním. 14A to byla porážka první, v níž zbil Jonata a oděnec jeho okolo dvadcíti mužů, jako v půl honech rolí dvěma volům s zápřež. 15Protož byl strach v tom ležení a na tom poli, i na všem tom lidu; strážní i oni loupežníci děsili se též, až se země třásla, nebo byla v strachu Božím. 16A vidouce strážní Saulovi v Gabaa Beniaminově, oznámili, jak množství to narůzno prchá, a vždy více se potírá. 17Saul pak řekl lidu, kterýž s ním byl: Vyhledejte i hned a zvězte, kdo jest z našich odšel. A když vyhledávali, hle, Jonaty nebylo a oděnce jeho. 18I řekl Saul Achiášovi: Postav sem truhlu Boží. (Truhla pak Boží toho času byla s syny Izraelskými.) 19I stalo se, když ještě mluvil Saul k knězi, že hřmot, kterýž byl v vojště Filistinských, více se rozcházel a rozmáhal. Protož řekl Saul knězi: Spusť ruku svou. 20Shromáždili se tedy Saul i všecken lid, kterýž s ním byl, a přišli až k té bitvě; a aj, byl meč jednoho proti druhému s hřmotem velmi velikým. 21Hebrejští pak někteří byli s Filistinskými prvé, kteříž táhli s nimi polem sem i tam; i ti také obrátili se a stáli při lidu Izraelském, kterýž byl s Saulem a s Jonatou. 22Všickni také muži Izraelští, kteříž se skryli na hoře Efraim, když uslyšeli, že by utíkali Filistinští, honili je i oni v té bitvě. 23I vysvobodil Hospodin toho dne Izraele. Boj pak protáhl se až do Betaven. 24A ačkoli muži Izraelští utrápili se toho dne, však Saul zavázal lid s přísahou, řka: Zlořečený muž, kterýž by jedl chléb prvé, než bude večer, a než se pomstím nad nepřátely svými. A tak neokusil všecken lid chleba. 25Všecken pak lid té krajiny šli do lesa, kdež bylo hojnost medu po zemi. 26A když všel lid do lesa, viděl tekoucí med; žádný však nepřičinil k ústům svým ruky své, nebo se bál lid té přísahy. 27Ale Jonata neslyšev, že otec jeho zavazoval lid přísahou, vztáhl hůl, kterouž měl v ruce své, a omočil konec její v plástu medu, a obrátil ruku svou k ústům svým; i osvítily se oči jeho. 28Odpovídaje pak jeden z lidu, řekl: Velikou přísahou zavázal otec tvůj lid, řka: Zlořečený muž, kterýž by jedl chléb dnes, ačkoli zemdlel lid. 29Tedy řekl Jonata: Zkormoutil otec můj lid země. Pohleďte, prosím, jak se osvítily oči mé, hned jakž jsem okusil maličko medu toho. 30Čím více kdyby se byl směle najedl dnes lid z loupeží nepřátel svých, kterýchž dosáhl? Nebyla-liž by se nyní stala větší porážka Filistinských? 31A tak bili toho dne Filistinské od Michmas až do Aialon; i ustal lid náramně. 32Protož obrátil se lid k loupeži, a nabravše ovcí a volů i telat, zbili je na zemi; i jedl lid se krví. 33I pověděli Saulovi, řkouce: Aj, lid hřeší proti Hospodinu, jeda se krví. Kterýž řekl: Přestoupili jste přikázaní. Přivaltež i hned ke mně kámen veliký. 34Opět řekl Saul: Rozejděte se mezi lid a rcete jim: Přiveďte ke mně jeden každý vola svého a jeden každý dobytče své, a bíte tuto a jezte, i nebudete hřešiti proti Hospodinu, jedouce se krví. Přivedli tedy všecken lid jeden každý vola svého rukou svou té noci a zabíjeli tu. 35Vzdělal také Saul oltář Hospodinu; to nejprvnější oltář udělal Hospodinu. 36Potom řekl Saul: Pusťme se po Filistinských v noci, a budeme je loupiti až do jitra, aniž zůstavujme z nich koho. Kteříž řekli: Cožť se koli vidí za dobré, učiň. Ale kněz řekl: Přistupme sem k Bohu. 37I tázal se Saul Boha: Pustím-li se za Filistinskými? Dáš-li je v ruku Izraelovu? I neodpověděl mu v ten den. 38Protož řekl Saul: Přistupujte sem všecka knížata lidu, a vyzvězte a vyhledejte, kdo se jest dopustil dnes hříchu nějakého? 39Nebo živť jest Hospodin, kterýž vysvobozuje Izraele, že byť pak i na Jonatovi synu mém to bylo, smrtí umře. I neodpověděl jemu žádný ze všeho lidu. 40Řekl také všemu Izraelovi: Buďte vy na jedné straně, já pak a Jonata syn můj budeme na druhé straně. Odpověděl lid Saulovi: Učiň, cožť se za dobré vidí. 41Protož řekl Saul Hospodinu Bohu Izraelskému: Ukaž spravedlivě. I přišlo na Jonatu a Saule, lid pak z toho vyšel. 42I řekl Saul: Vrzte los mezi mnou a mezi Jonatou synem mým. A postižen jest Jonata. 43Řekl tedy Saul Jonatovi: Pověz mi, co jsi učinil? I pověděl mu Jonata a řekl: Toliko jsem okusil maličko medu koncem holi, kterouž jsem měl v ruce své, a aj, proto-liž mám umříti? 44Odpověděl Saul: Toto učiň mi Bůh a toto přidej, že smrtí umřeš, Jonato. 45I řekl lid Saulovi: Což tedy umříti má Jonata, kterýž učinil vysvobození toto veliké v Izraeli? Odstup to, živť jest Hospodin, že nespadne vlas s hlavy jeho na zemi, poněvadž s pomocí Boží učinil to dnes. I vyprostil lid Jonatu, tak aby nebyl usmrcen. 46Tedy odtáhl Saul od Filistinských; Filistinští také navrátili se k místu svému. 47Saul pak uvázav se v království nad Izraelem, bojoval vůkol se všemi nepřátely svými, s Moábskými a s syny Ammon, a s Edomem, i s králi Soba, a s Filistinskými; a kamž se koli obracel, ukrutnost provodil. 48Sebrav také vojska, porazil Amalecha, a vysvobodil Izraele z ruky zhoubců jeho. 49Byli pak synové Saulovi: Jonata a Jesui a Melchisua; a jména dvou dcer jeho, jméno prvorozené Merob, jméno pak mladší Míkol. 50A jméno manželky Saulovy Achinoam, dcera Achimaasova; jméno pak hejtmana vojska jeho Abner, syn Ner, strýce Saulova. 51Nebo Cis byl otec Saulův, a Ner otec Abnerův, syn Abielův. 52Byla pak válka veliká s Filistinskými po všecky dny Saulovy, protož kohožkoli Saul viděl muže silného, a kohokoli udatného, bral ho k sobě.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 JONATHAN MIRACULOUSLY SMITES THE PHILISTINES' GARRISON. (
1Sam 14:1-14)
the Philistines' garrison--"the standing camp" (
1Sam 13:23, Margin) "in the passage of Michmash" (
1Sam 13:16), now Wady Es-Suweinit. "It begins in the neighborhood of Betin (Beth-el) and El-Bireh (Beetroth), and as it breaks through the ridge below these places, its sides form precipitous walls. On the right, about a quarter of an acre below, it again breaks off, and passes between high perpendicular precipices" [ROBINSON].
2 Saul tarried in the uttermost part of Gibeah--Hebrew, "Geba"; entrenched, along with Samuel and Ahiah the high priest, on the top of one of the conical or spherical hills which abound in the Benjamite territory, and favorable for an encampment, called Migron ("a precipice").
4 between the passages--that is, the deep and great ravine of Suweinit.
Jonathan sought to go over unto the Philistines' garrison--a distance of about three miles running between two jagged points; Hebrew, "teeth of the cliff."
there was a sharp rock on the one side, and a sharp rock on the other side . . . Bozez--("shining") from the aspect of the chalky rock.
Seneh--("the thorn") probably from a solitary acacia on its top. They are the only rocks of the kind in this vicinity; and the top of the crag towards Michmash was occupied as the post of the Philistines. The two camps were in sight of each other; and it was up the steep rocky sides of this isolated eminence that Jonathan and his armorbearer (
1Sam 14:6) made their adventurous approach. This enterprise is one of the most gallant that history or romance records. The action, viewed in itself, was rash and contrary to all established rules of military discipline, which do not permit soldiers to fight or to undertake any enterprise that may involve important consequences without the order of the generals.
6 it may be that the Lord will work for us--This expression did not imply a doubt; it signified simply that the object he aimed at was not in his own power--but it depended upon God--and that he expected success neither from his own strength nor his own merit.
9 if they say, Come up unto us; then we will go up: for the Lord hath delivered them into our hand--When Jonathan appears here to prescribe a sign or token of God's will, we may infer that the same spirit which inspired this enterprise suggested the means of its execution, and put into his heart what to ask of God. (See on
Gen 24:12).
11 Behold, the Hebrews come forth out of the holes--As it could not occur to the sentries that two men had come with hostile designs, it was a natural conclusion that they were Israelite deserters. And hence no attempt was made to hinder their ascent, or stone them.
14 that first slaughter, which Jonathan and his armour-bearer made, was about twenty men, within as it were an half acre of land, which a yoke of oxen might plow--This was a very ancient mode of measurement, and it still subsists in the East. The men who saw them scrambling up the rock had been surprised and killed, and the spectacle of twenty corpses would suggest to others that they were attacked by a numerous force. The success of the adventure was aided by a panic that struck the enemy, produced both by the sudden surprise and the shock of an earthquake. The feat was begun and achieved by the faith of Jonathan, and the issue was of God.
16 the watchmen of Saul . . . looked--The wild disorder in the enemies' camp was described and the noise of dismay heard on the heights of Gibeah.
17 Then said Saul unto the people that were with him, Number now, and see who is gone from us--The idea occurred to him that it might be some daring adventurer belonging to his own little troop, and it would be easy to discover him.
18 Saul said unto Ahiah, Bring hither the ark of God--There is no evidence that the ark had been brought from Kirjath-jearim. The Septuagint version is preferable; which, by a slight variation of the text, reads, "the ephod"; that is, the priestly cape, which the high priest put on when consulting the oracle. That this should be at hand is natural, from the presence of Ahiah himself, as well as the nearness of Nob, where the tabernacle was then situated.
19 Withdraw thine hand--The priest, invested with the ephod, prayed with raised and extended hands. Saul perceiving that the opportunity was inviting, and that God appeared to have sufficiently declared in favor of His people, requested the priest to cease, that they might immediately join in the contest. The season for consultation was past--the time for prompt action was come.
20 Saul and all the people--All the warriors in the garrison at Gibeah, the Israelite deserters in the camp of the Philistines, and the fugitives among the mountains of Ephraim, now all rushed to the pursuit, which was hot and sanguinary.
23 So the Lord saved Israel that day: and the battle passed over unto Beth-aven--that is, "Beth-el." It passed over the forest, now destroyed, on the central ridge of Palestine, then over to the other side from the eastern pass of Michmash (
1Sam 14:31), to the western pass of Aijalon, through which they escaped into their own plains.
24 Saul had adjured the people--Afraid lest so precious an opportunity of effectually humbling the Philistine power might be lost, the impetuous king laid an anathema on any one who should taste food until the evening. This rash and foolish denunciation distressed the people, by preventing them taking such refreshments as they might get on the march, and materially hindered the successful attainment of his own patriotic object.
25 all they of the land came to a wood; and there was honey--The honey is described as "upon the ground," "dropping" from the trees, and in honeycombs--indicating it to be bees' honey. "Bees in the East are not, as in England, kept in hives; they are all in a wild state. The forests literally flow with honey; large combs may be seen hanging on the trees as you pass along, full of honey" [ROBERTS].
31 the people were very faint. And the people flew upon the spoil--at evening, when the time fixed by Saul had expired. Faint and famishing, the pursuers fell voraciously upon the cattle they had taken, and threw them on the ground to cut off their flesh and eat them raw, so that the army, by Saul's rashness, were defiled by eating blood, or living animals; probably, as the Abyssinians do, who cut a part of the animal's rump, but close the hide upon it, and nothing mortal follows from that wound. They were painfully conscientious in keeping the king's order for fear of the curse, but had no scruple in transgressing God's command. To prevent this violation of the law, Saul ordered a large stone to be rolled, and those that slaughtered the oxen to cut their throats on that stone. By laying the animal's head on the high stone, the blood oozed out on the ground, and sufficient evidence was afforded that the ox or sheep was dead before it was attempted to eat it.
45 the people rescued Jonathan, that he died not--When Saul became aware of Jonathan's transgression in regard to the honey, albeit it was done in ignorance and involved no guilt, he was, like Jephthah [
Judg 11:31,
Judg 11:35], about to put his son to death, in conformity with his vow [
1Sam 14:44]. But the more enlightened conscience of the army prevented the tarnishing the glory of the day by the blood of the young hero, to whose faith and valor it was chiefly due.
47 So Saul . . . fought against all his enemies on every side--This signal triumph over the Philistines was followed, not only by their expulsion from the land of Israel, but by successful incursions against various hostile neighbors, whom he harassed though he did not subdue them.
