Bible of Kralice (CZ - 1613)

1Tedy shromáždil Šalomoun k sobě do Jeruzaléma starší lidu Izraelského, a všecky přední z pokolení, totiž knížata čeledí otcovských s syny Izraelskými, aby přenesli truhlu smlouvy Hospodinovy z města Davidova, jenž jest Sion. 2I sešli se k králi Šalomounovi všickni muži Izraelští měsíce Etanim, v čas slavnosti; a ten měsíc jest sedmý. 3A když přišli všickni starší Izraelští, vzali kněží truhlu. 4I přenesli truhlu Hospodinovu a stánek úmluvy, i všecka nádobí posvátná, kteráž byla v stánku; a tak přenesli to kněží a Levítové. 5Král pak Šalomoun i všecko shromáždění Izraelské, kteréž se k němu sešlo, obětovali s ním před truhlou ovce i voly, kteříž ani popisováni ani počítáni nebyli pro množství. 6I vnesli kněží truhlu smlouvy Hospodinovy na místo její, do vnitřního domu, totiž do svatyně svatých pod křídla cherubínů. 7Nebo cherubínové měli roztažená křídla nad místem truhly, a přikrývali cherubínové truhlu i sochory její svrchu. 8A povytáhli sochorů, tak že vidíni byli koncové jejich v svatyni k předku svatyně svatých, avšak vně nebylo jich viděti; a byli tam až do tohoto dne. 9Nic nebylo v truhle kromě dvou tabulí kamenných, kteréž tam složil Mojžíš na Orébě, když všel Hospodin v smlouvu s syny Izraelskými, a oni šli z země Egyptské. 10I stalo se, když vycházeli kněží z svatyně, že oblak naplnil dům Hospodinův, 11Tak že nemohli kněží ostáti a sloužiti pro ten oblak; nebo sláva Hospodinova naplnila dům Hospodinův. 12Tedy řekl Šalomoun: Hospodin řekl, že bude přebývati v mrákotě. 13Jižť jsem vystavěl dům k přebývání tvému, místo, v němž bys přebýval na věky. 14A obrátiv král tvář svou, požehnání dával všemu shromáždění Izraelskému, všecko pak shromáždění Izraelské stálo. 15A řekl: Požehnaný Hospodin Bůh Izraelský, kterýž mluvil ústy svými Davidovi otci mému, a skutečně naplnil to, řka: 16Od toho dne, kteréhož jsem vyvedl lid svůj Izraelský z Egypta, nevyvolil jsem města z žádného pokolení Izraelského k vystavení v něm domu, kdež by přebývalo jméno mé, ale Davida jsem vyvolil, aby spravoval lid můj Izraelský. 17Uložil tě byl zajisté v srdci svém David otec můj stavěti dům jménu Hospodina Boha Izraelského, 18Ale Hospodin řekl Davidovi otci mému: Ačkoli jsi uložil v srdci svém stavěti dům jménu mému, a dobře jsi učinil, žes to myslil v srdci svém: 19A však ty nebudeš stavěti toho domu, ale syn tvůj, kterýž vyjde z bedr tvých, on vystaví dům ten jménu mému. 20A tak splnil Hospodin slovo své, kteréž byl mluvil. Nebo jsem povstal na místo Davida otce svého, a dosedl jsem na stolici Izraelskou, jakož byl mluvil Hospodin, a ustavěl jsem dům tento jménu Hospodina Boha Izraelského, 21A připravil jsem tu místo truhle, v níž jest smlouva Hospodinova, kterouž učinil s otci našimi, když je vyvedl z země Egyptské. 22Postavil se pak Šalomoun před oltářem Hospodinovým, přede vším shromážděním Izraelským, a pozdvihl rukou svých k nebi, 23A řekl: Hospodine, Bože Izraelský, neníť podobného tobě Boha na nebi svrchu, ani na zemi dole, kterýž ostříháš smlouvy a milosrdenství služebníkům svým, chodícím před tebou v celém srdci svém, 24Kterýž jsi splnil služebníku svému, Davidovi otci mému, to, co jsi mluvil jemu; nebo jsi mluvil ústy svými, a skutečně jsi to naplnil, jakož se dnes vidí. 25Nyní tedy, ó Hospodine, Bože Izraelský, naplniž služebníku svému, Davidovi otci mému, což jsi mluvil jemu, řka: Nebudeť vyhlazen muž z rodu tvého od tváři mé, kterýž by seděl na stolici Izraelské, jestliže toliko ostříhati budou synové tvoji cesty své, aby chodili přede mnou, jakž jsi ty chodil přede mnou. 26Protož nyní, ó Bože Izraelský, prosím, nechť jest upevněno slovo tvé, kteréž jsi mluvil služebníku svému, Davidovi otci mému. 27(Ač zdali v pravdě bydliti bude Bůh na zemi? Aj, nebesa, nýbrž nebesa nebes tě neobsahují, mnohem méně dům tento, kterýž jsem vystavěl.) 28A popatř k modlitbě služebníka svého a k úpění jeho, Hospodine, Bože můj, slyše volání a modlitbu, kterouž služebník tvůj modlí se dnes před tebou, 29Aby oči tvé byly otevřené na dům tento v noci i ve dne, na místo toto, o němž jsi řekl: Tuť bude jméno mé, abys vyslýchal modlitbu, kterouž se modlívati bude služebník tvůj na místě tomto. 30Vyslýchejž tedy modlitbu služebníka svého i lidu svého Izraelského, kterouž se modlívati budou na místě tomto; ty vždy vyslýchej v místě přebývání svého na nebesích, a vyslýchaje, buď milostiv. 31Když by zhřešil člověk proti bližnímu svému, a nutil by ho k přísaze, tak že by přisahati musil, a přišla by ta přísaha před oltář tvůj do domu tohoto: 32Ty vyslýchej na nebi a rozeznej, i rozsuď služebníky své, mstě nad bezbožným a obraceje skutky jeho na hlavu jeho, a ospravedlňuje spravedlivého, odplacuje mu vedlé spravedlnosti jeho. 33Když by poražen byl lid tvůj Izraelský od nepřátel, proto že zhřešili proti tobě, jestliže by obrátíce se k tobě, vyznávali jméno tvé, a modléce se, poníženě prosili by tebe v domě tomto: 34Ty vyslýchej na nebi a odpusť hřích lidu svému Izraelskému, a uveď je zase do země, kterouž jsi dal otcům jejich. 35Když by zavříno bylo nebe, a nepršel déšť, proto že zhřešili proti tobě, a modléce se na místě tomto, vyznávali by se jménu tvému, a od hříchů svých odvrátili by se po tvém trestání: 36Ty vyslýchej na nebi, a odpusť hřích služebníků svých a lidu svého Izraelského, vyuče je cestě výborné, po níž by chodili, a dej déšť na zemi svou, kterouž jsi dal lidu svému za dědictví. 37Byl-li by hlad na zemi, byl-li by mor, sucho, rez, kobylky, a brouci byli-li by; ssoužil-li by jej nepřítel jeho v zemi obývání jeho, aneb jakákoli rána, jakákoli nemoc:  38Všelikou modlitbu a každé úpění, kteréž by činěno bylo od kteréhokoli člověka, aneb ode všeho lidu tvého Izraelského, kdož by jen poznal ránu srdce svého, a pozdvihl by rukou svých v domě tomto,  39Ty vyslýchej na nebesích v místě přebývání svého, a slituj se i učiň a odplať jednomu každému vedlé všech cest jeho, kteréž ty znáš v srdci jeho, (nebo ty sám znáš srdce všech lidí),  40Aby se báli tebe po všecky dny, v nichž by živi byli na zemi, kterouž jsi dal otcům našim.  41Nýbrž také cizozemec, kterýž není z lidu tvého Izraelského, přišel-li by z země daleké pro jméno tvé,  42(Neboť uslyší o jménu tvém velikém a ruce tvé přesilné, a rameni tvém vztaženém), přišel-li by tedy, a modlil by se v domě tomto:  43Ty vyslýchej na nebi v místě přebývání svého, a učiň všecko to, o čež volati bude k tobě cizozemec ten, aťby poznali všickni národové země jméno tvé, a báli se tebe jako lid tvůj Izraelský, a aby věděli, že jméno tvé vzýváno jest nad domem tímto, kterýž jsem vystavěl. 44Když by vytáhl lid tvůj k boji proti nepříteli svému, cestou, kterouž bys poslal je, jestliže by se modlili Hospodinu naproti městu tomuto, kteréž jsi vyvolil, a naproti domu, kterýž jsem vystavěl jménu tvému: 45Tolikéž vyslýchej na nebi modlitbu jejich a úpění jejich, a vyveď při jejich. 46Když by zhřešili proti tobě, (jakož není člověka, kterýž by nehřešil), a rozhněvaje se na ně, vydal bys je v moc nepříteli, tak že by je jaté vedli ti, kteříž by je zjímali, do země nepřátelské, daleké neb blízké, 47A usmyslili by sobě v zemi té, do kteréž by zajati byli, a obrátíce se, modlili by se tobě v zemi těch, kteříž je zzajímali, řkouce: Zhřešiliť jsme a neprávě jsme činili, bezbožně jsme činili, 48A tak navrátili by se k tobě celým srdcem svým a celou duší svou v zemi nepřátel svých, kteříž je zzajímali, a modlili by se tobě naproti zemi své, kterouž jsi dal otcům jejich, naproti městu tomu, kteréž jsi vyvolil, a domu, kterýž jsem vzdělal jménu tvému: 49Vyslýchejž tedy na nebesích, v místě přebývání svého, modlitbu jejich a úpění jejich, a vyveď při jejich, 50A odpusť lidu svému, cožkoli zhřešil proti tobě, i všecka přestoupení jejich, jimiž přestoupili proti tobě, a nakloň k nim lítostí ty, kteříž je zjímali, aby se smilovali nad nimi. 51Neboť jsou lid tvůj a dědictví tvé, kteréž jsi vyvedl z Egypta, z prostřed peci železné. 52Nechať jsou tedy oči tvé otevřené k modlitbě služebníka tvého a k modlitbě lidu tvého Izraelského, abys je vyslýchal vždycky, když by tě koli vzývali. 53Nebo jsi ty oddělil je sobě za dědictví ode všech národů země, jakož jsi mluvil skrze Mojžíše služebníka svého, když jsi vyvedl otce naše z Egypta, Panovníče Hospodine. 54Stalo se pak, když se přestal Šalomoun modliti Hospodinu vší modlitbou a prosbou touto, že vstal od oltáře Hospodinova, a přestal klečeti a pozdvihovati rukou svých k nebi. 55A stoje, dobrořečil všemu shromáždění Izraelskému hlasem velikým, řka: 56Požehnaný Hospodin, kterýž dal odpočinutí lidu svému Izraelskému vedlé všeho, což mluvil. Nepochybilo ani jedno slovo ze všelikého slova jeho dobrého, kteréž mluvil skrze služebníka svého Mojžíše. 57Budiž Hospodin Bůh náš s námi, jako byl s otci našimi; nezamítejž nás, ani opouštěj. 58Ale nakloniž srdce naše k sobě, abychom chodili po všech cestách jeho, a ostříhali přikázaní jeho, i ustanovení jeho, a soudů jeho, kteréž přikázal otcům našim. 59A ať jsou má tato slova, kterýmiž jsem se modlil před Hospodinem, blízko Hospodina Boha našeho dnem i nocí, tak aby vyvodil při služebníka svého, a při lidu svého Izraelského každého času a dne, 60Aťby poznali všickni národové země, že Hospodin sám jest Bůh, a že není kromě něho žádný. 61Budiž tedy srdce vaše celé k Hospodinu Bohu našemu, tak abyste chodili v ustanoveních jeho, ostříhajíce přikázaní jeho, tak jako dnešního dne. 62Král pak a s ním všecken Izrael obětovali oběti před Hospodinem. 63A obětoval Šalomoun v obět pokojnou, kterouž obětoval Hospodinu, volů dvamecítma tisíců, a ovec sto dvadceti tisíců, a posvěcovali domu Hospodinova král i všickni synové Izraelští. 64Téhož dne posvětil král prostředku síně, kteráž byla před domem Hospodinovým; nebo obětoval tu oběti zápalné a oběti suché, a tuky pokojných obětí, proto že oltář měděný, kterýž byl před Hospodinem, byl malý, aniž mohly se na něm směstknati oběti zápalné a oběti suché, a tukové pokojných obětí. 65A tak držel Šalomoun toho času slavnost, a všecken Izrael s ním, shromáždění veliké odtud, kudyž se chodí do Emat, až ku potoku Egyptskému, před Hospodinem Bohem naším, za sedm dní a opět za sedm dní, to jest za čtrnácte dní. 66Dne pak osmého propustil lid. Kteříž požehnavše krále, odešli do obydlí svých, radujíce se a veselíce se v srdci ze všech dobrých věcí, kteréž učinil Hospodin Davidovi služebníku svému a Izraelovi lidu svému.


Jamieson Fausset Brown Bible Commentary
 2   THE DEDICATION OF THE TEMPLE. (1Kgs 8:1-12)
at the feast in the month Ethanim--The public and formal inauguration of this national place of worship did not take place till eleven months after the completion of the edifice. The delay, most probably, originated in Solomon's wish to choose the most fitting opportunity when there should be a general rendezvous of the people in Jerusalem (1Kgs 8:2); and that was not till the next year. That was a jubilee year, and he resolved on commencing the solemn ceremonial a few days before the feast of tabernacles, which was the most appropriate of all seasons. That annual festival had been instituted in commemoration of the Israelites dwelling in booths during their stay in the wilderness, as well as of the tabernacle, which was then erected, in which God promised to meet and dwell with His people, sanctifying it with His glory. As the tabernacle was to be superseded by the temple, there was admirable propriety in choosing the feast of tabernacles as the period for dedicating the new place of worship, and praying that the same distinguished privileges might be continued to it in the manifestation of the divine presence and glory. At the time appointed for the inauguration, the king issued orders for all the heads and representatives of the nation to repair to Jerusalem and take part in the august procession [1Kgs 8:1]. The lead was taken by the king and elders of the people, whose march must have been slow, as priests were stationed to offer an immense number of sacrifices at various points in the line of road through which the procession was to go. Then came the priests bearing the ark and the tabernacle--the old Mosaic tabernacle which was brought from Gibeon. Lastly, the Levites followed, carrying the vessels and ornaments belonging to the old, for lodgment in the new, house of the Lord. There was a slight deviation in this procedure from the order of march established in the wilderness (Num 3:31; Num 4:15); but the spirit of the arrangement was duly observed. The ark was deposited in the oracle; that is, the most holy place, under the wings of the cherubim--not the Mosaic cherubim, which were firmly attached to the ark (Exod 37:7-Exod 37:8), but those made by Solomon, which were far larger and more expanded.

 8   they drew out the staves--a little way, so as to project (see on Exod 25:15; Num 4:6); and they were left in that position. The object was, that these projecting staves might serve as a guide to the high priest, in conducting him to that place where, once a year, he went to officiate before the ark; otherwise he might miss his way in the dark, the ark being wholly overshadowed by the wings of the cherubim.

 9   There was nothing in the ark save the two tables of stone--Nothing else was ever in the ark, the articles mentioned (Heb 9:4) being not in, but by it, being laid in the most holy place before the testimony (Exod 16:33; Num 17:10).

 10   the cloud filled the house of the Lord--The cloud was the visible symbol of the divine presence, and its occupation of the sanctuary was a testimony of God's gracious acceptance of the temple as of the tabernacle (Exod 40:34). The dazzling brightness, or rather, perhaps, the dense portentous darkness of the cloud, struck the minds of the priests, as it formerly had done Moses, which such astonishment and terror (Lev 16:2-Lev 16:13; Deut 4:24; Exod 40:35) that they could not remain. Thus the temple became the place where the divine glory was revealed, and the king of Israel established his royal residence.

 12   SOLOMON'S BLESSING. (1Kgs 8:12-21)
Then spake Solomon--For the reassurance of the priests and people, the king reminded them that the cloud, instead of being a sign ominous of evil, was a token of approval.
The Lord said--not in express terms, but by a continuous course of action (Exod 13:21; Exod 24:16; Num 9:15).

 13   I have surely built thee an house--This is an apostrophe to God, as perceiving His approach by the cloud, and welcoming Him to enter as guest or inhabitant of the fixed and permanent dwelling-place, which, at His command, had been prepared for His reception.

 14   the king turned his face about--From the temple, where he had been watching the movement of the mystic cloud, and while the people were standing, partly as the attitude of devotion, partly out of respect to royalty, the king gave a fervent expression of praise to God for the fulfilment of His promise (2Sam 7:6-16).

 22   HIS PRAYER. (1Ki. 8:22-61)
Solomon stood before the altar--This position was in the court of the people, on a brazen scaffold erected for the occasion (2Chr 6:13), fronting the altar of burnt offering, and surrounded by a mighty concourse of people. Assuming the attitude of a suppliant, kneeling (1Kgs 8:54; compare 2Chr 6:24) and with uplifted hands, he performed the solemn act of consecration--an act remarkable, among other circumstances, for this, that it was done, not by the high priest or any member of the Aaronic family, but by the king in person, who might minister about, though not in, holy things. This sublime prayer [1Ki. 8:22-35], which breathes sentiments of the loftiest piety blended with the deepest humility, naturally bore a reference to the national blessing and curse contained in the law--and the burden of it--after an ascription of praise to the Lord for the bestowment of the former, was an earnest supplication for deliverance from the latter. He specifies seven cases in which the merciful interposition of God would be required; and he earnestly bespeaks it on the condition of people praying towards that holy place. The blessing addressed to the people at the close is substantially a brief recapitulation of the preceding prayer [1Kgs 8:56-61].

 62   HIS SACRIFICE OF PEACE OFFERING. (1Kgs 8:62-64)
the king, and all Israel . . . offered sacrifice before the Lord--This was a burnt offering with its accompaniments, and being the first laid on the altar of the temple, was, as in the analogous case of the tabernacle, consumed by miraculous fire from heaven (see 2Chr 7:1). On remarkable occasions, the heathens sacrificed hecatombs (a hundred animals), and even chiliombs (a thousand animals), but the public sacrifices offered by Solomon on this occasion surpassed all the other oblations on record, without taking into account those presented by private individuals, which, doubtless, amounted to a large additional number. The large proportion of the sacrifices were peace offerings, which afforded the people an opportunity of festive enjoyment.

 63   So the king and all the children of Israel dedicated the house of the Lord--The dedication was not a ceremony ordained by the law, but it was done in accordance with the sentiments of reverence naturally associated with edifices appropriated to divine worship. [See on 2Chr 7:5.]

 64   The same day did the king hallow the middle of the court--that is, the whole extent of the priests' court--the altar of burnt offerings, though large (2Chr 4:1), being totally inadequate for the vast number of sacrifices that distinguished this occasion. It was only a temporary erection to meet the demands of an extraordinary season, in aid of the established altar, and removed at the conclusion of the sacred festival. [See on 2Chr 7:7.]

 65   THE PEOPLE JOYFUL. (1Kgs 8:65)
from the entering in of Hamath unto the river of Egypt--that is, from one extremity of the kingdom to the other. The people flocked from all quarters.
seven days and seven days, even fourteen days--The first seven were occupied with the dedication, and the other seven devoted to the feast of tabernacles (2Chr 7:9). The particular form of expression indicates that the fourteen days were not continuous. Some interval occurred in consequence of the great day of atonement falling on the tenth of the seventh month (1Kgs 8:2), and the last day of the feast of tabernacles was on the twenty-third (2Chr 7:10), when the people returned to their homes with feelings of the greatest joy and gratitude "for all the goodness that the Lord had done for David his servant, and for Israel his people."