1Poněvadž mnozí usilovali sepsati pořádně vypravování těch věcí, kteréž u nás jisté jsou, 2Jakž nám vydali ti, kteříž od počátku sami viděli, a služebníci toho Slova byli: 3Vidělo se i mně, kterýž jsem toho všeho pravé povědomosti z gruntu bedlivě došel, tobě o tom pořádně vypsati, výborný Teofile, 4Abys zvěděl jistotu těch věcí, jimž jsi vyučován. 5Byl za dnů Heródesa krále Judského kněz nějaký, jménem Zachariáš, z třídy Abiášovy, a manželka jeho ze dcer Aronových, a jméno její Alžběta. 6Byli pak oba spravedliví před oblíčejem Božím, chodíce ve všech přikázaních a spravedlnostech Páně bez ouhony. 7A neměli plodu, proto že Alžběta byla neplodná, a oba se byli zstarali ve dnech svých. 8I stalo se, když on úřad kněžský konal v pořádku třídy své před Bohem, 9Že vedlé obyčeje úřadu kněžského los naň přišel, aby položil zápal, vejda do chrámu Páně. 10A všecko množství lidu bylo vně, modlíce se v hodinu zápalu. 11Tedy ukázal se jemu anděl Páně, stoje na pravé straně oltáře zápalu. 12A uzřev jej Zachariáš, zstrašil se, a bázeň připadla na něj. 13I řekl jemu anděl: Neboj se, Zachariáši, neboť jest uslyšána modlitba tvá, a Alžběta manželka tvá porodí tobě syna, a nazůveš jméno jeho Jan. 14Z čehož budeš míti radost a veselé, a mnozí se z jeho narození budou radovati. 15Bude zajisté veliký před oblíčejem Páně, a vína i nápoje opojného nebude píti, a Duchem svatým bude naplněn hned od života matky své. 16A mnohé z synů Izraelských obrátí ku Pánu Bohu jejich. 17Neboť on předejde před oblíčejem jeho v duchu a v moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům, a nevěřící k opatrnosti spravedlivých, aby postavil Pánu lid hotový. 18I řekl Zachariáš andělu: Po čemž to poznám? Nebo já starý jsem, a manželka má zstarala se ve dnech svých. 19I odpověděv anděl, řekl jemu: Jáť jsem Gabriel, kterýž stojím před oblíčejem Božím, a poslán jsem, abych mluvil s tebou, a tyto věci veselé tobě zvěstoval. 20A aj, budeš němý, a nebudeš moci mluviti až do dne, v kterémž se tyto věci stanou, proto že jsi neuvěřil řečem mým, kteréž se naplní časem svým. 21Lid pak očekával Zachariáše, a divili se, že on tak prodléval v chrámě. 22Vyšed pak, nemohl mluviti k nim. I srozuměli, že vidění viděl v chrámě. Nebo on návěští jim dával, a zůstal němý. 23I stalo se, když se vyplnili dnové konání úřadu jeho, odšel do domu svého. 24A po těch dnech počala Alžběta manželka jeho, a tajila se za pět měsíců, řkuci: 25Že tak mi učinil Pán ve dnech, v nichž vzezřel, aby odjal mé pohanění mezi lidmi. 26V měsíci pak šestém poslán jest anděl Gabriel od Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazarét, 27Ku panně zasnoubené muži, kterémuž jméno bylo Jozef, z domu Davidova, a jméno panny Maria. 28I všed k ní anděl, dí: Zdráva buď milostí obdařená, Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami. 29Ona pak uzřevši ho, zarmoutila se nad řečí jeho, a myslila, jaké by to bylo pozdravení. 30I řekl jí anděl: Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha. 31A počneš v životě, a porodíš syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš. 32Tenť bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dáť jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho. 33A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce. 34I řekla Maria andělu: Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám? 35A odpověděv anděl, řekl jí: Duch svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; a protož i to, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží. 36A aj, Alžběta, přítelkyně tvá, i ona počala syna v starosti své, a tento jest jí šestý měsíc, kteráž sloula neplodná. 37Neboť nebude nemožné u Boha žádné slovo. 38I řekla Maria: Aj, děvka Páně, staniž mi se podlé slova tvého. I odšel od ní anděl. 39Tedy povstavši Maria v těch dnech, odešla na hory s chvátáním do města Judova. 40I vešla do domu Zachariášova, a pozdravila Alžběty. 41I stalo se, jakž uslyšela Alžběta pozdravení Marie, zplésalo nemluvňátko v životě jejím, a naplněna jest Duchem svatým Alžběta. 42I zvolala hlasem velikým a řekla: Požehnaná ty mezi ženami, a požehnaný plod života tvého. 43A odkud mi to, aby přišla matka Pána mého ke mně? 44Nebo aj, jakž se stal hlas pozdravení tvého v uších mých, zplésalo radostně nemluvňátko v životě mém. 45A blahoslavená, kteráž uvěřila, neboť dokonány budou ty věci, kteréž jsou povědíny jí ode Pána. 46Tedy řekla Maria: Velebí duše má Hospodina, 47A veselí se duch můj v Bohu, spasiteli svém, 48Že vzezřel na ponížení děvky své; neb aj, od této chvíle blahoslaviti mne budou všickni národové. 49Neboť mi učinil veliké věci ten, kterýž mocný jest, a svaté jméno jeho, 50A jehož milosrdenství od pokolení až do pokolení bojícím se jeho. 51Dokázal moci ramenem svým, rozptýlil pyšné myšlením srdce jejich. 52Sházel mocné s stolic, a povýšil ponížených. 53Lačné nakrmil dobrými věcmi, a bohaté pustil prázdné. 54Přijal Izraele, služebníka svého, byv pamětliv na milosrdenství, 55Jakož mluvil otcům našim, Abrahamovi a semeni jeho na věky. 56I zůstala Maria s ní asi za tři měsíce, a navrátila se do domu svého. 57Alžbětě pak naplnil se čas, aby porodila, i porodila syna. 58A uslyšeli sousedé a přátelé její, že Hospodin veliké učinil s ní milosrdenství své, i radovali se spolu s ní. 59Stalo se pak v den osmý, přišli obřezovati dítěte, a nazývali jej jménem otce jeho Zachariášem. 60Ale odpověděvši matka jeho, řekla: Nikoli, ale slouti bude Jan. 61I řekli jí: Však žádného není v rodu tvém, kterýž by sloul jménem tím. 62I dávali návěští otci jeho, jak by ho chtěl nazývati. 63A on požádav deštičky, napsal, řka: Jan jest jméno jeho. I divili se všickni. 64A hned otevřela se ústa jeho a jazyk jeho, i mluvil, velebě Boha. 65Tedy přišla bázeň na všecky sousedy jejich, a po všech horách Judských rozhlásána jsou všecka ta slova. 66A všickni, kteříž o tom slyšeli, skládali to v srdci svém, řkouce: I jaké dítě toto bude? A ruka Páně byla s ním. 67Zachariáš pak otec jeho naplněn jest Duchem svatým, a prorokoval, řka: 68Požehnaný Pán Bůh Izraelský, že navštívil a učinil vykoupení lidu svému. 69A vyzdvihl nám roh spasení v domě Davida, služebníka svého, 70Jakož mluvil skrze ústa proroků svých svatých, kteříž byli od věků, 71O vysvobození z nepřátel našich, a z ruky všech, kteříž nás nenáviděli, 72Aby učinil milosrdenství s otci našimi, a rozpomenul se na smlouvu svou svatou, 73Na přísahu, kterouž přisáhl Abrahamovi, otci našemu, žeť nám to dá, 74Abychom bez strachu, z ruky nepřátel svých jsouce vysvobozeni, sloužili jemu, 75V svatosti a v spravedlnosti před oblíčejem jeho, po všecky dny života svého. 76Ty pak, dítě, prorokem Nejvyššího slouti budeš, nebo předejdeš před tváří Páně připravovati cesty jeho, 77Aby dáno bylo umění spasitelné lidu jeho na odpuštění hříchů jejich, 78Skrze střeva milosrdenství Boha našeho, v nichž navštívil nás, vyšed z výsosti, 79Aby se ukázal sedícím v temnostech a v stínu smrti, k spravení noh našich na cestu pokoje. 80Dítě pak rostlo, a posilovalo se v duchu, a bylo na poušti až do dne zjevení svého lidu Izraelskému.
Comentario de la Biblia de Matthew HenryPor lo general se supone que este evangelista fue médico y compañero del apóstol Pablo. El estilo de sus escritos, y su familiaridad con los ritos y usos de los judíos, demuestran fehacientemente que era judío, mientras su conocimiento del griego y su nombre, hablan de su origen gentil. Se menciona por primera vez en Hechos xvi, 10, 11, con Pablo en Troas, desde dónde lo atendió hasta Jerusalén, y estuvo con él en su viaje, y en su encarcelamiento en Roma. Este evangelio parece concebido para superar las muchas narraciones defectuosas y no auténticas en circulación, y para dar un relato genuino e inspirado de la vida, milagros y doctrinas de nuestro Señor, aprendidas de los que oyeron y presenciaron sus sermones y milagros.
Versículos 1-4.
Prefacio. 5-25.
Zacarías e Elisabet. 26-38.
Anunciación del nacimiento de Cristo. 39-56.
Encuentro de María y Elisabet. 57-66.
Nacimiento de Juan el Bautista. 67-80.
El cántico de Zacarías. Vv. 1-4. Lucas no escribe sobre cosas acerca de las cuales pueden diferir entre sí los cristianos, y tener vacilaciones, sino de las cosas que son y deben ser creídas con toda seguridad. La doctrina de Cristo es en lo que los más sabios y mejores hombres han aventurado sus almas con confianza y satisfacción. Los grandes sucesos de los que dependen nuestras esperanzas, fueron narrados por escrito por los que, desde el comienzo, fueron testigos oculares y ministros de la palabra, y fueron perfeccionados en su entendimiento por medio de la inspiración divina.
Vv. 5-25. El padre y la madre de Juan el Bautista eran pecadores como todos somos y fueron justificados y salvados en la misma forma que los demás, pero fueron eminentes por su piedad e integridad. No tenían hijos, y no podía esperarse que Elisabet los tuviera a su avanzada edad.
Mientras Zacarías quemaba el incienso en el templo, toda la multitud oraba afuera. Todas las oraciones que ofrecemos a Dios son aceptadas y exitosas sólo por la intercesión de Cristo en el templo de Dios en lo alto. No podemos tener la expectativa de poseer un interés allí si no oramos, si no oramos con nuestro espíritu, y si no oramos con fervor. Tampoco podemos esperar que lo mejor de nuestras oraciones sean aceptadas y traigan una respuesta de paz, si no es la mediación de Cristo, que siempre vive haciendo intercesión.
Las oraciones que Zacarías ofrecía frecuentemente recibieron una respuesta de paz. Las oraciones de fe son archivadas en el cielo y no se olvidan. Las oraciones hechas cuando éramos jóvenes y entrábamos al mundo, pueden ser contestadas cuando seamos viejos y estemos saliendo del mundo. Las misericordias son doblemente dulces cuando son dadas como respuestas a la oración.
Zacarías tendrá un hijo a edad avanzada, el cual será instrumento para la conversión de muchas almas a Dios, y para su preparación para recibir el evangelio de Cristo. Se presentará ante Él con coraje, celo, santidad y una mente muerta a los intereses y placeres mundanos. Los desobedientes y los rebeldes serían convertidos a la sabiduría de sus antepasados justos, o más bien, llevados a atender la sabiduría del Justo que iba a venir a ellos.
Zacarías oyó todo lo que dijo el ángel, pero habló su incredulidad. Dios lo trató
justamente al dejarlo mudo, porque él había objetado la palabra de Dios. Podemos admirar la paciencia de Dios para con nosotros. Dios lo trató
amablemente , porque así le impidió hablar más cosas apartadas de la fe y en incredulidad. Así, también, Dios confirmó su fe. Si por las reprensiones a que estamos sometidos por nuestro pecado, somos guiados a dar más crédito a la palabra de Dios, no tenemos razón para quejarnos. Aun los creyentes verdaderos son dados a deshonrar a Dios con incredulidad; y sus bocas son cerradas con silencio y confusión, cuando por el contrario, hubieran debido estar alabando a Dios con gozo y gratitud.
En los tratos de la gracia de Dios con nosotros tenemos que observar sus consideraciones bondadosas para con nosotros. Nos ha mirado con compasión y favor y, por tanto, así nos ha tratado.
Vv. 26-38. Aquí tenemos un relato de la madre de nuestro Señor; aunque no debemos orar a ella, de todos modos debemos alabar a Dios por ella. Cristo debía nacer milagrosamente. El discurso del ángel sólo significa: “Salve, tú que eres la escogida y favorecida especial del Altísimo para tener el honor que las madres judías han deseado por tanto tiempo”.
Esta aparición y saludo prodigiosos turbaron a María. El ángel le aseguró entonces que ella había hallado favor con Dios y que sería la madre de un hijo cuyo nombre ella debía llamar Jesús, el Hijo del Altísimo, uno en naturaleza y perfección con el Señor Dios. ¡JESÚS! El nombre que refresca los espíritus desfallecientes de los pecadores humillados; dulce para pronunciar y dulce de oír, Jesús, el Salvador. No conocemos su riqueza y nuestra pobreza, por tanto, no corremos a Él; no nos damos cuenta que estamos perdidos y pereciendo, en consecuencia, Salvador es palabra de poco deleite. Si estuviéramos convencidos de la inmensa masa de culpa que hay en nosotros, y la ira que pende sobre nosotros, lista para caer sobre nosotros, sería nuestro pensamiento continuo: ¿Es mío el Salvador? Para que podamos hallarlo, debemos pisotear todo lo que estorba nuestro camino a Él. La respuesta de María al ángel fue el lenguaje de la fe y humilde admiración, y ella no pidió señal para confirmar su fe. Sin controversia, grande fue el misterio de la santidad, Dios manifestado en carne, 1 Timoteo iii, 16. La naturaleza humana de Cristo debía producirse de esa manera, para que fuera adecuada para Aquel que iba a ser unido con la naturaleza divina. Debemos, como María aquí, guiar nuestros deseos por la palabra de Dios. En todos los conflictos tenemos que recordar que nada es imposible para Dios; y al leer y oír sus promesas, convirtámoslas en oraciones: He aquí la sierva del Señor; hágase conmigo conforme a tu palabra.
Vv. 39-56. Muy bueno es que aquellos en cuyas almas ha comenzada la obra de la gracia se comuniquen entre sí. Elisabet estaba consciente, cuando llegó María, de que se acercaba la que iba a ser la madre del gran Redentor. Al mismo tiempo, fue llena del Espíritu Santo, y bajo su influencia declaró que María y ella esperaban hijos que serían altamente bendecidos y felices, y particularmente honrados y queridos para el Dios Altísimo.
María, animada por el discurso de Elisabet, y también bajo la influencia del Espíritu Santo, prorrumpió en gozo, admiración, y gratitud. Se sabía pecadora que necesitaba un Salvador, y que, de lo contrario, no podía regocijarse en Dios más que como interesada en su salvación por medio del Mesías prometido. Los que captan su necesidad de Cristo, y que están deseosos de tener justicia y vida en Él, a ésos llena con cosas buenas, con las cosas mejores; y son abundantemente satisfechos con las bendiciones que da. Él satisfará los deseos del pobre en espíritu que anhela bendiciones espirituales, mientras los autosuficientes serán enviados lejos.
Vv. 57-66. En estos versículos tenemos un relato del nacimiento de Juan el Bautista, y del gran gozo de todos los familiares. Se llamaría Juan o “lleno de gracia”, porque introducirá el evangelio de Cristo, en el cual brilla más la gracia de Dios.
Zacarías recuperó el habla. La incredulidad cerró su boca y al creer se la volvió a abrir: cree, por tanto, habla. Cuando Dios abre nuestros labios, las bocas deben mostrar su alabanza; y mejor estar mudo que no usar el habla para alabar a Dios. Se dice que la mano del Señor estaba obrando en Juan. Dios tiene maneras de obrar en los niños, en su infancia, que nosotros no podemos entender. Debemos observar los tratos de Dios y esperar el acontecimiento.
Vv. 67-80. Zacarías pronuncia una profecía acerca del reino y la salvación del Mesías. El evangelio trae luz consigo: en él alborea el día. En Juan el Bautista empezó a alborear y su luz fue en aumento hasta que el día fue perfecto. El evangelio es
conocimiento ; muestra aquello en lo cual estábamos completamente en tinieblas; es para dar luz a los que se sienten a oscuras, la luz del conocimiento de la gloria de Dios en la faz de Jesucristo.
Revive ; trae luz a los que se sientan en sombra de muerte, como prisioneros condenados en la mazmorra.
Guía , encamina nuestros pasos por el camino de paz, a ese camino que nos traerá la paz al fin, Romanos iii, 17. Juan dio pruebas de fe firme, afectos fuertes y piadosos y de estar por encima del miedo y del amor al mundo. Así, él maduró para el servicio, pero llevó una vida retirada, hasta que salió a escena, abiertamente, como el precursor del Mesías. Sigamos la paz con todos los hombres, y procuremos la paz con Dios y con nuestras propias conciencias. Si es la voluntad de Dios y vivamos desconocidos para el mundo, aún así busquemos diligentemente crecer firmes en la gracia de Jesucristo.