1Činili pak synové Izraelští to, což jest zlého před očima Hospodinovýma, i vydal je Hospodin v ruku Madianským za sedm let. 2A zmocnila se velmi ruka Madianských nad Izraelem, tak že synové Izraelští před Madianskými zdělali sobě jámy, kteréž jsou na horách, a jeskyně a pevnosti. 3A bývalo, že jakž co oseli Izraelští, přitáhl Madian a Amalech a národ východní, povstávaje proti nim. 4Kteřížto rozbijeli stany proti nim, a kazili úrody země, až kudy se vchází do Gázy, a nenechávali potravy v Izraeli, ani ovce, ani vola, ani osla. 5Nebo i sami i s stády svými i s stany přitáhli, a jako kobylky ve množství přicházívali, aniž jich neb velbloudů jejich byl počet; tak přicházejíce do země, hubili ji. 6Tedy znuzen byl velmi Izrael od Madianských, protož volali synové Izraelští k Hospodinu. 7Když pak volali synové Izraelští k Hospodinu příčinou Madianských, 8Poslal Hospodin muže proroka k synům Izraelským, a řekl jim: Takto praví Hospodin Bůh Izraelský: Já jsem vás vyvedl z Egypta, a vyvedl jsem vás z domu služby, 9A vytrhl jsem vás z rukou Egyptských a z rukou všech, jenž vás ssužovali, kteréž jsem vyhnal před tváří vaší, a dal jsem vám zemi jejich. 10I řekl jsem vám: Já jsem Hospodin Bůh váš, nebojte se bohů Amorejských, v jejichž zemi bydlíte. Ale neposlechli jste hlasu mého. 11Tedy přišel anděl Hospodinův a posadil se pod dubem, jenž byl v Ofra, kteréž bylo Joasa Abiezeritského. Gedeon pak syn jeho mlátil obilí na humně, aby vezma, utekl s tím před Madianskými. 12I ukázal se jemu anděl Hospodinův, a řekl jemu: Hospodin s tebou, muži udatný. 13Odpověděl jemu Gedeon: Ó Pane můj, jestliže Hospodin s námi jest, pročež pak na nás přišlo všecko toto? A kde jsou všickni divové jeho, o kterýchž vypravovali nám otcové naši, řkouce: Zdaliž nás z Egypta nevyvedl Hospodin? A nyní opustil nás Hospodin a vydal v ruku Madianských. 14A pohleděv na něj Hospodin, řekl: Jdi v této síle své, a vysvobodíš Izraele z ruky Madianských. Zdaliž jsem tě neposlal? 15Kterýž odpověděl jemu: Poslyš mne, Pane můj, čím já vysvobodím Izraele? Hle, rod můj chaterný jest v pokolení Manassesovu, a já nejmenší v domě otce svého. 16Tedy řekl jemu Hospodin: Poněvadž já budu s tebou, protož zbiješ Madianské jako muže jednoho. 17Jemuž on řekl: Prosím, jestliže jsem nalezl milost před očima tvýma, dej mi znamení, že ty mluvíš se mnou. 18Prosím, neodcházej odsud, až zase přijdu k tobě, a vynesu obět svou a položím před tebou. Odpověděl on: Jáť posečkám, až se navrátíš. 19Tedy Gedeon všed do domu, připravil kozelce, a po měřici mouky přesných chlebů. I vložil maso do koše, a polívku vlil do hrnce, i vynesl to k němu pod dub a obětoval. 20I řekl jemu anděl Boží: Vezmi to maso a chleby ty nekvašené, a polož na tuto skálu, a polívkou polej. I učinil tak. 21Potom zdvihl anděl Hospodinův konec holi, kterouž měl v rukou svých, a dotekl se masa a chlebů přesných; i vystoupil oheň z skály té, a spálil to maso i chleby přesné. A v tom anděl Hospodinův odšel od očí jeho. 22A vida Gedeon, že by anděl Hospodinův byl, řekl: Ach, Panovníče Hospodine, proto-liž jsem viděl anděla Hospodinova tváří v tvář, abych umřel? 23I řekl jemu Hospodin: Měj pokoj, neboj se, neumřeš. 24Protož vzdělal tu Gedeon oltář Hospodinu, a nazval jej: Hospodin pokoje, a až do tohoto dne ještě jest v Ofra Abiezeritského. 25Stalo se pak té noci, že řekl jemu Hospodin: Vezmi volka vyspělého, kterýž jest otce tvého, totiž volka toho druhého sedmiletého, a zboříš oltář Bálův, kterýž jest otce tvého, háj také, kterýž jest vedlé něho, posekáš. 26A vzděláš oltář Hospodinu Bohu svému na vrchu skály této, na rovině její, a vezma volka toho druhého, obětovati budeš obět zápalnou s dřívím háje, kterýž posekáš. 27Tedy vzal Gedeon deset mužů z služebníků svých, a učinil, jakž mluvil jemu Hospodin; a boje se čeledi otce svého a mužů města, neučinil toho ve dne, ale v noci. 28Když pak vstali muži města ráno, uzřeli zbořený oltář Bálův, a háj, kterýž byl vedlé něho, že byl posekaný, a volka toho druhého obětovaného v obět zápalnou na oltáři v nově vzdělaném. 29I mluvili jeden k druhému: Kdo to udělal? A vyhledávajíce, vyptávali se a pravili: Gedeon syn Joasův to učinil. 30Tedy řekli muži města k Joasovi: Vyveď syna svého, ať umře, proto že zbořil oltář Bálův, a že posekal háj, kterýž byl vedlé něho. 31Odpověděl Joas všechněm stojícím před sebou: A což se vy nesnadniti chcete o Bále? Zdali vy jej vysvobodíte? Kdož by se zasazoval o něj, ať jest zabit hned jitra tohoto. Jestližeť jest bohem, nechať se sám zasazuje o to, že jest rozbořen oltář jeho. 32I nazval jej toho dne Jerobálem, řka: Nechť se zasadí Bál proti němu, že zbořil oltář jeho. 33Tedy všickni Madianští a Amalechitští a národové východní shromáždili se spolu, a přešedše Jordán, položili se v údolí Jezreel. 34Duch pak Hospodinův posilnil Gedeona, kterýžto zatroubiv v troubu, svolal Abiezeritské k sobě. 35A poslal posly ke všemu pokolení Manassesovu, a svoláno jest k němu; poslal též posly k Asserovi, k Zabulonovi a k Neftalímovi, i přitáhli jim na pomoc. 36Tedy mluvil Gedeon k Bohu: Vysvobodíš-li skrze ruku mou Izraele, jakož jsi mluvil, 37Aj, já položím rouno toto na humně. Jestliže rosa bude toliko na rouně, a na vší zemi vůkol sucho, tedy věděti budu, že vysvobodíš skrze ruku mou Izraele, jakož jsi mluvil. 38I stalo se tak. Nebo vstav nazejtří, stlačil rouno, a vyžďal rosu z něho, i byl plný koflík vody. 39Řekl také Gedeon Bohu: Nerozpaluj se prchlivost tvá proti mně, že promluvím ještě jednou. Prosím, nechažť zkusím ještě jednou na rouně. Nechť jest, prosím, samo rouno suché, a na vší zemi rosa. 40I učinil Bůh té noci tak, a bylo samo rouno suché, a na vší zemi byla rosa.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 THE ISRAELITES, FOR THEIR SINS, OPPRESSED BY MIDIAN. (
Judg 6:1-
Judg 6:6)
and the Lord delivered them into the hand of Midian--Untaught by their former experiences, the Israelites again apostatized, and new sins were followed by fresh judgments. Midian had sustained a severe blow in the time of Moses (Num. 31:1-18); and the memory of that disaster, no doubt, inflamed their resentment against the Israelites. They were wandering herdsmen, called "children of the East," from their occupying the territory east of the Red Sea, contiguous to Moab. The destructive ravages they are described as at this time committing in the land of Israel are similar to those of the Bedouin Arabs, who harass the peaceful cultivators of the soil. Unless composition is made with them, they return annually at a certain season, when they carry off the grain, seize the cattle and other property; and even life itself is in jeopardy from the attacks of those prowling marauders. The vast horde of Midianites that overran Canaan made them the greatest scourge which had ever afflicted the Israelites.
2 made . . . dens . . . in the mountains and caves--not, of course, excavating them, for they were already, but making them fit for habitation.
8 A PROPHET REBUKES THEM. (
Judg 6:7-
Judg 6:10)
the Lord sent a prophet unto the children of Israel--The curse of the national calamity is authoritatively traced to their infidelity as the cause.
11 AN ANGEL SENDS GIDEON TO DELIVER THEM. (
Judg 6:11-
Judg 6:16)
there came an angel of the Lord--He appeared in the character and equipments of a traveller (
Judg 6:21), who sat down in the shade to enjoy a little refreshment and repose. Entering into conversation on the engrossing topic of the times, the grievous oppression of the Midianites, he began urging Gideon to exert his well-known prowess on behalf of his country. Gideon, in replying, addresses him at first in a style equivalent (in Hebrew) to "sir," but afterwards gives to him the name usually applied to God.
an oak--Hebrew, "the oak"--as famous in after-times.
Ophrah--a city in the tribe of Manasseh, about sixteen miles north of Jericho, in the district belonging to the family of Abiezer (
Josh 17:2).
his son Gideon threshed wheat by the wine-press--This incident tells emphatically the tale of public distress. The small quantity of grain he was threshing, indicated by his using a flail instead of the customary treading of cattle--the unusual place, near a wine-press, under a tree, and on the bare ground, not a wooden floor, for the prevention of noise--all these circumstances reveal the extreme dread in which the people were living.
13 if the Lord be with us, why then is all this befallen us?--Gideon's language betrays want of reflection, for the very chastisements God had brought on His people showed His presence with, and His interest in, them.
14 the Lord looked upon him, and said, Go in this thy might . . . have not I sent thee?--The command and the promise made Gideon aware of the real character of his visitor; and yet like Moses, from a sense of humility, or a shrinking at the magnitude of the undertaking, he excused himself from entering on the enterprise. And even though assured that, with the divine aid, he would overcome the Midianites as easily as if they were but one man, he still hesitates and wishes to be better assured that the mission was really from God. He resembles Moses also in the desire for a sign; and in both cases it was the rarity of revelations in such periods of general corruption that made them so desirous of having the fullest conviction of being addressed by a heavenly messenger. The request was reasonable, and it was graciously granted [
Judg 6:18].
18 GIDEON'S PRESENT CONSUMED BY FIRE. (Jdg. 6:17-32)
Depart not hence, I pray thee, until I . . . bring forth my present--Hebrew, my mincha, or "meat offering"; and his idea probably was to prove, by his visitor's partaking of the entertainment, whether or not he was more than man.
19 Gideon went in, and made ready a kid; . . . the flesh he put in a basket, and he put the broth in a pot--(See on
Gen 18:7). The flesh seems to have been roasted, which is done by cutting it into kobab, that is, into small pieces, fixed on a skewer, and put before the fire. The broth was for immediate use; the other, brought in a hand-basket was intended to be a future supply to the traveller. The miraculous fire that consumed it and the vanishing of the stranger, not by walking, but as a spirit in the fire, filled Gideon with awe. A consciousness of demerit fills the heart of every fallen man at the thought of God, with fear of His wrath; and this feeling was increased by a belief prevalent in ancient times, that whoever saw an angel would forthwith die. The acceptance of Gideon's sacrifice betokened the acceptance of his person; but it required an express assurance of the divine blessing, given in some unknown manner, to restore his comfort and peace of mind.
24 it came to pass the same night, that the Lord said unto him--The transaction in which Gideon is here described as engaged was not entered on till the night after the vision.
25 Take thy father's . . . second bullock--The Midianites had probably reduced the family herd; or, as Gideon's father was addicted to idolatry, the best may have been fattened for the service of Baal; so that the second was the only remaining one fit for sacrifice to God.
throw down the altar of Baal that thy father hath--standing upon his ground, though kept for the common use of the townsmen.
cut down the grove that is by it--dedicated to Ashtaroth. With the aid of ten confidential servants he demolished the one altar and raised on the appointed spot the altar of the Lord; but, for fear of opposition, the work had to be done under cover of night. A violent commotion was excited next day, and vengeance vowed against Gideon as the perpetrator. "Joash, his father, quieted the mob in a manner similar to that of the town clerk of Ephesus. It was not for them to take the matter into their own hands. The one, however, made an appeal to the magistrate; the other to the idolatrous god himself" [CHALMERS].
33 THE SIGNS. (
Judg 6:33-
Judg 6:39)
all the Midianites . . . pitched in Jezreel--The confederated troops of Midian, Amalek, and their neighbors, crossing the Jordan to make a fresh inroad on Canaan, encamped in the plains of Esdraelon (anciently Jezreel). The southern part of the Ghor lies in a very low level, so that there is a steep and difficult descent into Canaan by the southern wadies. Keeping this in view, we see the reason why the Midianite army, from the east of Jordan, entered Canaan by the northern wadies of the Ghor, opposite Jezreel.
34 the Spirit of the Lord came upon Gideon--Called in this sudden emergency into the public service of his country, he was supernaturally endowed with wisdom and energy commensurate with the magnitude of the danger and the difficulties of his position. His summons to war was enthusiastically obeyed by all the neighboring tribes. On the eve of a perilous enterprise, he sought to fortify his mind with a fresh assurance of a divine call to the responsible office. The miracle of the fleece was a very remarkable one--especially, considering the copious dews that fall in his country. The divine patience and condescension were wonderfully manifested in reversing the form of the miracle. Gideon himself seems to have been conscious of incurring the displeasure of God by his hesitancy and doubts; but He bears with the infirmities of His people.
