1Dvacátého čtvrtého dne onoho měsíce se Izraelité oblečení v žíněných oděvech a s hlavou posypanou prachem shromáždili k postu. 2Izraelovo plemeno se oddělilo ode všech lidí cizího původu; vstoje vyznali své hříchy a nepravosti svých otců.- 3Čtvrt dne četli vstoje a každý na svém místě v knize Zákona Jahva, svého Boha; během dalších čtvrtí vyznávali své hříchy a klaněli se před Jahvem, svým Bohem. 4Levité Jozue, Binuj, Kadmiel, Šebanja, Buni, Šerebja, Bani, Kenani se postavili na vyvýšený stupeň a silným hlasem volali k Jahvovi, svému Bohu, 5a levité Jozue, Kadmiel, Bani, Chašabneja, Šerebja, Hodija, Šebanja, Petachja říkali: „Vstaňte, velebte Jahva, svého Boha!“ Buď veleben, Jahve, náš Bože, od věčnosti do věčnosti! Ať se velebí tvé Jméno slávy, které přesahuje všechno velebení a chválu! 6Ty, Jahve, jsi Jediný! Ty jsi udělal nebesa, nebesa nebes a všechno jejich vojsko, zemi a vše, co je na ní, moře a vše, co je v nich. To vše oživuješ ty a nebeské vojsko se před tebou klaní. 7Ty jsi Jahve, Bůh, jenž si vyvolil Abrama, vyvedl ho z Uru Chaldejců a dal mu jméno Abrahám. 8Když jsi shledal, že má před tebou věrné srdce, sjednal jsi s ním smlouvu, abys mu dal zemi Kanaánce, Chetity a Amority, Perizity, Jebusana a Girgašity, jemu a jeho potomstvu. A dodržel jsi své sliby, neboť jsi spravedlivý. 9Viděl jsi bídu našich otců v Egyptě, slyšel jsi jejich volání u Rákosového moře. 10Způsobil jsi znamení a divy proti faraonovi, všem jeho sluhům a všemu lidu jeho země; neboť jsi viděl, jak vůči nim byli zpupní. Získal sis proslulost, která dosud trvá. 11Moře jsi před nimi otevřel: prošli středem moře suchou nohou. Do hlubin jsi svrhl jejich pronásledovatele jako kámen do vzdutých vod. 12Oblakovým sloupem jsi je vedl ve dne, v noci sloupem ohnivým, aby před nimi ozářil cestu, po níž se měli ubírat. 13Sestoupil jsi na horu Sinaj a z nebe k nim mluvil; a dal jsi jim spravedlivá nařízení, bezpečné zákony, vynikající pravidla a přikázání; 14uvedls jim ve známost svou svatou sobotu; předepsal jsi jim přikázání, pravidla a Zákon prostřednictvím svého služebníka Mojžíše. 15Z nebe jsi jim poskytl chléb, když hladověli, ze skály jsi dal vytrysknout vodě, když žíznili. Přikázal jsi jim, aby šli a převzali zemi, o níž jsi přísahal, že jim ji dáš. 16Ale naši otcové zpychli, byli tvrdošíjní, vůbec neposlouchali tvé příkazy. 17Odmítali poslechnout zapomínajíce na divy, které jsi pro ně vykonal; byli tvrdošíjní, vzali si do hlavy, že se vrátí do Egypta, k svému otroctví. Ale ty jsi Bůh ochotný odpouštět, plný slitování a lásky, pomalý ke hněvu a bohatý v dobrotivosti: neopustil jsi je! 18I když si zhotovili tele z litého kovu, prohlásili: „Toto je tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta!“ a velice se rouhali, 19ty ve své nezměrné lásce jsi je na poušti neopustil: nevzdálil se od nich oblakový sloup, aby je vedl po cestě ve dne, ani v noci sloup ohnivý, aby před nimi ozářil cestu, po níž se měli ubírat. 20Dal jsi jim svého dobrého ducha, aby je učinil moudrými, neodňal jsi svou manu od jejich úst a dal jsi jim vodu, když žíznili. 21Čtyřicet let jsi o ně pečoval na poušti: nic jim nechybělo, jejich oděv se neopotřeboval, ani jim neopuchly nohy. 22A vydal jsi jim království a národy a přidělil jim je jako hraniční kraje: převzali zemi Sichona, krále Chešbonu, a zemi Oga, krále Bašanu. 23A rozmnožil jsi jejich syny jako hvězdy na nebi a uvedl jsi je do země, o níž jsi řekl jejich otcům, aby tam vstoupili a převzali ji. 24Synové do té země vpadli a dobyli ji a tys před nimi ponížil obyvatele té země, Kanaánce, které jsi jim vydal do rukou, jejich krále a národy té země, aby s nimi naložili podle libosti; 25oni se zmocnili opevněných měst a žírné půdy; zdědili domy oplývající vším majetkem, cisterny již vyhloubené, vinice, olivovníky, hojnost ovocných stromů: pojedli, nasytili se, ztučněli, těšili se z tvého nezměrného dobra. 26Hle, nebyli však poslušní, vzbouřili se proti tobě a tvůj Zákon hodili za hlavu, zabíjeli proroky, kteří je varovali, aby ti je přivedli nazpět, a velice se rouhali. 27Tu jsi je vydal do rukou jejich utlačovatelů a ti je utiskovali. V době svého útisku k tobě volali, a ty jsi je z nebe slyšel a ve své nezměrné lásce jsi jim dával zachránce, kteří je osvobozovali z rukou jejich utiskovatelů. 28Ale sotva měli pokoj, už zase před tebou konali zlo a ty jsi je vydával do rukou jejich nepřátel a ti je utlačovali. Oni k tobě znovu volali, a ty jsi je z nebe slyšel: kolikrát jsi je jen ve své lásce vysvobodil! 29Varoval jsi je, abys je přivedl nazpět ke svému Zákonu, ale oni zpychli, neposlouchali tvá přikázání, hřešili proti tvým nařízením, právě proti těm, v nichž nachází život muž, jenž je zachovává, nastavovali vzpurné rameno, byli tvrdošíjní a vůbec neposlouchali. 30Měl jsi s nimi trpělivost po mnoho let, varoval jsi je svým Duchem, prostřednictvím svých proroků, ale oni neposlouchali. Tu jsi je vydal do rukou národům zemí. 31Ve své nezměrné lásce jsi je nevyhladil, neopustil jsi je, neboť jsi Bůh plný slitování a lásky. 32A nyní, náš Bože, ty Bože veliký, mocný a strašlivý, jenž zachováváš smlouvu a dobrotu, nepokládej za málo všechnu tu sklíčenost, jež padla na nás, na naše krále, naše přední muže, naše kněze, naše proroky a všechen tvůj lid od dob asyrských králů až podnes. 33Byl jsi spravedlivý ve všem, co na nás přišlo, neboť jsi ukázal svou věrnost, zatímco my jsme jednali špatně. 34Ano, naši králové, naši přední mužové, naši kněží a naši otcové se neřídili tvým Zákonem, nedbali na tvá přikázání a na povinnosti, které jsi jim ukládal. 35Dokud byli ve svém království uprostřed velkého dobra, jež jsi jim poskytoval, a v širé a úrodné zemi, kterou jsi před ně položil, nesloužili ti a neodvrátili se od svých zlých činů. 36Hle, dnes jsme porobeni a v zemi, kterou jsi dal našim otcům, aby se těšili z jejích plodů a jejího dobra, hle, tam jsme my v porobě. 37Z jejích plodin mají užitek králové, které jsi nám dal za naše hříchy a kteří po libosti nakládají s našimi osobami a naším dobytkem. Jsme ve velké bídě.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 A SOLEMN FAST AND REPENTANCE OF THE PEOPLE. (
Neh 9:1-
Neh 9:3)
Now in the twenty and fourth day of this month--that is, on the second day after the close of the feast of tabernacles, which commenced on the fourteenth and terminated on the twenty-second (
Lev 23:34-
Lev 23:37). The day immediately after that feast, the twenty-third, had been occupied in separating the delinquents from their unlawful wives, as well, perhaps, as in taking steps for keeping aloof in future from unnecessary intercourse with the heathen around them. For although this necessary measure of reformation had been begun formerly by Ezra (Ezra 10:1-17), and satisfactorily accomplished at that time (in so far as he had information of the existing abuses, or possessed the power of correcting them) yet it appears that this reformatory work of Ezra had been only partial and imperfect. Many cases of delinquency had escaped, or new defaulters had appeared who had contracted those forbidden alliances; and there was an urgent necessity for Nehemiah again to take vigorous measures for the removal of a social evil which threatened the most disastrous consequences to the character and prosperity of the chosen people. A solemn fast was now observed for the expression of those penitential and sorrowful feelings which the reading of the law had produced, but which had been suppressed during the celebration of the feast; and the sincerity of their repentance was evinced by the decisive steps taken for the correction of existing abuses in the matter of marriage.
2 confessed their sins, and the iniquities of their fathers--Not only did they read in their recent sufferings a punishment of the national apostasy and guilt, but they had made themselves partakers of their fathers' sins by following the same evil ways.
3 they . . . read in the book of the law--Their extraordinary zeal led them to continue this as before.
one fourth part of the day--that is, for three hours, twelve hours being the acknowledged length of the Jewish day (
John 11:9). This solemn diet of worship, which probably commenced at the morning sacrifice, was continued for six hours, that is, till the time of the evening sacrifice. The worship which they gave to the Lord their God, at this season of solemn national humiliation, consisted in acknowledging and adoring His great mercy in the forgiveness of their great and multiplied offenses, in delivering them from the merited judgments which they had already experienced or which they had reason to apprehend, in continuing amongst them the light and blessings of His word and worship, and in supplicating the extension of His grace and protection.
4 THE LEVITES CONFESS GOD'S MANIFOLD GOODNESS, AND THEIR OWN WICKEDNESS. (Neh. 9:4-38)
Then stood up upon the stairs--the scaffolds or pulpits, whence the Levites usually addressed the people. There were probably several placed at convenient distances, to prevent confusion and the voice of one drowning those of the others.
cried with a loud voice unto the Lord--Such an exertion, of course, was indispensably necessary, in order that the speakers might be heard by the vast multitude congregated in the open air. But these speakers were then engaged in expressing their deep sense of sin, as well as fervently imploring the forgiving mercy of God; and "crying with a loud voice" was a natural accompaniment of this extraordinary prayer meeting, as violent gestures and vehement tones are always the way in which the Jews, and other people in the East, have been accustomed to give utterance to deep and earnest feelings.
5 Then the Levites . . . said, Stand up and bless the Lord your God--If this prayer was uttered by all these Levites in common, it must have been prepared and adopted beforehand, perhaps, by Ezra; but it may only embody the substance of the confession and thanksgiving.
6 Thou, even thou, art Lord alone, &c.--In this solemn and impressive prayer, in which they make public confession of their sins, and deprecate the judgments due to the transgressions of their fathers, they begin with a profound adoration of God, whose supreme majesty and omnipotence is acknowledged in the creation, preservation, and government of all. Then they proceed to enumerate His mercies and distinguished favors to them as a nation, from the period of the call of their great ancestor and the gracious promise intimated to him in the divinely bestowed name of Abraham, a promise which implied that he was to be the Father of the faithful, the ancestor of the Messiah, and the honored individual in whose seed all the families of the earth should be blessed. Tracing in full and minute detail the signal instances of divine interposition for their deliverance and their interest--in their deliverance from Egyptian bondage--their miraculous passage through the Red Sea--the promulgation of His law--the forbearance and long-suffering shown them amid their frequent rebellions--the signal triumphs given them over their enemies--their happy settlement in the promised land--and all the extraordinary blessings, both in the form of temporal prosperity and of religious privilege, with which His paternal goodness had favored them above all other people, they charge themselves with making a miserable requital. They confess their numerous and determined acts of disobedience. They read, in the loss of their national independence and their long captivity, the severe punishment of their sins. They acknowledge that, in all heavy and continued judgments upon their nation, God had done right, but they had done wickedly. And in throwing themselves on His mercy, they express their purpose of entering into a national covenant, by which they pledge themselves to dutiful obedience in future.
22 Moreover thou gavest them kingdoms and nations--that is, put them in possession of a rich country, of an extensive territory, which had been once occupied by a variety of princes and people.
and didst divide them into corners--that is, into tribes. The propriety of the expression arose from the various districts touching at points or angles on each other.
the land of Sihon, and the land of the king of Heshbon--Heshbon being the capital city, the passage should run thus: "the land of Sihon or the land of the king of Heshbon."
32 Now therefore, our God . . . who keepest covenant and mercy--God's fidelity to His covenant is prominently acknowledged, and well it might; for their whole national history bore testimony to it. But as this could afford them little ground of comfort or of hope while they were so painfully conscious of having violated it, they were driven to seek refuge in the riches of divine grace; and hence the peculiar style of invocation here adopted: "Now therefore, our God, the great, the mighty, and the terrible God, who keepest covenant and mercy."
36 Behold, we are servants this day--Notwithstanding their happy restoration to their native land, they were still tributaries of a foreign prince whose officers ruled them. They were not, like their fathers, free tenants of the land which God gave them.
37 it yieldeth much increase unto the kings whom thou hast set over us because of our sins--Our agricultural labors have been resumed in the land--we plough, and sow, and till, and Thou blessest the work of our hands with a plentiful return; but this increase is not for ourselves, as once it was, but for our foreign masters, to whom we have to pay large and oppressive tribute.
they have dominion over our bodies--Their persons were liable to be pressed, at the mandate of their Assyrian conqueror, into the service of his empire, either in war or in public works. And our beasts are taken to do their pleasure.
38 we make a sure covenant, and write--that is, subscribe or sign it. This written document would exercise a wholesome influence in restraining their backslidings or in animating them to duty, by being a witness against them if in the future they were unfaithful to their engagements.
