1Čtyřiadvacátého dne téhož měsíce se synové Izraele shromáždili k postu, zahaleni pytlovinou a posypáni hlínou. 2Ti, kdo byli izraelského původu, se tehdy oddělili ode všech cizozemců. Stáli a vyznávali své hříchy i nepravosti svých předků. 3Čtvrt dne četli vestoje z Knihy zákona Hospodina, svého Boha, a dalšího čtvrt dne vyznávali a klaněli se Hospodinu, svému Bohu. 4Na levitských stupních stál Ješua, Binui, Kadmiel, Šebaniáš, Buni, Šerebiáš, Bani a Kenani a hlasitě volali k Hospodinu, svému Bohu. 5Levité Ješua, Kadmiel, Bani, Chašabnejáš, Šerebiáš, Hodiáš, Šebaniáš a Petachiáš pak zvolali: „Vstaňte a dobrořečte Hospodinu, svému Bohu: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, od věků až na věky! Tvé slavné jméno ať je požehnané, nad všechno požehnání i chválu vyvýšené. 6Ty sám jsi Hospodin, ty jsi nebe učinil, nebesa nebes i všechny jejich zástupy, zemi i se vším, co je na ní, všechna moře i se vším, co je v nich. Ty sám všemu dáváš život, tobě se klaní zástup nebeský! 7Ty jsi Hospodin, Bůh, který vybral Abrama, z chaldejského Uru jej vyvedl a dal mu jméno Abraham. 8Když jsi poznal, že je ti v srdci věrný, uzavřel jsi s ním smlouvu o zemi Kananejců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Jebusejců a Girgašejců a sice, že tu zemi dáš jeho semeni. A své slovo jsi splnil, neboť jsi spravedlivý. 9Viděl jsi trápení našich otců v Egyptě, u Rudého moře jsi slyšel jejich křik. 10Seslal jsi divy a zázraky na faraona, na jeho dvořany i na všechen jeho lid, neboť jsi věděl, jak je krutě trápili. Získal sis jméno, jaké dodnes máš. 11Moře jsi před nimi rozdělil, prostředkem moře prošli po souši. Jejich pronásledovatele jsi však smetl do hlubin; jako kámen v těch mocných vodách zmizeli! 12Ve dne jsi je vodil sloupem oblakovým, v noci pak sloupem ohnivým svítils jim na cestu, po které měli jít. 13Na horu Sinaj jsi sestoupil, z nebe jsi s nimi promlouval. Dal jsi jim poctivá pravidla a spravedlivé zákony, dobrá nařízení a příkazy. 14Dal jsi jim poznat svou svatou sobotu, skrze svého služebníka Mojžíše jsi jim vydal příkazy, nařízení a zákony. 15Chléb z nebe jsi jim dal, když hladověli, a když žíznili, vyvedl jsi vodu ze skály. Řekl jsi jim, ať jdou obsadit zemi, o níž jsi přísahal, že jim ji dáš. 16Oni však se svými otci pyšně zatvrdili šíji a odmítli poslouchat tvé příkazy. 17Odmítli poslouchat, nepomysleli na divy, které jsi pro ně vykonal. Zatvrdili šíji, zvolili si vůdce, aby se ve vzpouře vrátili do poroby! Ty jsi ale Bůh odpuštění, milostivý a soucitný, nesmírně trpělivý a velmi laskavý. Neopustil jsi je, 18když si odlili tele a řekli: ‚To je tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta.‘ Jak velice se rouhali! 19Ty jsi je ale ve svém nesmírném slitování nenechal samotné tehdy na poušti. Oblakový sloup je nikdy neopouštěl, ve dne je vodil po cestě; ohnivý sloup byl s nimi v noci, svítil jim na cestu, po které měli jít. 20Svého laskavého Ducha jsi jim udělil, aby je učil. Jejich ústům jsi neodepřel svou manu, dal jsi jim vodu, když žíznili. 21Čtyřicet let ses o ně na poušti staral; nic jim nechybělo, oděv nechátral, nohy neotekly. 22Vydal jsi jim království a národy, každý kout jsi jim přidělil. Získali zemi Sichona, krále Chešbonu, i zemi Oga, krále Bášanu. 23Rozmnožil jsi jejich syny jako hvězdy na nebi a uvedl jsi je do země, o níž jsi řekl jejich otcům, ať ji obsadí. 24Synové pak do té země vešli a obsadili ji; Kananejce, kteří tam bydleli, jsi před nimi porazil. Do rukou jsi jim vydal krále i národy země, takže s nimi naložili podle libosti. 25Dobyli hrazená města i úrodnou zemi, obsadili domy plné cenností, už vykopané studny, vinice, olivy i ovocné sady. Jedli až do sytosti, tukem se obalili, s rozkoší užívali tvé velké dobroty. 26Tehdy se vzbouřili, tobě se postavili, tvůj Zákon zahodili za hlavu! Tvé proroky vraždili, když je vyzývali, aby se k tobě vrátili. Jak velice se rouhali! 27Vydával jsi je proto krutým nepřátelům, a tehdy k tobě volali v dobách soužení. Tys je pak vyslýchal z nebe v nesmírném slitování, dával jsi jim zachránce z rukou nepřátel. 28Když si však vydechli, znovu tě popouzeli, a proto jsi je nechával v područí nepřátel. Když potom k tobě volali znovu, tys je vyslýchal z nebe v nesmírném slitování a vždy znovu jsi je zachránil. 29Varoval jsi je, ať se vrátí k tvému Zákonu, oni však zpychli a nechtěli poslouchat tvé příkazy. Provinili se proti tvým řádům, z nichž ten, kdo je plní, bude žít. Zády se obraceli, zatvrzovali šíji, slyšet nechtěli. 30Tolik let ses s nimi trpělivě vláčel! Svým Duchem jsi je varoval skrze proroky, když ale přesto odmítali slyšet, vydal jsi je národům světa do rukou. 31V nesmírném slitování jsi ale s nimi neskoncoval, neopustil jsi je, neboť jsi Bůh milostivý a soucitný. 32A tak, Bože náš, Bože veliký, mocný a hrozný, zachovávající smlouvu a milosrdenství, nepovažuj za nicotné všechny ty útrapy, které nás potkaly – naše krále i hodnostáře, naše kněze i proroky, naše otce i všechen lid. Od doby asyrských králů až dodnes 33jsi byl spravedlivý ve všem, co nás postihlo. Ty jednáš věrně, to my jsme se provinili 34i naši králové, hodnostáři, kněží a otcové. Tvůj Zákon neplnili, nedbali na tvé příkazy ani na výstrahy, jimiž jsi je varoval. 35Když ještě měli své království a hojnost tvé dobroty, kterou jsi jim prokazoval, když ještě měli tu širou, úrodnou zemi, kterou jsi jim dal, nesloužili ti a od svých zlých skutků se nechtěli odvrátit. 36A hle, dnes jsme otroci v zemi, kterou jsi daroval našim otcům, aby jedli její plody a užívali její dobroty – v té zemi jsme dnes otroci! 37Její hojná úroda připadá králům, jimž jsi nás pro naše hříchy podmanil. S námi i s naším dobytkem dělají, co se jim zlíbí – ocitli jsme se ve velkém soužení!“
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 A SOLEMN FAST AND REPENTANCE OF THE PEOPLE. (
Neh 9:1-
Neh 9:3)
Now in the twenty and fourth day of this month--that is, on the second day after the close of the feast of tabernacles, which commenced on the fourteenth and terminated on the twenty-second (
Lev 23:34-
Lev 23:37). The day immediately after that feast, the twenty-third, had been occupied in separating the delinquents from their unlawful wives, as well, perhaps, as in taking steps for keeping aloof in future from unnecessary intercourse with the heathen around them. For although this necessary measure of reformation had been begun formerly by Ezra (Ezra 10:1-17), and satisfactorily accomplished at that time (in so far as he had information of the existing abuses, or possessed the power of correcting them) yet it appears that this reformatory work of Ezra had been only partial and imperfect. Many cases of delinquency had escaped, or new defaulters had appeared who had contracted those forbidden alliances; and there was an urgent necessity for Nehemiah again to take vigorous measures for the removal of a social evil which threatened the most disastrous consequences to the character and prosperity of the chosen people. A solemn fast was now observed for the expression of those penitential and sorrowful feelings which the reading of the law had produced, but which had been suppressed during the celebration of the feast; and the sincerity of their repentance was evinced by the decisive steps taken for the correction of existing abuses in the matter of marriage.
2 confessed their sins, and the iniquities of their fathers--Not only did they read in their recent sufferings a punishment of the national apostasy and guilt, but they had made themselves partakers of their fathers' sins by following the same evil ways.
3 they . . . read in the book of the law--Their extraordinary zeal led them to continue this as before.
one fourth part of the day--that is, for three hours, twelve hours being the acknowledged length of the Jewish day (
John 11:9). This solemn diet of worship, which probably commenced at the morning sacrifice, was continued for six hours, that is, till the time of the evening sacrifice. The worship which they gave to the Lord their God, at this season of solemn national humiliation, consisted in acknowledging and adoring His great mercy in the forgiveness of their great and multiplied offenses, in delivering them from the merited judgments which they had already experienced or which they had reason to apprehend, in continuing amongst them the light and blessings of His word and worship, and in supplicating the extension of His grace and protection.
4 THE LEVITES CONFESS GOD'S MANIFOLD GOODNESS, AND THEIR OWN WICKEDNESS. (Neh. 9:4-38)
Then stood up upon the stairs--the scaffolds or pulpits, whence the Levites usually addressed the people. There were probably several placed at convenient distances, to prevent confusion and the voice of one drowning those of the others.
cried with a loud voice unto the Lord--Such an exertion, of course, was indispensably necessary, in order that the speakers might be heard by the vast multitude congregated in the open air. But these speakers were then engaged in expressing their deep sense of sin, as well as fervently imploring the forgiving mercy of God; and "crying with a loud voice" was a natural accompaniment of this extraordinary prayer meeting, as violent gestures and vehement tones are always the way in which the Jews, and other people in the East, have been accustomed to give utterance to deep and earnest feelings.
5 Then the Levites . . . said, Stand up and bless the Lord your God--If this prayer was uttered by all these Levites in common, it must have been prepared and adopted beforehand, perhaps, by Ezra; but it may only embody the substance of the confession and thanksgiving.
6 Thou, even thou, art Lord alone, &c.--In this solemn and impressive prayer, in which they make public confession of their sins, and deprecate the judgments due to the transgressions of their fathers, they begin with a profound adoration of God, whose supreme majesty and omnipotence is acknowledged in the creation, preservation, and government of all. Then they proceed to enumerate His mercies and distinguished favors to them as a nation, from the period of the call of their great ancestor and the gracious promise intimated to him in the divinely bestowed name of Abraham, a promise which implied that he was to be the Father of the faithful, the ancestor of the Messiah, and the honored individual in whose seed all the families of the earth should be blessed. Tracing in full and minute detail the signal instances of divine interposition for their deliverance and their interest--in their deliverance from Egyptian bondage--their miraculous passage through the Red Sea--the promulgation of His law--the forbearance and long-suffering shown them amid their frequent rebellions--the signal triumphs given them over their enemies--their happy settlement in the promised land--and all the extraordinary blessings, both in the form of temporal prosperity and of religious privilege, with which His paternal goodness had favored them above all other people, they charge themselves with making a miserable requital. They confess their numerous and determined acts of disobedience. They read, in the loss of their national independence and their long captivity, the severe punishment of their sins. They acknowledge that, in all heavy and continued judgments upon their nation, God had done right, but they had done wickedly. And in throwing themselves on His mercy, they express their purpose of entering into a national covenant, by which they pledge themselves to dutiful obedience in future.
22 Moreover thou gavest them kingdoms and nations--that is, put them in possession of a rich country, of an extensive territory, which had been once occupied by a variety of princes and people.
and didst divide them into corners--that is, into tribes. The propriety of the expression arose from the various districts touching at points or angles on each other.
the land of Sihon, and the land of the king of Heshbon--Heshbon being the capital city, the passage should run thus: "the land of Sihon or the land of the king of Heshbon."
32 Now therefore, our God . . . who keepest covenant and mercy--God's fidelity to His covenant is prominently acknowledged, and well it might; for their whole national history bore testimony to it. But as this could afford them little ground of comfort or of hope while they were so painfully conscious of having violated it, they were driven to seek refuge in the riches of divine grace; and hence the peculiar style of invocation here adopted: "Now therefore, our God, the great, the mighty, and the terrible God, who keepest covenant and mercy."
36 Behold, we are servants this day--Notwithstanding their happy restoration to their native land, they were still tributaries of a foreign prince whose officers ruled them. They were not, like their fathers, free tenants of the land which God gave them.
37 it yieldeth much increase unto the kings whom thou hast set over us because of our sins--Our agricultural labors have been resumed in the land--we plough, and sow, and till, and Thou blessest the work of our hands with a plentiful return; but this increase is not for ourselves, as once it was, but for our foreign masters, to whom we have to pay large and oppressive tribute.
they have dominion over our bodies--Their persons were liable to be pressed, at the mandate of their Assyrian conqueror, into the service of his empire, either in war or in public works. And our beasts are taken to do their pleasure.
38 we make a sure covenant, and write--that is, subscribe or sign it. This written document would exercise a wholesome influence in restraining their backslidings or in animating them to duty, by being a witness against them if in the future they were unfaithful to their engagements.
