Bible 21 (CZ - 2015) with deuterocanonical books

1Tehdy Šalomoun shromáždil k sobě do Jeruzaléma všechny stařešiny Izraele, kmenové náčelníky a vůdce izraelských rodů, aby přenesli Truhlu Hospodinovy smlouvy ze Sionu, z Města Davidova. 2Všichni izraelští muži se tedy shromáždili ke králi Šalomounovi o svátcích v měsíci etanim, což je sedmý měsíc. 3Když přišli všichni izraelští stařešinové, kněží zvedli Truhlu Hospodinovu 4a vynesli ji i Stan setkávání se vším jeho posvátným vybavením. Zatímco to kněží a levité vynášeli, 5král Šalomoun s celým shromážděním Izraele, jež se k němu dostavilo před Truhlu, obětoval tolik bravu i skotu, že nešlo spočítat ani sledovat, kolik ho bylo. 6Kněží pak vnesli Truhlu Hospodinovy smlouvy na její místo do chrámového svatostánku, do nejsvětější svatyně pod křídla cherubů. 7Cherubové totiž rozprostírali svá křídla nad Truhlou, takže svrchu přikrývali Truhlu i její tyče. 8Ty byly tak dlouhé, že jejich konce bylo vidět ze svatyně před svatostánkem. Zvenku je ovšem vidět nebylo. Jsou tam až dodnes. 9V Truhle nebylo nic než dvě kamenné desky, které tam uložil Mojžíš na Orébu, když Hospodin se syny Izraele uzavřel smlouvu po jejich odchodu z Egypta. 10Když potom kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův chrám oblak. 11Kněží se kvůli tomu oblaku nemohli postavit ke službě, protože Hospodinův chrám naplnila Hospodinova sláva. 12Tehdy Šalomoun prohlásil: „‚Zůstávám v mračnu,‘ pravil Hospodin. 13Já jsem ti ale postavil chrám vznešený, místo, kde bys bydlel už navěky!“ 14Potom se král otočil a požehnal celému stojícímu shromáždění Izraele: 15„Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, který vlastními ústy mluvil k mému otci Davidovi a vlastní rukou naplnil, co řekl: 16‚Ode dne, kdy jsem svůj lid Izrael vyvedl z Egypta, jsem ze žádného izraelského kmene nevyvolil město k postavení chrámu, v němž by zůstávalo mé jméno. Vyvolil jsem však Davida, aby vedl Izrael.‘ 17Můj otec David toužil postavit chrám jménu Hospodina, Boha Izraele. 18Hospodin mu ale řekl: ‚Je dobře, že chceš mému jménu postavit chrám. 19Nepostavíš ho však ty, ale tvůj syn, který vzejde ze tvých beder. Ten vystaví chrám mému jménu.‘ 20A Hospodin dodržel slovo, které dal. Nastoupil jsem po svém otci Davidovi, usedl jsem na izraelský trůn, jak řekl Hospodin, a postavil jsem chrám jménu Hospodina, Boha Izraele. 21V něm jsem připravil místo pro Truhlu, v níž je Hospodinova smlouva, kterou uzavřel s našimi otci, když je vyvedl z Egypta.“ 22Poté se Šalomoun postavil před Hospodinův oltář. Před očima celého izraelského shromáždění vztáhl ruce k nebi 23a řekl: „Hospodine, Bože Izraele! Nahoře na nebi ani dole na zemi není bůh podobný tobě, jenž by zachovával smlouvu a milosrdenství svým služebníkům, kteří před tebou žijí s oddaným srdcem. 24Svému služebníku Davidovi, mému otci, jsi dodržel svůj slib. Vlastními ústy jsi promluvil a vlastní rukou jsi to, jak vidíme, splnil. 25Nuže, Hospodine, Bože Izraele, dodrž, co jsi slíbil, když jsi svému služebníku Davidovi, mému otci, řekl: ‚Postarám se, aby na izraelském trůnu nikdy nechyběl tvůj potomek, budou-li jen tví synové dbát na svou cestu a žít přede mnou, jako jsi přede mnou žil ty.‘ 26Nyní tedy, Bože Izraele, kéž se prosím potvrdí slovo, které jsi dal svému služebníku Davidovi, mému otci.  27Bude snad Bůh opravdu přebývat na zemi? Nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou obsáhnout – čím méně tento chrám, který jsem postavil! 28Shlédni však na modlitbu svého služebníka a na jeho prosby, Hospodine, Bože můj; vyslyš toto volání a modlitbu, kterou ti tvůj služebník dnes předkládá. 29Kéž jsou tvé oči dnem i nocí upřeny k tomuto chrámu, k místu, o němž jsi řekl: ‚Tam bude mé jméno.‘ Kéž nasloucháš modlitbě, již se tvůj služebník bude modlit směrem k tomuto místu. 30Kéž vyslyšíš prosbu svého služebníka i svého lidu Izraele, kdykoli se budou modlit směrem k tomuto místu. Vyslýchej na nebesích, kde přebýváš, vyslýchej a odpouštěj. 31Kdyby se někdo provinil proti svému bližnímu a měl by se zapřisáhnout slibem, kdyby pak přišel a složil přísahu před tvým oltářem v tomto chrámu, 32vyslýchej na nebesích. Zasáhni a rozsuď své služebníky tak, abys viníka označil za vinného a odplatil mu jeho skutky, a spravedlivého abys ospravedlnil a odplatil mu jeho spravedlnost. 33Kdyby tvůj lid Izrael hřešil proti tobě, a utrpěl by proto porážku od svých nepřátel, kdyby se pak ale vrátili k tobě, chválili tvé jméno, modlili se a prosili tě v tomto chrámu, 34vyslýchej na nebesích. Odpusť hřích svého lidu Izraele a přiveď je zpátky do země, kterou jsi dal jejich otcům. 35Kdyby hřešili proti tobě, a zavřela by se proto nebesa a nebyl déšť, kdyby se pak ale modlili směrem k tomuto místu, chválili tvé jméno a po svém potrestání by se odvrátili od svých hříchů, 36vyslýchej na nebesích. Odpusť svým služebníkům, svému lidu Izraeli, jejich hřích. Vyuč je správné cestě, kterou mají jít, a sešli déšť na svou zem, kterou jsi dal svému lidu za dědictví. 37Kdyby v zemi nastal hlad nebo mor, plíseň nebo sněť, kobylky nebo housenky nebo kdyby tvůj lid v zemi až u samých bran utlačoval nepřítel nebo jakákoli rána či nemoc – 38kdyby si pak ale kdokoli ze všeho tvého lidu Izraele připustil, že jde o ránu, a vzepjal by ruce k tomuto chrámu, pak každou modlitbu, každou prosbu, kterou by přednesl, 39vyslýchej na nebesích, kde přebýváš. Odpusť, zasáhni a odplať každému jeho skutky, neboť znáš jeho srdce – jen ty sám přece znáš srdce všech lidí – 40aby tě měli v úctě po všechny dny svého života v zemi, kterou jsi dal našim otcům. 41Rovněž kdyby cizinec, ačkoli nepatří k tvému lidu Izraeli, přišel z daleké země kvůli tvému jménu 42(neboť uslyšel o tvém velikém jménu, o tvé mocné ruce a vztažené paži), kdyby přišel a modlil se směrem k tomuto chrámu, 43vyslýchej na nebesích, kde přebýváš. Učiň vše, oč by tě ten cizinec prosil, aby všechny národy země poznaly tvé jméno a měly tě v úctě tak jako tvůj lid Izrael a aby věděly, že tvé jméno je vzýváno nad tímto chrámem, který jsem postavil. 44Kdyby tvůj lid vytáhl do války proti nepříteli, kamkoli bys je poslal, a modlili by se k Hospodinu směrem k městu, jež jsi vyvolil, a k chrámu, který jsem postavil tvému jménu, 45vyslýchej na nebesích jejich modlitbu a prosbu a zjednej jim právo. 46Kdyby zhřešili proti tobě – vždyť není člověka, který by nehřešil – a ty by ses na ně rozhněval a vydal je nepříteli a jejich uchvatitelé by je odvedli jako zajatce do nepřátelské země, daleké či blízké, 47kdyby si to však potom v zemi svého zajetí vzali k srdci, obrátili by se a prosili tě o milost v zemi svých věznitelů se slovy: ‚Zhřešili jsme, zkazili se, jednali jsme zle!‘ 48a kdyby se v zemi svých nepřátelských věznitelů celým srdcem a celou duší vrátili k tobě a modlili by se k tobě směrem ke své zemi, kterou jsi dal jejich otcům, k městu, které jsi vyvolil, a k chrámu, který jsem postavil tvému jménu, 49vyslýchej na nebesích, kde přebýváš, jejich modlitbu a prosbu a zjednej jim právo. 50Odpusť svému lidu jejich hřích i všechny jejich vzpoury proti tobě a daruj jim milost u jejich věznitelů, aby se nad nimi slitovali. 51Vždyť jsou tvůj lid, tvé vlastní dědictví! Vyvedl jsi je z Egypta, zprostřed té tavicí pece! 52Kéž tedy jsou tvé oči upřeny k modlitbě tvého služebníka i k modlitbě tvého lidu Izraele, a kdykoli k tobě budou volat, vyslýchej. 53Vždyť ty jsi je, Hospodine, Pane můj, oddělil ze všech národů země jako své vlastní dědictví, jak jsi to řekl skrze svého služebníka Mojžíše, když jsi naše otce vyvedl z Egypta.“ 54Jakmile Šalomoun dokončil tuto modlitbu a prosbu k Hospodinu, vstal od Hospodinova oltáře, kde klečel na kolenou s rukama vztaženýma k nebi, 55postavil se a mocným hlasem požehnal celému shromáždění Izraele: 56„Požehnán buď Hospodin, který svému lidu Izraeli dopřál odpočinutí, jak zaslíbil. Ani jediné ze všech těch dobrých slov, která promluvil skrze svého služebníka Mojžíše, neselhalo. 57Kéž je Hospodin, náš Bůh, s námi, jako byl s našimi otci. Kéž nás neopustí, kéž nás nezanechá, 58kéž naklání naše srdce k sobě, abychom chodili po všech jeho cestách a dodržovali jeho přikázání, ustanovení i pravidla, která dal našim otcům. 59A tato má slova, jimiž jsem Hospodina prosil o milost, kéž jsou Hospodinu, našemu Bohu, blízká dnem i nocí, aby zjednával právo svému služebníku i svému lidu Izraeli den co den, 60aby všechny národy země poznaly, že Hospodin je Bůh a není žádného kromě něj. 61Kéž vaše srdce cele patří Hospodinu, našemu Bohu, abyste žili podle jeho ustanovení a dodržovali jeho přikázání tak jako dnes.“ 62Král a s ním celý Izrael pak před Hospodinem slavili obětní hody. 63Šalomoun obětoval jako pokojnou oběť 22 000 býků a 120 000 ovcí. Takto král a všichni synové Izraele zasvětili Hospodinův chrám. 64Toho dne král posvětil střed nádvoří před Hospodinovým chrámem. Tam totiž obětoval zápalnou a moučnou oběť i tuk pokojných obětí, neboť bronzový oltář před Hospodinem byl příliš malý, než aby mohl pojmout onu zápalnou a moučnou oběť i tuk oněch pokojných obětí. 65Šalomoun tehdy slavil slavnost a s ním všechen Izrael od Lebo-chamátu po Egyptský potok, jedno veliké shromáždění před Hospodinem, naším Bohem, po sedm dní a dalších sedm dní, celkem čtrnáct dní. 66Následujícího dne pak lid propustil. Dobrořečili králi a vraceli se domů s veselím a radostí ze všeho dobrodiní, které Hospodin prokázal svému služebníku Davidovi a svému lidu Izraeli.


Jamieson Fausset Brown Bible Commentary
 2   THE DEDICATION OF THE TEMPLE. (1Kgs 8:1-12)
at the feast in the month Ethanim--The public and formal inauguration of this national place of worship did not take place till eleven months after the completion of the edifice. The delay, most probably, originated in Solomon's wish to choose the most fitting opportunity when there should be a general rendezvous of the people in Jerusalem (1Kgs 8:2); and that was not till the next year. That was a jubilee year, and he resolved on commencing the solemn ceremonial a few days before the feast of tabernacles, which was the most appropriate of all seasons. That annual festival had been instituted in commemoration of the Israelites dwelling in booths during their stay in the wilderness, as well as of the tabernacle, which was then erected, in which God promised to meet and dwell with His people, sanctifying it with His glory. As the tabernacle was to be superseded by the temple, there was admirable propriety in choosing the feast of tabernacles as the period for dedicating the new place of worship, and praying that the same distinguished privileges might be continued to it in the manifestation of the divine presence and glory. At the time appointed for the inauguration, the king issued orders for all the heads and representatives of the nation to repair to Jerusalem and take part in the august procession [1Kgs 8:1]. The lead was taken by the king and elders of the people, whose march must have been slow, as priests were stationed to offer an immense number of sacrifices at various points in the line of road through which the procession was to go. Then came the priests bearing the ark and the tabernacle--the old Mosaic tabernacle which was brought from Gibeon. Lastly, the Levites followed, carrying the vessels and ornaments belonging to the old, for lodgment in the new, house of the Lord. There was a slight deviation in this procedure from the order of march established in the wilderness (Num 3:31; Num 4:15); but the spirit of the arrangement was duly observed. The ark was deposited in the oracle; that is, the most holy place, under the wings of the cherubim--not the Mosaic cherubim, which were firmly attached to the ark (Exod 37:7-Exod 37:8), but those made by Solomon, which were far larger and more expanded.

 8   they drew out the staves--a little way, so as to project (see on Exod 25:15; Num 4:6); and they were left in that position. The object was, that these projecting staves might serve as a guide to the high priest, in conducting him to that place where, once a year, he went to officiate before the ark; otherwise he might miss his way in the dark, the ark being wholly overshadowed by the wings of the cherubim.

 9   There was nothing in the ark save the two tables of stone--Nothing else was ever in the ark, the articles mentioned (Heb 9:4) being not in, but by it, being laid in the most holy place before the testimony (Exod 16:33; Num 17:10).

 10   the cloud filled the house of the Lord--The cloud was the visible symbol of the divine presence, and its occupation of the sanctuary was a testimony of God's gracious acceptance of the temple as of the tabernacle (Exod 40:34). The dazzling brightness, or rather, perhaps, the dense portentous darkness of the cloud, struck the minds of the priests, as it formerly had done Moses, which such astonishment and terror (Lev 16:2-Lev 16:13; Deut 4:24; Exod 40:35) that they could not remain. Thus the temple became the place where the divine glory was revealed, and the king of Israel established his royal residence.

 12   SOLOMON'S BLESSING. (1Kgs 8:12-21)
Then spake Solomon--For the reassurance of the priests and people, the king reminded them that the cloud, instead of being a sign ominous of evil, was a token of approval.
The Lord said--not in express terms, but by a continuous course of action (Exod 13:21; Exod 24:16; Num 9:15).

 13   I have surely built thee an house--This is an apostrophe to God, as perceiving His approach by the cloud, and welcoming Him to enter as guest or inhabitant of the fixed and permanent dwelling-place, which, at His command, had been prepared for His reception.

 14   the king turned his face about--From the temple, where he had been watching the movement of the mystic cloud, and while the people were standing, partly as the attitude of devotion, partly out of respect to royalty, the king gave a fervent expression of praise to God for the fulfilment of His promise (2Sam 7:6-16).

 22   HIS PRAYER. (1Ki. 8:22-61)
Solomon stood before the altar--This position was in the court of the people, on a brazen scaffold erected for the occasion (2Chr 6:13), fronting the altar of burnt offering, and surrounded by a mighty concourse of people. Assuming the attitude of a suppliant, kneeling (1Kgs 8:54; compare 2Chr 6:24) and with uplifted hands, he performed the solemn act of consecration--an act remarkable, among other circumstances, for this, that it was done, not by the high priest or any member of the Aaronic family, but by the king in person, who might minister about, though not in, holy things. This sublime prayer [1Ki. 8:22-35], which breathes sentiments of the loftiest piety blended with the deepest humility, naturally bore a reference to the national blessing and curse contained in the law--and the burden of it--after an ascription of praise to the Lord for the bestowment of the former, was an earnest supplication for deliverance from the latter. He specifies seven cases in which the merciful interposition of God would be required; and he earnestly bespeaks it on the condition of people praying towards that holy place. The blessing addressed to the people at the close is substantially a brief recapitulation of the preceding prayer [1Kgs 8:56-61].

 62   HIS SACRIFICE OF PEACE OFFERING. (1Kgs 8:62-64)
the king, and all Israel . . . offered sacrifice before the Lord--This was a burnt offering with its accompaniments, and being the first laid on the altar of the temple, was, as in the analogous case of the tabernacle, consumed by miraculous fire from heaven (see 2Chr 7:1). On remarkable occasions, the heathens sacrificed hecatombs (a hundred animals), and even chiliombs (a thousand animals), but the public sacrifices offered by Solomon on this occasion surpassed all the other oblations on record, without taking into account those presented by private individuals, which, doubtless, amounted to a large additional number. The large proportion of the sacrifices were peace offerings, which afforded the people an opportunity of festive enjoyment.

 63   So the king and all the children of Israel dedicated the house of the Lord--The dedication was not a ceremony ordained by the law, but it was done in accordance with the sentiments of reverence naturally associated with edifices appropriated to divine worship. [See on 2Chr 7:5.]

 64   The same day did the king hallow the middle of the court--that is, the whole extent of the priests' court--the altar of burnt offerings, though large (2Chr 4:1), being totally inadequate for the vast number of sacrifices that distinguished this occasion. It was only a temporary erection to meet the demands of an extraordinary season, in aid of the established altar, and removed at the conclusion of the sacred festival. [See on 2Chr 7:7.]

 65   THE PEOPLE JOYFUL. (1Kgs 8:65)
from the entering in of Hamath unto the river of Egypt--that is, from one extremity of the kingdom to the other. The people flocked from all quarters.
seven days and seven days, even fourteen days--The first seven were occupied with the dedication, and the other seven devoted to the feast of tabernacles (2Chr 7:9). The particular form of expression indicates that the fourteen days were not continuous. Some interval occurred in consequence of the great day of atonement falling on the tenth of the seventh month (1Kgs 8:2), and the last day of the feast of tabernacles was on the twenty-third (2Chr 7:10), when the people returned to their homes with feelings of the greatest joy and gratitude "for all the goodness that the Lord had done for David his servant, and for Israel his people."