1Po tři roky se mezi Aramem a Izraelem neválčilo. 2Třetího roku přijel izraelského krále navštívit judský král Jošafat. 3Izraelský král řekl svým dvořanům: „Víte přece, že Rámot-gileád patří nám. Proč nic neděláme, abychom ho dobyli z rukou aramejského krále?“ 4Potom se zeptal Jošafata: „Půjdeš se mnou do války o Rámot-gileád?“ „Udělám to, co ty,“ odpověděl mu Jošafat. „Můj lid je jako tvůj, mí koně jako tví!“ 5Jošafat ale izraelského krále ještě požádal: „Nejdříve se vyptej na slovo Hospodinovo.“ 6Izraelský král tedy shromáždil na čtyři sta proroků a ptal se jich: „Mám jít do války o Rámot-gileád, nebo ne?“ „Jdi,“ odpovídali, „a Pán je vydá králi do rukou!“ 7Jošafat ale naléhal: „To už tu není žádný Hospodinův prorok, abychom se zeptali jeho?“ 8„Vlastně tu jeden takový je,“ řekl izraelský král. „Skrze něj se lze ptát Hospodina, ale já ho nesnáším, protože mi neprorokuje nic dobrého, jen samé neštěstí. Je to Michajáš, syn Jimlův.“ „Tak by král neměl mluvit,“ odpověděl Jošafat. 9Izraelský král tedy zavolal jednoho komorníka a rozkázal: „Rychle, Michajáše, syna Jimlova!“ 10Král Izraele a Jošafat, král Judy, seděli ve slavnostním rouchu na svých trůnech na prostranství u vchodu do samařské brány a všichni ti proroci prorokovali před nimi. 11Cidkiáš, syn Kenaanův, si zhotovil železné rohy a prohlásil: „Toto praví Hospodin: Takhle utrkáš Aramejce k smrti!“ 12A všichni ti proroci prorokovali podobně: „Jdi na Rámot-gileád! Čeká tě úspěch! Hospodin ho králi vydá do rukou!“ 13Posel, který šel pro Michajáše, mu tedy radil: „Podívej se, všichni proroci jako jeden muž předpovídají králi dobré věci. Raději mluv jako oni. Řekni mu něco dobrého.“ 14„Jakože je živ Hospodin,“ odpověděl Michajáš, „budu mluvit jen to, co mi řekne Hospodin.“ 15A tak přišel ke králi. Ten se ho zeptal: „Michajáši, máme jít do války o Rámot-gileád, nebo ne?“ „Jdi,“ odpověděl. „Čeká tě úspěch. Hospodin je králi vydá do rukou.“ 16Král ho však přerušil: „Kolikrát tě mám zapřísahat, abys mi v Hospodinově jménu neříkal nic než pravdu!“ 17Michajáš mu tedy řekl: „Viděl jsem všechen Izrael jak ovce po horách rozptýlen, jak ovce bez svého pastýře. Hospodin řekl mi: Pány nemají, ať vrátí se domů každý v pokoji!“ 18„Vždyť jsem ti to říkal,“ obrátil se izraelský král k Jošafatovi. „Neprorokuje mi nic dobrého, jen samé neštěstí.“ 19Michajáš ale pokračoval: „Nuže, slyš slovo Hospodinovo. Viděl jsem Hospodina sedícího na trůnu a všechen nebeský zástup po jeho pravici a levici. 20Hospodin se ptal: ‚Kdo svede Achaba, aby vytáhl a padl u Rámot-gileádu?‘ Ten říkal to a ten zas ono. 21Vtom vyšel duch, stanul před Hospodinem a řekl: ‚Já ho svedu.‘ Hospodin se zeptal: ‚Jak?‘ 22a on odpověděl: ‚Vyjdu a budu lživým duchem v ústech všech jeho proroků.‘ Na to Hospodin řekl: ‚Ano, podaří se ti to; svedeš ho. Jdi a proveď to.‘ 23Nuže, pohleď – do úst všech těchto tvých proroků vložil Hospodin lživého ducha. Hospodin ti ale předpovídá neštěstí.“ 24Vtom vykročil Cidkiáš, syn Kenaanův, a udeřil Michajáše do tváře se slovy: „Kudy asi přešel Hospodinův duch ode mě, aby mluvil k tobě?“ 25„To uvidíš v den, kdy se ukryješ v nejzazším pokojíku!“ odpověděl mu Michajáš. 26Nato izraelský král rozkázal: „Seberte Michajáše a odveďte ho k veliteli města Amonovi a princi Joašovi. 27Řeknete: ‚Tak praví král: Tohoto muže vsaďte do vězení a odměřujte mu chleba a vodu, dokud se v pořádku nevrátím.‘“ 28Michajáš ale řekl: „Jestli se vrátíš v pořádku, nemluvil skrze mě Hospodin.“ A dodal: „Slyšte to, všichni lidé!“ 29Izraelský král pak s judským králem Jošafatem táhli na Rámot-gileád. 30Izraelský král Jošafatovi řekl: „Já půjdu do bitvy v přestrojení, ty ale zůstaň v královském rouchu.“ A tak se král Izraele před bitvou přestrojil. 31Aramejský král rozkázal svým dvaatřiceti vozatajům: „Nebojujte s malým ani velkým, jedině s králem Izraele!“ 32Když potom vozatajové uviděli Jošafata, řekli si: „To je určitě izraelský král.“ Obrátili se tedy, aby ho napadli. Když ale Jošafat vykřikl, 33vozatajové poznali, že to není izraelský král, a nechali ho být. 34Někdo tehdy náhodně vystřelil z luku a zasáhl izraelského krále mezi pláty a pancíř. „Zpátky!“ rozkázal král svému vozatajovi. „Odvez mě z boje! Jsem raněn!“ 35Bitva ale zuřila celý den, a tak král musel zůstat před Aramejci podepřen na svém voze. Krev crčící z jeho rány plnila vůz, dokud večer nezemřel. 36Při západu slunce se nad bojištěm neslo volání: „Všichni domů, každý do své vlasti!“ 37Král byl mrtev. Přivezli ho do Samaří, kde ho pohřbili. 38Když myli jeho vůz v samařském rybníku, kde se koupou nevěstky, jeho krev chlemtali psi, přesně tak, jak řekl Hospodin. 39Ostatní Achabovy skutky – co všechno vykonal, jaký postavil palác vykládaný slonovinou a jaká všechna města vystavěl – o tom se, jak známo, píše v Kronice izraelských králů. 40Tak Achab ulehl ke svým otcům a místo něj začal kralovat Achaziáš. 41Jošafat, syn Asův, začal kralovat nad Judou ve čtvrtém roce izraelského krále Achaba. 42Jošafat se ujal království v pětatřiceti letech a kraloval v Jeruzalémě dvacet pět let. Jeho matka se jmenovala Azuba, dcera Šilchiho. 43Plně se držel cesty svého otce Asy a nepřestával dělat, co je v Hospodinových očích správné. 44Pouze obětní výšiny nebyly odstraněny, a tak lid nadále obětoval a pálil kadidlo na výšinách. 45Jošafat uzavřel mír s izraelským králem. 46Ostatní Jošafatovy skutky – jak byl udatný a jak bojoval – o tom se, jak známo, píše v Kronice judských králů. 47Vymýtil ze země zbytky modlářské prostituce, které přetrvaly vládu jeho otce Asy. 48V Edomu tehdy neměli krále, vládl tam místodržitel. 49Jošafat vybudoval zámořské loďstvo, aby se vydalo do Ofiru pro zlato. Z cesty ale sešlo, protože lodě ztroskotaly v Ecjon-geberu. 50Achaziáš, syn Achabův, nabídl Jošafatovi: „Ať spolu s tvými služebníky jedou na lodích i mí služebníci.“ Jošafat ale nechtěl. 51Potom Jošafat ulehl ke svým otcům a byl pochován ke svým předkům ve městě svého otce Davida. Místo něj pak začal kralovat jeho syn Jehoram. 52V sedmnáctém roce judského krále Jošafata začal nad Izraelem kralovat Achaziáš, syn Achabův. Kraloval nad Izraelem v Samaří dva roky. 53Páchal, co je v Hospodinových očích zlé, a držel se cesty svého otce a své matky i cesty Jeroboáma, syna Nebatova, který svedl Izrael k hříchu. 54Sloužil Baalovi, klaněl se mu a popouzel Hospodina, Boha Izraele, přesně jako jeho otec.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 AHAB SLAIN AT RAMOTH-GILEAD. (1Ki. 22:1-36)
continued three years without war between Syria and Israel--The disastrous defeat of Ben-hadad had so destroyed his army and exhausted the resources of his country, that, however eager, he was unable to recommence active hostilities against Israel. But that his hereditary enmity remained unsubdued, was manifest by his breach of faith concerning the treaty by which he had engaged to restore all the cities which his father had seized (
1Kgs 20:34).
2 Jehoshaphat the king of Judah came down to the king of Israel--It was singular that a friendly league between the sovereigns of Israel and Judah should, for the first time, have been formed by princes of such opposite characters--the one pious, the other wicked. Neither this league nor the matrimonial alliance by which the union of the royal families was more closely cemented, met the Lord's approval (
2Chr 19:2). It led, however, to a visit by Jehoshaphat, whose reception in Samaria was distinguished by the most lavish hospitality (
2Chr 18:2). The opportunity of this visit was taken advantage of, to push an object on which Ahab's heart was much set.
3 Know ye that Ramoth in Gilead is ours--a Levitical and free town on the north border of Gad (
Deut 4:43;
Josh 21:38), on the site of the present Salt Lake, in the province of Belka. It lay within the territories of the Israelitish monarch, and was unjustly alienated; but whether it was one of the cities usurped by the first Ben-hadad, which his son had promised to restore, or was retained for some other reasons, the sacred historian has not mentioned. In the expedition which Ahab meditated for the recovery of this town, the aid of Jehoshaphat was asked and promised (see
2Chr 18:3). Previous to declaring hostilities, it was customary to consult the prophets (see on
1Sam 28:8); and Jehoshaphat having expressed a strong desire to know the Lord's will concerning this war, Ahab assembled four hundred of his prophets. These could not be either the prophets of Baal or of Ashteroth (
1Kgs 18:19), but seem (
1Kgs 22:12) to have been false prophets, who conformed to the symbolic calf-worship of Jehovah. Being the creatures of Ahab, they unanimously predicted a prosperous issue to the war. But dissatisfied with them, Jehoshaphat inquired if there was any true prophet of the Lord. Ahab agreed, with great reluctance, to allow Micaiah to be summoned. He was the only true prophet then to be found residing in Samaria, and he had to be brought out of prison (
1Kgs 22:26), into which, according to JOSEPHUS, he had been cast on account of his rebuke to Ahab for sparing the king of Syria.
10 a void place--literally, "a threshing-floor," formed at the gate of Samaria.
11 Zedekiah the son of Chenaanah made him horns of iron--Small projections, of the size and form of our candle extinguishers (worn in many parts of the East as military ornaments), were worn by the Syrians of that time, and probably by the Israelite warriors also. Zedekiah, by assuming two horns, personated two heroes, and, pretending to be a prophet, wished in this manner to represent the kings of Israel and Judah in a military triumph. It was a symbolic action, to impart greater force to his language (see
Deut 33:17); but it was little more than a flourish with a spontoon [CALMET, Fragments].
14 what the Lord saith unto me, that will I speak--On the way the messenger who conducted [Micaiah] to the royal presence informed him of the tenor of the prophecies already given and recommended him to agree with the rest, no doubt from the kindly motive of seeing him released from imprisonment. But Micaiah, inflexibly faithful to his divine mission as a prophet, announced his purpose to proclaim honestly whatever God should bid him. On being asked by the king, "Shall I go against Ramoth-gilead, or shall I forbear?" the prophet gave precisely the same answer as the previous oracles that had been consulted; but it must have been given in a sarcastic tone and in ironical mockery of their way of speaking. Being solemnly urged to give a serious and truthful answer, Micaiah then declared the visionary scene the Spirit had revealed to him;--
17 I saw all Israel scattered upon the hills, as sheep that have not a shepherd--The purport of this was that the army of Israel would be defeated and dispersed; that Ahab would fall in the battle, and the people return without either being pursued or destroyed by the enemy.
18 Did I not tell thee that he would prophesy no good concerning me, but evil?--Since Ahab was disposed to trace this unwelcome truth to personal enmity, Micaiah proceeded fearlessly to tell the incensed monarch in full detail what had been revealed to him. The Hebrew prophets, borrowing their symbolic pictures from earthly scenes, described God in heaven as a king in His kingdom. And as earthly princes do nothing of importance without asking the advice of their counsellors, God is represented as consulting about the fate of Ahab. This prophetic language must not be interpreted literally, and the command must be viewed as only a permission to the lying spirit (
Rom 11:34) [CALMET].
24 Zedekiah the son of Chenaanah went near, and smote Micaiah on the cheek--The insolence of this man, the leader of the false prophets, seems to have been provoked by jealousy at Micaiah's assumed monopoly of the spirit of inspiration. This mode of smiting, usually with a shoe, is both severe and ignominious. The calm reply of the Lord's prophet consisted in announcing the fate of the false prophets who suffered as the advisers of the disastrous expedition.
26 Take Micaiah, . . . Put this fellow in prison--Ahab, under the impulse of vehement resentment, remands the prophet until his return.
27 bread of affliction, water of affliction--that is, the poorest prison fare. Micaiah submitted, but reiterated aloud, in the presence of all, that the issue of the war would be fatal to Ahab.
29 went up to Ramoth-gilead--The king of Israel, bent on this expedition, marched, accompanied by his ally, with all his forces to the siege; but on approaching the scene of action, his courage failed, and, hoping to evade the force of Micaiah's prophecy by a secret stratagem, he assumed the uniform of a subaltern, while he advised Jehoshaphat to fight in his royal attire. The Syrian king, with a view either to put the speediest end to the war, or perhaps to wipe out the stain of his own humiliation (
1Kgs 20:31), had given special instructions to his generals to single out Ahab, and to take or kill him, as the author of the war. The officers at first directed their assault on Jehoshaphat, but, becoming aware of their mistake, desisted. Ahab was wounded by a random arrow, which, being probably poisoned, and the state of the weather increasing the virulence of the poison, he died at sunset. The corpse was conveyed to Samaria; and, as the chariot which brought it was being washed, in a pool near the city, from the blood that had profusely oozed from the wound, the dogs, in conformity with Elijah's prophecy, came and licked it [
1Kgs 21:19]. Ahab was succeeded by his son Ahaziah [
1Kgs 22:40].