1V sobotu se přihodilo, že procházel obilným polem. Jeho učedníci trhali klasy, rukama je mnuli a jedli. 2Někteří z farizeů jim ale řekli: „Jak to, že děláte, co se v sobotu nesmí?“ 3Ježíš jim odpověděl: „Copak jste nečetli, co udělal David, když měl se svými muži hlad? 4Jak vešel do Božího domu a vzal posvátné chleby předložení, které nesmí jíst nikdo kromě samotných kněží, a jedl a dal i svým mužům?“ 5Potom dodal: „Syn člověka je pánem i nad sobotou.“ 6V jinou sobotu pak vešel do synagogy a učil. Byl tu jeden člověk s ochrnutou pravou rukou. 7Znalci Písma a farizeové dávali pozor, zda Ježíš bude v sobotu uzdravovat, aby ho měli za co obžalovat. 8On ale znal jejich myšlenky, a tak tomu muži s uschlou rukou řekl: „Vstaň a postav se doprostřed.“ Vstal tedy a postavil se tam. 9„Na něco se vás zeptám,“ řekl jim Ježíš. „Smí se v sobotu konat dobro, nebo zlo? Zachránit život, nebo zničit?“ 10Potom se po nich všech rozhlédl a řekl tomu člověku: „Natáhni ruku.“ A když to udělal, jeho ruka byla uzdravená. 11Vzteky bez sebe se tedy začali domlouvat, co s Ježíšem provést. 12V těch dnech pak vystoupil na horu, aby se modlil. Celou noc strávil v modlitbě k Bohu, 13a když se rozednilo, zavolal své učedníky. Vybral z nich dvanáct a nazval je apoštoly: 14Šimona (kterému dal jméno Petr), Ondřeje (jeho bratra), Bartoloměje, 15Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona zvaného Zélot, 16Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se stal zrádcem. 17S těmi sestoupil z hory a stanul na pláni, kde čekalo množství jeho učedníků a veliká spousta lidí z celého Judska, z Jeruzaléma i z přímořského Týru a Sidonu. 18Ti přišli, aby ho slyšeli a nechali se uzdravit ze svých neduhů. Také ti, kdo byli trápeni nečistými duchy, byli uzdravováni. 19Každý v davu se ho snažil dotknout, neboť z něj vycházela moc a všechny uzdravovala. 20Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl: „Blaze vám chudým, neboť vám patří Boží království. 21Blaze vám, kteří teď hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kteří teď pláčete, neboť se budete smát. 22Blaze vám, když vás budou lidé nenávidět a když vás vyobcují a potupí a vaše jméno zavrhnou jako zlé kvůli Synu člověka. 23V ten den se radujte a jásejte, neboť hle, vaše odplata v nebi je veliká! Stejně se totiž chovali jejich otcové k prorokům. 24Ale běda vám bohatým, neboť už máte své potěšení. 25Běda vám, kteří jste nasyceni, neboť budete hladovět. Běda vám, kteří se teď smějete, neboť budete truchlit a naříkat. 26Běda vám, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře. Stejně se totiž chovali jejich otcové k falešným prorokům.“ 27„Vám, kteří slyšíte, však říkám: Milujte své nepřátele! Buďte dobří k těm, kdo vás nenávidí, 28žehnejte těm, kdo vás proklínají, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají. 29Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav také druhou a tomu, kdo ti bere plášť, nebraň vzít ani košili. 30Každému, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si bere tvé věci, je nežádej zpět. 31Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. 32Když milujete ty, kdo milují vás, jaká je to zásluha? I hříšníci přece milují ty, kdo milují je. 33Chováte-li se dobře k těm, kdo se chovají dobře k vám, jaká je to zásluha? Totéž přece dělají i hříšníci. 34Půjčujete-li těm, od nichž očekáváte, že vám to vrátí, jaká je to zásluha? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby totéž dostali zpět. 35Vy však milujte své nepřátele a buďte k nim dobří; půjčujte a neočekávejte nic zpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým. 36Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. 37Nesuďte a nebudete souzeni. Neodsuzujte a nebudete odsouzeni. Odpouštějte a bude vám odpuštěno. 38Dávejte a bude vám dáno. Dobrá míra, natlačená, natřesená a vrchovatá se octne ve vašem náručí. Jakou mírou měříte, takovou vám bude zase odměřeno.“ 39Pověděl jim přirovnání: „Může vést slepý slepého? Nespadnou oba do jámy? 40Není učedníka nad mistra; každý, kdo je vyučen, bude jako jeho mistr. 41Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš? 42Jak můžeš říkat svému bratru: ‚Bratře, nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,‘ když nevidíš trám ve vlastním oku? Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys mohl vytáhnout třísku z oka svého bratra. 43Strom, který nese špatné ovoce, není dobrý a strom, který nese dobré ovoce, není špatný. 44Každý strom se přece pozná po vlastním ovoci: z trní se nesbírají fíky a z bodláčí se nesklízejí hrozny. 45Dobrý člověk vynáší z dobrého pokladu svého srdce to dobré, zlý pak vynáší ze zlého pokladu to zlé. Co má na srdci, to na jazyku! 46Proč mi říkáte: ‚Pane, Pane,‘ když neděláte, co říkám? 47Ukážu vám, komu se podobá každý, kdo ke mně přichází, slyší mé slovo a plní je: 48Je jako člověk, který při stavbě svého domu vykopal základy hluboko ve skále. Když pak přišla povodeň, přivalila se na ten dům řeka, ale nemohla jím otřást, protože byl dobře postaven. 49Ale ten, kdo mé slovo slyšel a nenaplnil, je jako člověk, který postavil dům rovnou na zemi, bez základů. Když se na něj přivalila řeka, hned spadl a zkáza toho domu byla hrozná.“
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 PLUCKING CORN-EARS ON THE SABBATH. (
Luke 6:1-
Luke 6:5)
second sabbath after the first--an obscure expression, occurring here only, generally understood to mean, the first sabbath after the second day of unleavened bread. The reasons cannot be stated here, nor is the opinion itself quite free from difficulty.
5 Lord also--rather "even" (as in
Matt 12:8).
of the sabbath--as naked a claim to all the authority of Him who gave the law at Mount Sinai as could possibly be made; that is, "I have said enough to vindicate the men ye carp at on My account: but in this place is the Lord of the law, and they have His sanction." (See
Mark 2:28.)
7 WITHERED HAND HEALED. (
Luke 6:6-
Luke 6:11)
watched whether, &c.--In Matthew (
Matt 12:9) this is put as an ensnaring question of theirs to our Lord, who accordingly speaks to the state of their hearts (
Luke 6:9), just as if they had spoken it out.
9 good, or . . . evil, save . . . or destroy--By this novel way of putting His case, our Lord teaches the great ethical principle, that to neglect any opportunity of doing good is to incur the guilt of doing evil; and by this law He bound His own spirit. (See
Mark 3:4.)
11 filled with madness--The word denotes senseless rage at the confusion to which our Lord had put them, both by word and deed.
what . . . do to Jesus--not so much whether to get rid of Him, but how to compass it. (See on
Matt 3:6.)
12 THE TWELVE APOSTLES CHOSEN--GATHERING MULTITUDES--GLORIOUS HEALING. (Luke 6:12-49)
went out--probably from Capernaum.
all night in prayer . . . and when . . . day, he called, &c.--The work with which the next day began shows what had been the burden of this night's devotions. As He directed His disciples to pray for "laborers" just before sending themselves forth (see on
Matt 9:37;
Matt 10:1), so here we find the Lord Himself in prolonged communion with His Father in preparation for the solemn appointment of those men who were to give birth to His Church, and from whom the world in all time was to take a new mould. How instructive is this!
13 (See on
Matt 10:2-
Matt 10:4.)
17 in the plain--by some rendered "on a level place," that is, a piece of high tableland, by which they understand the same thing, as "on the mountain," where our Lord delivered the sermon recorded by Matthew (
Matt 5:1), of which they take this following discourse of Luke to be but an abridged form. But as the sense given in our version is the more accurate, so there are weighty reasons for considering the discourses different. This one contains little more than a fourth of the other; it has woes of its own, as well as the beatitudes common to both; but above all, that of Matthew was plainly delivered a good while before, while this was spoken after the choice of the twelve; and as we know that our Lord delivered some of His weightiest sayings more than once, there is no difficulty in supposing this to be one of His more extended repetitions; nor could anything be more worthy of it.
19 healed--kept healing, denoting successive acts of mercy till it went over "all" that needed. There is something unusually grand and pictorial in this touch of description.
20 In the Sermon on the Mount the benediction is pronounced upon the "poor in spirit" and those who "hunger and thirst after righteousness" (
Matt 5:3,
Matt 5:6). Here it is simply on the "poor" and the "hungry now." In this form of the discourse, then, our Lord seems to have had in view "the poor of this world, rich in faith, and heirs of the kingdom which God hath promised to them that love Him," as these very beatitudes are paraphrased by James (
Jas 2:5).
21 laugh--How charming is the liveliness of this word, to express what in Matthew is called being "comforted!"
22 separate you--whether from their Church, by excommunication, or from their society; both hard to flesh and blood.
for the Son of man's sake--Compare
Matt 5:11, "for MY SAKE"; and immediately before, "for righteousness' sake" (
Luke 6:10). Christ thus binds up the cause of righteousness in the world with the reception of Himself.
23 leap for joy--a livelier word than "be exceeding glad" of "exult" (
Matt 5:12).
24 rich . . . full . . . laugh--who have all their good things and joyous feelings here and now, in perishable objects.
received your consolation--(see on
Luke 16:25).
shall hunger--their inward craving strong as ever, but the materials of satisfaction forever gone.
26 all . . . speak well of you--alluding to the court paid to the false prophets of old (
Mic 2:11). For the principle of this woe, and its proper limits, see
John 15:19.
27 (See on
Matt 5:44-
Matt 5:48;
Matt 7:12; and
Matt 14:12-
Matt 14:14.)
37 See on
Matt 7:1-
Matt 7:2; but this is much fuller and more graphic.
39 Can the blind, &c.--not in the Sermon on the Mount, but recorded by Matthew in another and very striking connection (
Matt 15:14).
40 The disciple, &c.--that is, "The disciple aims to come up to his master, and he thinks himself complete when he does so: if you then be blind leaders of the blind, the perfection of one's training under you will only land him the more certainly in one common ruin with yourselves."
41 (See on
Matt 7:3-
Matt 7:5,
Matt 7:16-
Matt 7:27.)