1David utekl z Nájótu u Rámy, přišel za Jónatanem a zeptal se: Co jsem udělal? Jaká je má vina a jaký je můj hřích vůči tvému otci, že usiluje o můj život? 2Odpověděl mu: Ať je to od tebe vzdáleno, nezemřeš. Podívej, můj otec neudělá nic velkého ani malého, aniž by mi to prozradil. Proč by můj otec něco takového přede mnou skrýval? Není tomu tak. 3David se ještě zapřísahal: Tvůj otec dobře ví, že jsem nalezl milost ve tvých očích a řekl si: Ať se to Jónatan nedozví, jinak se bude trápit. Avšak jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, jen krok je mezi mnou a smrtí. 4Jónatan Davidovi pověděl: Cokoliv řekneš, to pro tebe udělám. 5Nato David Jónatanovi řekl: Podívej, zítra je novoluní a já mám zasednout s králem k jídlu. Propusť mě, abych se až do třetího večera ukryl na poli. 6Jestliže mě bude tvůj otec postrádat, řekni: David si ode mě naléhavě vyžádal dovolení, aby si mohl odběhnout do svého města Betléma, neboť je tam každoroční oběť pro celou čeleď. 7Jestliže řekne: Dobře, znamená to pokoj pro tvého otroka. Ale jestliže se velmi rozzlobí, věz, že je rozhodnut vykonat něco zlého. 8Prokaž svému otroku milosrdenství, neboť jsi uvedl svého otroka v Hospodinovu smlouvu se sebou. Jestliže je na mně vina, usmrť mě ty. Proč bys mě vodil ke svému otci? 9Jónatan odpověděl: Ať je to od tebe vzdáleno. Jestliže se opravdu dozvím, že můj otec je rozhodnut vykonat vůči tobě něco zlého, oznámím ti to. 10David se zeptal Jónatana: Kdo mi to oznámí, když ti tvůj otec odpoví tvrdě? 11Jónatan řekl Davidovi: Pojď, vyjděme na pole. A oba vyšli na pole. 12Jónatan řekl Davidovi: Při Hospodinu, Bohu Izraele, zítra touto dobou či pozítří se vyptám svého otce. Jestliže bude s Davidem dobře, tehdy pošlu za tebou a prozradím ti to. 13Jestliže můj otec zamýšlí vůči tobě zlo, ať tak Hospodin učiní Jónatanovi a ještě přidá, pokud ti to neprozradím a nepropustím tě, abys odešel v pokoji. Ať je Hospodin s tebou, tak jako byl s mým otcem. 14Dokud ještě žiji, prokazuj mi Hospodinovo milosrdenství, abych nezemřel. 15Navěky neodejmi své milosrdenství mému domu, i potom, co Hospodin do jednoho vyhladí Davidovy nepřátele z povrchu země. 16Tak Jónatan uzavřel s domem Davidovým smlouvu a dodal: Ať Hospodin vyžaduje její naplnění i skrze Davidovy nepřátele. 17Jónatan znovu zapřísahal Davida při své lásce k němu, protože ho miloval jako sám sebe. 18Jónatan mu řekl: Zítra je novoluní. Budeš postrádán, protože tvé sedadlo bude prázdné. 19Třetího dne rychle sestup, jdi na místo, kde ses ukrýval v den činu, a zůstaň u kamene Ezelu. 20Já vystřelím tři šípy v tu stranu, jako bych střílel na terč. 21Pak zrovna pošlu služebníka se slovy: Jdi a najdi šípy. Jestliže služebníkovi jasně řeknu: Podívej, šípy jsou blíž k tobě, seber je, pak přijď, protože to znamená pokoj pro tebe a nic ti nehrozí, jakože živ je Hospodin. 22Jestliže však mladíkovi řeknu: Podívej, šípy jsou dál od tebe, jdi, protože tě Hospodin posílá pryč. 23Ohledně věci, o které jsme se já a ty domluvili, ať je Hospodin svědkem mezi mnou a tebou navěky. 24David se pak ukryl na poli. Když nastalo novoluní, král zasedl za stůl k jídlu. 25Král seděl na svém sedadle jako jindy, na sedadle u stěny. Když Jónatan vstal, Abnér si sedl Saulovi po boku. Davidovo místo bylo prázdné. 26Saul onen den nic nepověděl, neboť si řekl: Něco se mu přihodilo, je nečistý, ano, není čistý. 27Stalo se, že příští den, druhý den nového měsíce, bylo Davidovo místo zase prázdné. Saul řekl Jónatanovi, svému synu: Proč nepřišel syn Jišajův ani včera ani dnes ke stolu? 28Jónatan Saulovi odpověděl: David si ode mě naléhavě vyžádal dovolení jít do Betléma. 29Řekl: Propusť mne, prosím, neboť máme ve městě rodinnou oběť a můj bratr mi to přikázal. A tak jestliže jsem nalezl milost ve tvých očích, nech mě odejít, abych viděl své bratry. Proto nepřišel ke královskému stolu. 30Saul vzplál proti Jónatanovi hněvem a řekl mu: Ty synu zvrácené odbojnice. Vždyť jsem to věděl, že je ti milý syn Jišajův, ke tvé hanbě a k hanbě nahoty tvé matky. 31Vždyť po všechny dny, co bude syn Jišajův živ na zemi, nebudeš pevně stát ty ani tvé království. Teď pošli a doveď ho ke mně, protože je synem smrti. 32Jónatan odpověděl svému otci Saulovi a řekl mu: Proč by měl být usmrcen? Co provedl? 33Saul po něm vrhl kopí, aby ho probodl. A tak Jónatan poznal, že jeho otec je rozhodnut Davida usmrtit. 34Jónatan planoucí hněvem vstal od stolu a druhý den měsíce nejedl pokrm, protože se trápil kvůli Davidovi, že ho jeho otec vystavil hanbě. 35Ráno se stalo, že Jónatan vyšel na pole na setkání s Davidem. Byl s ním mladý služebník. 36Řekl svému služebníkovi: Běž a najdi šípy, které vystřelím. Zatímco služebník běžel, vystřelil před něj šípy. 37Když služebník přišel na místo, kam dopadly šípy, které Jónatan vystřelil, Jónatan za služebníkem zavolal: Šípy jsou ještě dál od tebe. 38Jónatan za služebníkem zavolal: Rychle, pospěš si, neotálej! Jónatanův služebník posbíral šípy a přišel ke svému pánu. 39Služebník o ničem nevěděl. Jen Jónatan a David znali tu úmluvu. 40Jónatan dal svou výstroj služebníkovi, který byl s ním, a řekl mu: Jdi a odnes to do města. 41Když služebník odešel, David vstal zpoza hromady, padl tváří k zemi a třikrát se poklonil. Jeden druhého políbili a jeden jako druhý plakali, ale David víc. 42Jónatan řekl Davidovi: Jdi v pokoji, protože jsme si my dva přísahali v Hospodinově jménu slovy: Hospodin budiž svědkem mezi mnou a tebou i mezi potomstvem mým a tvým až navěky.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 DAVID CONSULTS WITH JONATHAN FOR HIS SAFETY. (
1Sam 20:1-10)
David fled from Naioth in Ramah, and came and said before Jonathan--He could not remain in Naioth, for he had strong reason to fear that when the religious fit, if we may so call it, was over, Saul would relapse into his usual fell and sanguinary temper. It may be thought that David acted imprudently in directing his flight to Gibeah. But he was evidently prompted to go thither by the most generous feelings--to inform his friend of what had recently occurred, and to obtain that friend's sanction to the course he was compelled to adopt. Jonathan could not be persuaded there was any real danger after the oath his father had taken; at all events, he felt assured his father would do nothing without telling him. Filial attachment naturally blinded the prince to defects in the parental character and made him reluctant to believe his father capable of such atrocity. David repeated his unshaken convictions of Saul's murderous purpose, but in terms delicately chosen (
1Sam 20:3), not to wound the filial feelings of his friend; while Jonathan, clinging, it would seem, to a hope that the extraordinary scene enacted at Naioth might have wrought a sanctified improvement on Saul's temper and feelings, undertook to inform David of the result of his observations at home.
5 David said unto Jonathan, Behold, to-morrow the new moon, and I should not fail to sit with the king at meat--The beginning of a new month or moon was always celebrated by special sacrifices, followed by feasting, at which the head of a family expected all its members to be present. David, both as the king's son-in-law and a distinguished courtier, dined on such occasions at the royal table, and from its being generally known that David had returned to Gibeah, his presence in the palace would be naturally expected. This occasion was chosen by the two friends for testing the king's state of feeling. As a suitable pretext for David's absence, it was arranged that he should visit his family at Beth-lehem, and thus create an opportunity of ascertaining how his non-appearance would be viewed. The time and place were fixed for Jonathan reporting to David; but as circumstances might render another interview unsafe, it was deemed expedient to communicate by a concerted signal.
11 THEIR COVENANT RENEWED BY OATH. (
1Sam 20:11-23)
Jonathan said to David, Come, let us go into the field--The private dialogue, which is here detailed at full length, presents a most beautiful exhibition of these two amiable and noble-minded friends. Jonathan was led, in the circumstances, to be the chief speaker. The strength of his attachment, his pure disinterestedness, his warm piety, his invocation to God (consisting of a prayer and a solemn oath combined), the calm and full expression he gave of his conviction that his own family were, by the divine will, to be disinherited, and David elevated to the possession of the throne, the covenant entered into with David on behalf of his descendants, and the imprecation (
1Sam 20:16) denounced on any of them who should violate his part of the conditions, the reiteration of this covenant on both sides (
1Sam 20:17) to make it indissoluble--all this indicates such a power of mutual affection, such magnetic attractiveness in the character of David, such susceptibility and elevation of feeling in the heart of Jonathan, that this interview for dramatic interest and moral beauty stands unrivalled in the records of human friendship.
19 when thou hast stayed three days--either with your family at Beth-lehem, or wherever you find it convenient.
come to the place where thou didst hide thyself when the business was in hand--Hebrew, "in the day," or "time of the business," when the same matter was under inquiry formerly (
1Sam 19:22).
remain by the stone Ezel--Hebrew, "the stone of the way"; a sort of milestone which directed travellers. He was to conceal himself in some cave or hiding-place near that spot.
23 as touching the matter which thou and I have spoken of--The plan being concerted, the friends separated for a time, and the amiable character of Jonathan again peers out in his parting allusion to their covenant of friendship.
25 SAUL, MISSING DAVID, SEEKS TO KILL JONAHAN. (1Sa. 20:24-40)
the king sat upon his seat, as at other times . . . by the wall--The left-hand corner at the upper end of a room was and still is in the East, the most honorable place. The person seated there has his left arm confined by the wall, but his right hand is at full liberty. From Abner's position next the king, and David's seat being left empty, it would seem that a state etiquette was observed at the royal table, each of the courtiers and ministers having places assigned them according to their respective gradations of rank.
Jonathan arose--either as a mark of respect on the entrance of the king, or in conformity with the usual Oriental custom for a son to stand in presence of his father.
26 he is not clean--No notice was taken of David's absence, as he might be laboring under some ceremonial defilement.
27 on the morrow, which was the second day of the month--The time of the moon's appearance being uncertain--whether at midday, in the evening, or at midnight, the festival was extended over two days. Custom, not the law, had introduced this.
Saul said unto Jonathan his son, Wherefore cometh not the son of Jesse--The question was asked, as it were, casually, and with as great an air of indifference as he could assume. And Jonathan having replied that David had asked and obtained his permission to attend a family anniversary at Beth-lehem [
Acts 20:28-
Acts 20:29], the pent-up passions of the king burst out in a most violent storm of rage and invective against his son.
30 Thou son of the perverse rebellious woman--This is a striking Oriental form of abuse. Saul was not angry with his wife; it was the son alone, upon whom he meant, by this style of address, to discharge his resentment. The principle on which it is founded seems to be, that to a genuine filial instinct it is a more inexpiable offense to hear the name or character of a parent traduced, than any personal reproach. This was, undoubtedly, one cause of "the fierce anger" in which the high-minded prince left the table without tasting a morsel.
33 Saul cast a javelin at him--This is a sad proof of the maniacal frenzy into which the unhappy monarch was transported.
35 Jonathan went out into the field at the time appointed--or, "at the place appointed."
36 he said unto his lad, Run, find out now the arrows which I shoot--The direction given aloud to the attendant was the signal preconcerted with David. It implied danger.
40 Jonathan gave his artillery unto his lad--that is, his missive weapons. The French word artillerie, signifies "archery." The term is still used in England, in the designation of the "artillery company of London," the association of archers, though they have long disused bows and arrows. Jonathan's boy being despatched out of the way, the friends enjoyed the satisfaction of a final meeting.
41 JONATHAN AND DAVID LOVINGLY PART. (
1Sam 20:41-42)
David . . . fell on his face to the ground, and bowed three times--a token of homage to the prince's rank; but on a close approach, every other consideration was sunk in the full flow of the purest brotherly affection.
42 Jonathan said to David, Go in peace--The interview being a stolen one, and every moment precious, it was kindness in Jonathan to hasten his friend's departure.
