1Velekněz řekl: „Je tomu skutečně tak?“ 2A on začal mluvit: „Muži bratři a otcové, poslyšte: Bůh slávy se ukázal našemu otci Abrahamovi, když byl v Mezopotámii, dříve než se usadil v Cháranu, 3a řekl mu: ‚Vyjdi ze své země a ze svého příbuzenstva a jdi do země, kterou ti ukážu.‘ 4Potom vyšel z Chaldejské země a usadil se v Cháranu. A odtud jej Bůh po smrti jeho otce přestěhoval do této země, ve které vy nyní bydlíte. 5A nedal mu v ní za dědictví ani píď země, ale slíbil ji dát do vlastnictví jemu a po něm jeho potomstvu, ačkoliv ještě neměl dítě. 6Bůh promluvil takto: ‚Jeho potomci budou žít jako cizinci v cizí zemi; tam je zotročí a čtyři sta let s nimi budou zle nakládat. 7Ale národ, jemuž budou otročit, budu soudit já,‘ řekl Bůh, ‚a potom vyjdou a budou mi sloužit na tomto místě.‘ 8I dal mu smlouvu obřízky. A tak, když zplodil Izáka, osmý den ho obřezal; podobně i Izák obřezal Jákoba a Jákob dvanáct patriarchů. 9Patriarchové žárlili na Josefa a prodali ho do Egypta; ale Bůh byl s ním, 10vysvobodil ho ze všech jeho soužení a dal mu milost i moudrost před faraonem, egyptským králem, a ten ho ustanovil vládcem nad Egyptem i nad celým svým domem. 11Potom přišel na celý Egypt i Kanaán hlad a veliké soužení, a naši otcové nenalézali obživu. 12Když Jákob uslyšel, že v Egyptě je obilí, vyslal tam naše otce poprvé. 13Při druhé návštěvě se Josef dal svým bratřím poznat a Josefův rod se stal faraonovi známým. 14Josef poslal vzkaz a zavolal k sobě svého otce Jákoba a celé příbuzenstvo v počtu sedmdesáti pěti duší. 15A sestoupil Jákob do Egypta a zemřel on i naši otcové. 16Přenesli je do Sichemu a uložili v hrobce, kterou Abraham koupil za stříbro od synů Emorových v Sichemu. 17Jak se však přibližoval čas zaslíbení, které Bůh vyhlásil Abrahamovi, lid v Egyptě rostl a množil se, 18dokud v Egyptě nepovstal jiný král, který Josefa neznal. 19Ten s naším rodem jednal lstivě a zle a přinutil naše otce odkládat své novorozence, aby nezůstávali naživu. 20V té době se narodil Mojžíš a byl krásný před Bohem. Tři měsíce byl chován v domě svého otce. 21A když ho odložili, vzala si jej faraonova dcera a starala se o něj jako o svého syna. 22Mojžíš byl vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný ve slovech i ve svých skutcích. 23A když se dovršoval jeho čtyřicátý rok, vstoupila mu na srdce myšlenka, aby se podíval na své bratry, syny Izraele. 24A uviděl, jak se jednomu z nich děje křivda; zastal se ho a pomstil utiskovaného tím, že Egypťana zabil. 25Domníval se, že jeho bratři pochopí, že jim Bůh dává skrze jeho ruku vysvobození, ale oni to nepochopili. 26Druhého dne se u nich objevil, když se hádali; snažil se je přivést k pokoji slovy: ‚Muži, jste bratři, proč ubližujete jeden druhému?‘ 27Ale ten, který ubližoval svému bližnímu, ho odstrčil a řekl: ‚Kdo tě ustanovil nad námi vládcem a soudcem? 28Snad mě nechceš zabít, jako jsi včera zabil toho Egypťana?‘ 29Kvůli těm slovům Mojžíš utekl a bydlel jako cizinec v zemi madiánské, kde zplodil dva syny. 30A když se dovršilo čtyřicet let, ukázal se mu v pustině u hory Sinaj Pánův anděl v plameni hořícího keře. 31Když to Mojžíš uviděl, divil se tomu vidění; šel blíž, aby se pozorně podíval, a tu zazněl Pánův hlas: 32‚Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ Mojžíš se roztřásl a neodvažoval se podívat. 33Pán mu řekl: ‚Zuj si z nohou sandály, neboť místo, na kterém stojíš, je země svatá. 34Dobře jsem viděl soužení svého lidu, který je v Egyptě, a slyšel jsem jejich sténání. I sestoupil jsem, abych je vysvobodil. A teď jdi, posílám tě do Egypta.‘ 35Toho Mojžíše, kterého zavrhli, když řekli: ‚Kdo tě nad námi ustanovil vládcem a soudcem?‘, toho Bůh poslal jako vůdce a vysvoboditele prostřednictvím anděla, který se mu ukázal v tom keři. 36Ten je vyvedl a činil divy a znamení v egyptské zemi, při Rudém moři i v pustině po čtyřicet let. 37To je ten Mojžíš, který řekl synům Izraele: ‚ Bůh vám z vašich bratrů vzbudí proroka, tak jako mne. Toho poslouchejte.‘ 38To je ten, který byl ve shromáždění v pustině prostředníkem mezi andělem, který k němu mluvil na hoře Sinaj, a našimi otci. On přijal živá slova, aby nám je dal. 39Jemu se naši otcové nechtěli poddat, ale zavrhli ho a obrátili se ve svých srdcích do Egypta 40a řekli Áronovi: ‚Udělej nám bohy, kteří půjdou před námi, neboť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, který nás vyvedl z Egyptské země.‘ 41I udělali v těch dnech tele, přinesli té modle oběť a veselili se ze skutků svých rukou. 42Bůh se od nich odvrátil a vydal je, aby sloužili nebeskému vojsku, jak je napsáno v knize Proroků: ‚Což jste mně po těch čtyřicet let na pustině přinášeli krvavé oběti a dary, dome izraelský? 43Nosili jste stánek Molocha a hvězdu vašeho boha Remfana, obrazy, které jste si udělali, abyste se jim klaněli. Přestěhuji vás až za Babylon.‘ 44Naši otcové měli v pustině stánek svědectví, jak nařídil ten, jenž mluvil k Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který uviděl. 45Ten také naši otcové převzali a vnesli s Jozuem do země pohanů, které Bůh zahnal před našimi otci. Tak to bylo až do dnů Davidových, 46který nalezl milost před Bohem a žádal, aby směl vyhledat příbytek pro Boha Jákobova. 47Teprve Šalomoun mu však vystavěl dům. 48Ale Nejvyšší nebydlí v domech zhotovených lidskýma rukama, jak praví prorok: 49‚Nebe je mým trůnem, země podnoží mých nohou. Jaký dům mi vystavíte, praví Pán, nebo jaké bude místo mého spočinutí? 50Což to všechno neučinila má ruka?‘ 51Vy tvrdošíjní, vy lidé neobřezaného srdce i uší, stále vzdorujete Duchu Svatému; jak vaši otcové, tak i vy! 52Kterého z proroků vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého; vy jste se nyní stali jeho zrádci a vrahy, 53vy, kteří jste přijali Zákon skrze anděly, ale nezachovali jste jej.“ 54Když to slyšeli, běsnili ve svých srdcích a skřípali proti němu zuby. 55Ale on, plný Ducha Svatého, upřeně pohlédl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po pravici Boží, 56a řekl: „Hle, vidím nebesa rozevřená a Syna člověka, jak stojí po pravici Boží.“ 57Oni však vykřikli velikým hlasem, zacpali si uši a společně se na něho vrhli. 58Vyhnali ho ven z města a kamenovali. Svědkové odložili své pláště k nohám mladíka, který se jmenoval Saul. 59A kamenovali Štěpána, který vzýval Pána a říkal: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ 60Pak klesl na kolena a zvolal velikým hlasem: „Pane, nepočítej jim tento hřích.“ Když to řekl, zesnul.
Comentario de la Biblia de Matthew HenryVersículos 1-50.
La defensa de Esteban. 51-53.
Esteban reprocha a los judíos por la muerte de Cristo. 54-60.
El martirio de Esteban. Vv. 1-16. Esteban fue acusado de blasfemar contra Dios y de apóstata de la iglesia; en consecuencia, demuestra que es hijo de Abraham y se valora a sí mismo como tal. Los pasos lentos con que avanzaba hacia su cumplimiento la promesa hecha a Abraham muestran claramente que tenía un significado espiritual y que la tierra aludida era la celestial.
Dios reconoció a José en sus tribulaciones, y estuvo con él por el poder de Su Espíritu, dándole consuelo en su mente, y dándole favor ante los ojos de las personas con que se relacionaba. Esteban recuerda a los judíos su pequeño comienzo como un freno para su orgullo por las glorias de esa nación. También les recuerda la maldad de los patriarcas de sus tribus, al tener envidia de su hermano José; el mismo espíritu aún obraba en ellos acerca de Cristo y sus ministros.
La fe de los patriarcas, al desear ser enterrados en la tierra de Canaán, demuestra claramente que ellos tenían consideración por la patria celestial. Bueno es recurrir a la primera manifestación de costumbres o sentimientos, cuando se han pervertido. Si deseamos conocer la naturaleza y los efectos de la fe justificadora, debemos estudiar el carácter del padre de los fieles. Su llamamiento muestra el poder y la gratuidad de la gracia divina, y la naturaleza de la conversión. Aquí también vemos que las formas y distinciones externas son como nada comparadas con la separación del mundo y la consagración a Dios.
Vv. 17-29. No nos desanimemos por la lentitud con que se cumplen las promesas de Dios. Los tiempos de sufrimientos son a menudo tiempos de crecimiento para la Iglesia. Cuando el momento de ellos es el más oscuro y más profunda su angustia, Dios está preparando la liberación de su pueblo. Moisés era muy agradable, “fue agradable a Dios”; es la belleza de la santidad que tiene gran precio ante los ojos de Dios. Fue preservado maravillosamente en su infancia; porque Dios cuida en forma especial a los que ha destinado para un servicio especial; y si así protegió al niño Moisés, ¿no asegurará mucho más los intereses de su santo niño Jesús, contra los enemigos que se reúnen en su contra? -Ellos persiguieron a Esteban por argumentar en defensa de Cristo y su evangelio: en su contra levantaron a Moisés y su ley. Podrían entender, si no cerraran voluntariamente sus ojos a la luz, que Dios los librará por medio de este Jesús de una esclavitud peor que la de Egipto. Aunque los hombres prolongan sus miserias, el Señor cuidará, no obstante, de sus siervos y concretará sus designios de misericordia.
Vv. 30-41. Los hombres se engañan si piensan que Dios no puede hacer lo que ve que es bueno en alguna parte; puede llevar al desierto a su pueblo, y ahí hablarles de consuelo. Se apareció a Moisés en una llama de fuego, pero el arbusto no se consumía, lo cual representaba al estado de Israel en Egipto, donde, aunque estaban en el fuego de la aflicción, no fueron consumidos. También puede mirarse como tipo de la asunción de la naturaleza humana por Cristo, y de la unión de la naturaleza divina y humana.
La muerte de Abraham, Isaac y Jacob no puede romper la relación del pacto entre Dios y ellos. Nuestro Salvador prueba, por esto, el estado futuro, Mateo xxii, 31. Abraham ha muerto, pero Dios aún es
su Dios, por tanto, Abraham aún vive. Ahora bien, esta es la vida y la inmortalidad que es sacada a la luz por el evangelio.
Esteban muestra aquí que Moisés fue tipo eminente de Cristo, como libertador de Israel. Dios se compadece de los problemas de su Iglesia y de los gemidos de su pueblo perseguido; y la liberación de ellos brota de su compasión. Esa liberación es tipo de lo que hizo Cristo cuando bajó desde el cielo por nosotros, los hombres, y para nuestra salvación. Este Jesús, al que ahora rechazaron como sus padres rechazaron a Moisés, es el mismo que Dios levantó para ser Príncipe y Salvador. Nada resta de la justa honra de Moisés al decir que él solo fue un instrumento y que es infinitamente opacado por Jesús.
Al afirmar que Jesús debía cambiar las costumbres de la ley ceremonial, Esteban distaba tanto de blasfemar contra Moisés que, en realidad, le honraba demostrando cómo se cumplió la profecía de Moisés, que era tan clara. Dios, que les dio esas costumbres mediante su siervo Moisés, podía sin duda cambiar la costumbre por medio de su Hijo Jesús. Pero Israel desechó a Moisés y deseaba volver a la esclavitud; de esta manera, en general los hombres no obedecerán a Jesús porque aman este presente mundo malo y se regocijan en sus obras e inventos.
Vv. 42-50. Esteban reprochó a los judíos la idolatría de sus padres a la que Dios los entregó como castigo por haberlo abandonado antes. No fue una deshonra, sino honra para Dios que el tabernáculo cediera paso al templo; ahora es así, que el templo terrenal dé paso al espiritual; y así será cuando, al fin, el templo espiritual ceda el paso al eterno. Todo el mundo es el templo de Dios, donde está presente en todas partes, y lo llena con su gloria; entonces, ¿qué necesidad tiene de un templo donde manifestarse? Estas cosas muestran su eterno poder y deidad. Pero como el cielo es su trono y la tierra es estrado de sus pies, ninguno de nuestros servicios benefician al que hizo todas las cosas. Después de la naturaleza humana de Cristo, el corazón quebrantado y espiritual es el templo más valioso para Él.
Vv. 51-53. Parece que Esteban iba a proseguir demostrando que el templo y el servicio del templo debían llegar a su fin, y que ceder el paso a la adoración del Padre en espíritu y en verdad sería para gloria de ambos, pero se dio cuenta de que ellos no lo soportarían. Por tanto, se calló, y por el Espíritu de sabiduría, valor y poder, reprendió fuertemente a sus perseguidores. Cuando argumentos y verdades claras provocan a los opositores del evangelio, se les debe mostrar su culpa y peligro. Ellos, como sus padres, eran obcecados y soberbios. En nuestros corazones pecaminosos hay lo que siempre resiste al Espíritu Santo, una carne cuyo deseo es contra el Espíritu, y batalla contra sus movimientos; pero, en el corazón de los elegidos de Dios esa resistencia es vencida cuando llega la plenitud del tiempo. Ahora el evangelio era ofrecido, no por ángeles, sino por el Espíritu Santo, pero ellos no lo abrazaron porque estaban resueltos a no cumplir con Dios, ya fuera en su ley o en su evangelio. La culpa de ellos les clavó el corazón, y buscaron alivio asesinando a quien los reprendía, en lugar de llorar y pedir misericordia.
Vv. 54-60. Nada es tan consolador para los santos moribundos, o tan animador para los santos que sufren, que ver a Jesús a la diestra de Dios: bendito sea Dios, por fe podemos verlo ahí. Esteban ofreció dos oraciones breves en sus momentos de agonía. Nuestro Señor Jesús es Dios, al cual tenemos que buscar, y en quien tenemos que confiar y consolarnos, viviendo y muriendo. Si esto ha sido nuestro cuidado mientras vivimos, será nuestro consuelo cuando muramos.
Aquí hay una oración por sus perseguidores. Aunque el pecado fue muy grande, si a ellos les pesaba en el corazón, Dios no los pondría en la cuenta de ellos.
Esteban murió tan apremiado como nunca murió hombre alguno, pero al morir, se dice que durmió; él se dedicó a la tarea de morir con tanta compostura como si se hubiera ido a dormir. Despertará de nuevo en la mañana de la resurrección para ser recibido en la presencia del Señor, donde hay plenitud de gozo, y para compartir los placeres que están a su diestra para siempre.