Bible of Kralice (CZ - 1613)

1Pozorujte nebesa a mluviti budu, poslyš i země výmluvností úst mých. 2Sstupiž jako déšť naučení mé, spadniž jako rosa výmluvnost má, jako tichý déšť na mladistvou trávu, a jako příval na odrostlou bylinu, 3Nebo jméno Hospodinovo slaviti budu. Vzdejtež velebnost Bohu našemu, 4Skále té, jejíž skutkové jsou dokonalí, nebo všecky cesty jeho jsou spravedlivé. Bůh silný, pravdomluvný, a není nepravosti v něm, spravedlivý a přímý jest. 5Ale pokolení převrácené a zavilé zpronevěřilo se jemu mrzkostí vlastní svou, jakáž vzdálena jest od synů jeho. 6Tím-liž jste se odplacovati měli Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Zdaliž on není otec tvůj, kterýž tě sobě dobyl? On učinil tebe a utvrdil tě. 7Rozpomeň se na dny staré, považte let každého věku; vzeptej se otce svého, a oznámí tobě, starců svých, a povědí tobě. 8Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy, rozměřil meze národům vedlé počtu synů Izraelských. 9Nebo díl Hospodinův jest lid jeho, Jákob provazec dědictví jeho. 10Nalezl jej v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej, a ostříhal ho, jako zřítedlnice oka svého. 11Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, béře je, a nosí je na křídlách svých: 12Tak Hospodin sám vedl jej, a nebylo s ním boha cizozemců. 13Zprovodil jej na vysoká místa země, aby jedl úrody polní, a učinil, aby ssál med z skály, a olej z kamene přetvrdého, 14Máslo od krav a mléko od ovcí, s nejtučnějšími beránky a skopci z Bázan a kozly s jádrem zrn pšeničných, a červené víno výborné aby pil. 15Takž Izrael ztučněv, zpíčil se; vytyl jsi a ztlustl, tukem jsi obrostl; i opustil Boha stvořitele svého, a zlehčil sobě Boha spasení svého. 16K horlení popudili ho cizími bohy, ohavnostmi zdráždili jej. 17Obětovali ďáblům, ne Bohu, bohům, jichž neznali, novým, kteříž z blízka přišli, jichžto se nic nestrašili otcové vaši. 18Na skálu, kteráž zplodila tě, zapomenul jsi; zapomněl jsi na Boha silného, stvořitele svého. 19To když viděl Hospodin, popudil se hněvem proti synům a dcerám svým, 20A řekl: Skryji před nimi tvář svou, podívám se posledním věcem jejich; nebo národ převrácený jest, synové, v nichž není žádné víry. 21Oniť jsou mne popudili k horlení skrze to, což není Bůh silný, rozhněvali mne svými marnostmi. I jáť popudím jich k závisti skrze ty, kteříž nejsou lid, skrze národ bláznivý k hněvu jich popudím. 22Nebo oheň zápalen jest v prchlivosti mé, a hořeti bude až do nejhlubšího pekla, a sžíře zemi i úrody její, a zapálí základy hor. 23Shromáždím na ně zlé věci, střely své vystřílím na ně. 24Hladem usvadnou, a neduhy pálčivými a nakažením morním přehořkým žráni budou; také zuby šelm pošli na ně s jedem hadů zemských. 25Meč uvede sirobu vně, a v pokojích bude strach, tak na mládenci jako panně, dítěti prsí požívajícím i muži šedivém. 26Ano, řekl bych: Rozptýlím je po koutech, rozkáži přestati mezi lidmi paměti jejich, 27Bych se pýchy nepřítele neobával, aby spatříce to nepřátelé jejich, neřekli: Ruka naše nepřemožená byla, neučinilť jest Hospodin ničeho z těch věcí. 28Nebo národ ten nesmyslný jest a nemající rozumnosti. 29Ó by moudří byli, rozuměliť by tomu, prohlédali by na poslední věci své. 30Jak by jich jeden honiti mohl tisíc, a dva pryč zahnati deset tisíců? Jediné že Bůh skála jejich prodal je, a Hospodin vydal je. 31Nebo Bůh skála naše není jako skála jejich, což nepřátelé naši sami souditi mohou. 32Nebo z kmene Sodomského kmen jejich, a z réví Gomorských hroznové jejich, hroznové jedovatí, zrní hořkosti plné. 33Jed draků víno jejich, a jed lítý nejjedovatějšího hada. 34Zdaliž to není schováno u mne? zapečetěno v pokladnicích mých? 35Máť jest pomsta a odplata, časemť svým klesne noha jejich; nebo blízko jest den zahynutí jejich, a budoucí věci zlé rychle připadnou na ně. 36Souditi zajisté bude Hospodin lid svůj, a nad služebníky svými lítost míti bude, když uzří, že odešla síla, a že jakož zajatý tak i zanechaný s nic býti nemůže. 37I dí: Kde jsou bohové jejich? skála, v níž naději měli? 38Z jejichžto obětí tuk jídali, a víno z obětí jejich mokrých píjeli? Nechať vstanou a spomohou vám, nechť vám skrejší jest skála ta. 39Pohleďtež již aspoň, že já jsem, já jsem sám, a že není Boha kromě mne. Já mohu usmrtiti i obživiti, já raniti i uzdraviti, a není žádného, kdo by vytrhl z ruky mé. 40Nebo já pozdvihám k nebi ruky své, a pravím: Živ jsem já na věky. 41Jakž nabrousím ostří meče svého, a uchopí soud ruka má, učiním pomstu nad nepřátely svými, a těm, jenž v nenávisti mne měli, odplatím. 42Opojím střely své krví, a meč můj sžere maso, a to krví raněných a zajatých, jakž jen začnu pomsty uvoditi na nepřátely.  43Veselte se pohané s lidem jeho, neboť pomstí krve služebníků svých, a uvede pomstu na nepřátely své, a očistí zemi svou a lid svůj. 44I přišel Mojžíš, a mluvil všecka slova písně této v uši lidu, on a Jozue, syn Nun. 45A když dokonal Mojžíš mluvení všech slov těch ke všemu množství Izraelskému, 46Řekl jim: Přiložtež srdce svá ke všechněm slovům, kteráž já dnes osvědčuji vám, a přikažte to synům svým, aby ostříhali všech slov zákona tohoto, a činili je. 47Nebo není daremné slovo, abyste jím pohrdnouti měli, ale jest život váš; a v slovu tom prodlíte dnů svých na zemi, kterouž abyste dědičně obdrželi, půjdete přes Jordán. 48Téhož dne mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: 49Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Nébo, kteráž jest v zemi Moábské naproti Jerichu, a spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným. 50A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš, a připojen budeš k lidu svému, jako umřel Aron, bratr tvůj, na hoře řečené Hor, a připojen jest k lidu svému. 51Nebo jste zhřešili proti mně u prostřed synů Izraelských, při vodách odpírání v Kádes, na poušti Tsin, proto že jste neposvětili mne u prostřed synů Izraelských. 52Před sebou zajisté uzříš zemi tu, ale tam nevejdeš do země té, kterouž dávám synům Izraelským.


Matthew Henry - Concise Commentary
 1   Moses begins with a solemn appeal to heaven and earth, concerning the truth and importance of what he was about to say. His doctrine is the gospel, the speech of God, the doctrine of Christ; the doctrine of grace and mercy through him, and of life and salvation by him.

 3   He is a Rock. This is the first time God is called so in Scripture. The expression denotes that the Divine power, faithfulness, and love, as revealed in Christ and the gospel, form a foundation which cannot be changed or moved, on which we may build our hopes of happiness. And under his protection we may find refuge from all our enemies, and in all our troubles; as the rocks in those countries sheltered from the burning rays of the sun, and from tempests, or were fortresses from the enemy. His work is perfect: that of redemption and salvation, in which there is a display of all the Divine perfection, complete in all its parts. All God's dealings with his creatures are regulated by wisdom which cannot err, and perfect justice. He is indeed just and right; he takes care that none shall lose by him. A high charge is exhibited against Israel. Even God's children have their spots, while in this imperfect state; for if we say we have no sin, no spot, we deceive ourselves. But the sin of Israel was not habitual, notorious, unrepented sin; which is a certain mark of the children of Satan. They were fools to forsake their mercies for lying vanities. All wilful sinners, especially sinners in Israel, are unwise and ungrateful.

 7   Moses gives particular instances of God's kindness and concern for them. The eagle's care for her young is a beautiful emblem of Christ's love, who came between Divine justice and our guilty souls, and bare our sins in his own body on the tree. And by the preached gospel, and the influences of the Holy Spirit, He stirs up and prevails upon sinners to leave Satan's bondage. In Deut 32:13, Deut 32:14, are emblems of the conquest believers have over their spiritual enemies, sin, Satan, and the world, in and through Christ. Also of their safety and triumph in him; of their happy frames of soul, when they are above the world, and the things of it. This will be the blessed case of spiritual Israel in every sense in the latter day.

 15   Here are two instances of the wickedness of Israel, each was apostasy from God. These people were called Jeshurun, an upright people, so some; a seeing people, so others: but they soon lost the reputation both of their knowledge and of their righteousness. They indulged their appetites, as if they had nothing to do but to make provision for the flesh to fulfil the lusts of it. Those who make a god of themselves, and a god of their bellies, in pride and wantonness, and cannot bear to be told of it, thereby forsake God, and show they esteem him lightly. There is but one way of a sinner's acceptance and sanctification, however different modes of irreligion, or false religion, may show that favourable regard for other ways, which is often miscalled candid. How mad are idolaters, who forsake the Rock of salvation, to run themselves upon the rock of perdition!

 19   The revolt of Israel was described in the foregoing verses, and here follow the resolves of Divine justice as to them. We deceive ourselves, if we think that God will be mocked by a faithless people. Sin makes us hateful in the sight of the holy God. See what mischief sin does, and reckon those to be fools that mock at it.

 26   The idolatry and rebellions of Israel deserved, and the justice of God seemed to demand, that they should be rooted out. But He spared Israel, and continues them still to be living witnesses of the truth of the Bible, and to silence unbelievers. They are preserved for wise and holy purposes and the prophecies give us some idea what those purposes are. The Lord will never disgrace the throne of his glory. It is great wisdom, and will help much to the return of sinners to God, seriously to consider their latter end, or the future state. It is here meant particularly of what God foretold by Moses, about this people in the latter days; but it may be applied generally. Oh that men would consider the happiness they will lose, and the misery they will certainly plunge into, if they go on in their trespasses! What will be in the end thereof? Jer 5:31. For the Lord will in due time bring down the enemies of the church, in displeasure against their wickedness. When sinners deem themselves most secure, they suddenly fall into destruction. And God's time to appear for the deliverance of his people, is when things are at the worst with them. But those who trust to any rock but God, will find it fail them when they most need it. The rejection of the Messiah by the Jewish nation, is the continuance of their ancient idolatry, apostasy, and rebellion. They shall be brought to humble themselves before the Lord, to repent of their sins, and to trust in their long-rejected Mediator for salvation. Then he will deliver them, and make their prosperity great.

 39   This conclusion of the song speaks, 1. Glory to God. No escape can be made from his power. 2. It speaks terror to his enemies. Terror indeed to those who hate him. The wrath of God is here revealed from heaven against them. 3. It speaks comfort to his own people. The song concludes with words of joy. Whatever judgments are brought upon sinners, it shall go well with the people of God.

 44   Here is the solemn delivery of this song to Israel, with a charge to mind all the good words Moses had said unto them. It is not a trifle, but a matter of life and death: mind it, and you are made for ever; neglect it, and you are for ever undone. Oh that men were fully persuaded that religion is their life, even the life of their souls!

 48   Now Moses had done his work, why should he desire to live a day longer? God reminds him of the sin of which he had been guilty, for which he was kept from entering Canaan. It is good for the best of men to die repenting the infirmities of which they are conscious. But those may die with comfort and ease, whenever God calls for them, notwithstanding the sins they remember against themselves, who have a believing prospect, and a well-grounded hope of eternal life beyond death.