1Když Samuel zemřel, shromáždil se celý Izrael, oplakával ho a pohřbili ho v jeho domě v Rámě. David pak vstal a odešel do Páranské pustiny. 2V Maónu byl nějaký muž, který měl statek na Karmelu. Ten muž byl velmi zámožný. Měl tři tisíce ovcí a tisíc koz. Tehdy byl na Karmelu stříhat své ovce. 3Ten muž se jmenoval Nábal a jeho žena se jmenovala Abígajil. Ta žena byla velmi rozumná a krásného vzezření, ale ten muž byl tvrdý a jeho činy zlé. Byl to Kálebovec. 4David se v pustině doslechl, že Nábal stříhá své ovce. 5Nato David poslal deset služebníků. David služebníkům řekl: Vystupte na Karmel, jděte k Nábalovi a zeptejte se ho mým jménem, jak se mu daří. 6Řekněte toto: Buď živ, pokoj tobě, pokoj tvému domu a pokoj všemu, co máš. 7Právě jsem slyšel, že máš stříž. Tví pastýři byli s námi a neubližovali jsme jim ani nic nepostrádali po všechny dny, co jsme byli na Karmelu. 8Zeptej se svých služebníků a povědí ti to. Kéž naleznou služebníci milost ve tvých očích, neboť přišli ve slavnostní den. Dej prosím svým otrokům a svému synu Davidovi, co máš po ruce. 9Davidovi služebníci šli, pověděli Nábalovi všechna tato slova Davidovým jménem a čekali. 10Nábal však Davidovým otrokům odpověděl: Kdo je David a kdo je syn Jišajův? Dnes je mnoho otroků, kteří utíkají od svých pánů. 11Mám snad vzít svůj chléb, svou vodu a maso z dobytka, který jsem porazil pro své střihače, a dát to mužům, o nichž nevím, odkud jsou? 12Davidovi služebníci se tedy obrátili a vrátili. Přišli a oznámili Davidovi všechna ta slova. 13David řekl svým mužům: Připásejte si každý svůj meč. Připásali si meč a také David si připásal svůj meč. Asi čtyři sta mužů šlo za Davidem a dvě stě jich zůstalo u výstroje. 14Jeden ze služebníků oznámil Nábalově ženě Abígajile: Hle, David poslal z pustiny posly, aby pozdravili našeho pána, ale on se na ně osopil. 15Ti muži se k nám chovali velmi hezky, neubližovali nám a nic jsme nepostrádali po všechny dny, co jsme s nimi žili, když jsme byli na poli. 16Byli nám hradbou v noci i ve dne po všechny dny, co jsme byli s nimi a pásli ovce. 17Tak rozvaž a zjisti, co můžeš udělat, neboť na našeho pána a na celý jeho dům se hrne zlo. On je ničemník a nedá se s ním mluvit. 18Abígajil rychle vzala dvě stě chlebů, dva měchy vína, pět upravených ovcí, pět měr praženého zrní, sto sušených hroznů, dvě stě koláčů z lisovaných fíků a naložila to na osly. 19Svým služebníkům řekla: Jděte přede mnou, já půjdu za vámi. Svému muži Nábalovi však nic neoznámila. 20Jela na oslu a sestupovala kryta horou a David se svými muži zrovna sestupovali proti ní. Setkala se s nimi. 21David si říkal: Ano, marně jsem střežil v pustině všechno, co patří tomuto muži, takže nic ze všeho, co mu patří, nepostrádal. Odplatil mi však zlem za dobro. 22Tak ať Bůh učiní Davidovým nepřátelům a ještě přidá, jestliže ze všech, kteří mu patří, ponechám do rána někoho močícího na stěnu. 23Když Abígajil uviděla Davida, rychle sesedla z osla, padla před Davidem na tvář a klaněla se k zemi. 24Padla mu k nohám a řekla: Má, má je to vina, můj pane. Kéž smí k tobě tvá otrokyně promluvit, vyslechni slova své otrokyně. 25Ať si můj pán nevšímá toho ničemníka Nábala. Vždyť je takový, jaké je jeho jméno. Jmenuje se Nábal (Pošetilec) a pošetilost je při něm. Já, tvoje otrokyně, jsem neviděla služebníky svého pána, které poslal. 26A nyní, můj pane, jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, Hospodin tě zadržel, abys neprolil krev a nepomohl si vlastní rukou. Nuže ať jsou jako Nábal tvoji nepřátelé a ti, kdo usilují o zlo pro mého pána. 27Kéž tento dar, který přinesla tvá služka svému pánu, je nyní dán služebníkům, kteří chodí v šlépějích mého pána. 28Sejmi, prosím, přestoupení ze své otrokyně. Vždyť Hospodin jistě učiní mému pánu trvalý dům, neboť můj pán vede Hospodinovy boje a po všechny tvé dny se při tobě nenašlo nic zlého. 29Kdyby někdo povstal, aby tě pronásledoval a usiloval o tvůj život, život mého pána bude svázán do svazku žijících s Hospodinem, tvým Bohem, ale život tvých nepřátel vyvrhne jako z praku. 30Stane se, že až Hospodin mému pánu učiní všechno dobro, které o tobě vyhlásil, a ustanoví tě vévodou nad Izraelem, 31ať to není pro tebe pokleskem ani výčitkou svědomí mého pána, že bezdůvodně prolil krev a že si můj pán sám pomohl. Až Hospodin prokáže mému pánu dobro, vzpomeň na svou otrokyni. 32Nato David Abígajile odpověděl: Požehnaný je Hospodin, Bůh Izraele, že tě dnes poslal, abys mi vyšla naproti. 33Požehnaná je tvá rozvaha a požehnaná jsi ty, že jsi mě dnes zadržela, abych neprolil krev a nepomohl si sám vlastní rukou. 34Ano, jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, který mě zadržel, abych nespáchal zlo proti tobě, kdybys mi nevyšla rychle naproti, nezůstal by Nábalovi do svítání nikdo močící na stěnu. 35David si od ní vzal to, co mu přinesla, a řekl jí: Jdi v pokoji domů. Podívej, uposlechl jsem tě a beru na tebe ohled. 36Potom šla Abígajil k Nábalovi. Ten měl doma hostinu, jakou mívá král. Byl v dobrém rozmaru a hrozně opilý. Proto mu až do svítání vůbec nic neoznámila. 37Ráno, když Nábal vystřízlivěl, mu to všechno jeho žena pověděla. Selhalo mu srdce a ztuhl jako kámen. 38Asi po deseti dnech se stalo, že Hospodin postihl Nábala a ten zemřel. 39Když David uslyšel, že Nábal zemřel, řekl: Požehnaný je Hospodin, že se mě zastal ohledně Nábalovy potupy vůči mně a zadržel svého otroka, aby nespáchal zlo. Hospodin obrátil Nábalovo zlo na jeho hlavu. Nato David poslal k Abígajile se vzkazem, že si ji chce vzít za ženu. 40Když přišli Davidovi otroci k Abígajile na Karmel, řekli jí: Poslal nás k tobě David, že si tě chce vzít za ženu. 41Ona vstala, poklonila se tváří k zemi a řekla: Hle, tvá otrokyně bude služkou a bude umývat nohy otroků svého pána. 42Abígajil rychle vstala, vyjela na oslu a také pět jejích služek, které šly v jejích šlépějích. Tak odešla s Davidovými posly a stala se jeho ženou. 43David si vzal také Achínoamu z Jizreelu a obě byly jeho ženami. 44Saul však dal svou dceru Míkal, Davidovu ženu, Paltímu, synu Lajišovu, který byl z Galímu.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 SAMUEL DIES. (
1Sam 25:1-9)
Samuel died--After a long life of piety and public usefulness, he left behind him a reputation which ranks him among the greatest of Scripture worthies.
buried him in his house at Ramah--that is, his own mausoleum. The Hebrews took as great care to provide sepulchers anciently as people do in the East still, where every respectable family has its own house of the dead. Often this is in a little detached garden, containing a small stone building (where there is no rock), resembling a house, which is called the sepulcher of the family--it has neither door nor window.
David arose, and went down to the wilderness of Paran--This removal had probably no connection with the prophet's death; but was probably occasioned by the necessity of seeking provision for his numerous followers.
the wilderness of Paran--stretching from Sinai to the borders of Palestine in the southern territories of Judea. Like other wildernesses, it presented large tracts of natural pasture, to which the people sent their cattle at the grazing season, but where they were liable to constant and heavy depredations by prowling Arabs. David and his men earned their subsistence by making reprisals on the cattle of these freebooting Ishmaelites; and, frequently for their useful services, they obtained voluntary tokens of acknowledgment from the peaceful inhabitants.
2 in Carmel--now Kurmul. The district takes its name from this town, now a mass of ruins; and about a mile from it is Tell Main, the hillock on which stood ancient Maon.
the man was very great--His property consisted in cattle, and he was considered wealthy, according to the ideas of that age.
3 he was of the house of Caleb--of course, of the same tribe with David himself; but many versions consider Caleb ("dog") not as a proper, but a common noun, and render it, "he was snappish as a dog."
4 Nabal did shear his sheep, and David sent out ten young men, &c.--David and his men lurked in these deserts, associating with the herdsmen and shepherds of Nabal and others and doing them good offices, probably in return for information and supplies obtained through them. Hence when Nabal held his annual sheep-shearing in Carmel, David felt himself entitled to share in the festival and sent a message, recounting his own services and asking for a present. "In all these particulars we were deeply struck with the truth and strength of the biblical description of manners and customs almost identically the same as they exist at the present day. On such a festive occasion, near a town or village, even in our own time, an Arab sheik of the neighboring desert would hardly fail to put in a word either in person or by message; and his message, both in form and substance, would be only a transcript of that of David" [ROBINSON].
10 THE CHURLISH ANSWER PROVOKES HIM. (
1Sam 25:10-13)
Nabal answered David's servants, . . . Who is David? &c.--Nabal's answer seems to indicate that the country was at the time in a loose and disorderly state. David's own good conduct, however, as well as the important services rendered by him and his men, were readily attested by Nabal's servants. The preparations of David to chastise his insolent language and ungrateful requital are exactly what would be done in the present day by Arab chiefs, who protect the cattle of the large and wealthy sheep masters from the attacks of the marauding border tribes or wild beasts. Their protection creates a claim for some kind of tribute, in the shape of supplies of food and necessaries, which is usually given with great good will and gratitude; but when withheld, is enforced as a right. Nabal's refusal, therefore, was a violation of the established usages of the place.
13 two hundred abode by the stuff--This addition to his followers was made after his return into Judah (see
1Sam 22:2).
14 ABIGAIL PACIFIES HIM. (1Sa. 25:14-35)
Then Abigail made haste--The prudence and address of Nabal's wife were the means of saving him and family from utter destruction. She acknowledged the demand of her formidable neighbors; but justly considering, that to atone for the insolence of her husband, a greater degree of liberality had become necessary, she collected a large amount of food, accompanying it with the most valued products of the country.
bottles--goatskins, capable of holding a great quantity.
parched corn--It was customary to eat parched corn when it was fully grown, but not ripe.
19 she said unto her servants, Go on before me; behold, I come after you--People in the East always try to produce an effect by their presents, loading on several beasts what might be easily carried by one, and bringing them forward, article by article, in succession. Abigail not only sent her servants in this way, but resolved to go in person, following her present, as is commonly done, to watch the impression which her munificence would produce.
23 she hasted, and lighted off the ass, and fell before David on her face--Dismounting in presence of a superior is the highest token of respect that can be given; and it is still an essential act of homage to the great. Accompanying this act of courtesy with the lowest form of prostration, she not only by her attitude, but her language, made the fullest amends for the disrespect shown by her husband, as well as paid the fullest tribute of respect to the character and claims of David.
25 Nabal--signifying fool, gave pertinence to his wife's remark.
26 let thine enemies . . . be as Nabal--be as foolish and contemptible as he.
29 the soul of my lord shall be bound in the bundle of life with the Lord thy God--An Orientalism, expressing the perfect security of David's life from all the assaults of his enemies, under the protecting shield of Providence, who had destined him for high things.
32 David said to Abigail, Blessed be the Lord--Transported by passion and blinded by revenge, he was on the eve of perpetrating a great injury. Doubtless, the timely appearance and prudent address of Abigail were greatly instrumental in changing his purpose. At all events, it was the means of opening his eyes to the moral character of the course on which he had been impetuously rushing; and in accepting her present, he speaks with lively satisfaction as well as gratitude to Abigail, for having relieved him from bloodshed.
36 NABAL'S DEATH. (
1Sam 25:36-44)
he held a feast in his house, like the feast of a king--The sheep-shearing season was always a very joyous occasion. Masters usually entertained their shepherds; and even Nabal, though of a most niggardly disposition, prepared festivities on a scale of sumptuous liberality. The modern Arabs celebrate the season with similar hilarity.
37 in the morning . . . his wife had told him these things, that his heart died within him--He probably fainted from horror at the perilous situation in which he had unconsciously placed himself; and such a shock had been given him by the fright to his whole system, that he rapidly pined and died.
39 the Lord hath returned the wickedness of Nabal upon his own head--If this was an expression of pleasure, and David's vindictive feelings were gratified by the intelligence of Nabal's death, it was an instance of human infirmity which we may lament; but perhaps he referred to the unmerited reproach (
1Sam 25:10-11), and the contempt of God implied in it.
David sent and communed with Abigail, to take her to wife--This unceremonious proceeding was quite in the style of Eastern monarchs, who no sooner take a fancy for a lady than they despatch a messenger to intimate their royal wishes that she should henceforth reside in the palace; and her duty is implicitly to obey. David's conduct shows that the manners of the Eastern nations were already imitated by the great men in Israel; and that the morality of the times which God permitted, gave its sanction to the practice of polygamy. His marriage with Abigail brought him a rich estate.
44 Michal--By the unchallengeable will of her father, she who was David's wife was given to another. But she returned and sustained the character of his wife when he ascended the throne.
