Žádost: Tak jako sloveso *žádati má i podst. jméno ž. mnoho významů. Většinou jde o odvozeniny sloves š-’-l a ’-v-h [viz *Žádati]: ’avvá, še’élá a ta’ avá, při čemž může jít o požadavek [
Judg 8:24], přání [
Esth 5:6nn;
Job 6:8;
Ps 105:40], tužbu [
Ps 10:17 ;
Ps 21:3 ;
Ps 37:4 ;
Ps 38:10;
Pro 11:23 ;
Pro 13:12;
Isa 26:8]. Hebr. ta’avá, jehož výskyty jsme zařadili pod pojem tužba, je v přední řadě označením psychologickým [jen druhotně ethickým] a vyjadřuje silné citové vzrušení, jež se ovšem zmocňuje celého člověka, jeho duše. Podle Pedersena [Israel I., str. 147] ž. je ve SZ-ě označením všeho, co nějak může posilniti *duši člověka, ať už jde o pokrm pro tělo [
Deut 12:20n] nebo o podíl na obětních darech [
1Sam 2:16] nebo u krále o kralování a tím o posílení královské duše [
2Sam 3:21;
1Kgs 11:37] nebo u Izraelce o rozpomínání na Hospodina a jeho jméno [
Isa 26:8]. Věřící až umdlévá, je zkrušen touhou po soudech [právech] Hospodinových [
Ps 119:20], po jeho slovech [
Ps 119:82]. Přišel-li levita z venkovského města do Jerusalema »s velikou ž-í své duše« [
Deut 18:6], znamenalo to pro Izraelce, že toužil po všem, co mu jako knězi náleží: po obětním právu, podílu na obětních darech, krátce po všem, co může posilnit jeho levitskou duši. Ž. není výrazem síly, ale tužba po síle. Zvrácená je ž. teprve tenkrát, touží-li člověk po více, než jeho duše může snést a je schopna přijmout. Takový »rozšiřuje jako peklo duši svou« [
Hab 2:5], jež se nemůže nasytiti. Pedersen má za to, že ba’al nefeš, jež Kral. překládají v Př. 23,2 výrazem ,lakotný‘, znamená ,plný žádostí‘. Duše takového člověka trpí nadmutím, rozšířením [Kral. *vysokomyslností,
Pro 28:25], což vede k vlastní zhoubě [
Ps 112:10;
Pro 1:19 ;
Pro 21:25n]. Je to ž., která se nedrží mezí, určených Bohem, nedovede spolehnout na jeho dobrotu a péči [
Num 11:4 ,
Num 11:34;
Ps 78:30 ;
Ps 106:14.*Kibrot Hattáve], nedovede se držeti v kázni podle Božích příkazů [sr.
2Sam 11:2;
Job 31:1], a tak se prohřešuje proti svrchovanému přikázání lásky k Bohu z celého srdce, ze vší duše a ze vší síly [
Deut 6:5]. Takové Bůh pouští v ž-i jejich srdce [hebr. šerîrût = tvrdost, zatvrzelost,
Ps 81:13; totéž slovo překládají Kral. u
Jer 3:17 ;
Jer 7:24 ;
Jer 11:8 ;
Jer 13:10 ;
Jer 16:12 ;
Jer 18:12 výrazem , zdání srdce‘, Karafiát ,převrácenost srdce‘. Sr.
Rom 1:24 ,
Rom 1:26n], nebo odjímá to, po čem touží oči [
Ezek 24:16 ,
Ezek 24:21 ,
Ezek 24:25].
Všimněme si některých zvláštností. Karafiát překládá
Eccl 3:11: »I věčnost dal v srdce jejich« [t. j. synů lidských]. Jde tu o překlad hebr. ’ôlám, jež původně znamenalo skrytou, neznámou dobu, budoucnost i vzdálenou minulost, pak i věčnost. Kral. ve svém překladu následují Vulgátu, když mluví o ,ž-i světa‘. LXX má aión [= věk]. Snad tu jde o myšlenku, že Bůh dal lidem schopnost učinit si představu o předlouhém trvání věcí, jejichž počátek ani konec není s to postihnout. Člověk je schopen hledět nazpět i vyhlížet do budoucnosti, ale to mu nepomůže plně vystihnout to, co Bůh koná v přítomnosti, a vyřešit každodenní problémy. O věčnost v našem slova smyslu tu nejde. - Sporný je překlad
Eccl 12:5. Hebr. ’abijjóná podle slovníků i podle LXX a Vulgáty prý znamená květ kaparníku [Capparis spinosa, kapara trnitá], jehož poupata se nakládala od pradávných dob do soli a octa [t. zv. kaprlata] a sloužila k povzbuzení chuti a k posílení. Kaz prý chce říci, že v době stáří nic už nepomohou žádné prostředky k povzbuzení chuti k jídlu. Ale sloveso p-r-r, které Kral. překládají výrazem, ,porušiti se‘, lze také překládati slovesem prasknouti. Myslí se tu na přezrálý plod kapary, který při nejmenším doteku praská a opadává. Pak by tu byl jiný obraz stáří zralého pro hrob a výkazujícího známky sešlosti. - V
Ps 61:6 jde nikoli o ž-i, nýbrž o sliby [hebr. néder. Zeman: »Bože, naslouchal jsi mým slibům«]. - V
Ps 86:6 jde o úpěnlivé prosby [hebr. tachanûn. Hebr. sî ach v
Ps 102:1 ;
Ps 142:3 lze snad překládati výrazem žal, samomluva, nářek. -
Dan 4:14 překládá Karafiát: »Z usouzení hlásných výpověď [= nařízení], a poručení svatých vyžádáno k tomu, aby poznali živí...«. Podle syrského překladu je toto místo ještě srozumitelnější: »Z usnesení hlásných je toto nařízení, a podle slova svatých je požadavek, aby...«. Nabuchodonozor ve svém vidění spatřil božský poradní sbor, složený z *hlásných a svatých; v tomto sboru jsou prodiskutovávány všecky otázky a usnášeny výnosy a požadavky [sr.
Gal 3:19;
Heb 2:2].
Hebr. tešûká je pohlavní pud. Karafiát překládá
Gen 3:16 přesněji: »Po muži tvém [bude] žádost tvá« [sr.
Song 7:10]. Obrazně o hříchu, který touží po člověku v
Gen 4:7. Karafiát: »Hřích ve dveřích leží, a po tobě žádost jeho«.
Také v NZ-ě je tak překládáno několik řeckých výrazů, jež znamenají požadavek, přání [
Luke 23:24], touhu [
Rom 15:23;
2Cor 7:7 ,
2Cor 7:11], vášeň [
Rom 7:5; sr.
Gal 5:24, kde Žilka překládá ,s vášněmi a chtíči‘], chtíč [
Rom 1:27] modlitební prosbu [
Phil 4:6;
1Tim 5:5], přímluvu [
1Tim 2:1]. Nejčastěji jde o překlad řeckého epithymia [= pud, žádostivost, dychtivost], jež může označovat touhu po někom [
1Thess 2:17] nebo po něčem [
Luke 22:15;
Phil 1:23], většinou však ve špatném slova smyslu:
Mark 4:19;
Rom 1:24;
Jude 1:16. Jsou to ž-i zatvrzelého, neposlušného srdce [
Rom 1:24], smrtelného *těla [
Rom 6:12;
Gal 5:16;
Eph 2:3; 1
John 2:16;
2Pet 2:18], očí [1
John 2:16], otce-ďábla [
John 8:44], světa [1
John 2:17]. Jsou to lidské chtíče [Kral. ,tělesné ž-i‘,
1Pet 4:2], tělesné [
1Pet 2:11], světské [
Titus 2:12], mládenčí [žádostivosti mládí,
2Tim 2:22], zlé [
Col 3:5], klamavé [
Eph 4:22], nerozumné a škodlivé [
1Tim 6:9] ž-i, vlastní libůstky [
2Tim 4:3;
2Pet 3:3], vedoucí k porušení [
2Pet 1:4], nečistotě [
2Pet 2:10] a pod. I tam, kde není žádného přívlastku, je ze souvislosti jasné, že jde o zhoubné a hříšné ž-i [
Rom 7:7n;
Gal 5:24;
1Thess 4:5;
2Tim 3:6;
Titus 3:3;
Jas 1:14n;
1Pet 4:3]. Některá místa v NZ-ě ukazují na ž-ivost peněz jako na kořen všeho zlého [
1Tim 6:9n;
2Tim 3:2; sr.
Luke 16:14;
Matt 6:24]. Ř. 13,14 počítá mezi ž-i hodování, opilství, smilství, chlípnosti, svár a závist. Sr.
Gal 5:16 -
Gal 5:23. Všecky vyvěrají z hříchu, jenž ovládá člověka, když ho přestal ovládat Bůh, z jeho tělesnosti [
Gal 5:16 ,
Gal 5:24], oddělenosti od Boha, neposlušnosti Zákona, jež vyvolává Boží hněv [
Rom 1:18nn]. Ž. je pramenem jednotlivých hříchů [
John 1:14n]. Souvisí se *světem [1
John 2:15nn] a zanikne s ním. I po přijetí Ducha sv. zůstává ž. nebezpečím, proti němuž nutno všemi silami bojovat [
Titus 2:12;
1Pet 1:14]. Při tom nutno míti na paměti, že podle NZ-a tělo samo o sobě není zlem, i když se může stát kořistí zlých ž-í [
Rom 6:12]; stejně se může stát nástrojem spravedlnosti [
Rom 6:13].