Řeč: [*Jazyk, *Slovo]. Kral. užívají výrazu ř. všude tam, kde jde o konkrétní, mluvené slovo. Ř. stč. = vypravování, pověst; slovo, promluvení, výrok; věc. Ve SZ nejčastěji dábár [původně prý pozadí (sr. debír = pozadí chrámu, svatyně svatých), smysl, pojem věci, označený slovem, později slovo vůbec, ale s důrazem na jeho působivost (2Sam 19:43 ; 2Sam 24:4), zvláště pokud šlo o slovo Boží; sr. Ps 119:154], debárím [= slova, činy, sr. 1 Kr 11,41], jež mohou znamenat nejen jednotlivá slova [Gen 11:1], nýbrž i jejich spojení v určitý výrok [Job 15:3], výpověď, promluvu, návrh [Gen 41:37] nebo zvěst [Judg 3:20; 1Kgs 17:24 ; 1Kgs 22:13], rozkaz [Deut 27:26; 1Sam 15:23; 1Kgs 12:24 ; 1Kgs 15:29 ; 1Kgs 16:12], věc [sr. 1Kgs 14:29], svěřená věc, úkol, záležitost [Gen 24:33; Josh 2:14 , Josh 2:20: „nepronesete" = nevyzradíte], předpověď [Judg 13:17; 1Kgs 2:27 ; 1Kgs 16:34; 2Kgs 1:17], způsob mluvy [Ps 55:22; Pro 15:1; Song 4:3] a pod. Podobný význam mají hebr. výrazy ’émer, ’imrá, ’ómer, odvozené od slovesa ’ámar = mluviti, tedy opět výroky [Job 22:22; Pro 17:27 ; Pro 19:27 ; Pro 22:21; Ps 119:11 , Ps 119:140 , Ps 119:162; Isa 5:24 ; Isa 32:9], ujištění a zaslíbení [Ps 119:38 , Ps 119:41 , Ps 119:76 , Ps 119:154] a pod. Hebr. sáfá [= ret, jazyk] na př. ve výroku „být zpozdilý v řeči“ [Exod 6:12], doslovně: být neobřezaných rtů = nebýt výmluvný [sr. 2Cor 11:6]; nebo ve výrazu „mluvit neznámou řečí“, doslovně „blepotavými, koktavými rty" [Isa 28:11]. „Hluboká ř.“ [Isa 33:19; Ezek 3:5n] = neproniknutelná, nezbadatelná, temná, nesrozumitelná ř. — Hebr. millá [= slovo, mluva, hovor] se vyskytuje 34 x v knize Jb, ale Kral. je překládají jen na desíti místech výrazem ř. ve smyslu hovor, promlouvání [Job 4:4 ; Job 13:17 ; Job 19:23 ; Job 24:25 ; Job 32:14 ; Job 34:2n , Job 34:16 ; Job 35:16 ; Job 38:2]. Jindy je překládají na př. výrazem „přísloví" [Job 30:9] ve smyslu „jsem jim předmětem hovoru", t. j. klepů. Ve 2Sam 23:2 jde o Bohem inspirovanou ř. [sr. 1Kgs 17:24; Job 6:10; Exod 4:15; Rev 22:19], při čemž je prorok uchvácen Duchem Božím a jeho řečí [Slovem], takže jeho jazyk mluví pouze to, co mu Bůh vnuká [sr. Num 22:38 ; Num 23:5 , Num 23:16 ; Num 24:4 , Num 24:16]; tedy „řeč“ může znamenat přímo zjevení Boží [1Sam 3:1 , 1Sam 3:7 , 1Sam 3:21 ; 1Sam 9:27 ; 1Sam 15:23 , 1Sam 15:26]. Ps 19:3 - Ps 19:5 překládá Zeman: „Den dni přelévá [doslovně tryská: o mluvení ve vytržení, v inspiraci; básník zde mluví o glossolalii stvořeného Božího díla, které si navzájem podává zprávu o Boží stvořitelské slávě] řeč a noc podává noci zprávu [vědomost]. Není řeči a není slov, jejich hlasu není slyšet. Po celé zemi se rozléhá jejich zvuk a na konec světa jejich mluva [hebr. millá]“. V. 4 lze překládat také: „Není národa a jazyka, kde by nebylo vnímáno jejich svědectví“. Duhm a jiní se domnívají, že tento verš je okrajová poznámka čtenářova, ježto metrum verše má určité nedostatky. — Hebr. ta‘am znamená v »1Sam 25:33 vkus, chytrost, radu. — Hebr. síach ve 2Kgs 9:11 snad označuje pověst, to, co se o někom povídá. — Hebr. kášé v 1Kgs 14:6 [Kral. řeč tvrdá] znamená zlé, nepříznivé poselství.

Všimněme si některých zvláštních obratů. „Ř. neumělá“ [Job 38:2] = slova nevědomá, bez vědomostí. „Ř. Hospodinova zkusila ho“ [Ps 105:19] = ř. Hospodinova [jeho výrok, slovo, jež bylo svěřeno vidoucímu, sr. Jer 5:13; Deut 18:21n] ho vytříbila, t. j. osvědčeným prohlásila. „Abys spravedlivý zůstal v ř—ech svých“ [Ps 51:6] = abys měl pravdu se svým výrokem. Žalmista si uvědomuje svou vinu a prohlašuje, že si zasloužil soudcovský výrok Boží a nemá práva ke stížnostem. „Ř. nepravá“ [Pro 17:4] = špatná, ničemná, bezcenná [opak rozumných řečí, Pro 19:27 pravých, pravdivých, 1Kgs 10:6 ; 1Kgs 17:24; Pro 22:21].

Také v NZ výraz ř. označuje především to, co bylo promluveno, tedy mluvené slovo, při čemž se vyzdvihuje osoba mluvícího. Většinou jde o řecké logos [= slovo], o němž bude pojednáno obšírněji pod *Slovo. Zde si všimneme pouze míst, kde je Kral. překládají výrazem ř. Ale je ještě několik jiných řeckých slov, jež Kral. překládají výrazem ř. Tak u Matt 26:73 je užito řeckého lalia [= mluva, mluvení], jež se obyčejně vykládá jako dialekt, nářečí, výslovnost [galilejská naproti jerusalemské]. Zahn v této poznámce vidí doklad toho, že Mt napsal své evangelium pro Židy v Palestině, protože jiní čtenáři by této připomínce nerozuměli. Ale Schlatter se domnívá, že je v tomto slově skryto také pohrdání nad tím, jak se Petr snažil zapírat svůj styk s Ježíšem, a překládá: „Tvé plané řečňování [tvé žvanění] tě prozrazuje“. „K řečem příčiny dávati“ Luke 11:53 je překladem řeckého apostomatizein, což původně znamená „říkati zpaměti“. Většina překladačů toto sloveso tlumočí výrazem vyptávati se, zahrnovati otázkami anebo se drží t. zv. západního textu, kde je místo toho sloveso symballein = dostati někoho do slovních hádek, a překládají se Žilkou: „Zaplétali jej do řečí“ [Kral.: „K mnohým řečem příčiny dávati“]. — Řecké gongysmos u John 7:12 znamená polotiché vyměňování protichůdných názorů. Žilka překládá: „Bylo o něm v zástupech mnoho šeptání“. — Rom 16:18 překládají Kral. řecký výraz chréstologia výrazem „lahodné řeči“. Jde tu o krasořečnění v opaku proti drsné, vážné řeči, oznamující Boží soud. — Řecké pithanologia v Col 2:4 [Kral. „ř. podobná pravdě“] znamená přemlouvačskou dovednost, jež dovede posluchače obluzovat, t. j. lákat je, aby „hledali poslední pravdu a pravé spasení někde jinde než v Kristu“, snad v tajemných obřadech, ve vznosných spekulacích a v asketické praxi [J. B. Souček, Výklad ep. Kol., str. 46]. — „Nedospělý v ř—i“ [2Cor 11:6] je snad možno překládat výrazem laik v kazatelství na rozdíl od odborného řečníka [sr. 2Cor 10:10]. — V 1Pet 4:10n překládají Kral. řecké logia [sing. logion] výrazem „řeči Boží“. V klasické řečtině jde o označení výroku, orakula Božího. Jde o výroky, které Bůh svěřil charismatikům [t. j. lidem, jimž byl svěřen duchovní dar, charisma, v. 10 a 14], a to výroky, jež popisují spasitelné jednání Boží pro svět. Ale vsuvka „jako“ ukazuje, že Pt se neodvažuje tvrdit, že věřící přímo sděluje „výroky Boží“, nýbrž že se jen pokouší svými slovy uctivě vyjádřit to, co z poslušnosti vůči vedení Ducha svatého přijal jako výrok Boží, aniž při tom hledá svou slávu nebo nějakou odměnu.

Řecké logos, překládané obyčejně výrazem *slovo, tlumočí Kral. na mnoha místech výrazem ř. NZ podle Kral. zná řeč příjemnou, milou, okořeněnou konservující mocí [solí, Col 4:6], proniknutou praktickou moudrostí a poznáním [Kral. „uměním“, jež proniká až do hloubek křesťanského poznání] skrze Ducha svatého [1Cor 12:8], ř. zdravou [1Tim 6:3]. Aleje také ř. mrzutá, t. j. shnilá, špatná, ošklivá, jež není s to budovati církev a neuvádí posluchače do oblasti Boží milosti [Eph 4:29]; ř. marná, prázdná, bezobsažná [Eph 5:6]; ř. zlá, zlomyslná, štvavá [3John 1:10]; ř. pochlebná, lichotná [1Thess 2:5]; ř., jež se rozjídá jako zhoubná rakovina [2Tim 2:17]; ř. vymyšlená, vybásněná, nabubřelá, prolhaná [2Pet 2:3]. Jsou to ř—i lidí, zapletených do hříchu a propadlých zlu. Také kazatelé evangelia mohou podlehnout pokušení podpírat svou zvěst „moudrostí ř—i“ [1Cor 1:17], t. j. učeně znějící ř—í [Hejčl—Sýkora], slovní moudrostí [Žilka], rozumovou názorností, logickou průzračností [J. B. Souček], vynikající řečnickou dovedností [Kral. „s důstojností ř—i“, 1Cor 2:1], líbivými důkazy moudrosti [Škrabal: „v přemlouvavých slovech moudrosti“, 1Cor 2:4], jež konec konců nejsou nic, jen nadutostí lidskou [1Cor 4:19]. Neboť království Boží nevděčí za svůj vzrůst řečnickému umění kazatelů, ale Boží moci a milosti; ty však nelze předpokládat za pouhým, bezpodstatným mluvením [1Cor 4:20], jehož obsahem není slovo o kříži [1Cor 1:18n]. Ježíš varuje před prázdnými, neužitečnými slovy, protože člověk na základě takových ř—í bude odsouzen [Matt 12:37]. Logos může označovat také proslovené kázání [Matt 7:28; Acts 20:7] na rozdíl od dopisu [2Cor 10:10; 2Thess 2:2 , 2Thess 2:15] nebo dovednost hlásati evangelium [2Cor 8:7], nebo příkaz, učení [2Thess 3:14 překládá Hejčl—Sýkora: „Neposlouchájli však někdo našeho písemného příkazu“; Škrabal: „našeho učení v tomto listu“; Žilka: „našeho slova z tohoto listu“]. Jindy je to označení zprávy, pověsti [Luke 5:15 ; Luke 7:17], jindy poznámky, rčení, výroku [Mark 7:29]. „Tázal se ho mnohými ř—mi" (= slovy) = vyptával se ho velmi obšírně [Luke 23:9]. Někdy je ř. označením spasitelné zvěsti o Kristu, jež je spolehlivá a osvědčená [Kral. „věrná“, 1Tim 1:15; 2Tim 2:11; Titus 1:9 ; Titus 3:8]. Ap. Pavel vyzývá k modlitbě, aby mu bylo dáno slovo, když otvírá ústa [Eph 6:18n; Kral.: „aby mi byla dána ř. k otevření úst“, Žilka: „aby mi bylo dáno otevříti ústa, mluviti směle“]. Výraz „o kterémž je ř. naše“ v Heb 4:13 znamená snad v tomto případě: „S nímž [t. j. s Božím slovem] máme co dělat“, „k němuž máme odpovědný vztah“ [Žilka: „Před tím máme odpovědnost“, Hejčl—Sýkora: „Jemuž nám (bude skládati) účty“, Škrabal: „Kterému se musíme odpovídat“; sr. Matt 12:36]. Jindy výraz ř. znamená výrok Písma [John 15:25; 1Cor 15:54].

I jednotlivá slova Ježíšova, jeho kázání, modlitby, výroky a předpovědi jsou Kral. označeny výrazem ř. [Matt 26:1 , Matt 26:44; John 7:36 ; John 15:20 ; John 18:9 , John 18:32]. Na jeho ř—i, jež byla výrazem a dokladem jeho nároku na synovství Boží a tím také jeho mesiášské moci [Luke 4:32], uráželi se nevěřící a odpůrci [John 6:60nn]. Posluchači se kvůli ní nemohli shodnout, takže docházelo k roztržkám [John 10:19nn], ale jeho ř. přivedla na druhé straně mnohé k víře [John 4:41 , John 4:50]. Jeho ř. došla u nich porozumění, nalezla u nich vstup [Kral. „míti místo“, John 8:37]. Tyto lidi vyzýval Ježíš, aby „zůstali v jeho ř—i“ [John 8:31], t. j. vytrvali, setrvali ve víře, že On je vtělené Slovo, pravda o Bohu a člověku. Těm, kteří takto vytrvají v zachovávání jeho ř—i, zaslibuje věčný život [John 8:51n]. Neboť ten, kdo jej u víře přijme a v jeho ř—i setrvává, je čist právě působením této ř—i [John 15:3]. Je to ř. Syna Božího. Jeho slovo je Duch a život [John 6:63]. Ovšem opravdu slyšet jeho ř. může pouze ten, komu bylo od Boha dáno [John 8:43, sr. Matt 19:11; Mark 4:11].

O ř-i Boží ve smyslu Božích přikázání i zaslíbení mluví Ježíš u John 8:55, když prohlašuje, že na ně dbá, že je zachovává [sr. John 8:29 ; John 15:10]. Možná však, zeje tu myšleno i na prohlášení Boží při Ježíšově křtu [Mark 1:11]. U John 10:35 mluví Ježíš o Boží ř-i, t. j. o Božím ustanovení, že soudcové mají mít titul „bohové“ [Ps 81:6]. Jestliže tak praví Písmo o soudcích, pak Židé nemohou viniti Ježíše jen tak beze všeho z rouhání, když Boha prohlašuje za svého Otce a tím si přisuzuje božskost. Ovšem každý, kdo užívá tohoto titulu, musí svými skutky dokázat, že má na něj právo. Ježíš Kristus však činí skutky svého Otce. Aspoň pro ty skutky by měli Židé uvěřit, že ho Otec poslal na svět.

Heb 4:12 označuje Písmo sv. za řeč Boží živou a pronikavou. Nejde tu ovšem pouze o SZ, nýbrž také o prvokřesťanskou zvěst [sr. 2Pet 1:19], jež je pokračováním ř—i Boží sz otcům [Heb 1:1n]. Bůh mluvil častokrát a mnohotvárně, ale nakonec promluvil skrze svého Syna. „Ř. počátku Kristova“ [Heb 6:1] = začátečnická nauka o Kristu, počáteční slovo o Kristu, tedy pravdy, které byly předmětem vyučování katechumenů, jak jsou vypočítávány ve verších 1. a 2. [pokání ze skutků, jež přinášejí smrt, víra v Boha, učení o křtu, o vzkládání rukou, o zmrtvýchvstání a o posledním soudu].