Pozdravení: jest znamením přátelství a úcty při setkání, návštěvách a rozloučení. Způsob pozdravování byl v různých dobách u různých národů velmi rozmanitý [objetí, políbení, podání ruky, poklona], obvykle však doprovázený pozdravnou formulí, jež zvláště ve starém Orientě měla význam náboženský. Také Izraelci užívali rozmanitých pozdravných formulí a forem, jež se často proměnily ve složitý obřad [
Exod 18:7]. O Abrahamovi a Lotovi čteme, že se při vítání cizinců sklonili až k zemi [
Gen 18:2 ;
Gen 19:1]. Ž
2Sam 20:9 vysvítá, že při pozdravu muž podložil pravici pod bradu druhého a přitiskl jeho vousy ke svým rtům. Jezdci sestupovali při p. s osla [
1Sam 25:23] nebo s vozu [
2Kgs 5:21], takže zdržení cesty mohlo býti i značné. Ťo ovšem nebylo důvodem pro prorokův [
2Kgs 4:29] i Ježíšův pokyn, aby se jejich poslové neobmeškávali obřadným pozdravováním [
Luke 10:4], zahajováním rozhovorů a navazováním nových známostí dotazováním po zdraví, rodině a p. [sr.
Gen 43:27], protože jejich poslání bylo tak naléhavé, že se měli přidržet i při vstupu do domu jen nejjednodušších pozdravných forem [
Matt 10:12n;
Luke 10:5]. Spíše šlo při nepozdravování o to, aby nebyla vyčerpána síla, kterou poslaní přejali od posílajícího, jak upozorňuje Bič [I.214n]: »Bude nutno vyjíti od orientální představy o přenášení moci ducha. Gézi s rozkazem přejímá od svého pána i zvláštní moc. Té by pozbyl stykem s kýmkoli třetím a nemohl by pak splnit své poslání. Tak tomu bylo i v případě Ježíšově, když vyslal sedmdesát učedníků« [viz i níže!]. Slova, jimiž bylo p. provázeno, vyjadřovala přání zdaru nebo *požehnání od Hospodina. »Učiniž Bůh milost s tebou« [
Gen 43:29], »Požehnaná jsi ty od Hospodina« [
Ruth 3:10; sr.
1Sam 15:13;
Luke 1:28], »Požehnání Hospodinovo budiž s vámi. Dobrořečíme vám ve jménu Hospodinovu« [
Ps 129:8], »Hospodin s tebou!« [
Judg 6:12]. Bóz pozdravil žence slovy: »Hospodin s vámi!«, načež mu oni odpověděli: »Požehnejž tobě Hospodin« [
Ruth 2:4]. Nejobvyklejší pozdrav, jehož se dodnes užívá mezi Židy i Araby, je »Pokoj vám!« nebo podobně [
1Sam 25:6;
Luke 24:36 ;
Luke 10:5], při čemž *pokoj zahrnoval i přání zdaru. Král byl pozdravován slovy: »Živ buď král na věky!« [
1Kgs 1:31; sr.
Neh 2:3;
Dan 2:4 ;
Dan 5:10 ;
Dan 6:6 ,
Dan 6:21]. V době hellenistické se ujal pozdrav: »Zdráv buď!« [
Matt 26:49 ;
Matt 27:29 ;
Matt 28:9;
Luke 1:28]. Při loučení bylo rovněž přivoláváno Boží požehnání na odcházející osoby [
Gen 24:60 ;
Gen 28:1 ;
Gen 47:10;
Josh 22:6; požehnati
Acts 20:1, rozžehnati se
Acts 21:6], Formule »Jdiž u pokoji!« znamenala totéž jako naše »S Bohem« [
1Sam 1:17 ;
1Sam 20:42;
2Sam 15:9;
Mark 5:34;
Acts 19:36;
Jas 2:16], jenže ji Izraelci brali mnohem vážněji a opravdověji. Pozdrav jim totiž nebyl pouhým laciným slovem, nýbrž skutečnou silou, jíž se s pozdravem dostává tomu, kdo je pozdravován. Nejlépe je to vidět na
Matt 10:12n;
Luke 10:5, kde jsou učedníci vyzýváni, aby při vstupu do domu řekli: »Pokoj tomuto domu!« Ukáží-li se obyvatelé domu hodni tohoto pokoje, t. j. přijmou-li náležitě Ježíšova posla, pak se jich zmocní *pokoj jako skutečná moc. Podobných výrazů se užívá o odpočinutí Ducha Božího [
Num 11:25n;
Isa 11:2;
1Pet 4:14, sr.
Luke 1:40 -
Luke 1:44, zvl. v. 44] nebo o spočinutí kletby za vylitou krev [
Matt 23:35 ;
Matt 27:25]. Nenajdou-li však v domě »syna pokoje«, t. j. člověka, na němž může Boží pokoj odpočinouti, vrátí se síla pokoje zpět k učedníkům, aby jí mohli užíti jinde. Moc, kterou byli učedníci vybaveni [
Matt 10:1], stane se pro tento dům neúčinnou, což se rovná kletbě. P. měla ještě jiný význam: uváděla pozdravujícího a pozdraveného do nejužšího sdílného společenství. NZ nás upozorňuje na to, že přísní farizeové nepozdravovali příslušníky jiného náboženství [
Matt 5:47], neboť se obávali, že i pouhým pozdravením by se mohli stát účastníky jejich bludů a zlých skutků [sr.
2John 1:10n].
Ježíš vytýká zákoníkům, že milují pozdravování na trhu [
Matt 23:6n;
Mark 12:38;
Luke 11:43 ;
Luke 20:46], t. j. čekají, že je lidé pozdraví dřív, než oni pozdraví je, a tak jim prokáží čest, jež přísluší člověku vyššího postavení. Ježíš radí učedníkům, aby po takovém veřejném uznání cti netoužili, ale jeden druhého v uctivosti předcházeli [sr.
Rom 12:10;
Matt 5:47]. Je ovšem možno i p. zneužít k posměchu [
Mark 15:18n] nebo ke zradě [
Matt 26:49] nebo oklamání [
2Sam 15:5 ;
2Sam 20:9n].
»Pozdraviti církev« [
Acts 18:22] může znamenati »navštíviti církev« nebo povzbuditi ji proslovem [
Acts 21:7] nebo zprávou [
Acts 21:19]. Zdá se, že v prvotní církvi bylo zvykem za určitých příležitostí [na př. po přečtení apošto lova dopisu
1Thess 5:26] pozdraviti se navzájem »svatým políbením« [
Rom 16:16;
1Cor 16:20;
2Cor 13:12; sr.
1Pet 5:14] a tak utvrditi pospolitost víry s apoštolem i vzájemně [sr. 1
John 1:3]. Smekání při pozdravu bylo zavedeno až v 16. a 17. stol. Dříve se tu a tam také smekávalo, ale zvykem to nebylo.
Také pozdravy v dopisech měly ve starověku ustálenou formu. V nejstarších dobách býval nejprve označen adresát, pak přišel více nebo méně slavnostní pozdrav [zvl. v Orientě nábožensky zahrocený] a konečně bylo naznačeno, kdo tento pozdrav vyslovuje. Na př.: »Dariovi králi pokoj všeliký« [
Ezra 5:7]. V době řecko-římské stálo na počátku jméno pisatelovo. Na př. »Král Alexander bratru Jonatanovi pozdravení [vzkazuje]«, 1Mak 10,18; sr.
Acts 15:23 ;
Acts 23:26;
Jas 1:1]. Často byl dopis ukončen pozdravem: »Mějte se dobře« [nejspíše převod latinského Valete, sr.
Acts 15:29 ;
Acts 23:30]. Ap. Pavel vkládal někdy do svých pozdravů celou svou theologii, na př.
Rom 1:1 -
Rom 1:7;
1Tim 1:1n, obyčejně však se spokojil se stručnějším »Milost vám a pokoj« [
1Thess 1:1] a podobně i své dopisy uzavíral [
Gal 6:18;
1Thess 5:26 -
1Thess 5:28] s připojením pozdravů svých spolupracovníků [
Rom 16:21 -
Rom 16:23;
1Cor 16:20n;
2Cor 13:12n;
Col 4:10 ,
Col 4:12 ,
Col 4:14;
2Tim 4:21;
Phil 4:21n;
Phlm 1:23n], aby přesněji naznačil okolnosti, za nichž dopis vznikl a podepřel myšlenku obecenství [sr.
2John 1:13;
3John 1:15;
1Pet 5:13]. Někdy zvlášť pozdravoval určité osoby nebo skupiny osob [
Rom 16:3nn;
Col 4:15; sr.
Heb 13:24] na utvrzení obecenství a společenství těch, kteří stojí v téže službě. Ekumenická myšlenka je vyjádřena v pozdravech
Rom 16:16;
1Cor 16:19. Pavel tu mluví jako zástupce všech sborů, s nimiž jsou čtenáři jeho epištol spojeni u víře. Někdy připojoval vlastnoruční pozdrav k diktovaným dopisům [
1Cor 16:21;
Col 4:18]; podle
2Thess 3:17 by měl být takový přípis v každém jeho listu. Snad myslí na vlastnoruční ukončení dopisu, jež se odlišovalo od rukopisu písařova [sr.
Gal 6:11 nn;
Rom 16:17 -
Rom 16:20]. *Požehnání.
