Pastýř: Podle bibl. zpráv už Ábel byl p-em ovcí [
Gen 4:2] a praotcové Izraelců od Abrahama přes Jákoba a jeho syny se zabývali pastýřstvím [
Gen 13:1 -
Gen 13:6]. Palestina a okolní země poskytovaly k pastýřství výborné podmínky. Ze záliby v pastýřském životě usadila se tři pokolení v krajině Zajordánské, bohaté na pastviny [
Num 32:1 -
Num 32:5]. Podle
Num 31:32 odňali Izraelci Madiánským 675.000 ovcí, podle
2Kgs 3:4 platil moabský král Mesa roční daň 100.000 beránků, Job měl 7000 ovcí [
Job 1:3] a Nabal 3000 ovcí [
1Sam 25:2]. To vše ukazuje, že Palestina byla pastýřskou zemí. Poněvadž s ročním počasím se měnila i pastviska, byli p-i odkázáni na nomádský život ve stanech, aby našli příhodná místa pro svůj dobytek [
Gen 4:20 ;
Gen 13:2n ;
Gen 20:1; sr.
Jer 35:6 -
Jer 35:10]. Chovem dobytka se zabývala obyčejně celá rodina, nejen synové, ale i dcery [
Gen 29:6 ;
Gen 30:29n ;
Gen 37:12n;
Exod 2:16n]. Bohatí majitelé ovčínů bydleli v městech nebo vesnicích. Jejich stáda na různých pastvinách opatrovali najatí p-i [
Gen 30:31n;
1Sam 25:2n ,
1Sam 25:7 ,
1Sam 25:15n;
Zech 11:12;
John 10:12] nebo členové rodiny [
Gen 37:2 ,
Gen 37:12 -
Gen 37:17;
1Sam 16:11 ,
1Sam 16:19]. P. ručil majiteli za ztrátu ovcí [
Gen 31:39]. Mojžíšův Zákon bral v ochranu toho, kdo ztrátu nezavinil svou nedbalostí [
Exod 22:10 -
Exod 22:13].
P. nosil zvláštní pastýřský plášť z ovčí kůže, do něhož se mohl zabalit za špatného a chladného počasí [
Jer 43:12]; vedle pláště míval pytlík nebo tlumok na potravu, prak [
1Sam 17:40], pastýřskou hůl nebo berlu, na jednom konci zahnutou, aby jí mohl řídit stáda, pří- pádně vytahovat zapadlé ovce z roklin [
Ps 23:4;
Mic 7:14;
Zech 11:7] a neposlušnost trestat. Pomocníkem p-ů byl za všech dob pes [
Job 30:1].
Úkol p-e nebyl jednoduchý. Byl především strážným každé jednotlivé ovce, z nichž mnohým dával zvláštní jména [
John 10:4]. I tehdy, přenocovalo-li několik stád v jednom ovčíně, znalo každé hlas svého p-e [
John 10:2 -
John 10:5]. Jakmile se ozval, hrnuly se ovce za ním na pastvu. Večer pak p. rozptýlené ovce shledával [
Ezek 34:12 ,
Ezek 34:16; L 15.4, sr.
Matt 15:24]. Zvláštním obřadem bylo večerní »prohnání pod holí«, t. j. počítání ovcí [
Lev 27:32;
Ezek 20:37]. Na noc uléhal p. do dveří ovčince, aby byl pohotově k obraně [
John 10:3] proti dravé zvěři a lupičům [
1Sam 17:34;
Isa 31:4;
Amos 3:12;
Gen 31:39]. P. musel být s ovcemi ve dne v noci [
Gen 31:40;
Luke 2:8]. Ne nadarmo byly u pastvisek stavěny strážní věže [
2Chr 26:10]. Ale p. musel být i vůdcem ovcí. Neboť ovce nelze pohánět, nýbrž jen vést. P. vždy kráčel před stádem, až je dovedl na příhodné pastvisko [
Ps 23:2n;
John 10:3n]. P. byl dále lékařem ovcí [
Isa 40:11;
Ezek 34:4 ,
Ezek 34:16; sr.
Zech 11:9] a doslovně jejich živitelem, protože ovce si nedovede sama vyhledat pastvisko ani vodu [
Gen 29:7;
Exod 2:16;
Ps 23:2;
Ezek 34:2 -
Ezek 34:3]. Dobrý p. své stádo miloval a proto ochotně snášel tvrdost a odloučenost pastýřského života [
Gen 31:40], jeho ustavičné putování a bydlení ve stanech [
Isa 38:2], případně i v jamách [Sof 2,6].
Není divu, že SZ učinil pojem p-e symbolem nejvyšších služebníků Božích. Mojžíš je nazýván v
Isa 63:11 p-em; Jozue byl zřízen na p-e lidu [
Num 27:17], kněz byl nazýván p-em [
Jer 2:8 ;
Jer 23:1] právě tak jako prorok [
Jer 17:16; Amos nebyl pastýřem přes
Amos 1:1 *Amos], král [
1Kgs 22:17] i vojevůdce [
Jer 6:3]. Dokonce i Kyros [bibl. Gýrus] je nazýván p-em Hospodinovým [
Isa 44:28], aby bylo patrno, čím mají být ti, kteří zastávají nějakou službu od Boha [
Ezek 34:2nn;
Zech 10:3]. Bůh sám je nazýván p-em [
Ps 23:1 ;
Ps 28:9 ;
Ps 80:2;
Ezek 34:11nn], který přinese spásu. Dříve než se sz lid odvážil myslet na Boha jako na svého Otce, nazýval ho svým pastýřem. I Mesiáše si představovali jako p-e. Když proroci kritisovali nehodné krále, srovnávali je s Pastýřem, kterého zaslíbil Bůh [
Isa 40:11;
Jer 3:15 ;
Jer 23:4;
Ezek 34:23 ;
Ezek 37:24]*
Na toto očekávání navázal Ježíš, když se nazývá »dobrým pastýřem« [
John 10:11 ,
John 10:14] ve smyslu skutečný, pravý p., jenž jediný má právo nazývat se p-em. Myslí tu především na odpuzující příklad těch, kteří se lidu vydávali za p-e [
John 10:8, sr.
Matt 9:36], možná však i na hellenistická pastýřská božstva [Attise, Anubise, Dionysa a Herma - »bude jedno stádo a jeden pastýř«
John 10:16]. Jeho oprávnění tak se nazývat spočívá na skutečnosti, že nasazuje život za ovce [
John 10:11], zeje zná, t. j. uvádí do svého společenství a tím i obecenství s Otcem [
John 10:14n] a tak překonává nebezpečí jejich ztracenosti. Na toto sebeoznačení Ježíšovo navazují
Heb 13:20, když mluví o vzkříšení z mrtvých »pastýře ovcí velikého pro krev věčné smlouvy« [Žilka], a
1Pet 2:25, kde Kristus je nazýván pastýřem [jenž způsobil spásu] a biskupem [jenž je opatruje, sr.
Acts 20:28;
1Pet 5:2] duší.
1Pet 5:4 nazývá Krista »knížetem p-ů«, t. j. arcipastýřem těch, kteří se ve službách Kristových stali pastýři duší, pečujíce o uchování stavu spásy [
Eph 4:11].
Je příznačné pro starou církev [poapoštolskou], že se v ní nejvíc ujalo poslání Ježíše Krista jako p-e. Svědčí o tom nejen spisek Pastýř Hermův, jenž se málem dostal do sbírky knih NZ, ale i mnohé nástěnné kresby v katakombách, na kališích, lampách a prstenech, na stěnách domů, na destičkách a sarkofágech. Víra v dobrého P-e byla stručným vyznáním této církve.
