Kazatel: [hebr. Kohelet, lat. Concionator, řecky Ekklésiastés = mluvčí ve shromáždění, kazatel], náleží ke skupině sz knih, které mají souhrnné jméno Spisy [Žalmy, Job, Přísloví, Rut, Píseň Šalomounova, Kazatel, Pláč Jeremiášův, Ester, Daniel, Ezdráš, Nehemiáš, I a II Paralipomenon], jež ze všech nejpozději byly přijaty do hebr. bible [s konečnou platností až na synodě v Jamnii r. 90 po Kr.]. Bývala čtena ke konci září o slavnosti stánků, t. j. na konci starého a začátku nového roku. I po kanonisaci byly vedeny mezi rabínskými školami veliké diskuse o tom, zda se knihy Kazatel, Píseň Šalomounova a Ester hodí k předčítání v bohoslužebných shromážděních. Obsah knihy K. se zdál odporovat duchu Písem, na př. myšlenka o věčném koloběhu všeho dění [3,1-8; 6,3; 7,1; 9,3.6] a vyzdvihování pozemské radosti [2,24a; 3,22; 8,15; 9,7; 10,19; 11,9a]. Různí novodobí badatelé tu hledali také vliv epikurejské, stoické a herakleitické filosofie, ač je pravděpodobnější, že pisatel mohl dojít k svým závěrům zcela samostatně. Proto také byla kniha doporučena ke čtení ve shromáždění, že její pisatel zůstal přes všechen vliv cizích kultur [lze-li o něm vůbec mluvit] v svém srdci Izraelcem a jeho kniha zrcadlem věčného zápasu mezi „vírou" a věděním. Pisatel věří v Boha a v konečný soud, i když je tato jeho víra pro povrchního čtenáře plná rozporů a nedůsledností [sr. na př. 2,24b; 3,10n.15.18; 5,1n; 6,2; 7,13.26.29; 8,15.17; 9,7; 11,9; 12,1.7]. Mohlo by se téměř zdáti, že poznává Boha jen z nevysvětlitelných a neuniknutelných zákonů přírodních, i když neztratil přesvědčení, že Bůh je více než příroda. [3,11; 8,17; 11,5]. Německý starozákoník Sellin napsal, že K má víru, ale chybí mu láska a naděje [sr.
Heb 11:1]. Neporozumíme této knize, odmyslíme-li si ji od příležitosti, kdy v synagoze byla čtena. Právě konec starého a začátek nového roku je důraznou připomínkou, jak vše lidské je „marnost nad marnostmi" [
Eccl 1:2 ;
Eccl 12:8], ale „summa všeho... [jest]: Boha se boj..." [12,13].
2. Jako pisatele označuje kniha podle všeobecného zvyku starého Orientu někoho, kdo byl vážen jako vynikající mudroslovec, t. j. v duchu jisráelském „syna Davidova", nejspíše Šalomouna, který 1,12 o sobě praví: „Já kazatel byl jsem králem nad Izraelem v Jerusalemě" [sr. 1,16; 2,9]. To tedy znamená, že v době napsání této knihy už králem nebyl. Kniha chce tak naznačit, jaké myšlenky, zkušenosti a pozorování mohly naplňovat takového muže, jakým byl Šalomoun. Ale ve 2,12 se zdá, že se od moudrosti královy odvrací a chce jít svou cestou. Pisatelem byl člověk, jenž si mohl dopřát všeho přepychu [2,4-10], ale prošel i mnohým zklamáním. V podobě, jak tuto knihu máme v hebr. originále, nemohla být napsána nebo přepsána před r. 300 př. Kr. Má plno arameismů [vlivů řeči, kterou se mluvilo od doby Ezdrášovy a Nehemiášovy, po návratu z Babylona], zná patrně řeckou filosofii, vidí pomíjitelnost a marnost všeho snažení vycházejícího z člověka a budujícího jen na člověku. Někteří se snaží vztahovati jednotlivé výroky na určité situace historické [na př. králem je dítě 10,16; dvořané opilci 4,13-16; spravedlnost žádná 3,16; 4,1; 5,8], avšak takové počínání je krajně libovolné. Z obsahu knihy se soudilo, že jde o dobu pozdních Ptolemajovců a Seleukovců, a oddíl 9,13—18 se vztahuje na obležení Syrakus Římany r. 212 př. Kr. [muž chudý a moudrý by pak byl Archimedes]. Dnes je ovšem už téměř jisto, že kniha K., jak ji máme před sebou, vznikla z nějakých starších úvah náboženskofilosofických a z okrajových poznámek pozdějších čtenářů.
3. Základní myšlenka knihy je, že vše pozemské a lidské je marnost: marností je práce [1,3], lidská moudrost [1,1-11], i když ne takovou jako bláznovství [2,12-23; 7,11n]. Přesto není pisatel naprostým pesimistou, protože věří v Boha a pobožnost pokládá za vždycky užitečnou [3,17n; 5,10n; 8,1-9; 9,1; 11,5]. Víra Kazatelova zápasí s těžkými pochybnostmi. Zkušenost mu ukazuje, že dobří i zlí stejně hynou a nedocházejí odplaty na tomto světě, a světem záhrobním se neutěšuje [3,20n]. A tak dochází k závěru, že jedinou moudrostí je v bázni Boží užívat těch radostí, které Bůh člověku uštědřil, s vědomím, že se vším předstoupíme jednou před soud Boží [11,9-12,7], a uzavírá 12,13: »Summa všeho, což jsi slyšel: Boha se boj a přikázání jeho ostříhej, nebo na tom všecko člověku záleží«.
4. Kraličtí ve Výkladech charakterisují obsah takto: »Kniha tato jest jako nějaké osvědčení, kterýmž Šalomoun, duchem Božím veden jsa, prokázati chtěl před církví Boží své opravdové pokání a všecky lidi pravé cestě Boží vyučiti. Pročež nejprve připomíná, jaká jsou byla jeho usilování i všechen život času předešlého. Zatím ukazuje, co spatřil i při jiných lidech při všelijakých zaměstnáních jejich, v něž se vydávají, a jak všichni jednostejným příhodám a případnostem podle zevnitřního bytu na světě poddáni jsou. Naposledy vysvětluje rozličnou snažnost a správu, jakož lidí neustavičných, tak potom i Boží, což vše [kromě samé Boží správy], marností býti svědčí; spravování pak a řízení všech věcí od Boha dovodí; lidí k obecným i obzvláštním přívětivosti a pobožnosti povinnostem ponouká; smrt i soud Boží zpurným ohlašuje a pobožné v předsevzetí jejich ustavuje«.