Eschatologie: je ono odvětví biblického učení, jež se zabývá t. zv. posledními [řecky eschata] věcmi člověka i světa, tedy skončením tohoto *věku, *dnem soudu, druhým *příchodem Kristovým, *zmrtvýchvstáním, *tisíciletým královstvím a *věčným životem.

1. Starý Zákon je naplněn myšlenkou, že Bůh je »první a poslední« [Isa 48:12n], který stojí nejen na počátku světa, ale i na konci věku, kdy stvoří nové nebe a novou zemi [Isa 65:17]. Souvisí to s pojetím živého, činorodého, jednajícího Boha [1Sam 17:26 , 1Sam 17:36; 2Kgs 19:4 , 2Kgs 19:16; Jer 10:10 a j.], jenž si podrobí všecko, i smrt [Isa 25:7nn ; Isa 26:19]. On je Pánem dějin, takže celý SZ hledí k budoucnosti, od níž očekává zničující soud nad Izraelem, bezbožnými národy a bezbožným lidstvem [*Den Hospodinův], ale také spásu a znovuzřízení světa.

V tomto znovuzřízení světa hrají hlavní úlohu přicházející kralování Boží nad Izraelem [Hos 2:16n ; Hos 14:2 - Hos 14:7; Isa 1:25nn ; Isa 28:16n ; Isa 2:13 ; Isa 4:7; Sof 3,12–15; Jer 31:31nn; Isa 52:7 ; Isa 41:21 ; Isa 43:15], přicházející kralování Boží nad národy světa [Gen 12:3; Isa 2:1 - Isa 2:4; Mic 4:1 - Mic 4:4; Hab 2:14; Jer 16:19 - Jer 16:21; Isa 45:23 ; Isa 49:7 ; Isa 55:5n], *mesiáš [Isa 9:1 - Isa 9:6 ; Isa 42:1 - Isa 42:7 ; Isa 43:10 ; Isa 48:16 ; Isa 49:1 - Isa 49:6 ; Isa 50:4 - Isa 50:9 ; Isa 51:14 - Isa 51:16 ; Isa 52:13 - Isa 52:53,12] a obnovení *ráje [Isa 11:9 ; Isa 65:25 a j.], věčný život [Zech 8:4; Isa 65:20 ; Isa 25:7n; Dan 12:2; Eccl 12:7] a zmrtvýchvstání [Ps 22:29n; Isa 26:19; Dan 12:2n; Ez 37]. I když o některých z těchto prvků máme v SZ jen náznaky [zvl. o zmrtvýchvstání], přece tu jsou [Isa 26:21], takže NZ mohl na ně navázat a je dále rozvíjet ze skutečnosti, jež se zjevila vJežíši Kristu.

Sz eschatologie je jedinečným zjevem v dějinách světových náboženství. Jen zoroastrismus má něco podobného, ale sz proroci jsou rozhodně starší. Pod vlivem babylonského náboženství a zoroastrismu se ovšem dostaly do pozdní [od 5.–2. stol.] židovské e. [zvláště mimobiblické] různé spekulace, ale ty zůstaly jen na okraji základního pojetí: Bůh jako Pán světa a dějin přivede svět k určitému cíli a nic mu tyto cíle nepřekazí.

2. NZ začíná Ježíšovou zvěstí o blízkosti *království Božího [Mark 1:15; Matt 4:17; sr. 10,7; Luke 10:9 - Luke 10:11], jež má nejen u Ježíše, ale v celém NZ základní a ústřední význam. Království Boží je skutečností přicházející, budoucí, eschatologickou, která má přijít na tuto zem, až bude přemoženo panství satanovo a všeho toho, co je s tímto panstvím spojeno [utrpení, nemoci, zlo, hřích a smrt]. Ale u Ježíše je království Boží také něco už přítomného [Luke 17:20 - Luke 17:21; Matt 13:24 - Matt 13:30 , Matt 13:44 - Matt 13:50], co zasahuje už do přítomnosti, takže panství satanovo je už nyní lámáno [Luke 10:18; Mark 3:22 - Mark 3:27]. To, co Izrael čekal od budoucnosti, je tedy už předjímáno [anticipováno], aktualisováno, v nějaké podobě uskutečňováno. Zvláště divy Ježíšovy jsou dokladem toho, že království Boží už nějak přišlo [Matt 12:28; sr. Isa 35:5n ; Isa 61:1]. Ježíš byl přesvědčen, že v něm se prolomila do tohoto světa nová objektivní realita, nový řád mezi Bohem a lidmi, který přináší novou spravedlnost [Matt 10:37 ; Matt 5:20 ; Matt 6:23 ; Matt 20:25 - Matt 20:28 ; Matt 5:1 - Matt 5:8]. Plné odhalení a prosazení tohoto řádu je však věcí budoucnosti [Matt 22:2n ; Matt 8:11 ; Matt 25:6 - Matt 25:13]. Eschatologické očekávání v jistém smyslu má dva póly, je jakoby zdvojeno: v Kristu bylo království Boží zaktualisováno, v něm se do tohoto času zcela konkrétně prolomila ta skutečnost, kterou tradiční e. očekávala od budoucnosti [přítomná stránka království Božího], ale plný triumf Kristův teprve přijde [budoucí stránka království Božího] a bude zahájen soudem [Matt 22:8n ; Matt 24:14 ; Matt 28:19; Luke 21:6 - Luke 21:36; Matt 10:15 ; Matt 11:22n ; Matt 12:36 ; Matt 24:31; 25].

Apoštolové vycházejí ve své zvěsti od zmrtvýchvstání Páně, jímž Kristus jako »mesiášský vladař vchází do svého království a dosedá na jeho trůn« [J. B. Souček]. Zmrtvýchvstání Kristovo je průlomem, jímž vcházejí všecky síly království Božího do tohoto světa [»moci věku budoucího« Heb 6:5]. I zmrtvýchvstání je tedy v jistém smyslu skutečností eschatologickou, jež odkazuje k budoucímu dokonání, k [druhému] příchodu Kristovu v slávě, »kdy bude přemožen a odstraněn starý věk a nastolena vítězná, ničím nerušená vláda nového věku, v němž bude sláva Vzkříšeného manifestována celému světu« [Acts 1:11 ; Acts 3:21; 1Thess 1:10 ; 1Thess 4:15 ; 1Thess 5:23; 1Cor 1:7 , 1Cor 1:8; Phil 3:20; 1Pet 4:7; Jas 5:8; Heb 10:37; 1John 2:18; Rev 1:7 ; Rev 19:15n]. Pohyb k tomuto budoucímu dovršení začal vtělením Kristovým a vším, co s ním souvisí [odpuštění hříchů, nová spravedlnost, dary Ducha sv.]. Tato aktualisovaná a přitom dvoupólová eschatologie je jakoby rámcem a perspektivní sítí celého nz bohosloví, zvl. však theologie Pavlovy. I Pavel žije představou dvou věků: tohoto světa, tohoto věku zlého [Rom 12:2; 1Cor 1:20 ; 1Cor 2:6 , 1Cor 2:8 ; 1Cor 3:18; 2Cor 4:4; Gal 1:4; 1Cor 15:24 - 1Cor 15:28; Col 1:16] a věku budoucího, nového stvoření, příchodu Páně [2Cor 5:17; Gal 6:15]. Ale už do tohoto světa vstoupil Ježíš Kristus, takže je možno »býti v Kristu« [Rom 8:1n; 1Cor 1:30; 2Cor 5:4; Gal 3:26 , Gal 3:28 a j.] a přijmouti závdavek [»prvotiny«] Ducha svatého [Rom 8:23; 2Cor 1:22 ; 2Cor 5:5]. Pro Pavla je království Kristovo, zahájené vzkříšením a oslavením Ježíše Krista a jeho přítomností v Duchu, slovu, svátosti, církvi [Col 1:13], něco předběžného vůči definitivnímu království Božímu [J. B. Souček], v němž Syn odevzdá vládu Otci, aby Bůh byl všecko ve všem [1Cor 15:24 , 1Cor 15:28].

V Janovském okruhu na rozdíl od Pavla stojí v popředí dějinný Ježíš [ne zmrtvýchvstalý Pán], ač tento dějinný Ježíš je nerozlučně spjat se zmrtvýchvstalým jako Kristus, Syn Boží, který vstoupil do světa [preexistentní Slovo se stalo tělem John 8:58 ; John 17:5 ; John 1:14 ; John 3:31n; 1John 4:2]. V něm přišlo slovo života [1John 1:1 ; John 4:1 - John 4:6 ; John 5:1 - John 5:8] a s ním i nový věk. To, co tento vtělený Kristus dává, je věčný život [John 17:3], jehož jsou věřící účastni již nyní jako v předjímce slávy, jež na ně ještě čeká. Eschatologické hledisko je v tomto okruhu patrno zvláště na dvojinách: život a smrt [John 17:3; 1John 5:12], světlo a tma [John 1:5 ; John 12:35], pravda a lež [John 14:6 ; John 18:37], láska a nenávist [John 15:9n ; John 13:34n ; John 3:16; 1John 4:9], jež jsou veličinami světa přítomného i budoucího. Ježíš Kristus je život, světlo, pravda a láska v e. smyslu. Proto je průlomem »posledního« času do času »nynějšího«. V Ježíši Kristu je všecko to věřícímu už nyní přístupno [John 10:10; 1John 3:14n]. Janovské spisy velice zdůrazňují přítomnostní stránku spasitelného dění v Ježíši Kristu, ale nevylučují přitom stránku budoucnostní: Kristus znovu přijde [John 14:3; 1John 2:28]. Znamením blízkosti jeho příchodu budou falešní proroci a Antikrist [1John 2:18 , John 2:23 ; John 4:1 , John 4:3]. Kristus vzkřísí své věrné k trvalému věčnému životu [John 11:25 ; John 5:28n ; John 6:39n , John 6:44 , John 6:54] a uvede do nebeské blaženosti [1John 2:17; John 14:19 - John 14:20 ; John 12:26 ; John 17:24; 2John 1:8; 1John 3:2n].

V Žd se s rozlišením přítomného a budoucího věku spojuje rozlišení tohoto [pozemského] a svrchního [nebeského] světa [náznaky jsou už Gal 4:26; Ko 3, ln; Phil 3:20]. Tyto prostorové představy odpovídají alexandrinskému a vůbec řeckému pojetí světa, rozdílnému od sz spíše časového myšlení. Obé je tu spojeno: Kristus je veleknězem budoucích hodnot [9,11], jež jsou shůry. Sedí na pravici Boží [1,5–13]. Před koncem tohoto věku Bůh pohne ještě jednou nebem a zemí [12,26n] a bude soudit [10,30n] dřív než přijde Kristus sám ke spáse těm, kteří ho očekávají [9,27n; 10,37].

Podle 1Pet 1:5 je v nebi uchováno věřícímu dědictví, jež se zjeví v konečném času, kdy nastane soud [1,17; 2,23; 4,5], nejprve ovšem u domu [církve] Božího [4,16.17n]; i zde jsou tedy časové a prostorové představy sloučeny v jednotu.

Zj je celé pod vlivem židovské e. Mluví o přítomném soudu nad církvemi [2,5.16; 3,3.20], jenž se vyvrcholí viditelným soudem, stojícím přede dveřmi [3,11; 22,12.20; 14,14–16n; 16,14; 19,9–21]. Pak nastane první vzkříšení. Mučedníci vstanou z mrtvých, stanou se kněžími Božími [sr. Isa 61:6] a budou kralovat s Kristem tisíc let [20,1–6]. Pak bude uvolněn satan a spolu s *Gogem a *Magogem [sr. Ezek 38:2 ; Ezek 39:15] učiní poslední pokus o zničení království Kristova. Ale budou uvrženi do ohnivého moře [20,10]. Konečné všeobecné vzkříšení nastane po zničení satana. Země pomine [20,11; sr. 21,1], nastane poslední soud [21,8; 20,14] s druhou smrtí [20,14; 21,8], smrtí duše. Přijde nové nebe, nová země s novým Jerusalemem [21,1.5.10–21].

Podobné myšlenky máme v 2Pt [2,9; 3, 7.10.12]. Bůh ovšem shovívá se svým soudem, protože chce, aby všichni dospěli k pokání [3,9]. Také u Ju a Jk se ozývají podobné tóny.

Přehlédneme-li celý NZ, pak vidíme tyto hlavní rysy e.: Nebeský svět vstoupil do dějin v Ježíši Kristu, jenž je tvůrčím počátkem dalších událostí, z nichž poslední bude zmrtvýchvstání, soud a nový svět [sr. 1Cor 15:38 - 1Cor 15:44; 1Thess 4:13 - 1Thess 4:18; Rom 8:21]. xx