Dítě: bylo v Písmě sv. pokládáno za
1. důkaz zvláštní Boží přízně a Boží dar [
Gen 4:1] a prostředek mimořádného Božího požehnání [
Ps 128:3 -
Ps 128:4]. Bezdětnost naopak byla potupou, neštěstím a zlořečenstvím [
Gen 16:4 ;
Gen 30:1 ,
Gen 30:23;
1Sam 1:6;
2Sam 6:23;
Ps 113:9 srov.
Luke 1:25]. Vedlo to k různým opatřením právního rázu: při neplodnosti vlastní ženy byly děti otrokyně považovány za legitimní děti [
Gen 16:2 ;
Gen 30:3]. Jako dar od Boha nebyly děti majetkem člověka, nýbrž Božím. To vyjadřují nepřímo zprávy o obětování dětí [
Gen 22:2;
Judg 11:31 -
Judg 11:39; ovšem lidské oběti byly ve SZ přísně zakázány
Lev 18:21 ;
Lev 20:2 -
Lev 20:5;
2Kgs 23:10;
Jer 32:35], přímo pak
Ps 127:3n [dědictví = léno, propůjčené od Boha] a
Mal 2:15. I pohanky rodí děti Hospodinu, ne sobě, takže s nimi nemohou dělat, co by chtěly [
Ezek 23:37]. Také jména, jež Izraelci dávali svým dětem, ukazují, jak úzce spojovali děti s Bohem, svěřujíce je jeho ochraně [Samuel = Bůh uslyšel, Jonatan = Hospodin dal, Elizeus = Bůh – má spása, Nehemiáš — Hospodin potěšil atd.].
2 Péče o dítě. SZ ukazuje také na mimořádnou Boží péči o děti [»Bůh uslyšel hlas dítěte«
Gen 21:17; sr.
1Kgs 14:1 -
1Kgs 14:13;
Jonah 4:11;
Zech 8:5]. Rodičovská péče o děti byla tedy ve SZ nábožensky zdůvodněna. Jakmile se dítě narodilo, bývalo umyto, potřeno solí [
Ezek 16:4, podle některých prý ke ztvrdnutí kostí; sr. však
Lev 2:11 ,
Lev 2:13; podle jiných k uchránění před zlými vlivy; arabské ženy dodnes trou svá novorozeňata hlínou nebo pískem] a zabaleno do plenek [
Luke 2:7]. Chlapci byli osmý den po narození obřezáni [
Lev 12:3;
Luke 1:59 ;
Luke 2:21] a obdrželi jméno. Prvorození chlapci zasvěceni byli Hospodinu, a proto museli být vyplaceni zvláštní obětí [
Exod 13:13;
Num 18:15 sr.
Luke 2:22 -
Luke 2:24]. Po nějakém čase podrobila se matka obřadům očišťovacím, k čemuž přinesla jehně jako oběť zápalnou, holubici nebo hrdličku jako oběť za hřích, byla-li chudá, dvě holoubátka nebo hrdličky, jedno jako oběť zápalnou a druhé jako oběť za hřích [
Lev 12:1 -
Lev 12:3;
Luke 2:22]. Doba kojení se někdy protáhla až na tři roky, jak je tomu dodnes v Palestině. V nutných případech se užívalo kojných [
Gen 24:59 ;
Gen 35:8;
2Kgs 11:2, kde Kraličtí překládají chovačka nebo chůva]. Odstavení kojence bylo spojeno s rodinnou slavností [
Gen 21:8].
3. Výchova dítěte. V útlém věku vychovávala matka děti obojího pohlaví [
Pro 31:1]. Chlapce se později ujal otec [
Gen 18:19;
Exod 13:8;
Deut 4:9;
Pro 3:1 -
Pro 3:2 ;
Pro 13:24 ;
Pro 15:5 ;
Pro 22:6 ;
Pro 29:15; dítě sobě volné = ponechané samo sobě, tedy svévolné, rozpustilé]. V zámožnějších rodinách měli k tomu učitele nebo vychovatele [školy byly zřizovány až po návratu ze zajetí], zvláště v rodinách královských [
2Kgs 10:1n;
1Chr 27:32;
Esth 2:7]. Dcery zůstaly při matce až do provdání a byly přidržovány k domáckým pracím [
1Sam 9:11;
Pro 31:19]. Hlavním cílem výchovy bylo vštípení naprosté úcty k rodičům, což ovšem mělo náboženské důvody, protože otec byl rodinným obětníkem a vzpoura proti němu byla pokládána za vzpouru proti Bohu, kterého otec zastupoval [
Exod 20:12;
Lev 19:3;
Deut 5:16 ;
Deut 27:16;
Pro 1:8 ;
Pro 6:20 -
Pro 6:23]. S úctou souvisela naprostá poslušnost. Neposlušnost a vzpurnost bývala trestána i smrtí, ovšem jen v tom případě, když se na tom usnesl soud [
Deut 21:18 -
Deut 21:21]. Každá nadávka a každé ublížení rodičům mohlo propadnouti tomuto trestu [
Exod 21:15 ,
Exod 21:17]. K této úctě patří i péče dospělých dětí o zestárlé rodiče [
Pro 23:22 ;
Pro 28:24 *Korban]. Samo sebou se rozumí, že náboženství bylo podkladem vší výchovy [
Pro 1:7n] a že obeznamování dětí se Zákonem patřilo k ]:předním povinnostem rodičovským [
Deut 6:6n ,
Deut 6:20 ;
Deut 11:19].
4. Předpokladem náb. výchovy dětí bylo přesvědčení, že i dítě může ve zvláštních případech slyšet Boží hlas a že tedy má schopnost samostatného náboženského života [sr.
1Sam 2:11 ;
1Sam 3:4n;
1Chr 29:1;
Ps 115:13;
Joel 2:28]. Proto také kultický život starého Izraele měl silně pedagogický podklad. Bylo to názorné vyučování [
Deut 6:6 -
Deut 6:9 ;
Deut 31:12n ;
Deut 32:46]. Při zřizování pamětních sloupů bylo jistě pamatováno také na děti [
Josh 4:6 -
Josh 4:7]. SZ si ovšem nikterak nezakrývá, že už děti podléhají všeobecné lidské rozpolcenosti mezi dobrým a zlým. Proto je pln ustavičných výzev ke kázni a trestání [
Ps 14:1;
Pro 22:15], přiměřených dětskému věku [
Pro 22:6].
5. Ježíš tento poměr k dětem jen ještě prohloubil. Měl pro děti zvláštní pochopení. Při jeho kázání můžeme předpokládat jejich přítomnost. Pedagogové se domnívají, že proto užíval hojně obrazů a podobenství [
Luke 9:47]. Děti ve smyslu SZ pokládal za předmět zvláštní Boží péče [
Matt 18:10] a službu dětem hodnotil stejně jako službu dospělým [
Luke 9:1 -
Luke 9:6 ,
Luke 9:10 ,
Luke 9:46 -
Luke 9:48]. Staví dokonce děti za příklad svým učedníkům, jak je patrné ze známého vypravování o dětech, jež bylo příznačně zařazeno do rozhovoru o manželství, abychom příliš překotně nevykládali pojem »dítě« v přeneseném slova smyslu jako »děti u víře«, t. j. počátečně věřící [
Mark 10:1 -
Mark 10:16;
Matt 19:1 -
Matt 19:15;
Luke 18:15 -
Luke 18:17, kde je v řečtině užito pojmu »kojenec«]. Nejde tu o nějakou výbornost nebo jinou vlastnost dítěte, nýbrž o to, že děti jsou důvěřivé a učelivé, že jsou závislé na dospělých a dychtivé poučení a vedení od nich. Touto otevřeností, dychtivostí, novostí přístupu jsou děti vzorem toho vztahu, který je jedině místný vzhledem k Bohu a jeho království [
Mark 10:15]. Bylo by ovšem hrubým neporozuměním, kdyby chtěl někdo z těchto Ježíšových slov vyvozovat učení o přirozené dobrotě a nevinnosti dětí.
6. Starokřesťanská církev ve své misijní činnosti pracovala především mezi dospělými a nemluví často o dětech. Pavel na dětech dovozuje všecku nezralost, nedokonalost, nedostatečnost a nerozvitost, kterou nemá míti dospělý křesťan [
1Cor 14:20 ;
1Cor 3:1n ;
1Cor 13:11n sr.
Heb 5:12 -
Heb 5:14]. Ale i podle Pavla děti křesťanských rodičů jsou v očích Božích pokládány za svaté, protože prostřednictvím rodičů patří do oblasti církve [
1Cor 7:14]. Je-li epištola Titovi skutečnou epištolou Pavlovou, pak v ní máme doklad, že i děti mohou býti podle jeho názoru věřící [
Titus 1:6]. Celkem však nutno říci, že starokřesťanská církev měla co činit především s dospělými, kázala dospělým a křest udělovala pravděpodobně výhradně dospělým. Děti svěřovala vyučování a napomínání rodičů, jak to činil v podstatě i SZ [
Eph 6:4].
