1Tedy řekl nejvyšší kněz {biskup}: Jestli-liž to tak? 2A on řekl: Muži bratří a otcové, slyšte. Bůh slávy ukázal se otci našemu Abrahamovi, když byl v Mezopotamii, prvé než bydlil v Cháran. 3A řekl jemu: Vyjdi z země své a z příbuznosti své, a poď do země, kterouž ukáži tobě. 4Tedy vyšed z země Kaldejské, bydlil v Cháran. A odtud, když umřel otec jeho, přestěhoval jej do země této, v kteréž vy nyní bydlíte. 5A nedal jemu dědictví v ní, ani šlepěje nožné, ač byl jemu ji slíbil dáti k vládařství, i semeni jeho po něm, když ještě neměl syna. 6Mluvil pak Bůh takto: Budeť símě tvé pohostinu v zemi cizí, a bude v službu podrobeno, a zle s ním budou nakládati za čtyři sta let. 7Ale národ ten, jemuž sloužiti budou, já souditi budu, pravíť Bůh. A potom zase vyjdou, a sloužiti mi budou na tomto místě. 8I vydal jemu smlouvu obřízky. A tak zplodil Izáka, a obřezal jej osmého dne, a Izák Jákoba, a Jákob dvanácte patriarchů. 9A patriarchové v nenávisti měvše Jozefa, prodali jej do Egypta. Ale Bůh byl s ním. 10A vysvobodil ho ze všech úzkostí jeho, a dal jemu milost a moudrost před tváří Faraona, krále Egyptského, kterýž ho ustanovil úředníkem nad Egyptem a nade vším domem svým. 11Potom přišel hlad na všecku zemi Egyptskou i Kananejskou, a ssoužení veliké, aniž měli pokrmů otcové naši. 12A uslyšev Jákob, že by obilé bylo v Egyptě, poslal otce naše jednou. 13A podruhé poznán jest Jozef od bratří svých, a zjevena jest Faraonovi rodina Jozefova. 14Tedy poslav Jozef, přistěhoval otce svého Jákoba, i všecku rodinu svou v osobách sedmdesáti pěti. 15I vstoupil Jákob do Egypta, a umřel on i otcové naši. 16I přeneseni jsou do Sichem, a pochováni v hrobě, kterýž byl koupil Abraham za stříbro od synů Emorových, otce Sichemova. 17Když se pak přibližoval čas zaslíbení, o kterémž byl přisáhl Bůh Abrahamovi, rostl lid a množil se v Egyptě, 18Až v tom povstal jiný král, kterýž neznal Jozefa. 19Ten lstivě nakládaje s pokolením naším, trápil otce naše, tak že musili vyhazovati nemluvňátka svá, aby se nerozplozovali. 20V tom času narodil se Mojžíš, a byl velmi krásný, kterýž chován jest za tři měsíce v domě otce svého. 21A když vyložen byl, vzala jej dcera Faraonova, a vychovala jej sobě za syna. 22I vyučen jest Mojžíš vší moudrosti Egyptské, a byl mocný v řečech i v skutcích. 23A když jemu bylo čtyřidceti let, vstoupilo na srdce jeho, aby navštívil bratří své, syny Izraelské. 24A uzřev jednoho, an bezpráví trpí, zastal ho, a pomstil toho, kterýž bezpráví trpěl, zabiv Egyptského. 25Domníval se zajisté, že bratří jeho rozumějí, že skrze ruku jeho chce jim dáti Bůh vysvobození, ale oni nerozuměli. 26Druhého pak dne ukázal se jim, když se vadili, i vedl je ku pokoji, řka: Muži bratří jste, i proč křivdu činíte sobě vespolek? 27Ten pak, kterýž činil křivdu bližnímu, odehnal ho, řka: Kdo tě ustanovil knížetem a soudcím nad námi? 28Což ty mne chceš zamordovati, jako jsi včera zabil Egyptského? 29I utekl Mojžíš pro to slovo, a bydlil pohostinu v zemi Madianské, kdež zplodil dva syny. 30A když se vyplnilo let čtyřidceti, ukázal se jemu na poušti hory Sinai anděl Páně, v plameni ohně ve kři. 31A Mojžíš uzřev, divil se tomu vidění. A když blíže přistoupil, aby to pilněji spatřil, stal se k němu hlas Páně: 32Jáť jsem Bůh otců tvých, Bůh Abrahamův, a Bůh Izákův, a Bůh Jákobův. I zhroziv se Mojžíš, nesměl patřiti. 33I řekl jemu Pán: Zzuj obuv s noh svých; nebo místo, na kterémž stojíš, země svatá jest. 34Viděl jsem, viděl trápení lidu svého, kterýž jest v Egyptě, a vzdychání jejich uslyšel jsem, a sstoupil jsem, abych je vysvobodil. Protož nyní poď, pošli tě do Egypta. 35Toho Mojžíše, kteréhož se odepřeli, řkouce: Kdo tě ustanovil knížetem a soudcím? tohoť Bůh kníže a vysvoboditele poslal, skrze ruku anděla, kterýž se jemu ukázal ve kři. 36A ten je vyvedl, čině divy a zázraky v zemi Egyptské a na moři červeném, i na poušti za čtyřidceti let. 37Toť jest ten Mojžíš, kterýž řekl synům Izraelským: Proroka vám vzbudí Pán Bůh váš z bratří vašich, jako mne; toho poslouchejte. 38Onť jest, kterýž byl mezi lidem na poušti s andělem, kterýž mluvil k němu na hoře Sinai, i s otci našimi, kterýž přijal slova živá, aby je nám vydal. 39Jehož nechtěli poslušni býti otcové naši, ale zavrhli jej, a odvrátili se srdci svými do Egypta, 40Řkouce Aronovi: Učiň nám bohy, kteříž by šli před námi; nebo Mojžíšovi tomu, kterýž nás vyvedl z země Egyptské, nevíme, co se přihodilo. 41I udělali v těch dnech tele, a obětovali oběti té modle, a veselili se v díle rukou svých. 42I odvrátil se Bůh, a vydal je, aby sloužili vojsku nebeskému, jakož napsáno jest v knihách prorockých: Zdaliž jste mi oběti aneb dary obětovali za čtyřidceti let na poušti, dome Izraelský? 43Nýbrž nosili jste stánek Molochův, a hvězdu boha svého Remfan, ta podobenství, kteráž jste zdělali sobě, abyste se jim klaněli. Protož přestěhuji vás za Babylon. 44Stánek svědectví měli otcové naši na poušti, jakož byl nařídil ten, kterýž řekl Mojžíšovi, aby jej udělal podlé způsobu toho, kterýž byl viděl. 45Kterýž přijavše otcové naši, vnesli s Jozue tam, kdež bylo vládařství pohanů, kteréž vyhnal Bůh od tváři otců našich, až do dnů Davida. 46Kterýž nalezl milost před oblíčejem Božím, a prosil, aby nalezl stánek Bohu Jákobovu. 47Šalomoun pak udělal jemu dům. 48Ale Nejvyšší nebydlí v chrámích rukou udělaných, jakož dí prorok: 49Nebe jest mi stolice a země podnož noh mých, i jakýž mi dům uděláte? praví Pán. Aneb jaké jest místo odpočívání mého? 50Zdaliž ruka má všeho toho neučinila? 51Tvrdošijní a neobřezaného srdce i uší, vy jste se vždycky Duchu svatému protivili, jakž otcové vaši, tak i vy. 52Kterému z proroků otcové vaši se neprotivili? Zmordovali zajisté ty, kteříž předzvěstovali příchod spravedlivého tohoto, jehož vy nyní zrádci a vražedlníci jste. 53Kteříž jste vzali zákon působením andělským, a neostříhali jste. 54Tedy slyšíce to, rozzlobili se v srdcích svých, a škřipěli zuby na něho. 55On pak pln jsa Ducha svatého, pohleděv do nebe, uzřel slávu Boží a Ježíše stojícího na pravici Boží. 56I řekl: Aj, vidím, nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží. 57A oni zkřikše hlasem velikým, zacpali uši své, a obořili se jednomyslně na něj. 58A vyvedše jej z města, kamenovali ho. A svědkové složili roucha svá u noh mládence, kterýž sloul Saul. 59I kamenovali Štěpána modlícího se a řkoucího: Pane Ježíši, přijmi ducha mého. 60A poklek na kolena, zvolal hlasem velikým: Pane, nepokládej jim toho za hřích. A to pověděv, usnul.
Comentario de la Biblia de Matthew HenryVersículos 1-50.
La defensa de Esteban. 51-53.
Esteban reprocha a los judíos por la muerte de Cristo. 54-60.
El martirio de Esteban. Vv. 1-16. Esteban fue acusado de blasfemar contra Dios y de apóstata de la iglesia; en consecuencia, demuestra que es hijo de Abraham y se valora a sí mismo como tal. Los pasos lentos con que avanzaba hacia su cumplimiento la promesa hecha a Abraham muestran claramente que tenía un significado espiritual y que la tierra aludida era la celestial.
Dios reconoció a José en sus tribulaciones, y estuvo con él por el poder de Su Espíritu, dándole consuelo en su mente, y dándole favor ante los ojos de las personas con que se relacionaba. Esteban recuerda a los judíos su pequeño comienzo como un freno para su orgullo por las glorias de esa nación. También les recuerda la maldad de los patriarcas de sus tribus, al tener envidia de su hermano José; el mismo espíritu aún obraba en ellos acerca de Cristo y sus ministros.
La fe de los patriarcas, al desear ser enterrados en la tierra de Canaán, demuestra claramente que ellos tenían consideración por la patria celestial. Bueno es recurrir a la primera manifestación de costumbres o sentimientos, cuando se han pervertido. Si deseamos conocer la naturaleza y los efectos de la fe justificadora, debemos estudiar el carácter del padre de los fieles. Su llamamiento muestra el poder y la gratuidad de la gracia divina, y la naturaleza de la conversión. Aquí también vemos que las formas y distinciones externas son como nada comparadas con la separación del mundo y la consagración a Dios.
Vv. 17-29. No nos desanimemos por la lentitud con que se cumplen las promesas de Dios. Los tiempos de sufrimientos son a menudo tiempos de crecimiento para la Iglesia. Cuando el momento de ellos es el más oscuro y más profunda su angustia, Dios está preparando la liberación de su pueblo. Moisés era muy agradable, “fue agradable a Dios”; es la belleza de la santidad que tiene gran precio ante los ojos de Dios. Fue preservado maravillosamente en su infancia; porque Dios cuida en forma especial a los que ha destinado para un servicio especial; y si así protegió al niño Moisés, ¿no asegurará mucho más los intereses de su santo niño Jesús, contra los enemigos que se reúnen en su contra? -Ellos persiguieron a Esteban por argumentar en defensa de Cristo y su evangelio: en su contra levantaron a Moisés y su ley. Podrían entender, si no cerraran voluntariamente sus ojos a la luz, que Dios los librará por medio de este Jesús de una esclavitud peor que la de Egipto. Aunque los hombres prolongan sus miserias, el Señor cuidará, no obstante, de sus siervos y concretará sus designios de misericordia.
Vv. 30-41. Los hombres se engañan si piensan que Dios no puede hacer lo que ve que es bueno en alguna parte; puede llevar al desierto a su pueblo, y ahí hablarles de consuelo. Se apareció a Moisés en una llama de fuego, pero el arbusto no se consumía, lo cual representaba al estado de Israel en Egipto, donde, aunque estaban en el fuego de la aflicción, no fueron consumidos. También puede mirarse como tipo de la asunción de la naturaleza humana por Cristo, y de la unión de la naturaleza divina y humana.
La muerte de Abraham, Isaac y Jacob no puede romper la relación del pacto entre Dios y ellos. Nuestro Salvador prueba, por esto, el estado futuro, Mateo xxii, 31. Abraham ha muerto, pero Dios aún es
su Dios, por tanto, Abraham aún vive. Ahora bien, esta es la vida y la inmortalidad que es sacada a la luz por el evangelio.
Esteban muestra aquí que Moisés fue tipo eminente de Cristo, como libertador de Israel. Dios se compadece de los problemas de su Iglesia y de los gemidos de su pueblo perseguido; y la liberación de ellos brota de su compasión. Esa liberación es tipo de lo que hizo Cristo cuando bajó desde el cielo por nosotros, los hombres, y para nuestra salvación. Este Jesús, al que ahora rechazaron como sus padres rechazaron a Moisés, es el mismo que Dios levantó para ser Príncipe y Salvador. Nada resta de la justa honra de Moisés al decir que él solo fue un instrumento y que es infinitamente opacado por Jesús.
Al afirmar que Jesús debía cambiar las costumbres de la ley ceremonial, Esteban distaba tanto de blasfemar contra Moisés que, en realidad, le honraba demostrando cómo se cumplió la profecía de Moisés, que era tan clara. Dios, que les dio esas costumbres mediante su siervo Moisés, podía sin duda cambiar la costumbre por medio de su Hijo Jesús. Pero Israel desechó a Moisés y deseaba volver a la esclavitud; de esta manera, en general los hombres no obedecerán a Jesús porque aman este presente mundo malo y se regocijan en sus obras e inventos.
Vv. 42-50. Esteban reprochó a los judíos la idolatría de sus padres a la que Dios los entregó como castigo por haberlo abandonado antes. No fue una deshonra, sino honra para Dios que el tabernáculo cediera paso al templo; ahora es así, que el templo terrenal dé paso al espiritual; y así será cuando, al fin, el templo espiritual ceda el paso al eterno. Todo el mundo es el templo de Dios, donde está presente en todas partes, y lo llena con su gloria; entonces, ¿qué necesidad tiene de un templo donde manifestarse? Estas cosas muestran su eterno poder y deidad. Pero como el cielo es su trono y la tierra es estrado de sus pies, ninguno de nuestros servicios benefician al que hizo todas las cosas. Después de la naturaleza humana de Cristo, el corazón quebrantado y espiritual es el templo más valioso para Él.
Vv. 51-53. Parece que Esteban iba a proseguir demostrando que el templo y el servicio del templo debían llegar a su fin, y que ceder el paso a la adoración del Padre en espíritu y en verdad sería para gloria de ambos, pero se dio cuenta de que ellos no lo soportarían. Por tanto, se calló, y por el Espíritu de sabiduría, valor y poder, reprendió fuertemente a sus perseguidores. Cuando argumentos y verdades claras provocan a los opositores del evangelio, se les debe mostrar su culpa y peligro. Ellos, como sus padres, eran obcecados y soberbios. En nuestros corazones pecaminosos hay lo que siempre resiste al Espíritu Santo, una carne cuyo deseo es contra el Espíritu, y batalla contra sus movimientos; pero, en el corazón de los elegidos de Dios esa resistencia es vencida cuando llega la plenitud del tiempo. Ahora el evangelio era ofrecido, no por ángeles, sino por el Espíritu Santo, pero ellos no lo abrazaron porque estaban resueltos a no cumplir con Dios, ya fuera en su ley o en su evangelio. La culpa de ellos les clavó el corazón, y buscaron alivio asesinando a quien los reprendía, en lugar de llorar y pedir misericordia.
Vv. 54-60. Nada es tan consolador para los santos moribundos, o tan animador para los santos que sufren, que ver a Jesús a la diestra de Dios: bendito sea Dios, por fe podemos verlo ahí. Esteban ofreció dos oraciones breves en sus momentos de agonía. Nuestro Señor Jesús es Dios, al cual tenemos que buscar, y en quien tenemos que confiar y consolarnos, viviendo y muriendo. Si esto ha sido nuestro cuidado mientras vivimos, será nuestro consuelo cuando muramos.
Aquí hay una oración por sus perseguidores. Aunque el pecado fue muy grande, si a ellos les pesaba en el corazón, Dios no los pondría en la cuenta de ellos.
Esteban murió tan apremiado como nunca murió hombre alguno, pero al morir, se dice que durmió; él se dedicó a la tarea de morir con tanta compostura como si se hubiera ido a dormir. Despertará de nuevo en la mañana de la resurrección para ser recibido en la presencia del Señor, donde hay plenitud de gozo, y para compartir los placeres que están a su diestra para siempre.