Catholic liturgical translation

1Bylo dva dni před velikonocemi a svátky nekvašeného chleba. Velekněží a učitelé Zákona hledali příležitost, jak by se Ježíše lstí zmocnili a jak by ho připravili o život; 2říkali totiž: »Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu.« 3Když byl Ježíš v Betánii v domě Šimona Malomocného, přišla k němu při jídle žena s alabastrovou nádobkou drahocenného oleje z pravého nardu, rozlomila nádobku a olej mu vylila na hlavu. 4Někteří to však těžce nesli a mezi sebou si říkali: »Nač došlo k takovému plýtvání tím olejem? 5Vždyť se ten olej mohl prodat za víc než tři sta denárů a mohli jsme je dát chudým.« A zlobili se na ni. 6Ježíš však řekl: »Nechte ji! Proč jste na ni zlí? Vykonala na mně dobrý skutek. 7Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky a můžete jim prokazovat dobrodiní, kdykoli chcete, mne však vždycky nemáte. 8Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k pohřbu. 9Amen, pravím vám: Všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co vykonala.« 10Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. 11Jak to uslyšeli, zaradovali se a slíbili, že mu dají peníze. Hledal tedy vhodnou příležitost, jak by ho zradil. 12První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: »Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?« 13Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: »Jděte do města a tam vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, 14a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' 15On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!« 16Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. 17Večer přišel Ježíš s Dvanácti. 18Když byli u stolu a jedli, řekl: »Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten který se mnou jí.« 19Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: »Jsem to snad já?« 20Odpověděl jim: »Jeden z Dvanácti, který si se mnou namáčí v téže míse. 21Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí! Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.«  22Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: »Vezměte. To je mé tělo.«  23Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni.  24A řekl jim: »To je má krev, krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny. 25Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít v Božím království.« 26Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. 27Ježíš jim řekl: »Všichni se pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře, a ovce se rozprchnou.' 28Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.« 29Petr mu na to řekl: »I kdyby se všichni pohoršili, já ne!« 30Ježíš mu odpověděl: »Amen, pravím ti, že ty dnes, této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.« 31Ale on ještě rozhodněji tvrdil: »I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!« Stejně tak mluvili všichni. 32Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany. Ježíš řekl učedníkům: »Poseďte tady, až se pomodlím.« 33A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. 34Řekl jim: »Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!« 35Trochu poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina. 36Řekl: »Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš.« 37Potom se vrátil a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: »Šimone, spíš? To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít? 38Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé.« 39A zas odešel a modlil se stejnými slovy. 40Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli. 41Přišel potřetí a řekl jim: »Ještě spíte a odpočíváte? - Už dost! Přišla ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. 42Vstaňte, pojďme! Hle, je tady můj zrádce.« 43Když ještě mluvil, hned se objevil Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním celý houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží, učitelé Zákona a starší. 44Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: »Koho políbím, ten to je; toho se chopte a obezřetně ho odveďte!« 45A když Jidáš přišel, hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: »Mistře« a políbil ho. 46Oni pak vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. 47Jeden z okolostojících však vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. 48Ježíš jim řekl: »Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. 49Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Nuže, ať se splní výroky Písma!« 50Tu ho všichni opustili a utekli. 51Jeden jinoch šel za ním, měl pouze lněné plátno přehozené přes holé tělo. I toho se chtěli zmocnit, 52ale on jim nechal plátno v rukou a utekl nahý. 53Ježíše odvedli k veleknězi. Tam se shromáždili všichni velekněží, starší a učitelé Zákona. 54Petr šel zpovzdálí za ním až dovnitř do veleknězova dvora; sedl si mezi služebníky k ohni a ohříval se. 55Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. 56Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné. 57Někteří pak vystoupili a lživě proti němu vypovídali: 58»My jsme ho slyšeli, jak říkal: Já zbořím tento chrám, udělaný rukama, a ve třech dnech vystavím jiný, rukama neudělaný.« 59Ale ani v této věci nebylo jejich svědectví shodné. 60Tu povstal velekněz, postavil se doprostřed a zeptal se Ježíše: »Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?« 61On však mlčel a vůbec nic neodpověděl. Velekněz se ho znovu zeptal: »Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?« 62Ježíš odpověděl: »Tys to řekl. A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích.« 63Tu roztrhl velekněz své roucho a prohlásil: »Nač ještě potřebujeme svědky? 64Právě jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?« Oni všichni prohlásili, že je hoden smrti. 65Někteří začali na něho plivat, zahalovali mu tvář, tloukli ho pěstmi a říkali mu: »Ukaž, že jsi prorok!« Také služebníci se do něho pustili a bili ho. 66Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. 67Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: »Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem!« 68Ale on to zapřel: »Nevím ani nerozumím, co povídáš.« Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. 69Ta služka tam Petra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: »To je jeden z nich.« 70Ale on opět zapíral. Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli: »Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galilejec!« 71On se však začal zaklínat a přísahat: »Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!« 72A hned zakokrhal kohout podruhé. Tu si Petr vzpomněl na slovo, které mu Ježíš řekl: »Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.« A propukl v pláč.


Comentario de la Biblia de Matthew Henry
Versículos 1-11. Cristo ungido en Betania. 12-21. La pascua.-Jesús declara que Judas lo traicionará. 22-31. Institución de la cena del Señor. 32-42. La agonía de Cristo en el huerto. 43-52. Traicionado y apresado. 53-65. Cristo ante el Sumo Sacerdote. 66-72. Pedro niega a Cristo.

Vv. 1-11. ¿Derramó Cristo Su alma hasta morir por nosotros, y pensaremos que haya algo demasiado precioso para Él? ¿Le damos el ungüento precioso de nuestros mejores afectos? Amémosle con todo el corazón aunque es común que el celo y el afecto sean malentendidos y culpados; y recordemos que la caridad para con el pobre no será excusa de ningún acto particular de piedad para con el Señor Jesús. Cristo elogió la piadosa atención de esta mujer para que lo sepan los creyentes de todas las épocas. A quienes honran a Cristo, Él los honrará. La codicia era la lujuria principal de Judas y eso le traicionó para que pecara traicionando a su Maestro; el diablo adaptó su tentación a eso y, de ese modo, lo venció. Véase cuántas tretas engañosas tienen muchos en sus esfuerzos pecaminosos; pero lo que parece progresar en sus planes, al final resultará ser maldición.

Vv. 12-21. Nada podría ser menos resultado de la previsión humana que los sucesos aquí relatados. Pero nuestro Señor sabe todas las cosas sobre nosotros antes que acontezcan. Si lo recibimos, habitará en nuestros corazones.
El Hijo del Hombre va, como está escrito de Él, como cordero al matadero; pero ¡ay de aquel hombre por quien es entregado! Si Dios permite los pecados de los hombres, y se glorifica en ellos, no los obliga a pecar; ni es excusa para su culpa, ni aminorará el castigo.

Vv. 22-31. La cena del Señor es alimento para el alma , por tanto, basta con muy poco en comparación con lo que es para el cuerpo en tanto sirva de señal. Fue instituida por el ejemplo y la práctica de nuestro Maestro para que siguiera vigente hasta su segunda venida. Fue instituida con bendición y acción de gracias para ser un memorial de la muerte de Cristo. Se menciona frecuentemente su preciosa sangre como el precio de nuestra redención. ¡Cuán consolador es esto para los pobres pecadores arrepentidos, que la sangre de Cristo sea derramada por muchos! Si por muchos, ¿por qué no por mí? Fue señal del traspaso de los beneficios adquiridos para nosotros por su muerte. Aplicaos la doctrina de Cristo crucificado a vosotros mismos; que sea carne y bebida para vuestras almas, fortaleciendo y refrescando vuestra vida espiritual. Iba a ser una primicia y un sabor anticipado de la dicha del cielo, y por ello, nos quita el gusto por los placeres y deleites de los sentidos. Todo el que ha saboreado las delicias espirituales, directamente desea las eternas.
Aunque el gran Pastor pasó por sus sufrimientos sin dar un paso en falso, sus seguidores han sido, no obstante, esparcidos a menudos por la pequeña medida de sufrimientos asignados a ellos. ¡Qué dados somos a pensar bien de nosotros mismos y a confiar en nuestros corazones! Fue malo que Pedro le contestara así a su Señor, sin temor ni temblor. Señor, dame gracia para evitar que te niegue.

Vv. 32-42. Los sufrimientos de Cristo empezaron con los más dolorosos, los de su alma. Empezó a entristecerse y a angustiarse; palabras no empleadas en San Mateo, pero muy llenas de sentido. Los terrores de Dios lo combatieron, y Él le permitió contemplarlos. Nunca hubo dolor como su dolor hasta ahora. Él fue hecho maldición por nosotros; las maldiciones de la ley fueron echadas sobre Él como nuestra prenda. Ahora Él saboreó la muerte en toda su amargura. Esto era ese miedo del que habla el apóstol, el miedo natural al dolor y la muerte, ante la cual se sobresalta la naturaleza humana. ¿Podremos alguna vez tener pensamientos favorables o siquiera ligeros sobre el pecado, cuando vemos los penosos sufrimientos que el pecado trajo al Señor Jesús, aunque le fueron reconocidos? ¿Será leve para nuestras almas lo que fue tan pesado para la Suya? ¿Estuvo Cristo en tal agonía por nuestros pecados, y nosotros nunca agonizaremos por ellos? ¡Cómo debiéramos mirar a Aquel que traspasamos, y cómo debiera dolernos! Nos corresponde entristecernos excesivamente por el pecado, porque Él lo estuvo y nunca se rió de eso.
Cristo, como Hombre rogó que si era posible pasaran de Él sus sufrimientos. Como Mediador se sometió a la voluntad de Dios, diciendo: Mas no lo que yo quiero, sino lo que tú; lo acepto.
Véase cómo vuelve la pecaminosa debilidad de los discípulos de Cristo y los vence. ¡Qué lastres tan pesados son nuestros cuerpos para nuestras almas! Pero cuando veamos el problema en la puerta, debemos prepararnos para ello. Ay, hasta los creyentes suelen mirar de manera turbia los sufrimientos del Redentor, y en lugar de estar listos para morir con Cristo, ni siquiera están preparados para velar con Él durante una hora.

Vv. 43-52. Debido a que Cristo no se manifestó como un príncipe temporal, sino que predicó el arrepentimiento, la reforma y la vida santa, y dirigió los pensamientos, afectos y propósitos de los hombres a otro mundo, por eso, los dirigentes judíos procuraron destruirlo.
Pedro hirió a uno de la partida. Es más fácil pelear por Cristo que morir por Él. Pero hay una gran diferencia entre los discípulos falibles y los hipócritas. Estos últimos llaman Maestro a Cristo, presurosos y sin pensar, y expresan gran afecto por Él, pero lo entregan a sus enemigos. Así aceleran su propia destrucción.

Vv. 53-65. Aquí tenemos la condena de Cristo ante el gran consejo de los judíos. Pedro siguió, pero el lado del fuego del Sumo Sacerdote no era el lugar apropiado, ni sus siervos eran compañía adecuada para Pedro: era una entrada en la tentación.
Se empleó gran diligencia para conseguir testigos falsos contra Jesús aunque el testimonio de ellos no era equivalente a una acusación de delito capital, por mucho que ellos estiraran la ley. Se le preguntó: ¿Eres el Hijo del Bendito? Esto es, el Hijo de Dios. Él se refiere a su segunda venida para probar que es el Hijo de Dios.
Tenemos en estos ultrajes muchas pruebas de la enemistad del hombre hacia Dios, y del amor gratuito e indecible de Dios por el hombre.

Vv. 66-72. La negación de Cristo por parte de Pedro empezó por mantenerse alejado de Él. Los que se avergüenzan de la santidad están bien avanzados en el camino de negar a Cristo. Quienes piensan que es peligroso andar en compañía de los discípulos de Cristo, porque de ahí pueden ser llevados a sufrir por Él, encontrarán mucho más peligroso estar en la compañía de sus enemigos, porque ahí serán llevados a pecar contra Él.
Cuando Cristo era admirado y lo seguían, Pedro lo confesó con prontitud; pero no reconoce su relación con Él ahora que está abandonado y despreciado. Pero obsérvese que el arrepentimiento de Pedro fue muy rápido.
El que piensa estar firme, mire que no caiga; y el que ha caído piense en estas cosas, y en sus propias ofensas, y vuelva al Señor con llanto y súplicas, buscando el perdón para ser levantado por el Espíritu Santo.