Catholic liturgical translation

1Velekněz se pak zeptal: »Je tomu tak?« 2A on začal mluvit: »Bratři a otcové, poslyšte! Bůh slávy se zjevil našemu praotci Abrahámovi, když byl ještě v Mezopotámii a dosud se neusadil v Charánu, 3a řekl mu: 'Odejdi ze své země a od svého příbuzenstva a jdi do země, kterou ti ukážu!' 4Tehdy odešel z chaldejské země a usadil se v Charánu. Po smrti jeho otce ho Bůh odtamtud převedl do této země, v které vy teď bydlíte. 5A nedal mu v ní za úděl ani stopu země, ale slíbil, že ji dá do vlastnictví jemu a jeho potomkům, ačkoli ještě neměl syna. 6Bůh pak promluvil takto: 'Jeho potomci budou žít jako přistěhovalci v cizí zemi. Zotročí je a budou je utlačovat čtyři sta let. 7Ale národ, kterému budou otročit, budu já soudit,' řekl Bůh. 'Potom však vyjdou a budou mě uctívat na tomto místě.' 8Pak s ním uzavřel smlouvu, jejímž znamením měla být obřízka. Proto, když se mu narodil Izák, osmý den ho obřezal. Stejně udělal Izák s Jakubem a Jakub s dvanácti patriarchy. 9Patriarchové však žárlili na Josefa a prodali ho do Egypta. Ale Bůh byl s ním 10a vysvobodil ho ze všech jeho nesnází. Také způsobil, že si získal přízeň a moudře si počínal u faraóna, egyptského krále. Ten ho ustanovil vládcem nad Egyptem a nad celým svým domem. 11Přišel pak hlad na celý Egypt i Kanaán. Byla veliká bída a naši praotcové neměli co jíst. 12Když Jakub slyšel, že v Egyptě mají zásoby obilí, poslal tam naše praotce poprvé, 13a pak podruhé. A tehdy se Josef dal svým bratřím poznat a farao se seznámil s Josefovým rodem. 14Josef pak poslal pro svého otce Jakuba a pro celé příbuzenstvo, celkem jich bylo pětasedmdesát lidí. 15Tak přišel Jakub do Egypta a tam zemřel on i naši praotcové. 16Přenesli je pak do Sychemu a pochovali v hrobě, který Abrahám zaplatil stříbrem Hemorovým synům v Sychemu. 17Přiblížil se čas, kdy se mělo splnit zaslíbení, které dal Bůh Abrahámovi. Zatím se lid v Egyptě rozmnožil a bylo jich velmi mnoho. 18Tehdy začal v Egyptě vládnout jiný král, který o Josefovi už nic nevěděl. 19Ten zacházel s naším lidem lstivě a našim otcům ubližoval. Nutil je odkládat novorozeňata, aby nezůstala na živu. 20V té době se narodil Mojžíš a byl velmi krásný. Tři měsíce ho živili v otcovském domě. 21Když ho pak odložili, ujala se ho faraónova dcera a vychovávala ho jako svého syna. 22Tak se Mojžíš naučil veškeré egyptské moudrosti a byl zdatný v řeči i v činech. 23Když mu bylo čtyřicet let, přišlo mu na mysl, že se ujme svých izraelských bratří. 24Tu spatřil, že se komusi děje křivda. Zastal se ho a pomstil se za toho utiskovaného tím, že onoho Egypťana zabil. 25Domníval se, že jeho bratři pochopí, že Bůh je chce skrze něj zachránit. Ale oni to nepochopili. 26Na druhý den se objevil mezi nimi, právě když se potýkali, a snažil se je upokojit. Řekl: 'Muži, jste přece bratři! Proč se mezi sebou bijete!' 27Ale ten, který druhého bil, odehnal ho se slovy: 'Kdo tě nad námi ustanovil vládcem nebo soudcem? 28Chceš snad zabít i mne, jako jsi zabil včera toho Egypťana?' 29Kvůli tomu slovu Mojžíš utekl a bydlel jako cizinec v madiánské zemi. Tam se stal otcem dvou synů. 30Uplynulo čtyřicet let. Tu se mu ukázal na poušti u hory Sinaje anděl v plameni hořícího keře. 31S údivem hleděl Mojžíš na ten zjev. A když přistoupil blíž, aby se na to důkladně podíval, zazněl hlas Páně: 32'Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův!' Mojžíš se třásl a neodvažoval se podívat. 33A Pán mu řekl: 'Zuj si opánky z nohou! Neboť místo, na kterém stojíš, je země svatá. 34Dobře jsem viděl utrpení svého lidu v Egyptě a slyšel jsem jejich úpění. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil. A teď pojď! Chci tě poslat do Egypta.' 35Toho Mojžíše, kterého odmítli slovy: 'Kdo tě ustanovil vládcem nebo soudcem', toho Bůh poslal jako vládce a vysvoboditele a přitom mu pomáhal anděl, který se mu zjevil v keři. 36Ten je vyvedl a dělal divy a znamení v egyptské zemi, v Rudém moři a čtyřicet let na poušti. 37To je ten Mojžíš, který řekl Izraelitům: 'Proroka vám dá Bůh z vašich bratří jako mne.' 38To je ten, který ve shromáždění lidu na poušti byl prostředníkem mezi andělem, který k němu mluvil na hoře Sinaji, a mezi našimi otci. On přijal slova života, aby je nám oznámil. 39Naši praotcové ho však nechtěli poslouchat. Odmítli ho a srdcem se zase obrátili k Egyptu. 40'Udělej nám bohy,' řekli Áronovi, 'ať jdou před námi! Vždyť vůbec nevíme, co se stalo s tím Mojžíšem, který nás vyvedl z egyptské země.' 41A tak si tehdy udělali tele, přinášeli té modle oběti a veselili se nad tím, co vyrobili vlastníma rukama. 42Proto se Bůh od nich odvrátil a dopustil, že začali uctívat hvězdné mocnosti. Je o tom psáno v knize Proroků: 'Přinášeli jste mi žertvy a oběti po čtyřicet let na poušti, izraelský dome? 43Ne, ale nosili jste s sebou Molochův stánek a hvězdu svého boha Remfana, obrazy, které jste si udělali, abyste se jim mohli klanět. Proto vás pošlu do vyhnanství až za Babylón.' 44Naši praotcové měli na poušti stánek svědectví. Tak jim to nařídil, když řekl Mojžíšovi, že ho má udělat podle vzoru, který viděl. 45Ten stánek naši praotcové převzali a vnesli ho s Jozuem do země obsazené od pohanů, které Bůh před našimi otci vyhnal. A tak to zůstalo až do Davidových časů. 46Ten došel přízně u Boha a prosil, aby směl zbudovat příbytek Jakubovu Bohu. 47Ale teprve Šalomoun mu vystavěl dům.  48Svrchovaný však nepřebývá v budovách, které vystavěly lidské ruce. Prorok přece říká:  49'Můj trůn je nebe a podnož pro mé nohy je země. Jakýpak dům mi chcete vystavět', praví Pán, 'anebo které je to místo, kde bych bydlel?  50Což to všecko nestvořila moje ruka?'  51Vy tvrdošíjní s neobřezaným srdcem a neobřezanýma ušima! Vy vždycky odporujete Duchu svatému - jak vaši otcové, tak i vy.  52Koho z proroků nepronásledovali vaši otcové? Zabíjeli ty, kteří předpovídali příchod Spravedlivého. A vy jste ho teď skutečně zradili a zavraždili!  53Zákon od andělů vyhlášený jste sice přijali, ale nezachovali jste ho.« 54Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. 55On však, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. 56A zvolal: »Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici.« 57Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. 58Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel. 59Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: »Pane Ježíši, přijmi mého ducha!« 60Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: »Pane, nepřičítej jim tento hřích.« A po těchto slovech skonal.


Matthew Henry - Concise Commentary
 1   Stephen was charged as a blasphemer of God, and an apostate from the church; therefore he shows that he is a son of Abraham, and values himself on it. The slow steps by which the promise made to Abraham advanced toward performance, plainly show that it had a spiritual meaning, and that the land intended was the heavenly. God owned Joseph in his troubles, and was with him by the power of his Spirit, both on his own mind by giving him comfort, and on those he was concerned with, by giving him favour in their eyes. Stephen reminds the Jews of their mean beginning as a check to priding themselves in the glories of that nation. Likewise of the wickedness of the patriarchs of their tribes, in envying their brother Joseph; and the same spirit was still working in them toward Christ and his ministers. The faith of the patriarchs, in desiring to be buried in the land of Canaan, plainly showed they had regard to the heavenly country. It is well to recur to the first rise of usages, or sentiments, which have been perverted. Would we know the nature and effects of justifying faith, we should study the character of the father of the faithful. His calling shows the power and freeness of Divine grace, and the nature of conversion. Here also we see that outward forms and distinctions are as nothing, compared with separation from the world, and devotedness to God.

 17   Let us not be discouraged at the slowness of the fulfilling of God's promises. Suffering times often are growing times with the church. God is preparing for his people's deliverance, when their day is darkest, and their distress deepest. Moses was exceeding fair, fair toward God; it is the beauty of holiness which is in God's sight of great price. He was wonderfully preserved in his infancy; for God will take special care of those of whom he designs to make special use. And did he thus protect the child Moses? Much more will he secure the interests of his holy child Jesus, from the enemies who are gathered together against him. They persecuted Stephen for disputing in defence of Christ and his gospel: in opposition to these they set up Moses and his law. They may understand, if they do not wilfully shut their eyes against the light, that God will, by this Jesus, deliver them out of a worse slavery than that of Egypt. Although men prolong their own miseries, yet the Lord will take care of his servants, and effect his own designs of mercy.

 30   Men deceive themselves, if they think God cannot do what he sees to be good any where; he can bring his people into a wilderness, and there speak comfortably to them. He appeared to Moses in a flame of fire, yet the bush was not consumed; which represented the state of Israel in Egypt, where, though they were in the fire of affliction, yet they were not consumed. It may also be looked upon as a type of Christ's taking upon him the nature of man, and the union between the Divine and human nature. The death of Abraham, Isaac, and Jacob, cannot break the covenant relation between God and them. Our Saviour by this proves the future state, Matt 22:31. Abraham is dead, yet God is still his God, therefore Abraham is still alive. Now, this is that life and immortality which are brought to light by the gospel. Stephen here shows that Moses was an eminent type of Christ, as he was Israel's deliverer. God has compassion for the troubles of his church, and the groans of his persecuted people; and their deliverance takes rise from his pity. And that deliverance was typical of what Christ did, when, for us men, and for our salvation, he came down from heaven. This Jesus, whom they now refused, as their fathers did Moses, even this same has God advanced to be a Prince and Saviour. It does not at all take from the just honour of Moses to say, that he was but an instrument, and that he is infinitely outshone by Jesus. In asserting that Jesus should change the customs of the ceremonial law. Stephen was so far from blaspheming Moses, that really he honoured him, by showing how the prophecy of Moses was come to pass, which was so clear. God who gave them those customs by his servant Moses, might, no doubt, change the custom by his Son Jesus. But Israel thrust Moses from them, and would have returned to their bondage; so men in general will not obey Jesus, because they love this present evil world, and rejoice in their own works and devices.

 42   Stephen upbraids the Jews with the idolatry of their fathers, to which God gave them up as a punishment for their early forsaking him. It was no dishonour, but an honour to God, that the tabernacle gave way to the temple; so it is now, that the earthly temple gives way to the spiritual one; and so it will be when, at last, the spiritual shall give way to the eternal one. The whole world is God's temple, in which he is every where present, and fills it with his glory; what occasion has he then for a temple to manifest himself in? And these things show his eternal power and Godhead. But as heaven is his throne, and the earth his footstool, so none of our services can profit Him who made all things. Next to the human nature of Christ, the broken and spiritual heart is his most valued temple.

 51   Stephen was going on, it seems, to show that the temple and the temple service must come to an end, and it would be the glory of both to give way to the worship of the Father in spirit and in truth; but he perceived they would not bear it. Therefore he broke off, and by the Spirit of wisdom, courage, and power, sharply rebuked his persecutors. When plain arguments and truths provoke the opposers of the gospel, they should be shown their guilt and danger. They, like their fathers, were stubborn and wilful. There is that in our sinful hearts, which always resists the Holy Ghost, a flesh that lusts against the Spirit, and wars against his motions; but in the hearts of God's elect, when the fulness of time comes, this resistance is overcome. The gospel was offered now, not by angels, but from the Holy Ghost; yet they did not embrace it, for they were resolved not to comply with God, either in his law or in his gospel. Their guilt stung them to the heart, and they sought relief in murdering their reprover, instead of sorrow and supplication for mercy.

 54   Nothing is so comfortable to dying saints, or so encouraging to suffering saints, as to see Jesus at the right hand of God: blessed be God, by faith we may see him there. Stephen offered up two short prayers in his dying moments. Our Lord Jesus is God, to whom we are to seek, and in whom we are to trust and comfort ourselves, living and dying. And if this has been our care while we live, it will be our comfort when we die. Here is a prayer for his persecutors. Though the sin was very great, yet if they would lay it to their hearts, God would not lay it to their charge. Stephen died as much in a hurry as ever any man did, yet, when he died, the words used are, he fell asleep; he applied himself to his dying work with as much composure as if he had been going to sleep. He shall awake again in the morning of the resurrection, to be received into the presence of the Lord, where is fulness of joy, and to share the pleasures that are at his right hand, for evermore.