Czech Study Bible Translation (CZ)

1Velekněz řekl: „Je tomu skutečně tak?“ 2A on začal mluvit: „Muži bratři a otcové, poslyšte: Bůh slávy se ukázal našemu otci Abrahamovi, když byl v Mezopotámii, dříve než se usadil v Cháranu, 3a řekl mu: ‚Vyjdi ze své země a ze svého příbuzenstva a jdi do země, kterou ti ukážu.‘ 4Potom vyšel z Chaldejské země a usadil se v Cháranu. A odtud jej Bůh po smrti jeho otce přestěhoval do této země, ve které vy nyní bydlíte. 5A nedal mu v ní za dědictví ani píď země, ale slíbil ji dát do vlastnictví jemu a po něm jeho potomstvu, ačkoliv ještě neměl dítě. 6Bůh promluvil takto: ‚Jeho potomci budou žít jako cizinci v cizí zemi; tam je zotročí a čtyři sta let s nimi budou zle nakládat. 7Ale národ, jemuž budou otročit, budu soudit já,‘ řekl Bůh, ‚a potom vyjdou a budou mi sloužit na tomto místě.‘ 8I dal mu smlouvu obřízky. A tak, když zplodil Izáka, osmý den ho obřezal; podobně i Izák obřezal Jákoba a Jákob dvanáct patriarchů. 9Patriarchové žárlili na Josefa a prodali ho do Egypta; ale Bůh byl s ním, 10vysvobodil ho ze všech jeho soužení a dal mu milost i moudrost před faraonem, egyptským králem, a ten ho ustanovil vládcem nad Egyptem i nad celým svým domem. 11Potom přišel na celý Egypt i Kanaán hlad a veliké soužení, a naši otcové nenalézali obživu. 12Když Jákob uslyšel, že v Egyptě je obilí, vyslal tam naše otce poprvé. 13Při druhé návštěvě se Josef dal svým bratřím poznat a Josefův rod se stal faraonovi známým. 14Josef poslal vzkaz a zavolal k sobě svého otce Jákoba a celé příbuzenstvo v počtu sedmdesáti pěti duší. 15A sestoupil Jákob do Egypta a zemřel on i naši otcové. 16Přenesli je do Sichemu a uložili v hrobce, kterou Abraham koupil za stříbro od synů Emorových v Sichemu. 17Jak se však přibližoval čas zaslíbení, které Bůh vyhlásil Abrahamovi, lid v Egyptě rostl a množil se, 18dokud v Egyptě nepovstal jiný král, který Josefa neznal. 19Ten s naším rodem jednal lstivě a zle a přinutil naše otce odkládat své novorozence, aby nezůstávali naživu. 20V té době se narodil Mojžíš a byl krásný před Bohem. Tři měsíce byl chován v domě svého otce. 21A když ho odložili, vzala si jej faraonova dcera a starala se o něj jako o svého syna. 22Mojžíš byl vychován ve vší egyptské moudrosti a byl mocný ve slovech i ve svých skutcích. 23A když se dovršoval jeho čtyřicátý rok, vstoupila mu na srdce myšlenka, aby se podíval na své bratry, syny Izraele. 24A uviděl, jak se jednomu z nich děje křivda; zastal se ho a pomstil utiskovaného tím, že Egypťana zabil. 25Domníval se, že jeho bratři pochopí, že jim Bůh dává skrze jeho ruku vysvobození, ale oni to nepochopili. 26Druhého dne se u nich objevil, když se hádali; snažil se je přivést k pokoji slovy: ‚Muži, jste bratři, proč ubližujete jeden druhému?‘ 27Ale ten, který ubližoval svému bližnímu, ho odstrčil a řekl: ‚Kdo tě ustanovil nad námi vládcem a soudcem? 28Snad mě nechceš zabít, jako jsi včera zabil toho Egypťana?‘ 29Kvůli těm slovům Mojžíš utekl a bydlel jako cizinec v zemi madiánské, kde zplodil dva syny. 30A když se dovršilo čtyřicet let, ukázal se mu v pustině u hory Sinaj Pánův anděl v plameni hořícího keře. 31Když to Mojžíš uviděl, divil se tomu vidění; šel blíž, aby se pozorně podíval, a tu zazněl Pánův hlas: 32‚Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ Mojžíš se roztřásl a neodvažoval se podívat. 33Pán mu řekl: ‚Zuj si z nohou sandály, neboť místo, na kterém stojíš, je země svatá. 34Dobře jsem viděl soužení svého lidu, který je v Egyptě, a slyšel jsem jejich sténání. I sestoupil jsem, abych je vysvobodil. A teď jdi, posílám tě do Egypta.‘ 35Toho Mojžíše, kterého zavrhli, když řekli: ‚Kdo tě nad námi ustanovil vládcem a soudcem?‘, toho Bůh poslal jako vůdce a vysvoboditele prostřednictvím anděla, který se mu ukázal v tom keři. 36Ten je vyvedl a činil divy a znamení v egyptské zemi, při Rudém moři i v pustině po čtyřicet let. 37To je ten Mojžíš, který řekl synům Izraele: ‚ Bůh vám z vašich bratrů vzbudí proroka, tak jako mne. Toho poslouchejte.‘ 38To je ten, který byl ve shromáždění v pustině prostředníkem mezi andělem, který k němu mluvil na hoře Sinaj, a našimi otci. On přijal živá slova, aby nám je dal. 39Jemu se naši otcové nechtěli poddat, ale zavrhli ho a obrátili se ve svých srdcích do Egypta 40a řekli Áronovi: ‚Udělej nám bohy, kteří půjdou před námi, neboť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, který nás vyvedl z Egyptské země.‘ 41I udělali v těch dnech tele, přinesli té modle oběť a veselili se ze skutků svých rukou. 42Bůh se od nich odvrátil a vydal je, aby sloužili nebeskému vojsku, jak je napsáno v knize Proroků: ‚Což jste mně po těch čtyřicet let na pustině přinášeli krvavé oběti a dary, dome izraelský? 43Nosili jste stánek Molocha a hvězdu vašeho boha Remfana, obrazy, které jste si udělali, abyste se jim klaněli. Přestěhuji vás až za Babylon.‘ 44Naši otcové měli v pustině stánek svědectví, jak nařídil ten, jenž mluvil k Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který uviděl. 45Ten také naši otcové převzali a vnesli s Jozuem do země pohanů, které Bůh zahnal před našimi otci. Tak to bylo až do dnů Davidových, 46který nalezl milost před Bohem a žádal, aby směl vyhledat příbytek pro Boha Jákobova. 47Teprve Šalomoun mu však vystavěl dům.  48Ale Nejvyšší nebydlí v domech zhotovených lidskýma rukama, jak praví prorok:   49‚Nebe je mým trůnem, země podnoží mých nohou. Jaký dům mi vystavíte, praví Pán, nebo jaké bude místo mého spočinutí?   50Což to všechno neučinila má ruka?‘   51Vy tvrdošíjní, vy lidé neobřezaného srdce i uší, stále vzdorujete Duchu Svatému; jak vaši otcové, tak i vy!   52Kterého z proroků vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého; vy jste se nyní stali jeho zrádci a vrahy,   53vy, kteří jste přijali Zákon skrze anděly, ale nezachovali jste jej.“  54Když to slyšeli, běsnili ve svých srdcích a skřípali proti němu zuby. 55Ale on, plný Ducha Svatého, upřeně pohlédl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po pravici Boží, 56a řekl: „Hle, vidím nebesa rozevřená a Syna člověka, jak stojí po pravici Boží.“ 57Oni však vykřikli velikým hlasem, zacpali si uši a společně se na něho vrhli. 58Vyhnali ho ven z města a kamenovali. Svědkové odložili své pláště k nohám mladíka, který se jmenoval Saul. 59A kamenovali Štěpána, který vzýval Pána a říkal: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ 60Pak klesl na kolena a zvolal velikým hlasem: „Pane, nepočítej jim tento hřích.“ Když to řekl, zesnul.


Matthew Henry - Concise Commentary
 1   Stephen was charged as a blasphemer of God, and an apostate from the church; therefore he shows that he is a son of Abraham, and values himself on it. The slow steps by which the promise made to Abraham advanced toward performance, plainly show that it had a spiritual meaning, and that the land intended was the heavenly. God owned Joseph in his troubles, and was with him by the power of his Spirit, both on his own mind by giving him comfort, and on those he was concerned with, by giving him favour in their eyes. Stephen reminds the Jews of their mean beginning as a check to priding themselves in the glories of that nation. Likewise of the wickedness of the patriarchs of their tribes, in envying their brother Joseph; and the same spirit was still working in them toward Christ and his ministers. The faith of the patriarchs, in desiring to be buried in the land of Canaan, plainly showed they had regard to the heavenly country. It is well to recur to the first rise of usages, or sentiments, which have been perverted. Would we know the nature and effects of justifying faith, we should study the character of the father of the faithful. His calling shows the power and freeness of Divine grace, and the nature of conversion. Here also we see that outward forms and distinctions are as nothing, compared with separation from the world, and devotedness to God.

 17   Let us not be discouraged at the slowness of the fulfilling of God's promises. Suffering times often are growing times with the church. God is preparing for his people's deliverance, when their day is darkest, and their distress deepest. Moses was exceeding fair, fair toward God; it is the beauty of holiness which is in God's sight of great price. He was wonderfully preserved in his infancy; for God will take special care of those of whom he designs to make special use. And did he thus protect the child Moses? Much more will he secure the interests of his holy child Jesus, from the enemies who are gathered together against him. They persecuted Stephen for disputing in defence of Christ and his gospel: in opposition to these they set up Moses and his law. They may understand, if they do not wilfully shut their eyes against the light, that God will, by this Jesus, deliver them out of a worse slavery than that of Egypt. Although men prolong their own miseries, yet the Lord will take care of his servants, and effect his own designs of mercy.

 30   Men deceive themselves, if they think God cannot do what he sees to be good any where; he can bring his people into a wilderness, and there speak comfortably to them. He appeared to Moses in a flame of fire, yet the bush was not consumed; which represented the state of Israel in Egypt, where, though they were in the fire of affliction, yet they were not consumed. It may also be looked upon as a type of Christ's taking upon him the nature of man, and the union between the Divine and human nature. The death of Abraham, Isaac, and Jacob, cannot break the covenant relation between God and them. Our Saviour by this proves the future state, Matt 22:31. Abraham is dead, yet God is still his God, therefore Abraham is still alive. Now, this is that life and immortality which are brought to light by the gospel. Stephen here shows that Moses was an eminent type of Christ, as he was Israel's deliverer. God has compassion for the troubles of his church, and the groans of his persecuted people; and their deliverance takes rise from his pity. And that deliverance was typical of what Christ did, when, for us men, and for our salvation, he came down from heaven. This Jesus, whom they now refused, as their fathers did Moses, even this same has God advanced to be a Prince and Saviour. It does not at all take from the just honour of Moses to say, that he was but an instrument, and that he is infinitely outshone by Jesus. In asserting that Jesus should change the customs of the ceremonial law. Stephen was so far from blaspheming Moses, that really he honoured him, by showing how the prophecy of Moses was come to pass, which was so clear. God who gave them those customs by his servant Moses, might, no doubt, change the custom by his Son Jesus. But Israel thrust Moses from them, and would have returned to their bondage; so men in general will not obey Jesus, because they love this present evil world, and rejoice in their own works and devices.

 42   Stephen upbraids the Jews with the idolatry of their fathers, to which God gave them up as a punishment for their early forsaking him. It was no dishonour, but an honour to God, that the tabernacle gave way to the temple; so it is now, that the earthly temple gives way to the spiritual one; and so it will be when, at last, the spiritual shall give way to the eternal one. The whole world is God's temple, in which he is every where present, and fills it with his glory; what occasion has he then for a temple to manifest himself in? And these things show his eternal power and Godhead. But as heaven is his throne, and the earth his footstool, so none of our services can profit Him who made all things. Next to the human nature of Christ, the broken and spiritual heart is his most valued temple.

 51   Stephen was going on, it seems, to show that the temple and the temple service must come to an end, and it would be the glory of both to give way to the worship of the Father in spirit and in truth; but he perceived they would not bear it. Therefore he broke off, and by the Spirit of wisdom, courage, and power, sharply rebuked his persecutors. When plain arguments and truths provoke the opposers of the gospel, they should be shown their guilt and danger. They, like their fathers, were stubborn and wilful. There is that in our sinful hearts, which always resists the Holy Ghost, a flesh that lusts against the Spirit, and wars against his motions; but in the hearts of God's elect, when the fulness of time comes, this resistance is overcome. The gospel was offered now, not by angels, but from the Holy Ghost; yet they did not embrace it, for they were resolved not to comply with God, either in his law or in his gospel. Their guilt stung them to the heart, and they sought relief in murdering their reprover, instead of sorrow and supplication for mercy.

 54   Nothing is so comfortable to dying saints, or so encouraging to suffering saints, as to see Jesus at the right hand of God: blessed be God, by faith we may see him there. Stephen offered up two short prayers in his dying moments. Our Lord Jesus is God, to whom we are to seek, and in whom we are to trust and comfort ourselves, living and dying. And if this has been our care while we live, it will be our comfort when we die. Here is a prayer for his persecutors. Though the sin was very great, yet if they would lay it to their hearts, God would not lay it to their charge. Stephen died as much in a hurry as ever any man did, yet, when he died, the words used are, he fell asleep; he applied himself to his dying work with as much composure as if he had been going to sleep. He shall awake again in the morning of the resurrection, to be received into the presence of the Lord, where is fulness of joy, and to share the pleasures that are at his right hand, for evermore.