Czech Study Bible Translation (CZ)

1Když ještě mluvili k lidu, přistoupili k nim kněží, velitel chrámové stráže a saduceové 2a hněvali se, že učí lid a zvěstují v Ježíši vzkříšení z mrtvých. 3Vztáhli na ně ruce a vsadili je do vězení do druhého dne, neboť už byl večer. 4Ale mnozí z těch, kteří to slovo uslyšeli, uvěřili, a počet těch mužů vzrostl asi na pět tisíc. 5Druhý den se v Jeruzalémě shromáždili jejich vůdci, starší a učitelé Zákona, 6velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a všichni, kteří byli z velekněžského rodu, 7postavili je uprostřed a začali se vyptávat: „Jakou mocí nebo v jakém jménu jste to učinili?“  8Tu jim Petr naplněn Duchem Svatým řekl: „Vůdcové lidu a starší Izraele,   9jsme-li dnes vyslýcháni pro dobrý skutek na nemocném člověku, kým že byl uzdraven,   10ať je známo vám všem a všemu lidu Izraele, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh probudil z mrtvých, v tomto jménu stojí tento člověk před vámi zdráv.   11To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, a který se stal hlavou úhlu.   12A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni.“  13Když pozorovali Petrovu a Janovu smělost a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali je, že bývali s Ježíšem. 14A když viděli toho uzdraveného člověka, jak tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli. 15Poručili jim, aby odešli ven z velerady, a radili se mezi sebou. 16Říkali: „Co máme učinit s těmito lidmi? Všem obyvatelům Jeruzaléma je jasné, že se skrze ně stalo zřejmé znamení, a my to nemůžeme popřít. 17Ale aby se to ještě více nerozšířilo mezi lid, pohrozme jim, ať již k nikomu nemluví v tomto jménu.“ 18Zavolali je a přikázali jim, aby vůbec veřejně nemluvili ani neučili v Ježíšově jménu. 19Petr a Jan jim odpověděli: „Posuďte, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás více než Boha. 20Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ 21Oni jim pohrozili a propustili je, protože nenalézali nic, zač by je potrestali, a to kvůli lidu, neboť všichni oslavovali Boha za to, co se stalo. 22Tomu člověku, na němž se toto znamení uzdravení stalo, bylo totiž už přes čtyřicet let. 23Když byli propuštěni, přišli mezi své a oznámili, co jim řekli velekněží a starší. 24Když to uslyšeli, jednomyslně pozdvihli hlas k Bohu a řekli: „Panovníku, ty, který jsi učinil nebe i zemi i moře a vše, co je v nich, 25ty jsi skrze Ducha Svatého ústy svého služebníka, našeho otce Davida, řekl: ‚Proč zuří národy a lidé zamýšlejí marné věci? 26Králové země se postavili a vládcové se shromáždili společně proti Pánu a proti jeho Kristu.‘ 27V tomto městě se opravdu sešli Herodes a Pontius Pilát spolu s národy i s lidem Izraele proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal, 28aby učinili, co tvá ruka a tvůj úradek předem určily, že se má stát. 29A nyní, Pane, pohleď na jejich hrozby a dej svým otrokům se vší smělostí mluvit tvé slovo; 30vztahuj svou ruku k tomu, aby se dála uzdravení, znamení a divy skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše.“ 31Když se pomodlili, zatřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým a směle mluvili Boží slovo. 32Všichni, kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. 33A apoštolové vydávali s velikou mocí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista a veliká milost byla na nich všech. 34Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kdo byli vlastníky polností nebo domů, svá pole nebo domy prodávali a výtěžky z prodeje přinášeli 35a kladli k nohám apoštolů. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval. 36Také Josef, který byl apoštoly nazván Barnabáš, což v překladu znamená ‚syn potěšení‘, Levita, rodem z Kypru, 37měl pole, které prodal, peníze přinesl a položil k nohám apoštolů.


Matthew Henry - Concise Commentary
 1   The apostles preached through Jesus the resurrection from the dead. It includes all the happiness of the future state; this they preached through Jesus Christ, to be had through him only. Miserable is their case, to whom the glory of Christ's kingdom is a grief; for since the glory of that kingdom is everlasting, their grief will be everlasting also. The harmless and useful servants of Christ, like the apostles, have often been troubled for their work of faith and labour of love, when wicked men have escaped. And to this day instances are not wanting, in which reading the Scriptures, social prayer, and religious conversation meet with frowns and checks. But if we obey the precepts of Christ, he will support us.

 5   Peter being filled with the Holy Ghost, would have all to understand, that the miracle had been wrought by the name, or power, of Jesus of Nazareth, the Messiah, whom they had crucified; and this confirmed their testimony to his resurrection from the dead, which proved him to be the Messiah. These rulers must either be saved by that Jesus whom they had crucified, or they must perish for ever. The name of Jesus is given to men of every age and nation, as that whereby alone believers are saved from the wrath to come. But when covetousness, pride, or any corrupt passion, rules within, men shut their eyes, and close their hearts, in enmity against the light; considering all as ignorant and unlearned, who desire to know nothing in comparison with Christ crucified. And the followers of Christ should act so that all who converse with them, may take knowledge that they have been with Jesus. That makes them holy, heavenly, spiritual, and cheerful, and raises them above this world.

 15   All the care of the rulers is, that the doctrine of Christ spread not among the people, yet they cannot say it is false or dangerous, or of any ill tendency; and they are ashamed to own the true reason; that it testifies against their hypocrisy, wickedness, and tyranny. Those who know how to put a just value upon Christ's promises, know how to put just contempt upon the world's threatenings. The apostles look with concern on perishing souls, and know they cannot escape eternal ruin but by Jesus Christ, therefore they are faithful in warning, and showing the right way. None will enjoy peace of mind, nor act uprightly, till they have learned to guide their conduct by the fixed standard of truth, and not by the shifting opinions and fancies of men. Especially beware of a vain attempt to serve two masters, God and the world; the end will be, you can serve neither fully.

 23   Christ's followers do best in company, provided it is their own company. It encourages God's servants, both in doing work, and suffering work, that they serve the God who made all things, and therefore has the disposal of all events; and the Scriptures must be fulfilled. Jesus was anointed to be a Saviour, therefore it was determined he should be a sacrifice, to make atonement for sin. But sin is not the less evil for God's bringing good out of it. In threatening times, our care should not be so much that troubles may be prevented, as that we may go on with cheerfulness and courage in our work and duty. They do not pray, Lord let us go away from our work, now that it is become dangerous, but, Lord, give us thy grace to go on stedfastly in our work, and not to fear the face of man. Those who desire Divine aid and encouragement, may depend upon having them, and they ought to go forth, and go on, in the strength of the Lord God. God gave a sign of acceptance of their prayers. The place was shaken, that their faith might be established and unshaken. God gave them greater degrees of his Spirit; and they were all filled with the Holy Ghost, more than ever; by which they were not only encouraged, but enabled to speak the word of God with boldness. When they find the Lord God help them by his Spirit, they know they shall not be confounded, Isaiah 1.7.

 32   The disciples loved one another. This was the blessed fruit of Christ's dying precept to his disciples, and his dying prayer for them. Thus it was then, and it will be so again, when the Spirit shall be poured upon us from on high. The doctrine preached was the resurrection of Christ; a matter of fact, which being duly explained, was a summary of all the duties, privileges, and comforts of Christians. There were evident fruits of Christ's grace in all they said and did. They were dead to this world. This was a great evidence of the grace of God in them. They did not take away others' property, but they were indifferent to it. They did not call it their own; because they had, in affection, forsaken all for Christ, and were expecting to be stripped of all for cleaving to him. No marvel that they were of one heart and soul, when they sat so loose to the wealth of this world. In effect, they had all things common; for there was not any among them who lacked, care was taken for their supply. The money was laid at the apostles' feet. Great care ought to be taken in the distribution of public charity, that it be given to such as have need, such as are not able to procure a maintenance for themselves; those who are reduced to want for well-doing, and for the testimony of a good conscience, ought to be provided for. Here is one in particular mentioned, remarkable for this generous charity; it was Barnabas. As one designed to be a preacher of the gospel, he disentangled himself from the affairs of this life. When such dispositions prevail, and are exercised according to the circumstances of the times, the testimony will have very great power upon others.