Catholic liturgical translation

1Ptám se: Zavrhl snad Bůh svůj lid? Rozhodně ne! Já jsem přece také Izraelita, Abrahámův potomek z Benjamínova kmene. 2Nezavrhl Bůh svůj lid, který si napřed vyhlédl. Nevíte, co říká Písmo ve zprávě o Eliášovi, když si naříkal Bohu na Izraelity? 3'Pane, tvé proroky zabili, tvé oltáře vyvrátili. Já jsem zůstal sám, a nyní i mně ukládají o život.' 4A co mu Bůh odpovídá? 'Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří před Bálem nikdy neklekli.' 5Stejně tak i nyní je zde zbytek, to jsou vyvolení z Boží milosti. 6Když však z milosti, tedy ne pro skutky. Jinak by milost nebyla už milostí. 7Jaký je závěr? Oč Izraelité usilují, toho nedosáhli, ale dosáhli toho ti vyvolení. Ostatní se zatvrdili, 8jak je psáno: 'Dal jim Bůh ducha omámení, oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, a to až dodneška.' 9A David říká: 'Jejich obětní stůl ať se jim stane pastí a léčkou, kamenem úrazu a odplatou. 10Ať se jim zatemní oči, aby neviděli, dej, ať jejich záda jsou stále ohnutá.' 11Ptám se tedy: Klopýtli tak, aby padli nadobro? Rozhodně ne! Ale pro jejich pád přešla spása na pohany, aby na ně začali žárlit. 12Když však už jejich pád znamená pro svět bohatství a obrácení jejich malého počtu pohany obohatilo, tím spíše se to ukáže, až se židé obrátí v plném počtu!  13Vám, bývalým pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí.  14Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých krajanů a aspoň některé z nich zachránit.  15To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření s Bohem. Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!  16Jsou-li první chleby svaté, je svaté i celé těsto, a když je kořen svatý, jsou i větve svaté.  17Jestliže však některé větve byly odlomeny, ty pak, oliva planá, byls na jejich místo naroubován - a tak máš spojení s kořenem olivy ušlechtilé a s její mízou -  18nevynášej se nad ostatní větve! Zmocňuje-li se tě domýšlivost, připomeň si že ty neneseš kořen, ale kořen nese tebe.  19Ale namítneš: »Ty větve byly přece ulomeny, abych já byl naroubován!«  20Dobře. Byly ulomeny pro nevěru, ty pak stojíš pro víru. Nebuď na to domýšlivý, ale spíše se boj.  21Bůh neušetřil větví přirozeně narostlých, neušetří proto ani tebe.  22Hleď z toho poznat Boží dobrotu i přísnost. Přísnost k těm, kdo klesli, k tobě však dobrotu, ovšem jen když setrváš v dobrotě. Jinak i ty budeš vyříznut.  23A oni, když nezůstanou v nevěře, budou zase naroubováni; Bůh je přece dost mocný, aby je znova narouboval.  24Ty jsi byl vyříznut z olivy plané, ke které jsi přirozeně patřil, a byl jsi naroubován na olivu ušlechtilou, ke které přirozeně nepatříš. Tím spíše mohou být oni naroubováni na vlastní olivu.  25Bratři, nechci vás nechat v nevědomosti, jak je to s tímto tajemstvím, abyste se proto nespoléhali jen na svůj vlastní názor. Část Izraele se zatvrdila, dokud nevstoupí do církve pohané v plném počtu,  26a tak bude zachráněn celý Izrael, jak je to v Písmu: 'Přijde ze Siónu vykupitel a odstraní od Jakuba bezbožnost.  27A v tom bude záležet moje smlouva s nimi, že zahladím jejich hříchy.'  28Pokud jde o evangelium, jsou Božími odpůrci, a to k vašemu prospěchu. Pokud však jde o vyvolení, jsou mu drazí kvůli svým praotcům.  29Když totiž Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné.  30Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru.  31Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim.  32Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství. 33Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! 34Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? 35Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' 36Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.


Matthew Henry - Concise Commentary
 1   There was a chosen remnant of believing Jews, who had righteousness and life by faith in Jesus Christ. These were kept according to the election of grace. If then this election was of grace, it could not be of works, either performed or foreseen. Every truly good disposition in a fallen creature must be the effect, therefore it cannot be the cause, of the grace of God bestowed on him. Salvation from the first to the last must be either of grace or of debt. These things are so directly contrary to each other that they cannot be blended together. God glorifies his grace by changing the hearts and tempers of the rebellious. How then should they wonder and praise him! The Jewish nation were as in a deep sleep, without knowledge of their danger, or concern about it; having no sense of their need of the Saviour, or of their being upon the borders of eternal ruin. David, having by the Spirit foretold the sufferings of Christ from his own people, the Jews, foretells the dreadful judgments of God upon them for it, Psalms 69. This teaches us how to understand other prayers of David against his enemies; they are prophecies of the judgments of God, not expressions of his own anger. Divine curses will work long; and we have our eyes darkened, if we are bowed down in worldly-mindedness.

 11   The gospel is the greatest riches of every place where it is. As therefore the righteous rejection of the unbelieving Jews, was the occasion of so large a multitude of the Gentiles being reconciled to God, and at peace with him; the future receiving of the Jews into the church would be such a change, as would resemble a general resurrection of the dead in sin to a life of righteousness. Abraham was as the root of the church. The Jews continued branches of this tree till, as a nation, they rejected the Messiah; after that, their relation to Abraham and to God was, as it were, cut off. The Gentiles were grafted into this tree in their room; being admitted into the church of God. Multitudes were made heirs of Abraham's faith, holiness and blessedness. It is the natural state of every one of us, to be wild by nature. Conversion is as the grafting in of wild branches into the good olive. The wild olive was often ingrafted into the fruitful one when it began to decay, and this not only brought forth fruit, but caused the decaying olive to revive and flourish. The Gentiles, of free grace, had been grafted in to share advantages. They ought therefore to beware of self-confidence, and every kind of pride or ambition; lest, having only a dead faith, and an empty profession, they should turn from God, and forfeit their privileges. If we stand at all, it is by faith; we are guilty and helpless in ourselves, and are to be humble, watchful, afraid of self-deception, or of being overcome by temptation. Not only are we at first justified by faith, but kept to the end in that justified state by faith only; yet, by a faith which is not alone, but which worketh by love to God and man.

 22   Of all judgments, spiritual judgments are the sorest; of these the apostle is here speaking. The restoration of the Jews is, in the course of things, far less improbable than the call of the Gentiles to be the children of Abraham; and though others now possess these privileges, it will not hinder their being admitted again. By rejecting the gospel, and by their indignation at its being preached to the Gentiles, the Jews were become enemies to God; yet they are still to be favoured for the sake of their pious fathers. Though at present they are enemies to the gospel, for their hatred to the Gentiles; yet, when God's time is come, that will no longer exist, and God's love to their fathers will be remembered. True grace seeks not to confine God's favour. Those who find mercy themselves, should endeavour that through their mercy others also may obtain mercy. Not that the Jews will be restored to have their priesthood, and temple, and ceremonies again; an end is put to all these; but they are to be brought to believe in Christ, the true Messaih whom they crucified, and become one sheep-fold with the Gentiles, under Christ the Great Shepherd. The captivities of Israel, their dispersion, and their being shut out from the church, are emblems of the believer's corrections for doing wrong; and the continued care of the Lord towards that people, and the final mercy and blessed restoration intended for them, show the patience and love of God.

 33   The apostle Paul knew the mysteries of the kingdom of God as well as ever any man; yet he confesses himself at a loss; and despairing to find the bottom, he humbly sits down at the brink, and adores the depth. Those who know most in this imperfect state, feel their own weakness most. There is not only depth in the Divine counsels, but riches; abundance of that which is precious and valuable. The Divine counsels are complete; they have not only depth and height, but breadth and length, Ephes 3:18, and that passing knowledge. There is that vast distance and disproportion between God and man, between the Creator and the creature, which for ever shuts us from knowledge of his ways. What man shall teach God how to govern the world? The apostle adores the sovereignty of the Divine counsels. All things in heaven and earth, especially those which relate to our salvation, that belong to our peace, are all of him by way of creation, through him by way of providence, that they may be to him in their end. Of God, as the Spring and Fountain of all; through Christ, to God, as the end. These include all God's relations to his creatures; if all are of Him, and through Him, all should be to Him, and for Him. Whatever begins, let God's glory be the end: especially let us adore him when we talk of the Divine counsels and actings. The saints in heaven never dispute, but always praise.