1A v ten den vyšed Ježíš z domu, sedl podlé moře. 2I sešli se k němu zástupové mnozí, tak že vstoupiv na lodí, seděl, všecken pak zástup stál na břehu. 3I mluvil jim mnoho v podobenstvích, řka: Aj, vyšel rozsevač, aby rozsíval. 4A když on rozsíval, některá padla podlé cesty, a přiletěli ptáci, i szobali je. 5Jiná pak padla na místa skalnatá, kdež neměla mnoho země; a rychle vzešla, proto že neměla hlubokosti země. 6Ale když slunce vzešlo, vyhořela, a proto že neměla kořene, uschla. 7Jiná pak padla do trní; i zrostlo trní, a udusilo je. 8A jiná padla v zemi dobrou; i vydalo užitek, některé stý, jiné šedesátý a jiné třidcátý. 9Kdo má uši k slyšení, slyš. 10Tedy přistoupivše učedlníci, řekli jemu: Proč jim v podobenstvích mluvíš? 11On pak odpověděv, řekl jim: Proto že vám dáno jest znáti tajemství království nebeského, ale jim není dáno. 12Nebo kdož má, dáno bude jemu, a rozhojníť se; ale kdož nemá, i to, což má, bude od něho odjato. 13Protoť v podobenstvích mluvím jim, že vidouce, nevidí, a slyšíce, neslyší, ani rozumějí. 14A plní se na nich proroctví Izaiáše, řkoucí: Slyšením slyšeti budete, ale nesrozumíte; a hledíce, hleděti budete, a nepoznáte. 15Nebo ztučnělo srdce lidu tohoto, a ušima těžce slyšeli, a oči své zamhouřili, aby někdy neviděli očima, a ušima neslyšeli, a srdcem nesrozuměli, a neobrátili se, abych jich neuzdravil. 16Ale oči vaše blahoslavené, že vidí, i uši vaše, že slyší. 17Amen zajisté pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví žádali viděti to, co vidíte, ale neviděli, a slyšeti to, což slyšíte, ale neslyšeli. 18Vy tedy slyšte podobenství rozsevače. 19Každý, kdož slyší slovo o tom království a nerozumí, přichází ten zlý a uchvacuje to, což jest vsáto v srdce jeho. To jest ten, kterýž podlé cesty vsát jest. 20V skalnatou pak zemi vsátý jest ten, kterýž slyší slovo, a hned je s radostí přijímá. 21Než nemá v sobě kořene, ale jest časný, a když přichází ssoužení neb protivenství pro slovo, hned se horší. 22Mezi trní pak vsátý jest ten, kterýž slyší slovo, ale pečování tohoto světa a oklamání zboží udušuje slovo, i bývá bez užitku. 23V dobrou pak zemi vsátý ten jest, kterýž slyší slovo a rozumí, totiž kterýž užitek nese. Neseť pak někdo stý, a jiný šedesátý, jiný pak třidcátý. 24Jiné podobenství předložil jim, řka: Podobno jest království nebeské člověku, rozsívajícímu dobré semeno na poli svém. 25Když pak lidé zesnuli, přišel nepřítel jeho, a nasál koukole mezi pšenici, a odšel. 26A když zrostla bylina a užitek přinesla, tedy ukázal se i koukol. 27I přistoupivše služebníci hospodáře toho, řekli jemu: Pane, zdaližs dobrého semene nenasál na poli svém? Kde že se pak vzal koukol? 28A on řekl jim: Nepřítel člověk to učinil. Služebníci pak řekli mu: Chceš-liž tedy, ať jdeme a vytrháme jej? 29On pak odpověděl: Nikoli, abyste trhajíce koukol, spolu s ním nevytrhali pšenice. 30Nechte ať obé spolu roste až do žně. A v čas žně dím žencům: Vytrhejte nejprv koukol a svažte jej v snopky k spálení, ale pšenici shromažďte do stodoly mé. 31Jiné podobenství předložil jim, řka: Podobno jest království nebeské zrnu horčičnému, kteréž vzav člověk, vsál na poli svém. 32Kteréžto zajisté nejmenší jest mezi všemi semeny, když pak zroste, větší jest nežli jiné byliny, a bývá strom, tak že ptáci nebeští přiletíce, hnízda sobě dělají na ratolestech jeho. 33Jiné podobenství mluvil jim: Podobno jest království nebeské kvasu, kterýž vzavši žena, zadělala ve třech měřicích mouky, až by zkysalo všecko. 34Toto všecko mluvil Ježíš v podobenstvích k zástupům, a bez podobenství nemluvil jim, 35Aby se naplnilo povědění skrze proroka, řkoucího: Otevru v podobenstvích ústa svá, vypravovati budu skryté věci od založení světa. 36Tedy propustiv zástupy, šel domů Ježíš. I přistoupili k němu učedlníci jeho, řkouce: Vylož nám podobenství o koukoli toho pole. 37On pak odpovídaje, řekl jim: Rozsevač dobrého semene jest Syn člověka. 38A pole jest tento svět, dobré pak símě jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlostníka. 39A nepřítel, kterýž jej rozsívá, jestiť ďábel, žeň pak jest skonání světa, a ženci jsou andělé. 40Protož jakož vybrán bývá koukol a ohněm spálen, takť bude při skonání tohoto světa. 41Pošle Syn člověka anděly své, i vyberouť z království jeho všecka pohoršení, i ty, kteříž činí nepravost, 42A uvrhouť je do peci ohnivé. Tamť bude pláč a škřipení zubů. 43A tehdážť spravedliví stkvíti se budou jako slunce v království Otce svého. Kdo má uši k slyšení, slyš. 44Opět podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, kterýž nalezna člověk, skrývá, a radostí naplněn jsa pro něj, odchází a prodává všecko, což má, a koupí pole to. 45Opět podobno jest království nebeské člověku kupci, hledajícímu pěkných perel. 46Kterýž když nalezl jednu velmi drahou perlu, odšed, prodal všecko, což měl, a koupil ji. 47Opět podobno jest království nebeské vrši puštěné do moře, a ze všelikého plodu shromažďující. 48Kteroužto, když naplněna byla, vytáhše na břeh a sedíce, vybírali, což dobrého bylo, do nádob, a což bylo zlého, preč zamítali. 49Takť bude při skonání světa. Vyjdou andělé, a oddělí zlé z prostředku spravedlivých, 50A uvrhou je do peci ohnivé. Tamť bude pláč a škřipení zubů. 51Dí jim Ježíš: Srozuměli-li jste tomuto všemu? Řekli jemu: I ovšem, Pane. 52On pak řekl jim: Protož každý učitel umělý v království nebeském podobný jest člověku hospodáři, kterýž vynáší z pokladu svého nové i staré věci. 53I stalo se, když dokonal Ježíš podobenství ta, bral se odtud. 54A přišed do vlasti své, učil je v škole jejich, tak že se velmi divili, a říkali: Odkud má tento moudrost tuto a moc? 55Zdaliž tento není syn tesařův? Zdaliž matka jeho neslove Maria, a bratří jeho Jakub a Jozes a Šimon a Judas? 56A sestry jeho zdaliž všecky u nás nejsou? Odkudž tedy má tyto všecky věci? 57I zhoršili se na něm. Ježíš pak řekl jim: Neníť prorok beze cti, než v své vlasti a v domě svém. 58I neučinil tu mnoho divů pro nevěru jejich.
Matthew Henry - Concise Commentary 1 Jesus entered into a boat that he might be the less pressed, and be the better heard by the people. By this he teaches us in the outward circumstances of worship not to covet that which is stately, but to make the best of the conveniences God in his providence allots to us. Christ taught in parables. Thereby the things of God were made more plain and easy to those willing to be taught, and at the same time more difficult and obscure to those who were willingly ignorant. The parable of the sower is plain. The seed sown is the word of God. The sower is our Lord Jesus Christ, by himself, or by his ministers. Preaching to a multitude is sowing the corn; we know not where it will light. Some sort of ground, though we take ever so much pains with it, brings forth no fruit to purpose, while the good soil brings forth plentifully. So it is with the hearts of men, whose different characters are here described by four sorts of ground. Careless, trifling hearers, are an easy prey to Satan; who, as he is the great murderer of souls, so he is the great thief of sermons, and will be sure to rob us of the word, if we take not care to keep it. Hypocrites, like the stony ground, often get the start of true Christians in the shows of profession. Many are glad to hear a good sermon, who do not profit by it. They are told of free salvation, of the believer's privileges, and the happiness of heaven; and, without any change of heart, without any abiding conviction of their own depravity, their need of a Saviour, or the excellence of holiness, they soon profess an unwarranted assurance. But when some heavy trial threatens them, or some sinful advantage may be had, they give up or disguise their profession, or turn to some easier system. Worldly cares are fitly compared to thorns, for they came in with sin, and are a fruit of the curse; they are good in their place to stop a gap, but a man must be well armed that has much to do with them; they are entangling, vexing, scratching, and their end is to be burned,
Hebre 6:8. Worldly cares are great hinderances to our profiting by the word of God. The deceitfulness of riches does the mischief; they cannot be said to deceive us unless we put our trust in them, then they choke the good seed. What distinguished the good ground was fruitfulness. By this true Christians are distinguished from hypocrites. Christ does not say that this good ground has no stones in it, or no thorns; but none that could hinder its fruitfulness. All are not alike; we should aim at the highest, to bring forth most fruit. The sense of hearing cannot be better employed than in hearing God's word; and let us look to ourselves that we may know what sort of hearers we are.
24 (also
Matt 13:36-
Matt 13:43). This parable represents the present and future state of the gospel church; Christ's care of it, the devil's enmity against it, the mixture there is in it of good and bad in this world, and the separation between them in the other world. So prone is fallen man to sin, that if the enemy sow the tares, he may go his way, they will spring up, and do hurt; whereas, when good seed is sown, it must be tended, watered, and fenced. The servants complained to their master; Sir, didst thou not sow good seed in thy field? No doubt he did; whatever is amiss in the church, we are sure it is not from Christ. Though gross transgressors, and such as openly oppose the gospel, ought to be separated from the society of the faithful, yet no human skill can make an exact separation. Those who oppose must not be cut off, but instructed, and that with meekness. And though good and bad are together in this world, yet at the great day they shall be parted; then the righteous and the wicked shall be plainly known; here sometimes it is hard to distinguish between them. Let us, knowing the terrors of the Lord, not do iniquity. At death, believers shall shine forth to themselves; at the great day they shall shine forth before all the world. They shall shine by reflection, with light borrowed from the Fountain of light. Their sanctification will be made perfect, and their justification published. May we be found of that happy number.
31 The scope of the parable of the seed sown, is to show that the beginnings of the gospel would be small, but its latter end would greatly increase; in this way the work of grace in the heart, the kingdom of God within us, would be carried on. In the soul where grace truly is, it will grow really; though perhaps at first not to be discerned, it will at last come to great strength and usefulness. The preaching of the gospel works like leaven in the hearts of those who receive it. The leaven works certainly, so does the word, yet gradually. It works silently, and without being seen,
Mark 4:26-
Mark 4:29, yet strongly; without noise, for so is the way of the Spirit, but without fail. Thus it was in the world. The apostles, by preaching the gospel, hid a handful of leaven in the great mass of mankind. It was made powerful by the Spirit of the Lord of hosts, who works, and none can hinder. Thus it is in the heart. When the gospel comes into the soul, it works a thorough change; it spreads itself into all the powers and faculties of the soul, and alters the property even of the members of the body,
Roma 6:13. From these parables we are taught to expect a gradual progress; therefore let us inquire, Are we growing in grace? and in holy principles and habits?
36 See note on
Matt 13:24.
44 Here are four parables. 1. That of the treasure hid in the field. Many slight the gospel, because they look only upon the surface of the field. But all who search the Scriptures, so as in them to find Christ and eternal life,
John 5:39, will discover such treasure in this field as makes it unspeakably valuable; they make it their own upon any terms. Though nothing can be given as a price for this salvation, yet much must be given up for the sake of it. 2. All the children of men are busy; one would be rich, another would be honourable, another would be learned; but most are deceived, and take up with counterfeits for pearls. Jesus Christ is a Pearl of great price; in having him, we have enough to make us happy here and for ever. A man may buy gold too dear, but not this Pearl of great price. When the convinced sinner sees Christ as the gracious Saviour, all things else become worthless to his thoughts. 3. The world is a vast sea, and men, in their natural state, are like the fishes. Preaching the gospel is casting a net into this sea, to catch something out of it, for His glory who has the sovereignty of this sea. Hypocrites and true Christians shall be parted: miserable is the condition of those that shall then be cast away. 4. A skilful, faithful minister of the gospel, is a scribe, well versed in the things of the gospel, and able to teach them. Christ compares him to a good householder, who brings forth fruits of last year's growth and this year's gathering, abundance and variety, to entertain his friends. Old experiences and new observations, all have their use. Our place is at Christ's feet, and we must daily learn old lessons over again, and new ones also.
53 Christ repeats his offer to those who have repulsed them. They upbraid him, Is not this the carpenter's son? Yes, it is true he was reputed to be so; and no disgrace to be the son of an honest tradesman; they should have respected him the more because he was one of themselves, but therefore they despised him. He did not many mighty works there, because of their unbelief. Unbelief is the great hinderance to Christ's favours. Let us keep faithful to him as the Saviour who has made our peace with God.
