1V ten čas šel Ježíš v sobotu skrze obilí, učedlníci pak jeho lační jsouce, počali vymínati klasy a jísti. 2Farizeové pak spatřivše to, řekli jemu: Hle, učedlníci tvoji činí, čehož nesluší činiti v sobotu. 3On pak řekl jim: Co jste nečtli, co učinil David, když lačněl, on i ti, kteříž s ním byli? 4Kterak všel do domu Božího a chleby posvátné jedl, kterýchž jemu neslušelo jísti, ani těm, kteříž s ním byli, než toliko samým kněžím? 5Aneb zdali jste nečtli v zákoně, že kněží v sobotu v chrámě sobotu ruší, a jsou bez hříchu? 6Ale pravímť vám, že větší jest tuto nežli chrám. 7Než kdybyste věděli, co jest to: Milosrdenství chci a ne oběti, nepotupovali byste nevinných. 8Syn zajisté člověka jest pánem i soboty. 9A odšed odtud, přišel do školy jejich. 10A aj, byl tu člověk, maje ruku uschlou. I tázali se ho, řkouce: Sluší-li v sobotu uzdravovati? aby jej obžalovali. 11On pak dí jim: Který z vás bude člověk, ješto by měl ovci jednu, a kdyby ta upadla do jámy v sobotu, i zdaliž nedosáhne jí a nevytáhne? 12A čím lepší jest člověk než ovce? A protož slušíť v sobotu dobře činiti. 13Tedy řekl člověku tomu: Vztáhni tu ruku svou. I vztáhl, a přivedena jest k zdraví jako druhá. 14Farizeové pak vyšedše, drželi radu proti němu, kterak by jej zahladili. 15A věděv to Ježíš, šel odtud. I šli za ním zástupové mnozí, a uzdravil je všecky. 16A s pohrůžkou přikázal jim, aby ho nezjevovali, 17Aby se naplnilo povědění skrze Izaiáše proroka, řkoucího: 18Aj, služebník ten můj, kteréhož jsem vyvolil, ten milý můj, v němž se dobře zalíbilo duši mé. Položím Ducha svého na něj, a soud národům zvěstovati bude. 19Nebude se vaditi, ani křičeti, aniž kdo na ulicích uslyší hlas jeho. 20Třtiny nalomené nedolomí, a lnu kouřícího se neuhasí, až i vypoví soud k vítězství. 21A ve jménu jeho národové doufati budou. 22Tehdy přiveden k němu ďábelstvím posedlý, slepý a němý. I uzdravil jej, tak že ten slepý a němý i mluvil i viděl. 23I děsili se všickni zástupové a pravili: Není-liž tento ten Syn Davidův? 24Ale farizeové to uslyševše, řekli: Tento nevymítá ďáblů než skrze Belzebuba, kníže ďábelské. 25Ježíš pak znaje myšlení jejich, dí jim: Každé království rozdělené samo proti sobě spustne, a každé město neb dům proti sobě rozdělený nestane. 26A jestližeť satan satana vymítá, proti sobě rozdělen jest. Kterak tedy stane království jeho? 27A vymítám-liť já ďábly skrze Belzebuba, synové vaši skrze koho vymítají? Protož oni soudcové vaši budou. 28Pakliť já Duchem Božím ďábly vymítám, přišloť jest jistě mezi vás království Boží. 29Aneb kterak kdo může do domu silného vjíti a jeho nádobí pobrati, leč by prvé svázal toho silného, a teprv by dům jeho obloupiti mohl? 30Kdož není se mnou, proti mně jest; a kdo neshromažďuje se mnou, rozptylujeť. 31Protož pravím vám: Všeliký hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno lidem. 32A kdyby kdo řekl slovo proti Synu člověka, bude jemu odpuštěno, ale kdož by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím. 33Čiňtež aneb strom dobrý, i ovoce jeho dobré; aneb čiňte strom zlý, i ovoce jeho zlé. Neboť po ovoci strom bývá poznán. 34Pokolení ještěrčí, kterakž byste mohli dobré věci mluviti, jsouce zlí? Nebo z hojnosti srdce ústa mluví. 35Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. 36Ale pravím vám, že z každého slova prázdného, kteréž mluviti budou lidé, vydadí počet v den soudný. 37Nebo z slov svých spravedliv budeš, a z řečí svých budeš odsouzen. 38Tehdy odpověděli někteří z zákonníků a farizeů, řkouce: Mistře, chceme od tebe znamení viděti. 39On pak odpovídaje, dí jim: Pokolení zlé a cizoložné znamení hledá, ale znamení jemu nebude dáno, jediné to znamení Jonáše proroka. 40Nebo jakož byl Jonáš v břiše velryba tři dni a tři noci, takť bude Syn člověka v srdci země tři dni a tři noci. 41Muži Ninivitští stanou na soudu s pokolením tímto, a potupí je, proto že pokání činili k Jonášovu kázaní, a aj, víceť nežli Jonáš tuto. 42Královna od poledne povstane k soudu s pokolením tímto, a potupí je; nebo přijela od končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu, a aj, víceť tuto nežli Šalomoun. 43Když pak nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí, ale nenalézá. 44Tedy říká: Navrátím se do domu svého, odkudž jsem vyšel. A přijda, nalezne prázdný, vyčištěný a ozdobený. 45Tedy jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, nežli jest sám, a vejdouce, přebývají tam, i bývají poslední věci člověka toho horší nežli první. Takť se stane i tomuto zlému pokolení. 46A když on ještě mluvil k zástupům, aj, matka a bratří jeho stáli vně, žádajíce s ním promluviti. 47I řekl jemu jeden: Aj, matka tvá i bratří tvoji stojí vně, chtíce s tebou mluviti. 48On pak odpovídaje, řekl tomu, kterýž jemu pověděl: Kdo jest matka má? A kdo jsou bratří moji? 49A vztáhna ruku svou na učedlníky své, řekl: Aj, matka má i bratří moji. 50Nebo kdož by koli činil vůli Otce mého nebeského, ten jest bratr můj, i sestra má, i matka má.
Matthew Henry - Concise Commentary 1 Being in the corn-fields, the disciples began to pluck the ears of corn: the law of God allowed it,
Deut 23:25. This was slender provision for Christ and his disciples; but they were content with it. The Pharisees did not quarrel with them for taking another man's corn, but for doing it on the sabbath day. Christ came to free his followers, not only from the corruptions of the Pharisees, but from their unscriptural rules, and justified what they did. The greatest shall not have their lusts indulged, but the meanest shall have their wants considered. Those labours are lawful on the sabbath day which are necessary, and sabbath rest is to froward, not to hinder sabbath worship. Needful provision for health and food is to be made; but when servants are kept at home, and families become a scene of hurry and confusion on the Lord's day, to furnish a feast for visitors, or for indulgence, the case is very different. Such things as these, and many others common among professors, are to be blamed. The resting on the sabbath was ordained for man's good,
Deut 5:14. No law must be understood so as to contradict its own end. And as Christ is the Lord of the sabbath, it is fit the day and the work of it should be dedicated to him.
9 Christ shows that works of mercy are lawful and proper to be done on the Lord's day. There are more ways of doing well upon sabbath days, than by the duties of worship: attending the sick, relieving the poor, helping those who need speedy relief, teaching the young to care for their souls; these are doing good: and these must be done from love and charity, with humility and self-denial, and shall be accepted,
Gen 4:7. This, like other cures which Christ wrought, had a spiritual meaning. By nature our hands are withered, and we are unable of ourselves to do any thing that is good. Christ only, by the power of his grace, cures us; he heals the withered hand by putting life into the dead soul, works in us both to will and to do: for, with the command, there is a promise of grace given by the word.
14 The Pharisees took counsel to find some accusation, that Jesus might be condemned to death. Aware of their design, as his time was not come, he retired from that place. Face does not more exactly answer to face in water, than the character of Christ drawn by the prophet, to his temper and conduct as described by the evangelists. Let us with cheerful confidence commit our souls to so kind and faithful a Friend. Far from breaking, he will strengthen the bruised reed; far from quenching the smoking flax, or wick nearly out, he will rather blow it up into a flame. Let us lay aside contentious and angry debates; let us receive one another as Christ receives us. And while encouraged by the gracious kindness of our Lord, we should pray that his Spirit may rest upon us, and make us able to copy his example.
22 A soul under Satan's power, and led captive by him, is blind in the things of God, and dumb at the throne of grace; sees nothing, and says nothing to the purpose. Satan blinds the eyes by unbelief, and seals up the lips from prayer. The more people magnified Christ, the more desirous the Pharisees were to vilify him. It was evident that if Satan aided Jesus in casting out devils, the kingdom of hell was divided against itself; how then could it stand! And if they said that Jesus cast out devils by the prince of the devils, they could not prove that their children cast them out by any other power. There are two great interests in the world; and when unclean spirits are cast out by the Holy Spirit, in the conversion of sinners to a life of faith and obedience, the kingdom of God is come unto us. All who do not aid or rejoice in such a change are against Christ.
31 Here is a gracious assurance of the pardon of all sin upon gospel terms. Christ herein has set an example to the sons of men, to be ready to forgive words spoken against them. But humble and conscientious believers, at times are tempted to think they have committed the unpardonable sin, while those who have come the nearest to it, seldom have any fear about it. We may be sure that those who indeed repent and believe the gospel, have not committed this sin, or any other of the same kind; for repentance and faith are the special gifts of God, which he would not bestow on any man, if he were determined never to pardon him; and those who fear they have committed this sin, give a good sign that they have not. The trembling, contrite sinner, has the witness in himself that this is not his case.
33 Men's language discovers what country they are of, likewise what manner of spirit they are of. The heart is the fountain, words are the streams. A troubled fountain, and a corrupt spring, must send forth muddy and unpleasant streams. Nothing but the salt of grace, cast into the spring, will heal the waters, season the speech, and purify the corrupt communication. An evil man has an evil treasure in his heart, and out of it brings forth evil things. Lusts and corruptions, dwelling and reigning in the heart, are an evil treasure, out of which the sinner brings forth bad words and actions, to dishonour God, and hurt others. Let us keep constant watch over ourselves, that we may speak words agreeable to the Christian character.
38 Though Christ is always ready to hear and answer holy desires and prayers, yet those who ask amiss, ask and have not. Signs were granted to those who desired them to confirm their faith, as Abraham and Gideon; but denied to those who demanded them to excuse their unbelief. The resurrection of Christ from the dead by his own power, called here the sign of the prophet Jonah, was the great proof of Christ's being the Messiah. As Jonah was three days and three nights in the whale, and then came out again alive, thus Christ would be so long in the grave, and then rise again. The Ninevites would shame the Jews for not repenting; the queen of Sheba, for not believing in Christ. And we have no such cares to hinder us, we come not to Christ upon such uncertainties. This parable represents the case of the Jewish church and nation. It is also applicable to all those who hear the word of God, and are in part reformed, but not truly converted. The unclean spirit leaves for a time, but when he returns, he finds Christ is not there to shut him out; the heart is swept by outward reformation, but garnished by preparation to comply with evil suggestions, and the man becomes a more decided enemy of the truth. Every heart is the residence of unclean spirits, except those which are temples of the Holy Ghost, by faith in Christ.
46 Christ's preaching was plain, easy, and familiar, and suited to his hearers. His mother and brethren stood without, desiring to speak with him, when they should have been standing within, desiring to hear him. Frequently, those who are nearest to the means of knowledge and grace are most negligent. We are apt to neglect that which we think we may have any day, forgetting that to-morrow is not ours. We often meet with hinderances in our work from friends about us, and are taken off by care for the things of this life, from the concerns of our souls. Christ was so intent on his work, that no natural or other duty took him from it. Not that, under pretence of religion, we may be disrespectful to parents, or unkind to relations; but the lesser duty must stand by, while the greater is done. Let us cease from men, and cleave to Christ; let us look upon every Christian, in whatever condition of life, as the brother, sister, or mother of the Lord of glory; let us love, respect, and be kind to them, for his sake, and after his example.
