Catholic liturgical translation

1Potom svolal svých Dvanáct, dal jim sílu a moc vyhánět všechny zlé duchy a léčit nemoci. 2Poslal je hlásat Boží království a uzdravovat nemocné. 3A řekl jim: »Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani dvoje šaty. 4Když přijdete do některého domu, zůstávejte tam a odtamtud se vydávejte na cestu. 5A když vás někde nepřijmou, při odchodu z toho města si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.« 6Vydali se tedy na cesty a procházeli vesnice, všude hlásali radostnou zvěst a uzdravovali. 7Údělný kníže Herodes uslyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslet, protože jedni říkali o Ježíšovi, že to Jan byl vzkříšen z mrtvých, 8druzí, že se objevil Eliáš, jiní, že vstal některý z dávných proroků. 9Herodes však řekl: »Jana jsem přece dal stít. Kdo je tedy ten, o kterém slyším takové věci?« A snažil se ho uvidět. 10Apoštolové se vrátili a vypravovali Ježíšovi, co všechno vykonali. Vzal je a odešel s nimi do ústraní směrem k městu zvanému Betsaida. 11Zástupy to však zpozorovaly a vydaly se za ním. On je přijal, mluvil k nim o Božím království a uzdravil ty, kdo potřebovali léčení. 12Začalo se schylovat k večeru. Dvanáct apoštolů k němu přistoupilo a řekli mu: »Rozpusť lid. Ať jdou do okolních vesnic a dvorců, aby si tam našli nocleh a něco k jídlu, protože tady jsme na opuštěném místě.« 13Odpověděl jim: »Vy jim dejte jíst!« Řekli: »Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, ledaže bychom šli a nakoupili jídla pro všechny tyto lidi.« 14Bylo jich totiž na pět tisíc mužů. Řekl svým učedníkům: »Rozsaďte je ve skupinách asi po padesáti!« 15Udělali tak a všechny rozsadili. 16Vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali lidu. 17Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků. 18Když se jednou o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: »Za koho mě lidé pokládají?« 19Odpověděli: »Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků.« 20Zeptal se jich: »A za koho mě pokládáte vy?« Petr odpověděl: »Za Božího Mesiáše!« 21On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, 22a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. 23Všem pak řekl: »Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. 24Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. 25Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí nebo si uškodí? 26Kdo by se však styděl za mne a za má slova, za toho se také bude stydět Syn člověka, až přijde ve slávě své i Otcově i svatých andělů. 27Říkám vám pak podle pravdy: Někteří z těch, kdo tady stojí, neokusí smrt, dokud neuvidí Boží království.« 28Asi za osm dní po těchto řečech Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. 29Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. 30A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě 31a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. 32Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho. 33Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: »Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.« Nevěděl, co mluví. 34Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň. 35Z oblaku se ozval hlas: »To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!« 36Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli. 37Když potom příští den sestoupili s hory, šel mu vstříc velký zástup. 38A hle - jeden muž ze zástupu začal volat: »Mistře, prosím tě, ujmi se mého syna! Je to můj jediný! 39Popadá ho zlý duch, takže najednou začíná křičet, trhá sebou, až se mu dělá pěna na ústech. Jen ztěžka od něho odchází; úplně ho ničí. 40Poprosil jsem tvoje učedníky, aby ho vyhnali, ale nemohli.« 41Ježíš na to řekl: »Pokolení nevěřící a zvrácené! Jak dlouho ještě mám být u vás a snášet vás? Přiveď sem svého syna! 42A zrovna když přicházel, zlý duch ho srazil k zemi a zkroutil ho křečí. Ježíš pohrozil nečistému duchu, chlapce uzdravil a odevzdal ho otci. 43Všichni byli celí ohromení nad úžasnou Boží mocí. 44»Vy si dobře povšimněte těchto mých slov: Syn člověka bude vydán lidem do rukou.« 45Oni však té řeči nerozuměli; její smysl zůstal pro ně zahalen, takže to nepochopili. Báli se ho však na to zeptat. 46Ježíšovi učedníci začali uvažovat, kdo z nich je největší. 47Ježíš věděl, o čem v srdci uvažují. Vzal dítě, postavil ho vedle sebe 48a řekl jim: »Kdo přijme takové dítě kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, přijímá toho, který mě poslal. Neboť kdo je mezi vámi všemi nejmenší, ten je největší.«  49Jan se ujal slova a řekl: »Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu a bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem jako my.«  50Ježíš mu však řekl: »Nebraňte! Neboť kdo není proti vám, je s vámi.«  51Když se přibližovala doba, kdy měl být vzat vzhůru, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma.  52Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh.  53Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma.  54Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: »Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?«  55On se však obrátil a přísně je pokáral.  56Pak šli do jiné vesnice. 57A jak šli, cestou mu někdo řekl: »Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.« 58Ježíš mu však odpověděl: »Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.« 59Jiného zase vybídl: »Pojď za mnou!« On však řekl: »Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.« 60Odpověděl mu: »Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!« 61A ještě jiný řekl: »Půjdu za tebou, Pane, jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.« 62Ježíš mu však odpověděl: »Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.«


Matthew Henry - Concise Commentary
 1   Christ sent his twelve disciples abroad, who by this time were able to teach others what they had received from the Lord. They must not be anxious to commend themselves to people's esteem by outward appearance. They must go as they were. The Lord Jesus is the fountain of power and authority, to whom all creatures must, in one way or another, be subject; and if he goes with the word of his ministers in power, to deliver sinners from Satan's bondage, they may be sure that he will care for their wants. When truth and love thus go together, and yet the message of God is rejected and despised, it leaves men without excuse, and turns to a testimony against them. Herod's guilty conscience was ready to conclude that John was risen from the dead. He desired to see Jesus; and why did he not go and see him? Probably, because he thought it below him, or because he wished not to have any more reprovers of sin. Delaying it now, his heart was hardened, and when he did see Jesus, he was as much prejudiced against him as others, Luke 23:11.

 10   The people followed Jesus, and though they came unseasonably, yet he gave them what they came for. He spake unto them of the kingdom of God. He healed those who had need of healing. And with five loaves of bread and two fishes, Christ fed five thousand men. He will not see those that fear him, and serve him faithfully, want any good thing. When we receive creature-comforts, we must acknowledge that we receive them from God, and that we are unworthy to receive them; that we owe them all, and all the comfort we have in them, to the mediation of Christ, by whom the curse is taken away. The blessing of Christ will make a little go a great way. He fills every hungry soul, abundantly satisfies it with the goodness of his house. Here were fragments taken up: in our Father's house there is bread enough, and to spare. We are not straitened, nor stinted in Christ.

 18   It is an unspeakable comfort that our Lord Jesus is God's Anointed; this signifies that he was both appointed to be the Messiah, and qualified for it. Jesus discourses concerning his own sufferings and death. And so far must his disciples be from thinking how to prevent his sufferings, that they must prepare for their own. We often meet with crosses in the way of duty; and though we must not pull them upon our own heads, yet, when they are laid for us, we must take them up, and carry them after Christ. It is well or ill with us, according as it is well or ill with our souls. The body cannot be happy, if the soul be miserable in the other world; but the soul may be happy, though the body is greatly afflicted and oppressed in this world. We must never be ashamed of Christ and his gospel.

 28   Christ's transfiguration was a specimen of that glory in which he will come to judge the world; and was an encouragement to his disciples to suffer for him. Prayer is a transfiguring, transforming duty, which makes the face to shine. Our Lord Jesus, even in his transfiguration, was willing to speak concerning his death and sufferings. In our greatest glories on earth, let us remember that in this world we have no continuing city. What need we have to pray to God for quickening grace, to make us lively! Yet that the disciples might be witnesses of this sign from heaven, after awhile they became awake, so that they were able to give a full account of what passed. But those know not what they say, that talk of making tabernacles on earth for glorified saints in heaven.

 37   How deplorable the case of this child! He was under the power of an evil spirit. Disease of that nature are more frightful than such as arise merely from natural causes. What mischief Satan does where he gets possession! But happy those that have access to Christ! He can do that for us which his disciples cannot. A word from Christ healed the child; and when our children recover from sickness, it is comfortable to receive them as healed by the hand of Christ.

 43   This prediction of Christ's sufferings was plain enough, but the disciples would not understand it, because it agreed not with their notions. A little child is the emblem by which Christ teaches us simplicity and humility. What greater honour can any man attain to in this world, than to be received by men as a messenger of God and Christ; and to have God and Christ own themselves received and welcomed in him! If ever any society of Christians in this world, had reason to silence those not of their own communion, the twelve disciples at this time had; yet Christ warned them not to do the like again. Those may be found faithful followers of Christ, and may be accepted of him, who do not follow with us.

 51   The disciples did not consider that the conduct of the Samaritans was rather the effect of national prejudices and bigotry, than of enmity to the word and worship of God; and through they refused to receive Christ and his disciples, they did not ill use or injure them, so that the case was widely different from that of Ahaziah and Elijah. Nor were they aware that the gospel dispensation was to be marked by miracles of mercy. But above all, they were ignorant of the prevailing motives of their own hearts, which were pride and carnal ambition. Of this our Lord warned them. It is easy for us to say, Come, see our zeal for the Lord! and to think we are very faithful in his cause, when we are seeking our own objects, and even doing harm instead of good to others.

 57   Here is one that is forward to follow Christ, but seems to have been hasty and rash, and not to have counted the cost. If we mean to follow Christ, we must lay aside the thoughts of great things in the world. Let us not try to join the profession of Christianity, with seeking after worldly advantages. Here is another that seems resolved to follow Christ, but he begs a short delay. To this man Christ first gave the call; he said to him, Follow me. Religion teaches us to be kind and good, to show piety at home, and to requite our parents; but we must not make these an excuse for neglecting our duty to God. Here is another that is willing to follow Christ, but he must have a little time to talk with his friends about it, and to set in order his household affairs, and give directions concerning them. He seemed to have worldly concerns more upon his heart than he ought to have, and he was willing to enter into a temptation leading him from his purpose of following Christ. No one can do any business in a proper manner, if he is attending to other things. Those who begin with the work of God, must resolve to go on, or they will make nothing of it. Looking back, leads to drawing back, and drawing back is to perdition. He only that endures to the end shall be saved.