1Jahve promluvil na hoře Sinaji k Mojžíšovi; řekl: 2Promluv k Izraelitům; řekneš jim: Až přijdete do země, kterou vám dávám, bude půda odpočívat jednu sobotu pro Jahva. 3Po šest let budeš osévat své pole, po šest let budeš ořezávat svou vinici a budeš z nich sklízet plody. 4Ale sedmého roku bude mít půda svůj sobotní odpočinek, sobotu pro Jahva: nebudeš osévat své pole a nebudeš ořezávat svou vinici, 5nebudeš žnout klasy, jež nebudou svazovány do snopů, a nebudeš sklízet své hrozny, jež nebudou prořezávány. Pro půdu to bude rok odpočinku. 6Sama sobota půdy vás bude živit, tebe, tvého služebníka, tvou služku, tvého nádeníka, tvého hosta, zkrátka ty, kdo u tebe budou bydlet. 7I tvému dobytku a zvířatům tvé země budou sloužit za potravu všechny její plodiny. 8Napočítáš sedm ročních týdnů, sedmkrát sedm let, to je dobu sedmi ročních týdnů, čtyřicet devět let. 9Sedmého měsíce, desátého dne toho měsíce, dáš zaznít rohu, v Den smíření budete v celé zemi troubit na roh. 10Prohlásíte tento padesátý rok za svatý a vyhlásíte osvobození všech obyvatel země. Bude to pro vás milostivé léto; každý z vás nabude znovu svého dědictví, každý z vás se vrátí ke svému rodu. 11Tento padesátý rok pro vás bude milostivým létem: nebudete sít, nebudete žnout klasy, jež nebudou svazovány do snopů, nebudete sklízet vinnou révu, která poroste volně. 12Milostivé léto pro vás bude posvátnou věcí, budete jíst polní plodiny. 13V onom milostivém létu nabudete každý znovu svého dědictví. 14Prodáváš-li svému krajanovi nebo kupuješ-li od něho, ať nikdo nepoškozuje svého bratra! 15Od krajana budeš kupovat se zřetelem na počet let, jež uplynula od milostivého léta; on ti stanoví cenu se zřetelem na počet sklizní. 16Čím větší bude počet těch let, tím větší zaplatíš cenu, při menším počtu let ji zaplatíš o to menší, neboť on ti prodává určitý počet sklizní. 17Ať nikdo z vás nepoškozuje svého krajana, ale měj bázeň před svým Bohem, neboť já jsem Jahve, váš Bůh. 18Budete uplatňovat mé zákony a mé zvyky, budete je dodržovat a uplatňovat, a tak budete přebývat v té zemi v bezpečí. 19Půda bude vydávat své plody, vy budete jíst dosyta a budete přebývat v bezpečí. 20Pro případ, že byste řekli: „Co budeme v tom sedmém roce jíst, nebudeme-li sít a nebudeme-li sklízet své plodiny?“ - 21Předepsal jsem svému požehnání, abyste ho šestého roku došli v takové míře, aby zabezpečilo plodiny na tři roky. 22Když budete osmého roku sít, budete moci jíst staré plodiny ještě až do devátého roku; až do doby, kdy vzejdou plodiny toho roku, budete jíst ty staré. 23Půda se nebude prodávat se ztrátou veškerých práv, neboť půda patří mně a vy jste pro mne pouze cizinci a hosty. 24U každého pozemkového majetku ponecháte právo zpětného odkupu půdy. 25Upadne-li tvůj bratr do nesnází a musí prodat něco ze svého dědictví, přijde k němu jeho nejbližší příbuzný a uplatní své rodinné právo na to, co jeho bratr prodává. 26Ten, kdo nemá nikoho, kdo by toto právo uplatnil, může, až najde prostředky na zpětný odkup, 27spočítat roky, během nichž má ještě trvat zcizení, uhradit kupci částku za zbývající dobu a nabýt nazpět svého dědictví. 28Nenajde-li prostředky na tuto úhradu, zůstane prodaná půda nabyvateli až do milostivého léta. Ten odtud v milostivém létu odejde a ujme se svého vlastního dědictví. 29Prodá-li někdo obytný dům ve městě obehnaném hradbou, bude mít právo na zpětný odkup až do vypršení roku následujícího po prodeji; jeho právo zpětného odkupu je omezeno na ten rok, 30a pokud zpětný odkup nebude proveden k vypršení toho roku, bude ten dům v hrazeném městě majetkem nabyvatele a jeho potomků s vyloučením jakýchkoli jiných práv: v milostivém létu z něho nemusí odejít. 31Ale domy ve vesnicích neobehnaných hradbou budou pokládány za domy ležící na venku, budou zahrnuty pod právo zpětného odkupu a v milostivém létu z nich nabyvatel musí odejít. 32Pokud jde o levitská města, o domy v městech, jež jsou jejich majetkem, ty jsou zahrnuty pod trvalé právo odkupu v jejich prospěch. 33A bude-li účinkem práva zpětného odkupu postižen levita, opustí v milostivém létu prodaný majetek a vrátí se do svého domu, do města, kde má nárok na majetek. Domy levitských měst jsou totiž jejich majetkem uprostřed Izraelitů 34a orná pole patřící k těmto městům nesmějí být prodávána, neboť je to jejich trvalý majetek. 35Upadne-li tvůj bratr, jenž s tebou žije, do nesnází a nebude s to vůči tobě obstát, podpoříš ho jako cizince nebo hosta a on bude žít s tebou. 36Neber mu práci ani zisk, ale měj bázeň před svým Bohem a tvůj bratr ať žije s tebou. 37Nebudeš mu dávat peníze, tak abys z toho měl zisk, ani potravu, tak abys za ni vybíral úroky: 38já jsem Jahve, váš Bůh, který vás vyvedl z egyptské země, abych vám dal kanaánskou zemi, abych byl vaším Bohem. 39Upadne-li tvůj bratr vůči tobě do nesnází a prodá-li se ti, nebudeš mu ukládat otrockou práci, 40bude u tebe jako námezdník nebo jako host a bude u tebe pracovat až do milostivého léta. 41Pak tě i se svými dětmi opustí a vrátí se ke svému rodu, ujme se opět vlastnictví svých otců. 42Oni jsou totiž mými služebníky, je jsem vyvedl z egyptské země a nesmějí se prodávat tak, jako se prodává otrok. 43Nebudeš ho ovládat násilím, ale budeš mít bázeň před svým Bohem. 44Služebníci a služebnice, které budeš mít, budou pocházet z národů, jež vás obklopují; z těch si smíte kupovat služebníky a služebnice. 45Navíc je smíte kupovat z dětí hostů, kteří u vás sídlí, i z jejich rodin, jež s vámi žijí a jež oni zplodili na vaší půdě: ti budou vaším vlastnictvím 46a vy je smíte ponechat jako dědictví svým synům po vás, kteří je tak budou mít v trvalém vlastnictví. Budete je mít za otroky, ale vaše bratry, Izraelity, nebude nikdo ovládat násilím. 47Dosáhne-li nějaký cizinec nebo člověk, jenž je tvým hostem, určité zámožnosti, zatímco tvůj bratr vůči němu upadne do nesnází a prodá se onomu cizinci, onomu hostu nebo potomku rodiny některého usídlence, 48bude mít po dokonaném prodeji právo na vykoupení a některý z jeho bratrů ho může vykoupit. 49Mohou ho vykoupit jeho strýc z otcovy strany, syn jeho strýce, nebo některý z členů jeho rodiny, anebo má-li na to prostředky, může se vykoupit sám. 50V dohodě s tím, kdo ho koupil, provede součet let spadajících mezi rok prodeje a milostivé léto; částka prodejní ceny bude vyčíslena v poměru k těmto letům, přičemž se jeho dny budou počítat jako dny námezdníkovy. 51Zbývá-li ještě mnoho let, jež mají uplynout, splatí podle jejich počtu jako hodnotu svého výkupného určitou část své prodejní ceny. 52Zbývá-li již jen málo let, jež mají uplynout do milostivého léta, vypočítá podle jejich počtu to, co zaplatí za své vykoupení, 53tak jako kdyby byl placen podle let. Nebude se s ním před tvýma očima svévolně zacházet. 54Pokud nebyl vykoupen žádným ze zmíněných způsobů, odejde i se svými dětmi v milostivém létu. 55Neboť Izraelité jsou služebníky mými; jsou to mí služebníci, které jsem vyvedl z egyptské země. Já jsem Jahve, váš Bůh.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 2 SABBATH OF THE SEVENTH YEAR. (
Lev 25:1-
Lev 25:7)
When ye come into the land which I give you--It has been questioned on what year, after the occupation of Canaan, the sabbatic year began to be observed. Some think it was the seventh year after their entrance. But others, considering that as the first six years were spent in the conquest and division of the land (
Josh 5:12), and that the sabbatical year was to be observed after six years of agriculture, maintain that the observance did not commence till the fourteenth year.
the land keep a sabbath unto the Lord--This was a very peculiar arrangement. Not only all agricultural processes were to be intermitted every seventh year, but the cultivators had no right to the soil. It lay entirely fallow, and its spontaneous produce was the common property of the poor and the stranger, the cattle and game. This year of rest was to invigorate the productive powers of the land, as the weekly Sabbath was a refreshment to men and cattle. It commenced immediately after the feast of ingathering, and it was calculated to teach the people, in a remarkable manner, the reality of the presence and providential power of God.
8 THE JUBILEE. (Lev. 25:8-23)
thou shalt number seven sabbaths of years--This most extraordinary of all civil institutions, which received the name of "Jubilee" from a Hebrew word signifying a musical instrument, a horn or trumpet, began on the tenth day of the seventh month, or the great day of atonement, when, by order of the public authorities, the sound of trumpets proclaimed the beginning of the universal redemption. All prisoners and captives obtained their liberties, slaves were declared free, and debtors were absolved. The land, as on the sabbatic year, was neither sowed nor reaped, but allowed to enjoy with its inhabitants a sabbath of repose; and its natural produce was the common property of all. Moreover, every inheritance throughout the land of Judea was restored to its original owner.
10 ye shall hallow the fiftieth year--Much difference of opinion exists as to whether the jubilee was observed on the forty-ninth, or, in round numbers, it is called the fiftieth. The prevailing opinion, both in ancient and modern times, has been in favor of the latter.
12 ye shall eat the increase thereof out of the field, &c.--All that the ground yielded spontaneously during that period might be eaten for their necessary subsistence, but no persons were at liberty to hoard or form a private stock in reserve.
13 ye shall return every man unto his possession, &c.--Inheritances, from whatever cause, and how frequently soever they had been alienated, came back into the hands of the original proprietors. This law of entail, by which the right heir could never be excluded, was a provision of great wisdom for preserving families and tribes perfectly distinct, and their genealogies faithfully recorded, in order that all might have evidence to establish their right to the ancestral property. Hence the tribe and family of Christ were readily discovered at his birth.
17 Ye shall not oppress one another, but thou shalt fear thy God--This, which is the same as
Lev 25:14, related to the sale or purchase of possessions and the duty of paying an honest and equitable regard, on both sides, to the limited period during which the bargain could stand. The object of the legislator was, as far as possible, to maintain the original order of families, and an equality of condition among the people.
21 I will command my blessing upon you in the sixth year, and it shall bring forth fruit for three years, &c.--A provision was made, by the special interposition of God, to supply the deficiency of food which would otherwise have resulted from the suspension of all labor during the sabbatic year. The sixth year was to yield a miraculous supply for three continuous years. And the remark is applicable to the year of Jubilee as well as the sabbatic year. (See allusions to this extraordinary provision in
2Kgs 19:29;
Isa 37:30). None but a legislator who was conscious of acting under divine authority would have staked his character on so singular an enactment as that of the sabbatic year; and none but a people who had witnessed the fulfilment of the divine promise would have been induced to suspend their agricultural preparations on a recurrence of a periodical Jubilee.
23 The land shall not be sold for ever--or, "be quite cut off," as the Margin better renders it. The land was God's, and, in prosecution of an important design, He gave it to the people of His choice, dividing it among their tribes and families--who, however, held it of Him merely as tenants-at-will and had no right or power of disposing of it to strangers. In necessitous circumstances, individuals might effect a temporary sale. But they possessed the right of redeeming it, at any time, on payment of an adequate compensation to the present holder; and by the enactments of the Jubilee they recovered it free--so that the land was rendered inalienable. (See an exception to this law,
Lev 27:20).
29 if a man sell a dwelling house in a walled city, then he may redeem it within a whole year after it is sold--All sales of houses were subject to the same condition. But there was a difference between the houses of villages (which, being connected with agriculture, were treated as parts of the land) and houses possessed by trading people or foreigners in walled towns, which could only be redeemed within the year after the sale; if not then redeemed, these did not revert to the former owner at the Jubilee.
32 Notwithstanding the cities of the Levites, &c.--The Levites, having no possessions but their towns and their houses, the law conferred on them the same privileges that were granted to the lands of the other Israelites. A certain portion of the lands surrounding the Levitical cities was appropriated to them for the pasturage of their cattle and flocks (
Num 35:4-
Num 35:5). This was a permanent endowment for the support of the ministry and could not be alienated for any time. The Levites, however, were at liberty to make exchanges among themselves; and a priest might sell his house, garden, and right of pasture to another priest, but not to an Israelite of another tribe (
Jer 41:7-
Jer 41:9).
35 if thy brother be waxen poor, . . . relieve him--This was a most benevolent provision for the poor and unfortunate, designed to aid them or alleviate the evils of their condition. Whether a native Israelite or a mere sojourner, his richer neighbor was required to give him food, lodging, and a supply of money without usury. Usury was severely condemned (
Ps 15:5;
Ezek 18:8,
Ezek 18:17), but the prohibition cannot be considered as applicable to the modern practice of men in business, borrowing and lending at legal rates of interest.
39 if thy brother . . . be waxen poor, and be sold unto thee, thou shalt not compel him to serve as a bond-servant--An Israelite might be compelled, through misfortune, not only to mortgage his inheritance, but himself. In the event of his being reduced to this distress, he was to be treated not as a slave, but a hired servant whose engagement was temporary, and who might, through the friendly aid of a relative, be redeemed at any time before the Jubilee. The ransom money was determined on a most equitable principle. Taking account of the number of years from the proposal to redeem and the Jubilee, of the current wages of labor for that time, and multiplying the remaining years by that sum, the amount was to be paid to the master for his redemption. But if no such friendly interposition was made for a Hebrew slave, he continued in servitude till the year of Jubilee, when, as a matter of course, he regained his liberty, as well as his inheritance. Viewed in the various aspects in which it is presented in this chapter, the Jubilee was an admirable institution, and subservient in an eminent degree to uphold the interests of religion, social order, and freedom among the Israelites.
