1Hospodin se zjevil Abrahámovi v Mamreově doubravě, když seděl za největšího denního parna u vchodu do stanu. 2Když totiž zdvihl své oči a podíval se, hle – stáli před ním tři muži. Sotva je spatřil, běžel jim vstříc od vchodu do stanu, poklonil se až k zemi 3a řekl: „Pane, jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka. 4Dám přinést trochu vody, abyste si umyli nohy, a odpočinete si pod stromem. 5Přinesu kousek chleba, posílíte se a pak můžete jít dál, neboť proč byste jinak šli kolem svého služebníka?“ Odpověděli: „Nuže, udělej, jak jsi řekl!“ 6Abrahám pospíšil do stanu k Sáře a pravil: „Honem vezmi tři měřice mouky, té nejjemnější, zadělej ji a upeč placky!“ 7Potom Abrahám běžel ke stádu, vzal mladé krmné tele a dal ho služebníkovi, aby ho rychle připravil. 8Pak vzal kyselé i sladké mléko, tele, které připravil, a předložil jim to. Stál u nich pod stromem, zatímco jedli. 9Zeptali se: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ 10Hospodin řekl: „Vrátím se k tobě určitě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna.“ Sára poslouchala u vchodu do stanu, který byl za ním. 11Abrahám a Sára byli už staří, pokročilého věku a Sáře už přestalo to, co mívají ženy. 12Sára se smála v srdci, řekla si: „Teď, když jsem uvadla, mám zakoušet rozkoš? I můj muž je už starý.“ 13Hospodin řekl Abrahámovi: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Copak ještě mohu rodit, když jsem stará?’ 14Copak je pro Hospodina něco nemožného? Napřesrok v tento čas se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ 15Sára zapírala: „Nesmála jsem se“ – poněvadž se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses!“ 16“Muži se odtamtud vydali na cestu a dívali se dolů směrem k Sodomě. Abrahám šel s nimi, aby je doprovodil. 17Hospodin řekl: „Mám skrýt před Abrahámem, co hodlám udělat? 18Z Abraháma povstane veliký a mocný národ, všechny národy země budou v něm požehnány. 19Vyvolil jsem si ho, aby přikázal svým synům a svému rodu po sobě zachovávat Hospodinovu cestu a konat spravedlnost a právo. Hospodin tak splní Abrahámovi, co mu slíbil.“ 20Hospodin tedy řekl: „Nářek na Sodomu a Gomoru je veliký, jejich hřích je velmi těžký. 21Chci sestoupit a podívat se, zda doopravdy dělají všechno, co odpovídá nářku, který ke mně přichází, nebo ne. Chci to vědět!“ 22Ti muži se vydali odtamtud na cestu a šli do Sodomy, zatímco Abrahám stále ještě stál před Hospodinem. 23Abrahám přistoupil a pravil: „Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? 24Snad je v městě padesát spravedlivých; chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? 25Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se spravedlivému vedlo stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?“ 26Hospodin řekl: „Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, odpustím kvůli nim celému tomu místu.“ 27Abrahám se ujal slova a řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu, já, který jsem prach a popel. 28Snad bude scházet pět z padesáti; zahubíš kvůli těm pěti celé město?“ Hospodin odpověděl: „Nezahubím, jestliže jich tam najdu čtyřicet pět.“ 29Abrahám pokračoval v rozmluvě s ním: „Snad jich tam najdeš jen čtyřicet.“ Odpověděl: „Neudělám to ani kvůli čtyřiceti.“ 30Abrahám řekl: „Nechť se můj Pán nezlobí a dovolí mně mluvit: Snad se jich tam najde jen třicet.“ Odpověděl: „Neudělám to, najdu-li jich třicet.“ 31Abrahám řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu. Snad se jich tam najde dvacet.“ Odpověděl: „Nezahubím kvůli dvaceti.“ 32Abrahám řekl: „Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mi mluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset.“ Pravil: „Nezahubím ani kvůli deseti.“ 33Hospodin odešel, když přestal mluvit s Abrahámem, a Abrahám se vrátil domů.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 ENTERTAINMENT OF ANGELS. (
Gen 18:1-
Gen 18:8)
the Lord appeared--another manifestation of the divine presence, more familiar than any yet narrated; and more like that in the fulness of time, when the Word was made flesh.
plains of Mamre--rather, terebinth or oak of Mamre; a tall-spreading tree or grove of trees.
sat in the tent door--The tent itself being too close and sultry at noon, the shaded open front is usually resorted to for the air that may be stirring.
2 lift up his eyes . . . and, lo, three men--Travellers in that quarter start at sunrise and continue till midday when they look out for some resting-place.
he ran to meet them--When the visitor is an ordinary person, the host merely rises; but if of superior rank, the custom is to advance a little towards the stranger, and after a very low bow, turn and lead him to the tent, putting an arm round his waist, or tapping him on the shoulder as they go, to assure him of welcome.
3 My Lord, if now I have found favor--The hospitalities offered are just of the kind that are necessary and most grateful, the refreshment of water, for feet exposed to dust and heat by the sandals, being still the first observed among the pastoral people of Hebron.
5 for therefore are ye come--No questions were asked. But Abraham knew their object by the course they took--approaching directly in front of the chief sheik's tent, which is always distinguishable from the rest and thus showing their wish to be his guests.
6 Abraham hastened . . . unto Sarah . . . make cakes upon the hearth--Bread is baked daily, no more than is required for family use, and always by the women, commonly the wife. It is a short process. Flour mixed with water is made into dough, and being rolled out into cakes, it is placed on the earthen floor, previously heated by a fire. The fire being removed, the cakes are laid on the ground, and being covered over with hot embers, are soon baked, and eaten the moment they are taken off.
7 Abraham ran unto the herd, and fetched a calf--Animal food is never provided, except for visitors of a superior rank when a kid or lamb is killed. A calf is still a higher stretch of hospitality, and it would probably be cooked as is usually done when haste is required--either by roasting it whole or by cutting it up into small pieces and broiling them on skewers over the fire. It is always eaten along with boiled corn swimming in butter or melted fat, into which every morsel of meat, laid upon a piece of bread, is dipped, before being conveyed by the fingers to the mouth.
8 milk--A bowl of camel's milk ends the repast.
he stood by them under the tree--The host himself, even though he has a number of servants, deems it a necessary act of politeness to stand while his guests are at their food, and Abraham evidently did this before he was aware of the real character of his visitors.
10 REPROOF OF SARAH. An inquiry about his wife, so surprising in strangers, the subject of conversation, and the fulfilment of the fondly cherished promise within a specified time, showed Abraham that he had been entertaining more than ordinary travellers (
Heb 13:2). (
Gen 18:9-
Gen 18:15)
Sarah heard it in the tent door, which was behind him--The women's apartment is in the back of the tent, divided by a thin partition from the men's.
12 Therefore Sarah laughed within herself--Long delay seems to have weakened faith. Sarah treated the announcement as incredible, and when taxed with the silent sneer, she added falsehood to distrust. It was an aggravated offense (
Acts 5:4), and nothing but grace saved her (
Rom 9:18).
16 DISCLOSURE OF SODOM'S DOOM. (
Gen 18:16-
Gen 18:22)
the men rose . . . Abraham went with them--It is customary for a host to escort his guests a little way.
17 the Lord said, Shall I hide--The chief stranger, no other than the Lord, disclosed to Abraham the awful doom about to be inflicted on Sodom and the cities of the plain for their enormous wickedness.
21 I will go down . . . and see--language used after the manner of men. These cities were to be made examples to all future ages of God's severity; and therefore ample proof given that the judgment was neither rash nor excessive (
Ezek 18:23;
Jer 18:7).
23 ABRAHAM'S INTERCESSION. (
Gen 18:23-
Gen 18:33)
Abraham drew near, and said, &c.--The scene described is full of interest and instruction--showing in an unmistakable manner the efficacy of prayer and intercession. (See also
Pro 15:8;
Jas 5:16). Abraham reasoned justly as to the rectitude of the divine procedure (
Rom 3:5-
Rom 3:6), and many guilty cities and nations have been spared on account of God's people (
Matt 5:13;
Matt 24:22).
33 the Lord . . . left communing . . . and Abraham returned unto his place--Why did Abraham cease to carry his intercessions farther? Either because he fondly thought that he was now sure of the cities being preserved (
Luke 13:9), or because the Lord restrained his mind from further intercession (
Jer 7:16;
Jer 11:14). But there were not ten "righteous persons." There was only one, and he might without injustice have perished in the general overthrow (
Eccl 9:2). But a difference is sometimes made, and on this occasion the grace of God was manifested in a signal manner for the sake of Abraham. What a blessing to be connected with a saint of God!
