1Král Nabuchodonosor dal zhotovit zlatou sochu, šedesát loket vysokou a šest loket širokou, a rozkázal ji postavit na planině Dura v babylónské provincii. 2Potom král Nabuchodonosor dal svolat satrapy, vladaře, místodržící, vojevůdce, správce pokladu, právníky, soudce a všechny hodnostáře provincií, aby přišli k zasvěcení sochy, kterou dal postavit král Nabuchodonosor. 3A tak se shromáždili satrapové, vladaří, místodržící, vojevůdci, správci pokladu, právníci, soudci a všichni hodnostáři provincií k zasvěcení sochy, kterou dal postavit král Nabuchodonosor; postavili se před sochou, kterou Nabuchodonosor dal postavit. 4Hlasatel pak mocně volal: „Nařizuje se vám, národové, kmenové a jazykové: 5Až uslyšíte zvuk rohu, flétny, citery, harfy, psalteria, dud a hudebníky všeho druhu, padnete a budete se klanět zlaté soše, kterou dal postavit král Nabuchodonosor. 6Kdo by však nepadl a neklaněl se, hned bude vhozen do rozpálené ohnivě pece.“ 7Proto hned, jak všichni lidé uslyšeli zvuk rohu, flétny, citery, harfy, psalteria, dud a hudebníky všeho druhu, všechny národy, kmeny a jazyky padly a klaněly se zlaté soše, kterou dal postavit král Nabuchodonosor. 8Hned však přistoupili někteří Chaldejci a udali Judovce. 9Ujali se slova a řekli králi Nabuchodonosorovi: „Králi, buď živ navěky! 10Ty, králi, jsi vydal rozkaz, aby každý, kdo uslyší zvuk mhu, flétny, citery, harfy, psalteria, dud a hudebníky všeho druhu, padl a klaněl se zlaté soše. 11Kdo by však nepadl a neklaněl se, bude vhozen do rozpálené ohnivé pece. 12Jsou tu však někteří muži Judovci, které jsi ustanovil nad správou babylónské provincie, Šadrach, Mešach a Abednego; tito muži na tebe nevzali ohled, králi, nectí tvé bohy a neklanějí se zlaté soše, kterou jsi dal postavit.“ 13Tu Nabuchodonosor, plný hněvu, poručil přivést Šadracha, Mešacha a Abednega; přivedli tedy tyto muže před krále. 14Nabuchodonosor se ujal slova a řekl jim: „Je to pravda, Šadrachu, Mešachu a Abednego, že nectíte mé bohy a neklaníte se zlaté soše, kterou jsem dal postavit? 15Nuže, jste připraveni hned, jak uslyšíte zvuk rohu, flétny, citery, harfy, psalteria, dud a hudebníky všeho druhu, padnout a klanět se soše, kterou jsem dal postavit? Jestliže se však klanět nebudete, hned budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece – a který bůh vás bude moci vysvobodit z mých rukou?“ 16Šadrach, Mešach a Abednego odpověděli králi Nabuchodonosorovi: „Není třeba, abychom kvůli tomu tobě odpovídali. 17Jestliže se to stane, náš Bůh, jehož ctíme, může nás vysvobodit; z rozpálené ohnivé pece i z tvé ruky, králi, nás vysvobodí; 18i kdyby ne, nechť je ti známo, králi, že ani pak tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme!“ 19Tu se Nabuchodonosor vůči Šadrachovi, Mešachovi a Abednegovi naplnil hněvem, který změnil jeho tvář. Poručil rozpálit pec sedmkrát víc, než obvykle se rozpalovala. 20Několika nejsilnějším mužům svého vojska rozkázal svázat Šadracha, Mešacha a Abednega, aby je vhodili do rozpálené ohnivé pece. 21A hned ti muži byli svázáni v úplném oblečení, ve svých pláštích, nohavicích i čepicích a vhozeni do rozpálené ohnivé pece. 22Právě proto, že králův rozkaz byl naléhavý a pec byla velmi rozpálená, plamen ohně sežehl ty muže, kteří svrhli dolů Šadracha, Mešacha a Abednega. 23Avšak tito tři muži, Šadrach, Mešach a Abednego padli svázaní do rozpálené ohnivé pece. 24Procházeli se uprostřed plamene, chválili Boha a velebili Pána. 25Azariáš povstal a takto se modlil. Otevřel svá ústa uprostřed ohně a řekl: 26“Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, a chvályhodné a velebené je tvé jméno navěky. 27Neboť jsi spravedlivý ve všem, co jsi nám učinil, pravdivé jsou všechny tvé skutky a přímé jsou tvé cesty, pravdivé jsou všechny tvé rozsudky. 28Spravedlivý je tvůj rozsudek ve všem, co jsi způsobil nám i svatému městu našich otců Jeruzalému; ano, v pravdě a spravedlnosti jsi toto všechno způsobil kvůli našim hříchům. 29Zhřešili jsme, špatně jsme jednali, když jsme od tebe odpadli, chybili jsme ve všem, neposlouchali jsme příkazy tvého zákona. 30Nezachovávali jsme je, nejednali jsme, jak jsi nám poručil, aby nám bylo dobře. 31Všechno, co jsi nám způsobil, a všechno, co jsi nám učinil, ve spravedlivém rozsudku jsi učinil. 32Vydal jsi nás napospas bezbožných nepřátel, nejhorších odpadlíků, nespravedlivému králi, nejzločinnějšímu na celé zemi. 33A nyní se ani neodvažujeme otevřít svá ústa, hanba a potupa přišla na tvé služebníky, na ty, kteří tě ctí. 34Nevzdávej se nás navždy pro své jméno! Neruš svoji smlouvu, 35nevzdaluj od nás své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, pro Izáka, svého služebníka, a Izraele, svého svatého, 36jímž jsi slíbil, že jejich potomstvo rozmnožíš jako hvězdy nebes, jako písek na mořském břehu. 37Ach, Pane, malými jsme se stali před všemi národy, pokořeni jsme dnes na celé zemi kvůli svým hříchům! 38Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celopal, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství. 39Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl, pokoru ducha! Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, 40tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí, že tě zcela následujeme, aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe. 41Celým srdcem tě nyní následujeme a bojíme se tě, hledáme tvou tvář, abys nás nezahanbil. 42Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství. 43Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane! 44Ať ustoupí s potupou všichni, kdo zlé přejí tvým služebníkům, ať jsou zahanbeni ztrátou své mocí, ať je zlomena jejích síla. 45Ať poznají, že ty jsi Pán, jediný a slavný Bůh po celé zemí.“ 46Královi služebníci, kteří je dovnitř hodili, nepřestávali rozpalovat pec naftou, smolou, koudelí a chrastím. 47Plamen vyšlehl z pece do výše čtyřiceti devíti loket 48a pohltil a sežehl ty z Chaldejců, které zasáhl u pece. 49Avšak anděl Páně sestoupil do pece s Azariášem a jeho druhy, vyhnal plamen ohně z pece 50a způsobil, že byl prostředek pece jakoby ovátý větrem z rosy. Oheň se jich vůbec nedotkl, nezpůsobil jim bolest a neobtěžoval je. 51Tu tito tři jakoby jedněmi ústy chválili, velebili a oslavovali v peci Boha: 52„Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců, chvályhodný a svrchovaně velebený navěky. A požehnané je tvé slavné svaté jméno a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky. 53Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky. 54Požehnaný jsi ty na svém královském trůně a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. 55Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech, a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. 56Požehnaný jsi ty na klenbě nebes a velebený a plný slávy navěky. 57Všechna díla Páně, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 58Andělé Páně, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 59Nebesa, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 60Všechny vody nad nebem, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 61Všechny mocnosti Páně, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 62Slunce a měsíci, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 63Nebeské hvězdy, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 64Všechny deště a roso, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 65Všechny větry, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 66Ohni a žáre, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 67Studeno a teplo, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 68Roso a jíní, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 69Zimo a chlade, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 70Ledy a sněhy, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 71Noci a dni, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 72Světlo a temno, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 73Blesky a mraky, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 74Země, veleb Pána, chval a oslavuj ho navěky. 75Hory a vrchy, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 76Vše, co na zemi noste, veleb Pána, chval a oslavuj ho navěky. 77Prameny, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 78Moře a řeky, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 79Velké a malé ryby, které plují ve vodě, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 80Všichni nebeští ptáci, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 81Všechna zvířata divoká i krotká, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 82Lidé, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 83Izraeli, veleb Pána, chval a oslavuj ho navěky. 84Kněží Páně, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 85Služebníci Páně, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 86Duchové a duše spravedlivých, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky. 87Svatí a pokorní srdcem, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky, 88Ananiáši, Azariáši, Misaeli, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho navěky, neboť nás vytrhl z podsvětí, zachránil nás z ruky smrti, vytrhl nás z prostředku pece planoucí ohněm a vytrhl nás ze středu ohně. 89Děkujte Pánu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. 90Všichni, kdo ctíte Pána, velebte Boha bohů, oslavujte ho a děkujte mu, jeho milosrdenství trvá navěky.“ 91Král Nabuchodonosor užasl, rychle vstal a řekl svým dvořanům: „Copak jsme nevhodili tři svázané muže doprostřed ohně?“ Odpověděli a řekli králi: „Ano, králi!“ 92Král pravil: „Hle, já vidím čtyři muže rozvázané, jak se procházej i uprostřed ohne, není na nich úhony a vzhled čtvrtého je podobný Božímu synu.“ 93Nabuchodonosor přistoupil k otvoru rozpálené ohnivé pece a zvolal; „Šadrachu, Mešachu a Abednego, služebníci Boha, Nejvyššího, vyjděte a pojďte sem!“ Šadrach, Mešach a Abednego vyšli ze středu ohně. 94Satrapové, vladaři, místodržící a královští dvořané se shromáždili a viděli, že oheň neměl žádnou moc nad těly těchto mužů, že ani vlasy na jejich hlavě nebyly spáleny, ani jejich pláště neutrpěly škodu, že ti muži ani nenačichli pachem ohně. 95Tu zvolal Nabuchodonosor: „Požehnaný Bůh Šadrachův, Mešachův a Ahednegův, jenž poslal svého anděla a vysvobodil své služebníky, kteří v něj důvěřovali! Přestoupili královský rozkaz a vydali svá těla, aby nemuseli uctívat a klanět se žádnému bohu, jedině Bohu svému. 96Vydávám rozkaz: Kdo by rouhavě mluvil proti Bohu Šadrachovu, Mešachovu a Abedinegovu, ať patří jakémukoli národu, kmeni nebo jazyku, nechť je na kusy rozsekán a jeho dům srovnán se zemí, neboť není jiný bůh, který by mohl tak vysvobodit.“ 97Potom král povýšil Šadracha, Mešacha a Abedenega v babylónské provincii. 98Král Nabuchodonosor všem národům, kmenům a jazykům, kteří přebývají po celé zemí: Ať se rozhojní váš pokoj! 99Rozhodl jsem se oznámit znamení a zázraky, které na mně udělal Bůh, Nejvyšší. 100Jak velká jsou jeho znamení, jak mocné jeho zázraky, jeho království je království věčné, jeho moc trvá po všechna pokolení!
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 NEBUCHADNEZZAR'S IDOLATROUS IMAGE; SHADRACH, MESHACH, AND ABED-NEGO ARE DELIVERED FROM THE FURNACE. (Dan. 3:1-30)
image--Nebuchadnezzar's confession of God did not prevent him being a worshipper of idols, besides. Ancient idolaters thought that each nation had its own gods, and that, in addition to these, foreign gods might be worshipped. The Jewish religion was the only exclusive one that claimed all homage for Jehovah as the only true God. Men will in times of trouble confess God, if they are allowed to retain their favorite heart-idols. The image was that of Bel, the Babylonian tutelary god; or rather, Nebuchadnezzar himself the personification and representative of the Babylonian empire, as suggested to him by the dream (
Dan 2:38), "Thou art this head of gold." The interval between the dream and the event here was about nineteen years. Nebuchadnezzar had just returned from finishing the Jewish and Syrian wars, the spoils of which would furnish the means of rearing such a colossal statue [PRIDEAUX]. The colossal size makes it likely that the frame was wood, overlaid with gold. The "height," sixty cubits, is so out of proportion with the "breadth," exceeding it ten times, that it seems best to suppose the thickness from breast to back to be intended, which is exactly the right proportion of a well-formed man [AUGUSTINE, The City of God, 15.20]. PRIDEAUX thinks the sixty cubits refer to the image and pedestal together, the image being twenty-seven cubits high, or forty feet, the pedestal thirty-three cubits, or fifty feet. HERODOTUS [1.183] confirms this by mentioning a similar image, forty feet high, in the temple of Belus at Babylon. It was not the same image, for the one here was on the plain of Dura, not in the city.
2 princes--"satraps" of provinces [GESENIUS].
captains--rulers, not exclusively military.
sheriffs--men learned in the law, like the Arab mufti [GESENIUS].
3 stood before the image--in an attitude of devotion. Whatever the king approved of, they all approve of. There is no stability of principle in the ungodly.
4 The arguments of the persecutor are in brief, Turn or burn.
5 cornet--A wind instrument, like the French horn, is meant.
flute--a pipe or pipes, not blown transversely as our "flute," but by mouthpieces at the end.
sackbut--a triangular stringed instrument, having short strings, the sound being on a high sharp key.
psaltery--a kind of harp.
dulcimer--a bagpipe consisting of two pipes, thrust through a leathern bag, emitting a sweet plaintive sound. Chaldee sumponya, the modern Italian zampogna, Asiatic zambonja.
fall down--that the recusants might be the more readily detected.
6 No other nation but the Jews would feel this edict oppressive; for it did not prevent them worshipping their own gods besides. It was evidently aimed at the Jews by those jealous of their high position in the king's court, who therefore induced the king to pass an edict as to all recusants, representing such refusal of homage as an act of treason to Nebuchadnezzar as civil and religious "head" of the empire. So the edict under Darius (
Dan 6:7-
Dan 6:9) was aimed against the Jews by those jealous of Daniel's influence. The literal image of Nebuchadnezzar is a typical prophecy of "the image of the beast," connected with mystical Babylon, in
Rev 13:14. The second mystical beast there causeth the earth, and them that dwell therein, to worship the first beast, and that as many as would not, should be killed (
Rev 13:12,
Rev 13:15).
furnace--a common mode of punishment in Babylon (
Jer 29:22). It is not necessary to suppose that the furnace was made for the occasion. Compare "brick-kiln,"
2Sam 12:31. Any furnace for common purposes in the vicinity of Dura would serve. CHARDIN, in his travels (A.D. 1671-1677), mentions that in Persia, to terrify those who took advantage of scarcity to sell provisions at exorbitant prices, the cooks were roasted over a slow fire, and the bakers cast into a burning oven.
7 None of the Jews seem to have been present, except the officers, summoned specially.
8 accused the Jews--literally, "ate the rent limbs," or flesh of the Jews (compare
Job 31:31;
Ps 14:4;
Ps 27:2;
Jer 10:25). Not probably in general, but as
Dan 3:12 states, Shadrach, Meshach, and Abed-nego. Why Daniel was not summoned does not appear. Probably he was in some distant part of the empire on state business, and the general summons (
Dan 3:2) had not time to reach him before the dedication. Also, the Jews enemies found it more politic to begin by attacking Shadrach, Meshach, and Abed-nego, who were nearer at hand, and had less influence, before they proceeded to attack Daniel.
9 live for ever--A preface of flattery is closely akin to the cruelty that follows. So
Acts 24:2-
Acts 24:3, &c., Tertullus in accusing Paul before Felix.
12 serve not thy gods--not only not the golden image, but also not any of Nebuchadnezzar's gods.
13 bring--Instead of commanding their immediate execution, as in the case of the Magi (
Dan 2:12), Providence inclined him to command the recusants to be brought before him, so that their noble "testimony" for God might be given before the world powers "against them" (
Matt 10:18), to the edification of the Church in all ages.
14 Is it true--rather, as the Margin [THEODOTION], "Is it purposely that?" &c. Compare the Hebrew,
Num 35:20,
Num 35:22. Notwithstanding his "fury," his past favor for them disposes him to give them the opportunity of excusing themselves on the ground that their disobedience had not been intentional; so he gives them another trial to see whether they would still worship the image.
15 who is that God--so Sennacherib's taunt (
2Kgs 18:35), and Pharaoh's (
Exod 5:2).
16 not careful to answer thee--rather, "We have no need to answer thee"; thou art determined on thy side, and our mind is made up not to worship the image: there is therefore no use in our arguing as if we could be shaken from our principles. Hesitation, or parleying with sin, is fatal; unhesitating decision is the only safety, where the path of duty is clear (
Matt 10:19,
Matt 10:28).
17 If it be so--VATABLUS translates, "Assuredly." English Version agrees better with the original. The sense is, If it be our lot to be cast into the furnace, our God (quoted from
Deut 6:4) is able to deliver us (a reply to Nebuchadnezzar's challenge, "Who is that God that shall deliver you?"); and He will deliver us (either from death, or in death,
2Tim 4:17-18). He will, we trust, literally deliver us, but certainly He will do so spiritually.
18 But if not, &c.--connected with
Dan 3:18. "Whether our God deliver us, as He is able, or do not, we will not serve thy gods." Their service of God is not mercenary in its motive. Though He slay them, they will still trust in Him (
Job 13:15). Their deliverance from sinful compliance was as great a miracle in the kingdom of grace, as that from the furnace was in the kingdom of nature. Their youth, and position as captives and friendless exiles, before the absolute world potentate and the horrid death awaiting them if they should persevere in their faith, all enhance the grace of God, which carried them through such an ordeal.
19 visage . . . changed--He had shown forbearance (
Dan 3:14-
Dan 3:15) as a favor to them, but now that they despise even his forbearance, anger "fills" him, and is betrayed in his whole countenance.
seven times more than it was wont--literally, "than it was (ever) seen to be heated." Seven is the perfect number; that is, it was made as hot as possible. Passion overdoes and defeats its own end, for the hotter the fire, the sooner were they likely to be put out of pain.
21 coats . . . hosen . . . hats--HERODOTUS [1.195] says that the Babylonian costume consisted of three parts: (1) wide, long pantaloons; (2) a woollen shirt; (3) an outer mantle with a girdle round it. So these are specified [GESENIUS], "their pantaloons, inner tunics (hosen, or stockings, are not commonly worn in the East), and outer mantles." Their being cast in so hurriedly, with all their garments on, enhanced the miracle in that not even the smell of fire passed on their clothes, though of delicate, inflammable material.
22 flame . . . slew those men-- (
Dan 6:24;
Ps 7:16).
23 fell down--not cast down; for those who brought the three youths to the furnace, perished by the flames themselves, and so could not cast them in. Here follows an addition in the Septuagint, Syrian, Arabic, and Vulgate versions. "The Prayer of Azarias," and "The Song of the Three Holy Children." It is not in the Chaldee. The hymn was sung throughout the whole Church in their liturgies, from the earliest times [RUFINUS in Commentary on the Apostles Creed, and ATHANASIUS]. The "astonishment" of Nebuchadnezzar in
Dan 3:24 is made an argument for its genuineness, as if it explained the cause of his astonishment, namely, "they walked in the midst of the fire praising God, but the angel of the Lord came down into the oven" (vs. 1 and vs. 27 of the Apocryphal addition). But
Dan 3:25 of English Version explains his astonishment, without need of any addition.
24 True, O king--God extorted this confession from His enemies' own mouths.
25 four--whereas but three had been cast in.
loose--whereas they had been cast in "bound." Nebuchadnezzar's question, in
Dan 3:24, is as if he can scarcely trust his own memory as to a fact so recent, now that he sees through an aperture in the furnace what seems to contradict it.
walking in . . . midst of . . . fire--image of the godly unhurt, and at large (
John 8:36), "in the midst of trouble" (
Ps 138:7; compare
Ps 23:3-
Ps 23:4). They walked up and down in the fire, not leaving it, but waiting for God's time to bring them out, just as Jesus waited in the tomb as God's prisoner, till God should let Him out (
Acts 2:26-
Acts 2:27). So Paul (
2Cor 12:8-9). So Noah waited in the ark, after the flood, till God brought him forth (
Gen 8:12-
Gen 8:18).
like the Son of God--Unconsciously, like Saul, Caiaphas (
John 11:49-
John 11:52), and Pilate, he is made to utter divine truths. "Son of God" in his mouth means only an "angel" from heaven, as
Dan 3:28 proves. Compare
Job 1:6;
Job 38:7;
Ps 34:7-
Ps 34:8; and the probably heathen centurion's exclamation (
Matt 27:54). The Chaldeans believed in families of gods: Bel, the supreme god, accompanied by the goddess Mylitta, being the father of the gods; thus the expression he meant: one sprung from and sent by the gods. Really it was the "messenger of the covenant," who herein gave a prelude to His incarnation.
26 the most high God--He acknowledges Jehovah to be supreme above other gods (not that he ceased to believe in these); so he returns to his original confession, "your God is a God of gods" (
Dan 2:47), from which he had swerved in the interim, perhaps intoxicated by his success in taking Jerusalem, whose God he therefore thought unable to defend it.
27 nor . . . an hair-- (
Luke 12:7;
Luke 21:18).
fire had no power--fulfilling
Isa 43:2; compare
Heb 11:34. God alone is a "consuming fire" (
Heb 12:29).
nor . . . smell of fire--compare spiritually,
1Thess 5:22.
28 In giving some better traits in Nebuchadnezzar's character, Daniel agrees with
Jer 39:11;
Jer 42:12.
changed the king's word--have made the king's attempt to coerce into obedience vain. Have set aside his word (so "alter . . . word,"
Ezra 6:11) from regard to God. Nebuchadnezzar now admits that God's law should be obeyed, rather than his (
Acts 5:29).
yielded . . . bodies--namely, to the fire.
not serve--by sacrificing.
nor worship--by prostration of the body. Decision for God at last gains the respect even of the worldly (
Pro 16:7).
29 This decree promulgated throughout the vast empire of Nebuchadnezzar must have tended much to keep the Jews from idolatry in the captivity and thenceforth (
Ps 76:10).
Punished with insanity for his haughtiness, he sinks to the level of the beasts (illustrating
Ps 49:6,
Ps 49:12). The opposition between bestial and human life, set forth here, is a key to interpret the symbolism in the seventh chapter concerning the beasts and the Son of man. After his conquests, and his building in fifteen days a new palace, according to the heathen historian, ABYDENUS (268 B.C.), whose account confirms Daniel, he ascended upon his palace roof (
Dan 4:29, Margin), whence he could see the surrounding city which he had built, and seized by some deity, he predicted the Persian conquest of Babylon, adding a prayer that the Persian leader might on his return be borne where there is no path of men, and where the wild beasts graze (language evidently derived by tradition from
Dan 4:32-
Dan 4:33, though the application is different). In his insanity, his excited mind would naturally think of the coming conquest of Babylon by the Medo-Persians, already foretold to him in the second chapter.
