1Potom svolal Šalomoun izraelské starší, všechny vůdce pokolení a předáky rodů synů Izraele ke králi Šalomounovi do Jeruzaléma, aby přenesli truhlu יהוה smlouvy z Města Davidova, to je ze Sijónu. 2Shromáždili se tedy ke králi Šalomounovi všichni izraelští muži ve svátek v měsíci etanímu, to je v měsíci sedmém. 3Když přišli všichni izraelští starší, kněží vzali truhlu 4a přenesli יהוה truhlu. Stan setkávání a všechny svaté předměty, které byly ve stanu, přenesli kněží a lévité. 5Král Šalomoun a celá pospolitost Izraele, která se k němu sešla, byli s ním před truhlou a obětovali brav a skot, který nemohl být pro množství spočítán ani sečten. 6Kněží přinesli truhlu יהוה smlouvy na její místo do svatyně domu, na nejsvětější místo, pod křídla cherubů. 7Protože cherubové měli křídla roztažená nad místem truhly, zahalovali cherubové odshora truhlu i její tyče. 8Tyče byly dlouhé, takže konce tyčí byly vidět ze svatého místa před svatyní, ale nebyly vidět ven. Jsou tam až dodnes. 9V truhle byly pouze dvě kamenné desky, které tam uložil Mojžíš na Chorébu, když יהוה uzavřel smlouvu se syny Izraele potom, co vyšli z egyptské země. 10I stalo se, že když kněží vyšli ze svatého místa, naplnil יהוה dům oblak, 11takže kněží nemohli stát a sloužit kvůli oblaku, protože יהוה sláva naplnila יהוה dům. 12Tehdy Šalomoun řekl: יהוה pravil, že bude přebývat v husté temnotě. 13Postavil jsem ti dům k přebývání, sídlo, kde bys pobýval navěky. 14Pak se král obrátil a požehnal celému shromáždění Izraele; celé shromáždění Izraele stálo. 15Řekl: Požehnán buď יהוה, Bůh Izraele, který svými ústy promluvil k mému otci Davidovi a svou rukou to naplnil. Řekl: 16Ode dne, kdy jsem vyvedl svůj lid Izrael z Egypta, jsem nevyvolil žádné město ze všech izraelských kmenů pro stavbu domu, aby tam přebývalo mé jméno, ale vyvolil jsem Davida, aby byl nad mým lidem Izraelem. 17Můj otec David měl na srdci postavit dům pro jméno יהוה, Boha Izraele. 18יהוה však mému otci Davidovi řekl: Když jsi měl na srdci postavit dům pro mé jméno, udělal jsi dobře, že jsi to měl na srdci. 19Ty ovšem nepostavíš ten dům, nýbrž tvůj syn, který vzejde z tvých beder, ten postaví dům pro mé jméno. 20יהוה naplnil své slovo, které promluvil. Povstal jsem po svém otci Davidovi a usedl jsem na izraelský trůn, jak יהוה promluvil, a postavil jsem dům pro jméno יהוה, Boha Izraele. 21A nachystal jsem tam místo pro truhlu, v níž je יהוה smlouva, kterou uzavřel s našimi otci, když je vyvedl z egyptské země. 22Nato se Šalomoun před celým shromážděním Izraele postavil před יהוה oltář, vztáhl své dlaně k nebesům 23a řekl: יהוה, Bože Izraele, není Bůh jako ty nahoře na nebesích ani dole na zemi, který zachovává smlouvu a milosrdenství svým otrokům, kteří chodí před tebou celým svým srdcem. 24Ty jsi zachoval svému otroku, mému otci Davidovi, to, cos mu řekl; promluvil jsi svými ústy a svou rukou jsi to naplnil, jak je tomu dnes. 25Nyní, יהוה, Bože Izraele, zachovej svému otroku, mému otci Davidovi, to, cos mu řekl: Nebude ti vyhlazen přede mnou ten, kdo by seděl na izraelském trůnu, pokud ovšem budou tvoji synové dbát na svou cestu a chodit přede mnou tak, jak jsi chodil přede mnou ty. 26Nyní, Bože Izraele, kéž se ukáže jako spolehlivé tvé slovo, které jsi promluvil ke svému otroku, mému otci Davidovi. 27Což opravdu bude Bůh sídlit na zemi? Vždyť nebesa ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, tím méně tento dům, který jsem postavil. 28A přece pohleď, יהוה, můj Bože, na modlitbu svého otroka a na jeho úpěnlivou prosbu a vyslyš volání a modlitbu, kterou se dnes tvůj otrok před tebou modlí. 29Kéž jsou tvé oči otevřené k tomuto domu nocí i dnem, k místu, o kterém jsi řekl: Tam bude přebývat mé jméno. Vyslyš modlitbu, kterou se tvůj otrok bude modlit na tomto místě. 30Vyslyš úpěnlivou prosbu svého otroka a svého lidu Izraele, když se bude modlit na tomto místě, vyslyš na místě, kde sídlíš, na nebesích, vyslyš a odpusť. 31Jestliže někdo zhřeší proti svému bližnímu a ten na něm vymůže přísahu, aby přísahal, on přijde a vysloví přísahu před tvým oltářem v tomto domě, 32uslyš v nebesích, konej a zjednej právo svým otrokům: Ničemu prohlaš vinným a uval jeho cestu na jeho hlavu a spravedlivého prohlaš za spravedlivého a dej mu podle jeho spravedlnosti. 33Jestliže bude tvůj lid Izrael poražen od nepřítele, protože proti tobě zhřeší, ale pak se k tobě navrátí, vzdají chválu tvému jménu, budou se modlit a prosit tě v tomto domě o smilování, 34uslyš v nebesích, odpusť hřích svého lidu Izraele a přiveď je zpět do země, kterou jsi dal jejich otcům. 35Jestliže budou uzavřena nebesa a nebude déšť, protože proti tobě zhřeší, ale pak se budou na tomto místě modlit, vzdají chválu tvému jménu a odvrátí se od svého hříchu, protože je pokoříš, 36uslyš v nebesích, odpusť hřích svých otroků a svého lidu Izraele, až je vyučíš dobré cestě, po níž by měli jít, a dej déšť na svou zemi, kterou jsi dal svému lidu do dědictví. 37Jestliže bude v zemi hlad, jestliže bude mor, obilná rez, sněť, jestliže budou kobylky arbe či kobylky chasíl, jestliže mu v zemi, v některém z jeho měst, jeho nepřítel způsobí soužení, ať je to jakákoliv rána, jakákoliv nemoc, 38každou modlitbu a každou úpěnlivou prosbu, která vzejde od kteréhokoliv člověka z celého tvého lidu Izraele — znají přece každý ránu svého srdce — když vztáhnou své dlaně k tomuto domu, 39vyslyš v nebesích, v sídle, kde pobýváš, odpusť, jednej a dej každému podle všech jeho cest, jak znáš jeho srdce — vždyť ty jediný znáš srdce všech lidských synů — 40aby se tě báli po všechny dny, co budou naživu na povrchu země, kterou jsi dal našim otcům. 41Také když cizinec, který není ze tvého lidu Izraele, přijde z daleké země kvůli tvému jménu 42— neboť uslyší o tvém velkém jménu a tvé mocné ruce a vztažené paži — přijde-li a bude se modlit v tomto domě, 43vyslyš v nebesích, v sídle, kde pobýváš, a učiň všechno, za co bude k tobě tento cizinec volat, aby všechny národy země poznaly tvé jméno, bály se tě jako tvůj lid Izrael a poznaly, že tento dům, který jsem postavil, se nazývá tvým jménem. 44Když tvůj lid vytáhne do boje proti svému nepříteli, cestou, kterou je pošleš, a budou se modlit k יהוה směrem k městu, které sis vyvolil, a domu, který jsem postavil pro tvé jméno, 45vyslyš v nebesích jejich modlitbu a jejich úpěnlivou prosbu a zjednej jim právo. 46Když proti tobě zhřeší — neboť není člověk, který by nezhřešil — budeš se na ně hněvat, vydáš je nepříteli a jejich věznitelé je odvedou do nepřátelské země vzdálené či blízké, 47ale pak změní své smýšlení v zemi, kam byli odvedeni, obrátí se, budou tě v zemi svých věznitelů prosit o smilování slovy: Zhřešili jsme, spáchali jsme zlo a jednali ničemně, 48a jestliže se k tobě obrátí celým svým srdcem a celou svou duší v zemi svých nepřátel, kteří je zajali, budou se k tobě modlit směrem ke své zemi, kterou jsi dal jejich otcům, k městu, které sis vyvolil, a k domu, který jsem postavil pro tvé jméno, 49vyslyš v nebesích, sídle, kde pobýváš, jejich modlitbu a jejich úpěnlivou prosbu, zjednej jim právo, 50odpusť svému lidu, který proti tobě zhřešil, všechna jejich přestoupení, kterými se proti tobě bouřili, a dej jim dojít slitování před jejich vězniteli, aby s nimi měli slitování. 51Vždyť jsou tvým lidem a tvým dědictvím, které jsi vyvedl z Egypta, z pece na tavení železa. 52Nechť jsou tvé oči otevřené k úpěnlivé prosbě tvého otroka a k úpěnlivé prosbě tvého lidu Izraele a vyslyšíš je, kdykoliv budou k tobě volat. 53Vždyť jsi je oddělil pro sebe za dědictví ze všech národů země, jak jsi řekl prostřednictvím svého otroka Mojžíše, když jsi vyvedl naše otce z Egypta, Panovníku יהוה. 54I stalo se, když se Šalomoun domodlil k יהוה celou tuto modlitbu a úpěnlivou prosbu, že vstal od יהוה oltáře, kde klečel na kolenou a své dlaně rozprostíral k nebesům, 55postavil se a hlasitě požehnal celému shromáždění Izraele: 56Požehnán buď יהוה, který dal odpočinutí svému lidu Izraeli, tak jak řekl. Nezapadlo jediné slovo ze všech jeho dobrých slov, která mluvil prostřednictvím svého otroka Mojžíše. 57Ať je יהוה, náš Bůh, s námi, jako byl s našimi otci, nechť nás neopustí ani nezanechá. 58Nechť nakloní naše srdce k sobě, abychom chodili po všech jeho cestách a zachovávali jeho příkazy, ustanovení a nařízení, která přikázal našim otcům. 59Nechť jsou tato má slova, kterými jsem prosil před יהוה o smilování, dnem i nocí blízko יהוה, našemu Bohu, aby zjednal právo svému otroku a právo svému lidu Izraeli podle každodenní potřeby, 60aby všechny národy země poznaly, že יהוה je Bůh a žádný jiný není. 61Nechť je vaše srdce cele s יהוה, naším Bohem, abyste žili podle jeho ustanovení a zachovávali jeho příkazy, jak je tomu dnes. 62Nato král a celý Izrael s ním obětovali před יהוה oběti. 63Šalomoun obětoval jako pokojné oběti, které obětoval יהוה, dvacet dva tisíc býků a sto dvacet tisíc ovcí. Tak král a všichni synové Izraele zasvětili יהוה dům. 64V onen den král posvětil střed nádvoří, které je před יהוה domem, neboť tam připravil oběti zápalné a přídavné i tučné části pokojných obětí, protože bronzový oltář, který je před יהוה, byl příliš malý, než aby pojal zápalné a přídavné oběti i tučné části pokojných obětí. 65Šalomoun a s ním celý Izrael, velké shromáždění lidí, kteří přišli od Lebo-Chamátu až po egyptský potok, slavil v ten čas před יהוה, naším Bohem, svátek po sedm dní a dalších sedm dní, celkem čtrnáct dní. 66Osmého dne propustil lid. Dobrořečili králi a šli ke svým stanům radostně a s veselou myslí nad vším dobrem, které יהוה učinil svému otroku Davidovi a svému lidu Izraeli.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 2 THE DEDICATION OF THE TEMPLE. (
1Kgs 8:1-12)
at the feast in the month Ethanim--The public and formal inauguration of this national place of worship did not take place till eleven months after the completion of the edifice. The delay, most probably, originated in Solomon's wish to choose the most fitting opportunity when there should be a general rendezvous of the people in Jerusalem (
1Kgs 8:2); and that was not till the next year. That was a jubilee year, and he resolved on commencing the solemn ceremonial a few days before the feast of tabernacles, which was the most appropriate of all seasons. That annual festival had been instituted in commemoration of the Israelites dwelling in booths during their stay in the wilderness, as well as of the tabernacle, which was then erected, in which God promised to meet and dwell with His people, sanctifying it with His glory. As the tabernacle was to be superseded by the temple, there was admirable propriety in choosing the feast of tabernacles as the period for dedicating the new place of worship, and praying that the same distinguished privileges might be continued to it in the manifestation of the divine presence and glory. At the time appointed for the inauguration, the king issued orders for all the heads and representatives of the nation to repair to Jerusalem and take part in the august procession [
1Kgs 8:1]. The lead was taken by the king and elders of the people, whose march must have been slow, as priests were stationed to offer an immense number of sacrifices at various points in the line of road through which the procession was to go. Then came the priests bearing the ark and the tabernacle--the old Mosaic tabernacle which was brought from Gibeon. Lastly, the Levites followed, carrying the vessels and ornaments belonging to the old, for lodgment in the new, house of the Lord. There was a slight deviation in this procedure from the order of march established in the wilderness (
Num 3:31;
Num 4:15); but the spirit of the arrangement was duly observed. The ark was deposited in the oracle; that is, the most holy place, under the wings of the cherubim--not the Mosaic cherubim, which were firmly attached to the ark (
Exod 37:7-
Exod 37:8), but those made by Solomon, which were far larger and more expanded.
8 they drew out the staves--a little way, so as to project (see on
Exod 25:15;
Num 4:6); and they were left in that position. The object was, that these projecting staves might serve as a guide to the high priest, in conducting him to that place where, once a year, he went to officiate before the ark; otherwise he might miss his way in the dark, the ark being wholly overshadowed by the wings of the cherubim.
9 There was nothing in the ark save the two tables of stone--Nothing else was ever in the ark, the articles mentioned (
Heb 9:4) being not in, but by it, being laid in the most holy place before the testimony (
Exod 16:33;
Num 17:10).
10 the cloud filled the house of the Lord--The cloud was the visible symbol of the divine presence, and its occupation of the sanctuary was a testimony of God's gracious acceptance of the temple as of the tabernacle (
Exod 40:34). The dazzling brightness, or rather, perhaps, the dense portentous darkness of the cloud, struck the minds of the priests, as it formerly had done Moses, which such astonishment and terror (
Lev 16:2-
Lev 16:13;
Deut 4:24;
Exod 40:35) that they could not remain. Thus the temple became the place where the divine glory was revealed, and the king of Israel established his royal residence.
12 SOLOMON'S BLESSING. (
1Kgs 8:12-21)
Then spake Solomon--For the reassurance of the priests and people, the king reminded them that the cloud, instead of being a sign ominous of evil, was a token of approval.
The Lord said--not in express terms, but by a continuous course of action (
Exod 13:21;
Exod 24:16;
Num 9:15).
13 I have surely built thee an house--This is an apostrophe to God, as perceiving His approach by the cloud, and welcoming Him to enter as guest or inhabitant of the fixed and permanent dwelling-place, which, at His command, had been prepared for His reception.
14 the king turned his face about--From the temple, where he had been watching the movement of the mystic cloud, and while the people were standing, partly as the attitude of devotion, partly out of respect to royalty, the king gave a fervent expression of praise to God for the fulfilment of His promise (
2Sam 7:6-16).
22 HIS PRAYER. (1Ki. 8:22-61)
Solomon stood before the altar--This position was in the court of the people, on a brazen scaffold erected for the occasion (
2Chr 6:13), fronting the altar of burnt offering, and surrounded by a mighty concourse of people. Assuming the attitude of a suppliant, kneeling (
1Kgs 8:54; compare
2Chr 6:24) and with uplifted hands, he performed the solemn act of consecration--an act remarkable, among other circumstances, for this, that it was done, not by the high priest or any member of the Aaronic family, but by the king in person, who might minister about, though not in, holy things. This sublime prayer [1Ki. 8:22-35], which breathes sentiments of the loftiest piety blended with the deepest humility, naturally bore a reference to the national blessing and curse contained in the law--and the burden of it--after an ascription of praise to the Lord for the bestowment of the former, was an earnest supplication for deliverance from the latter. He specifies seven cases in which the merciful interposition of God would be required; and he earnestly bespeaks it on the condition of people praying towards that holy place. The blessing addressed to the people at the close is substantially a brief recapitulation of the preceding prayer [
1Kgs 8:56-61].
62 HIS SACRIFICE OF PEACE OFFERING. (
1Kgs 8:62-64)
the king, and all Israel . . . offered sacrifice before the Lord--This was a burnt offering with its accompaniments, and being the first laid on the altar of the temple, was, as in the analogous case of the tabernacle, consumed by miraculous fire from heaven (see
2Chr 7:1). On remarkable occasions, the heathens sacrificed hecatombs (a hundred animals), and even chiliombs (a thousand animals), but the public sacrifices offered by Solomon on this occasion surpassed all the other oblations on record, without taking into account those presented by private individuals, which, doubtless, amounted to a large additional number. The large proportion of the sacrifices were peace offerings, which afforded the people an opportunity of festive enjoyment.
63 So the king and all the children of Israel dedicated the house of the Lord--The dedication was not a ceremony ordained by the law, but it was done in accordance with the sentiments of reverence naturally associated with edifices appropriated to divine worship. [See on
2Chr 7:5.]
64 The same day did the king hallow the middle of the court--that is, the whole extent of the priests' court--the altar of burnt offerings, though large (
2Chr 4:1), being totally inadequate for the vast number of sacrifices that distinguished this occasion. It was only a temporary erection to meet the demands of an extraordinary season, in aid of the established altar, and removed at the conclusion of the sacred festival. [See on
2Chr 7:7.]
65 THE PEOPLE JOYFUL. (
1Kgs 8:65)
from the entering in of Hamath unto the river of Egypt--that is, from one extremity of the kingdom to the other. The people flocked from all quarters.
seven days and seven days, even fourteen days--The first seven were occupied with the dedication, and the other seven devoted to the feast of tabernacles (
2Chr 7:9). The particular form of expression indicates that the fourteen days were not continuous. Some interval occurred in consequence of the great day of atonement falling on the tenth of the seventh month (
1Kgs 8:2), and the last day of the feast of tabernacles was on the twenty-third (
2Chr 7:10), when the people returned to their homes with feelings of the greatest joy and gratitude "for all the goodness that the Lord had done for David his servant, and for Israel his people."