1Toto jsou nařízení a zákony, které budete hledět vykonávat po všechny dny, kdy žijete na té půdě v zemi, již ti Hospodin, Bůh tvých otců, dal dobýt. 2Dejte zaniknout všem místům, kde pohané, které máte vydědit, sloužili na vysokých horách i na návrších pod kdejakým zeleným stromem svým bohům. 3Zbořivše jejich oltáře, rozbivše jejich pomníky, spálivše jejich ašery a rozsekavše jejich sochy, dejte zaniknout jejich jménům z každého onoho místa. 4A Hospodinu, svému Bohu, nečiňte, jak oni činili. 5Jeho vyhledávejte pouze na místě, které Hospodin, váš Bůh, vyvolil ze všech vašich kmenů, a tam přicházejte do jeho sídla, kde usídlil své jméno. 6Tam přinášejte své celooběti a dobrovolné oběti, své desátky a příspěvky z výnosu svých rukou, sliby a slíbené dary a prvorozené svého skotu a svého bravu. 7Tam, před tváří Hospodina, svého Boha, jezte a radujte se vy a vaše rodiny ze všeho, čeho ses dopracoval a čím ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal. 8Nedělejte, co dnes děláme zde, každý podle svého názoru. 9Dosud jste nedospěli k tomu pokoji a k tomu dědictví, které ti Hospodin, tvůj Bůh, dává. 10Ale až přejdete Jarden a usadíte se v zemi, již vám Hospodin, váš Bůh, přiděluje dědictvím, dá vám pokoj ode všech vašich nepřátel kolem a můžete bydlit v bezpečí. 11(Druhý volaný) Bude to místo, které Hospodin, váš Bůh, zvolil, aby tam usídlil své jméno, tam budete přinášet vše, co vám přikazuji, své celooběti a dobrovolné oběti, své desátky a příspěvky z výnosu svých rukou a všechny své vybrané dary, které Hospodinu slíbíte. 12Tam se budete radovat před tváří Hospodina, svého Boha, vy, vaši synové a vaše dcery, vaši otroci a vaše služky a Levi ve vašich branách, protože nemá s vámi podíl a dědictví. 13Střež se obětovat své celooběti na libovolném místě, které vidíš! 14Dělej, jak ti dnes přikazuji, a obětuj své celooběti pouze na místě, jež zvolil Hospodin v jednom z tvých kmenů! 15Pro uspokojení své duše můžeš však díky požehnání, které ti Hospodin, tvůj Bůh, ve všech tvých branách poskytne, ve svých branách zařezávat a jíst maso, čistý spolu s nečistým je mohou jíst jako gazelu a jelena. 16Tu krev však nepožívejte, vylijte ji na zem jako vodu! 17Desátek ze svého obilí, ze svého moštu a ze svého oleje, prvorozené svého skotu a bravu a všechno slíbené, co slíbíš, a své dary a příspěvky z výnosu svých rukou ve svých branách ale nesmíš jíst! 18To jezte, ty, tvůj syn, tvá dcera, tvůj otrok, tvá služka a Levi, který je v tvých branách, pouze před tváří Hospodina, tvého Boha, na místě, které Hospodin, tvůj Bůh, zvolil, a raduj se před Hospodinem, svým Bohem, ze všeho, čeho ses dopracoval! 19Leviho se střež opustit po všechny dny na své půdě! 20Řekneš-li tedy, až Hospodin, tvůj Bůh, rozšíří tvé hranice, jak ti řekl, chci jíst maso, můžeš pro uspokojení své duše toužící po mase jíst maso. 21A když ti to místo, které Hospodin, tvůj Bůh, zvolil za příbytek svého jména, bude vzdáleno, zařezávej ve svých branách ze svého skotu a ze svého bravu, který ti dal Hospodin, jak jsem ti přikázal, a jez pro uspokojení své duše. 22Jezte je, tak jako je jídána gazela nebo jelen, můžete je jíst společně čistý s nečistým. 23Ale buď pevný, co se týče zákazu krve, protože krev, to je duše, a ty maso s duší nejez! 24Nejezte ji, vylijte ji na zem jako vodu! 25Nejezte ji pro dobro své a svých synů po tobě, činíce dobro v Hospodinových očích! 26Své svátosti, které budeš mít a co tebou slíbeno, však přines a přiveď na místo, které zvolil Hospodin. 27Konej své celooběti, maso i krev, na oltáři Hospodina, svého Boha, a když bude krev tvých dobrovolných obětí vylita u oltáře Hospodina, tvého Boha, jez tam [jejich] maso. 28Zachovávej a buď poslušen všech těch slov, která ti přikazuji, a budeš-li dělat to, co je správné v očích Hospodina, tvého Boha, bude tobě a tvým synům po tobě navěky dobře. 29(Třetí volaný) Až Hospodin, tvůj Bůh, vymýtí národy, které přicházíš vydědit, a vydědíš je a usadíš se v jejich zemi, 30střež se jim poté, cos je před sebou vyhladil, padnout do pasti, vyhledávaje jejich božstva a říkaje, jak asi ty národy sloužily svým bohům? 31Tak Hospodinu, svému Bohu, nečiň, protože to, co oni dělali pro své bohy, je pro Hospodina, tvého Boha, odpornost, již nenávidí, vždyť svým božstvům spalovaly v ohni i své syny a dcery!
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 MONUMENTS OF IDOLATRY TO BE DESTROYED. (
Deut 12:1-
Deut 12:15)
These are the statutes and judgments, which ye shall observe--Having in the preceding chapter inculcated upon the Israelites the general obligation to fear and love God, Moses here enters into a detail of some special duties they were to practise on their obtaining possession of the promised land.
2 Ye shall utterly destroy all the places, wherein the nations which ye shall possess served their gods--This divine command was founded on the tendencies of human nature; for to remove out of sight everything that had been associated with idolatry, that it might never be spoken of and no vestige of it remain, was the only effectual way to keep the Israelites from temptations to it. It is observable that Moses does not make any mention of temples, for such buildings were not in existence at that early period. The "places" chosen as the scene of heathen worship were situated either on the summit of a lofty mountain, or on some artificial mound, or in a grove, planted with particular trees, such as oaks, poplars, and elms (
Isa 57:5-
Isa 57:7;
Hos 4:13). The reason for the selection of such sites was both to secure retirement and to direct the attention upward to heaven; and the "place" was nothing else than a consecrated enclosure, or at most, a canopy or screen from the weather.
3 And ye shall overthrow their altars--piles of turf or small stones.
and break their pillars--Before the art of sculpture was known, the statues of idols were only rude blocks of colored stones.
5 unto the place which the Lord your God shall choose . . . to put his name there . . . thou shalt come--They were forbidden to worship either in the impure superstitious manner of the heathen, or in any of the places frequented by them. A particular place for the general rendezvous of all the tribes would be chosen by God Himself; and the choice of one common place for the solemn rites of religion was an act of divine wisdom, for the security of the true religion. It was admirably calculated to prevent the corruption which would otherwise have crept in from their frequenting groves and high hills--to preserve uniformity of worship and keep alive their faith in Him to whom all their sacrifices pointed. The place was successively Mizpeh, Shiloh, and especially Jerusalem. But in all the references made to it by Moses, the name is never mentioned. This studied silence was maintained partly lest the Canaanites within whose territories it lay might have concentrated their forces to frustrate all hopes of obtaining it; partly lest the desire of possessing a place of such importance might have become a cause of strife or rivalry amongst the Hebrew tribes, as about the appointment to the priesthood (Num. 16:1-30).
7 there ye shall eat before the Lord--of the things mentioned (
Deut 12:6); but of course, none of the parts assigned to the priests before the Lord--in the place where the sanctuary should be established, and in those parts of the Holy City which the people were at liberty to frequent and inhabit.
12 ye shall rejoice before the Lord your God, ye, and your sons, and your daughters, &c.--Hence it appears that, although males only were commanded to appear before God at the annual solemn feasts (
Exod 23:17), the women were allowed to accompany them (1Sa. 1:3-23).
15 Notwithstanding thou mayest kill and eat flesh in all thy gates--Every animal designed for food, whether ox, goat, or lamb, was during the abode in the wilderness ordered to be slain as a peace offering at the door of the tabernacle; its blood to be sprinkled, and its fat burnt upon the altar by the priest. The encampment, being then round about the altar, made this practice, appointed to prevent idolatry, easy and practicable. But on the settlement in the promised land, the obligation to slay at the tabernacle was dispensed with. The people were left at liberty to prepare their meat in their cities or homes.
according to the blessing of the Lord thy God which he hath given thee--The style of living should be accommodated to one's condition and means--profuse and riotous indulgence can never secure the divine blessing.
the unclean and the clean may eat thereof--The unclean here are those who were under some slight defilement, which, without excluding them from society, yet debarred them from eating any of the sacred meats (
Lev 7:20). They were at liberty freely to partake of common articles of food.
of the roebuck--the gazelle.
and as of the hart--The Syrian deer (Cervus barbatus) is a species between our red and fallow deer, distinguished by the want of a bis-antler, or second branch on the horns, reckoning from below, and for a spotted livery which is effaced only in the third or fourth year.
16 BLOOD PROHIBITED. (
Deut 12:16-
Deut 12:25)
ye shall not eat the blood; ye shall pour it upon the earth as water--The prohibition against eating or drinking blood as an unnatural custom accompanied the announcement of the divine grant of animal flesh for food (
Gen 9:4), and the prohibition was repeatedly renewed by Moses with reference to the great objects of the law (
Lev 17:12), the prevention of idolatry, and the consecration of the sacrificial blood to God. In regard, however, to the blood of animals slain for food, it might be shed without ceremony and poured on the ground as a common thing like water--only for the sake of decency, as well as for preventing all risk of idolatry, it was to be covered over with earth (
Lev 17:13), in opposition to the practice of heathen sportsmen, who left it exposed as an offering to the god of the chase.
22 Even as the roebuck and the hart is eaten, so shalt thou eat them, &c.--Game when procured in the wilderness had not been required to be brought to the door of the tabernacle. The people were now to be as free in the killing of domestic cattle as of wild animals. The permission to hunt and use venison for food was doubtless a great boon to the Israelites, not only in the wilderness, but on their settlement in Canaan, as the mountainous ranges of Lebanon, Carmel, and Gilead, on which deer abounded in vast numbers, would thus furnish them with a plentiful and luxuriant repast.
26 HOLY THINGS TO BE EATEN IN THE HOLY PLACE. (
Deut 12:26-
Deut 12:32)
Only thy holy things which thou hast--The tithes mentioned (
Deut 12:17) are not to be considered ordinary tithes, which belonged to the Levites, and of which private Israelites had a right to eat; but they are other extraordinary tithes or gifts, which the people carried to the sanctuary to be presented as peace offerings, and on which, after being offered and the allotted portion given to the priest, they feasted with their families and friends (
Lev 27:30).
29 Take heed to thyself that thou be not snared by following them . . . saying, How did these nations serve their gods?--The Israelites, influenced by superstitious fear, too often endeavored to propitiate the deities of Canaan. Their Egyptian education had early impressed that bugbear notion of a set of local deities, who expected their dues of all who came to inhabit the country which they honored with their protection, and severely resented the neglect of payment in all newcomers [WARBURTON]. Taking into consideration the prevalence of this idea among them, we see that against an Egyptian influence was directed the full force of the wholesome caution with which this chapter closes.
