Záchrana dcery

Záchrana dcery - vysvobození ze závislosti

Autor: Jana, e-mail: hav.janacentrum.cz

   Moje dcera od dětství znala Ježíše, věděla o něm. Byla hodná a moc fajn, myslím, že slušně vychovaná apod. Na střední škole začala kouřit marihuanu, žel mi to dlouho unikalo, protože jsem s tím neměla zkušenost. Když mi po čase došlo, že její chování je jiné, že je podrážděná často, vzteklá a začíná se chovat jinak, než jsem byla zvyklá, začala jsem panikařit. Seběhlo se několik událostí a závěr byl, že je závislá.

   Hledala jsem tedy řešení a jediné, které mě napadalo, bylo, že půjde na léčení do Teen Challenge (středisko pro drogově závislé, křesťanské). S podivem nás přijali, přestože nebyla plnoletá. Myslela jsem, že mám vyhráno. Ale nebylo tomu tak. Po třech dnech mi volali, že Klára jede domů, protože tam být nechce a oni jsou založeni na tom, že člověk musí opravdu chtít. Byla jsem zklamaná a dodnes si pamatuji, jak ke mně Pán promluvil, když jsme ji vezli domů.

   „Ona se tam jednou sama vrátí“.

    Říkala jsem si, co? Opravdu?

    Jejím největším problémem byly cigarety, byla na nich opravdu hodně závislá, ale i na té trávě. Říkala mi, že je tam moc přísný režim a že to nedá, že už nebude kouřit marihuanu a že bude ok. Takže se událo pár věcí, a já doufala, že opravdu bude vše ok. Ale nebylo, zašlo to tak daleko, že skončila na pervitinu. Dokud ji nebylo 18 let, podnikala jsem různé kroky, abych ji zachránila, pán v tom všem byl se mnou, vše co se dělo, by bylo zase na knihu, takže to zkrátím na nutné minimum.

    Pervitin je návyková droga, působí tak, že lidé se na ni cítí dobře, zrychleně a jako by v povzneseném světě, po odeznění drogy, ale přijdou bolesti svalů a celého těla, deprese a podobné jiné věci, což lidi nutí zase si drogu dát. Při požití této drogy nemá člověk potřebu jíst, píst, takže někdy nejí a nepije třeba tři dny. Klára byla ve všem extrémista, v dobrém, ale i ve zlém, takže za nějaký čas, předběhla i lidi, kteří brali tuto drogu i roky. Brala vysoké dávky, v důsledku toho rychle hubla, byla psychicky mimo, měla halucinace a podobné věci. Prostě to nebyla ona, byla i zlá na rodinu a na ty, kteří ji chtěli pomoci. Často nevěděla kde se nachází, pobývala v noci venku, ničeho se nebála, protože nevnímala realitu, takže se často vystavovala nebezpečí.

    Kláře bylo 18 let a moje moc skončila, neměla jsem nic, čím bych mohla bojovat a Klára na tom byla stále hůř a hůř. Doma jsem ji nenechávala bydlet, ale chodila sem tam domů s tím, že končí, tak se vyspala, najedla, ale zase odešla. Bylo hrozně těžké vidět ji v noci odcházet, jak je mimo, bála jsem se, že ji někdo ublíží. Nebo že si ona sama ublíží.

    Byla čím dál hubenější, sociálně horší a horší, už jsem ji nepoznávala.

    Každý den hned po probuzení jsem se modlila, během dne a večer. Měla jsem od Boha slib, ale kdy? Stále jsem se ptala?

    Co když umře? Co když to nebylo o Boha? Kolotoč myšlenek. Na netu jsem četla prognózy, stále jsem hledala způsob a řešení, domlouvala jsem ji, manipulovala, prostě vše možné. Bylo to těžké období, ale Bůh byl se mnou. Vždy jsem věděla, kde se pohybuje, vždy ke mně mluvil, ukazoval, abych se nebála, ale i tak to bylo těžké. Stále jsem se ptala proč? Co jsem udělala špatně? Výčitky svědomí, strach, bolest. Ale Pán byl se mnou.

    Věděla jsem, že jednoho dne přijde domů a už neodejde, ale nevěděla jsem, kdy to bude.

    Jednoho dne přišla domů, byla zničená, zoufalá. Ptala jsem se ji, kdy to skončí? Začala plakat a říkala, já nevím, ale cítím, že brzo, cítím, že jsem na konci téhle cesty a že to už stačí, jsem tam, kam jsem se měla dostat a věřím, že je čas blízko a Bůh mě vyvede.

    Šok, ona, která většinu času byla mimo a plácala nesmysly, najednou jakoby to nebyla ona, kdo mluvil, bylo to velmi zvláštní. Ale odešla, opět. Ale já cítila, že čas je blízko.

    Pán se mnou pracoval, vedl mě, abych to úplně pustila, abych ji pustila, abych spoléhala na něj. Dostala se mi do ruky kniha, kde Bůh mluvil o lásce ke svému dítěti a říkal tam, že pokud svoje dítě opravu miluji, musím ho pustit, uvolnit a dát mu svobodu, přestože je takhle bolestná pro mě. Mám mít vyvěšený bílý prapor (obrazně), aby dcera věděla, že dveře má otevřené.

    Tak jsem ten večer s bolestí pustila úplně svou dceru, jako Abraham dal na oltář svého syna.

    Bolelo to. Ale věřila jsem Pánu.

    Krátce na to mi volala dcera, jestli může přijít domů, že už takhle žít nechce. Řekla jsem ano. Poté chtěla, abych pro ni přijela, ale odmítla jsem. Pán mě tak vedl. Už jsem se nechytala naděje, už jsem prostě čekala na boží vedení, kde já nemusím dělat nic, nemusím ji přemlouvat, manipulovat apod. Přijela.

   Šla spát, což bylo normální, byla vyčerpaná.

    Druhý den večer, když jsem četla bibli, ukázal mi Pán na jedno slovo. Bylo to o uzdravení slepého muže, učedníci se ptali Ježíše, kdo může za to, že je slepý, jeho rodiče? On jim odpověděl, že nikdo, že je to proto, aby se Bůh oslavil. V tu chvíli ze mě Pán vzal veškerý pocit viny, ukázal mi, že to nebylo pro mé hříchy a selhání.

    Dcera byla stále doma, neměla jsem možnost být s ní, měla jsem zrovna pět denních služeb, nezbylo než spoléhat na něj, nemohla jsem ji hlídat, přemlouvat, aby neodešla, prostě nic.

    Další večer jsem opět četla bibli a Pán mi ukázal na slovo, že je čas činit pokání.

    Co? mám jít Pane za dcerou a říct ji to? Ale neměla jsem na to sílu, možná jsem měla i strach. Řekla jsem si tedy, že počkám, co tím Bůh myslel.

    A on to myslel vážně. Večer jsem přišla z práce a moje dcera byla vzhůru, oblečená. V první chvíli jsem dostala strach, že už zase odchází. Ale ona mi řekla, že čeká na mě, že chce činit pokání, že chce aby ji Bůh vysvobodil a zachránil. Opět jsem žasla, a byla Bohu vděčná.

    V první chvíli jsme volala známým silnějším ve víře, aby přišli a modlili se, myslela jsem, že to nemohu být já. Měla jsem kontakt i na nějakého vymítače, ale ten nemohl. Bože, co mám dělat?

    „Modli se, máš přece stejnou autoritu“. Ok.

    Modlila jsem se s dcerou, a ona se začala modlit v jazycích. Ale mě z toho nebylo vůbec dobře. Ale ona neřekla jediné vlastní slovo a i to mi nedělalo dobře, Bůh mi přece řel, že je čas pokání!!!!

   Odešla jsem z pokoje. Za chvíli za mnou přišla a já ji řekla, to co ses modlila, nebylo z Ducha Svatého. A co to tedy bylo, ptala se mě? Těžko se to vyslovovalo, ale najednou i ona pochopila.

    Musíš svými slovy prosit o milost, činit pravé pokání.

    Odešla do pokoje, zavřela se a křičela nahlas Bohu, prosila o milost a záchranu, vyznala hříchy, plakala. Bylo to až děsivé, ale mocné. A já věděla, ano je čas, ten čas.

    Ještě u nás proběhl duchovní boj, satan se snažil, zastrašit nás, začal skrze ni na nás všechny tam křičet, ale pán mi řekl, zakaž mu to. Tak jsem si stoupla a řekla mu,, nekřič na mě, tady je Ježíš a my tě nebudeme brát v potaz“. V tu chvíli bylo ticho. Dcera odešla spát.

    Další dny byly náročné, abstinenční příznaky a nervozita. Začala jsem být unavená a všichni doma. Ale věděla jsem, že musím čekat na pána, jak to povede dál, věděla jsem, že to není v mé moci.

    Asi šestý den, jsem už byla doma a né v práci, vytírala jsem doma podlahu. Přišla za mnou dcera a říká „mami já tam půjdu“ Kam? Do Teen Challenge.

    Konečně nastal den, kdy pán splnil co mi slíbil, neumíte si představit, jak mi bylo. Nastal kolotoč řešení, jestli ji tam vůbec vezmou a pokud, tak kdy, potřebovali jsme hned! A ano, Bůh to dal, jak jinak, měl to připravené. Ten den ještě proběhl boj, dceři volal nějaký člověk, u kterého měla drahé věci a lákal ji, ať si pro ně přijde. Nejdřív jsem chtěla jet s ní, ale po rozhovoru s tím člověkem mi Pán řekl, že ne. Dcera začala vyšilovat, že si tam tedy pojede sama. Strach, zase přišel, věděla jsem, že pokud odejde, nevrátí se, ale taky jsem věděla, že to má Bůh v rukách. Dal mi v tu chvíli pro ni slovo, jak se Lotova žena otočila a zkameněla. Řekla jsem ji, ať ona to nedělá, že těch pár hadrů ji za to nestojí a že Bůh ji to stonásobně vrátí. Ano, slovo ji zasáhlo a nikam nejela.

    Konečně nastal den, kdy jsme ji vezli do TCH. Neměli jsme technickou na autě, to ráno nám vjelo do protisměru dvakrát auto, jednou blondýna, jednou asi zfetovaní mladíci, nic se nestalo. Několikrát kolem nás projela policie, ale nezastavili nás. Cítila jsem tu boží sílu a věděla, když on to má v rukách, nic se nemůže stát.

    Ten den Klára před TCH odložila cigarety,kávu, pervitin, automaty a mnoho jiných zlých věcí, které si při braní drog pustila do života.

    Odjížděla jsem, a děkovala Bohu, že splnil, co slíbil.

    Většina drogově závislých si udělá dluhy, ať už na MHD, nebo si berou úvěry a podobné věci. Nás Pán ochránil, měla dvě pokuty, které získala na začátku, ale pak už jezdila na jízdenky, nebi pěšky, přestože byla pod vlivem drog, měla v sobě zakódovanou nějakou zodpovědnost. A alespoň v těchto věcech nenapáchala nic hrozného.

    Ještě nějaký čas jsem se bála, kdy zavolají, že Klára jede domů, ale nezavolali.

    Po nějakém čase jsme ji mohli navštívit. Byla to zase moje dcera, milující Boha.

    V programu byla osm měsíců a odešla. Vrátila se domů. Trochu jsem se bála, ale pán mě vždy uklidňoval, že ji zachránil. Našla si práci, začala chodit do církve a tak. Začala trochu blbnout s partnerem, nechtěla už být sama a to mě děsilo. Vždy když do něčeho bláznivého vstoupila, modlila jsem se, ale rychle z toho vyšla. Nakonec potkala někoho, s kým chtěla být. No mě se moc nezamlouval, hlavně neznal Boha. A já nejlépe vím, jak to končí. Začala jsem se intenzivně modlit i v církvi jsme se spojili. Ona ale tvrdila, že Pán ji tak vede a že plaším. No nepodařilo se mi vymluvit ji to. Ale měla jsem vnitřní klid, stále si připomínala, že to byl Bůh kdo ji zachránil a že ví proč.

    Přišla chvíle, a dcera mi oznámila, že je těhotná, tak trochu to do svatby nezvládli. A že se budou brát. No co říct, nedá se nic dělat, trochu jsem byla zklamaná, ale Bůh mě uklidňoval.

    Začala jsem se modlit za jeho spasení, za to, aby byl znovuzrozený, než se vezmou. Občas jsem mu něco řekla, jak mě Pán vedl, a modlila se.

    A opravdu, přišel ten den, poměrně zakrátko.

   Přestože nebyl znovuzrozený, v Boha nějak věřil a chtěl církevní svatbu, ale ne každý je ochotný oddávat takové páry. Obrátili se tedy na nějakého pastora z Prahy, který takové páry oddával. Ten se s nimi sešel a s Davidem mluvil, nevím přesně co, ale vím, že druhý den se stalo něco úžasného. Klára mi volala, že David chce jít k nám do církve, což ještě před pár dny bylo nemyslitelné. Byl to člověk, který měl na církev vyhraněný názor, bál se lidí a natož křesťanů.

    Věděla jsem, že se musel stát zázrak. A taky stal, David se opravdu setkal s bohem, prý v autobuse :D. Ale jeho pravost byla jistá, měl jiné oči, viděla jsem, že se opravdu setkal s Pánem. Otočka o sto stupňů. Začal chodit na shromáždění, požádal našeho kazatele, zda by je neoddal. Ten jim řekl, že musí jít před sbor a říct, jak vše bylo a činit pokání. On řekl ano, něco nemyslitelného před pár dny. Šli před sbor, řekl že poznal Pána a chce jít po jeho cestě. Od této chvíle do svatby spolu nespali. David byl opravdu Bohem proměněn. Změnil mnoho věcí ve svém životě, Pán mu dal poznat, že je Boží milovaný syn, už to není ten tichý bojácný kluk plný zranění.

    A byla svatba. Pán ji požehnal, přestože jsme neměli moc peněz, Bůh to požehnal do detailů, které zarážejí dech.

    Bůh je prostě dobrý. Opět, nemohu sem psát všechny detaily, preciznost s jakou Pán vše vedl, to jak si používal lidi, vše bylo pro Davidovu záchranu připraveno.
 
           Jana