Vzkládání rukou

Žd 6,1-3: Proto opusťme počáteční učení o Kristu a nesme se k zralosti; neklaďme znovu základy z pokání z mrtvých skutků a z víry v Boha, z učení o křtech, o vzkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a o věčném soudu. A to učiníme, jestliže to Bůh dovolí.

   Podle pisatele dopisu Židům (Hebrejcům, Hebrejům) patří učení o vzkládání rukou mezi úplné základy křesťanského poznání a víry. Vzhledem k tomu, že se o tomto tématu v církvi příliš nemluví ani nevyučuje, budeme se muset podívat, co o něm můžeme zjistit přímo z bible. Abychom mohli získat celkový přehled o významu vzkládání rukou, projdeme jak Starý tak Nový "zákon"...

Žehnání

   Se vzkládáním rukou se v Písmu setkáváme nejdříve v příběhu, kdy Izrael (Jákob) žehná svým dvěma vnukům, Efrajimovi a Manasesovi. Tento příběh najdete v 48. kapitole knihy Genesis. Když Izrael svým vnukům žehnal, položil jim každému ruku na hlavu (Gn 48,14). Pravou ruku položil na hlavu Efrajimovi a levou na hlavu Manasesovi. Z reakce Josefa (Izraelova syna) můžeme jasně vidět, že zvykem bylo položit pravou ruku na hlavu prvorozeného, jímž byl Manases (Gn 48,17-19). Obvykle totiž patřilo větší (dvojnásobné) požehnání prvorozenému, který také bývá v bibli označován "prvotinou mužství" nebo "prvotinou mužovy síly" (Gn 49,3; Dt 21,17). Žehnání Božích služebníků však často nebylo jen prostým "otcovským" přáním, ale prorockým prohlášením. Žehnání spojené se vzkládání rukou není záležitostí pouze Staré smlouvy, můžeme jej vidět např. i u Pána Ježíše (Mk 10,16, Mt 19,13-15).

Oběti a zasvěcení

   Starozákonním rituálem "očištění od hříchu" bylo vložení rukou na hlavu zvířete, které mělo být obětováno. Tímto způsobem obětující vložil své hříchy na obětované zvíře a to bylo následně zabito. Jak psal apoštol Pavel, "mzdou hříchu (neboli cenou za hřích) je smrt" (Ř 6,23). V tomto "rituálu" jde vlastně o zástupnou smrt zvířete namísto člověka, předobraz dokonalé oběti Božího Syna Pána Ježíše z Nazaretu. Význam vložení rukou na hlavu zvířete v případě obětování srozumitelně dokládá např. verš Leviticus 1,4: Položí ruku na hlavu zápalné oběti; ta bude za něj laskavě přijata a získá pro něj smíření. Ve Staré smlouvě najdeme nejvíce informací o obětech za hřích (vinu) doprovázených vzkládáním rukou v knize Leviticus, zejména ve 3., 4., 8. a 16.kapitole. Zajímavostí je, že poněkud odlišná pravidla platila pro pomazané kněze, předáky, pospolitost coby celek a pro řadový lid.

   Podobný postup byl používán i pro očištění a zasvěcení Lévijců (Nu 8,6-22) a kněží do služby (Exodus - 29. kapitola, Leviticus - 8. kapitola). V případě Árona a jeho synů to bylo spojeno s pomazáním či postříkáním olejem posvěcení.

   V případě, že někdo proklínal Boha nebo se rouhal jeho jménu, měl být vyveden ven z tábora, všichni, kteří jej slyšeli, měli položit ruce na jeho hlavu a celá pospolitost jej měla ukamenovat (Lv 24,11-16).

   Příklady oddělení pro nějakou službu spojené se vzkládáním rukou najdeme i v Nové smlouvě, např. v Sk 13,2-4 či Sk 6,6. 

Předávání Ducha svatého a různých obdarování

   Vzkládáním rukou je možné předávat např i Božího ducha nebo nějaké konkrétní Boží obdarování (zmocnění). První příklad takové situace v bibli nacházíme v Numeri 27,18-23. Jedná se o příběh Jozua, Mojžíšova následovníka. Výsledek si můžeme přečíst v 5. knize Mojžíšově - Deuteroromium 34,9: Jozue, syn Núnův, byl plný ducha moudrosti, protože na něj Mojžíš položil své ruce. Synové Izraele ho poslouchali a činili to, co Jehova Mojžíšovi přikázal. Bible mluví o Jozuově moudrosti a autoritě v přímé souvislosti s Mojžíšovým vložením rukou na jeho hlavu (na pokyn od Boha).

   Z Písma můžeme vidět, že vzkládání rukou bylo běžnou praxí jak prvních apoštolů tak dalších Ježíšových následovníků. Lidé tímto způsobem přijímali nejčastěji ponoření ("křest") do Ducha svatého nebo nějaký dar Ducha svatého. Pojďme se podívat na některé příklady: 2Tm 1,6; 1Tm 4,14; Sk 8,14-17; Sk 19,1-7.  

Uzdravování

   Dalším velmi častým důvodem pro vzkládání rukou je uzdravování nemocných. O této praxi se dočteme prakticky pouze v Nové smlouvě. Největší službu uzdravení a vysvobození od nečistých duchů (démonů) v bibli vidíme u Pána Ježíše, kterého k tomu pověřil Bůh (Iz 61,1; L 4,18-21; Sk 10,38; Mt 4,23; Mt 9,35; L 4,40; L 5,17; L 6,19; L 9,11 ...). Pán Ježíš neuzdravoval pouze vzkládáním rukou. Někdy vzkládal ruce na nemocné, někdy pouze přikázal, někdy těm, kteří jej žádali o uzdravení, řekl ať se stane podle jejich víry apod. Pro nás je důležité, že poté nejprve svěřil moc k uzdravování a vymítání démonů svým dvanácti apoštolům (Mt 10,1-8; L 9,1-2; Mk 6,7-13), později dalším sedmdesáti (L 10,1-9) a nakonec řekl, že uzdravování nemocných prostřednictvím vzkládání rukou bude mezi znameními, která budou provázet ty, kteří uvěří (Mk 16,17-18). V Písmu čteme o tom, že u apoštolů bylo vzkládání rukou za účelem uzdravování často provázeno mazáním olejem (Mk 6,13). A stejný pokyn v Písmu vidíme i ohledně způsobu, jakým mají být lidé uzdravováni dnes (Jk 5,14-16).

Nebezpečí spojená se vzkládáním rukou

   O této oblasti toho bible mnoho neříká. Pouze apoštol Pavel varuje Timotea, aby na nikoho ukvapeně nevzkládal své ruce (1Tm 5,22: Nevzkládej na nikoho ukvapeně ruce. Neměj účast na cizích hříších. Uchovávej se čistý.). Vzhledem k tomu, že řecký originální text je bez značení začátků a konců vět, čárek, otazníků apod., nevíme, zda to "Neměj účast na cizích hříších." nepatří ještě přímo k tomu, že Timoteus nemá na nikoho ukvapeně vzkládat ruce. Každopádně je na tom vidět, že i vzkládání rukou zmocněných Božích služebníků má svá pravidla. Viděli jsme v několika případech, že vzkládání rukou za účelem předání nějakého obdarování či oddělení pro nějakou službu bylo prováděno na pokyn od Ducha svatého nebo od Boha. Pavlovo varování může souviset s tím, že neprozkoušený či nově obrácený člověk může mít velký sklon k pýše, a nějaká "velká služba" by jej mohla zničit (1. Timoteovi - 3. kapitola). 

   Je zde však ještě další nebezpečí, o kterém se bible nezmiňuje. Jde o to, že stejně jako je možné skrze vzkládání rukou předávat Ducha svatého, je tímto způsobem možné předávat i jakéhokoli nečistého ducha (démona). Pokud Vám někdo tvrdí, že má od Boha dar uzdravování, a přitom není Božím služebníkem a následovníkem Pána Ježíše, tak si můžete být jisti, že svou moc nemá od toho jediného pravého Boha (J 17,3; 1K 8,5-6) nebo od Pána Ježíše, ale jedná skrze něho nějaký nečistý duch. Když navštívíte léčitele, který léčí nějakou "energií", podstoupíte "energetickou" masáž apod., je velká pravděpodobnost, že si "jako bonus" odnesete nějakého nečistého ducha, který Vám postupně začne ničit život. Problém je, že na vědomé i nevědomé služebníky toho zlého můžete narazit i v církvích, a proto Vás naléhavě varuji: "Nenechte na sebe neuváženě vkládat ruce někoho, koho skutečně dobře neznáte a komu nedůvěřujete!"