Slovo „prorok“ dnes obvykle evokuje představu něčeho starodávného, od běžného života odtrženého, něčeho, co patří pouze do bible a do časů končících zhruba s Ježíšovým životem. Podobnou představu má dokonce i průměrný křesťan. A těch nemnoho, kteří ještě prorockou službu neodepsali, mají ji nejčastěji zařazenou pouze jako předvídání budoucnosti. Rád bych tyto představy konfrontoval s tím, co říká bible...
Když v pokročilém vyhledávání nějakého biblického programu budeme hledat vše, co nějak souvisí s prorokováním, najdeme v celé bibli cca 600 výskytů. Pokud budeme chtít mít jistotu, že jsme nic neminuli, budeme muset hledat přímo v originálu, nebo jednodušeji - s využitím tzv. Strongových čísel. Na konci tohoto biblického výletu bychom měli být velmi přesný obraz toho, co znamená slovo prorok (vidoucí), prorokování a proroctví.
V hebrejštině je pro proroka slovo „נביא“ (nabij) - Strongovo číslo H5030. Prorokyně se pak řekne podobně - „נביאה“ (nebijah) - Strongovo číslo H5031. Proroctví se hebrejsky řekne „נבוּאה“ (nebuah) - Strongovo číslo H5016, vše pak vychází ze slovesa prorokovat - „נבא“ (naba) - Strongovo číslo H5012. Pro proroka se v dřívějších dobách někdy používal výraz „vidoucí“ - hebrejsky „ראה“ (raah) - Strongovo číslo H7200. Všechna tato slova platí jak pro pravé boží proroky, tak pro falešné či pohanské proroky.
V řečtině je pro proroka slovo „προφητης“ (profétés) - Strongovo číslo G4396, pro falešného proroka je výraz „ψευδοπροφητης“ (pseudoprofétés) - Strongovo číslo G5578, což doslova znamená lživý prorok nebo lžiprorok. Prorokyně se řecky řekne „προφητις“ (profétis) - Strongovo číslo G4398, prorokování pak „προφητεια“ (proféteia) - Strongovo číslo G4394. Sloveso „prorokovat“ se řecky řekne „προφητευω“ (proféteuó) - Strongovo číslo G4395.
První zmínku o prorokovi v bibli slyšíme od Boha, kdy tak nazývá Abrahama před Abímelekem (20. kapitola Genesis). A již zde můžete vidět, že obvyklá představa „věštění budoucnosti“ neodpovídá. Abrahama ve skutečnosti nikdy nevidíme nic takového dělat. On „pouze“ poslouchal Boha a v případě potřeby něco vyřídil. Stejná situace je na dalším místě výskytu. V Ex 7,1 říká Bůh Mojžíšovi, že jej učinil pro faraona Bohem, a že jeho bratr Áron bude Mojžíšovi prorokem. To opět bourá běžnou představu proroka. Téměř vždy to byl Mojžíš, kdo dostával odpovědi od Boha, ale protože se styděl mluvit, Áron byl „jeho ústy“ (Ex 4,16).
Prorokem nemusí být pouze muž. Prorokyní byla např. i Áronova sestra Mirjam (Ex 15,20), Debóra (Sd 4,4), Chulda (2Kr 22,14), Nóadja (Neh 5,14), Anna (L 2,36) a 4 dcery Filipa (Sk 21,8-9).
Proroci jmenovaní v bibli: Abraham (Gn 20,7), Mojžíš (Dt 34,10), Áron (Ex 7,1), Samuel (1S 3,20), Gád (1S 22,5), Nátan (2S 7,2), Achijáš Šíloský (1Kr 11,29), Jehú (1Kr 16,7), Eliáš (1Kr 18,25), Elíša (1Kr 19,16), Míkajáš (1Kr 22,8), Izajáš (2Kr 20,1), Asaf (1Pa 25,2), Jedútún (1Pa 25,3), Héman (1Pa 25,5), Jeed (2Pa 9,29), Šemajáš (2Pa 12,5), Id (2Pa 12,15), Azarjáš (2Pa 15,8), Chananí (2Pa 16,7), Elíezer (2Pa 20,37), Óbed (2Pa 28,9), Jeremjáš (2Pa 36,12), Ageus (Ezd 5,1), Zacharjáš (Ezd 5,1), Micheáš Mórešetský (Jr 26,18), Úrijáš - syn Šemajášův (Jr 26,20), Chananjáš - syn Azúrův (Jr 28,1), Achab (Jr 29,21), Sidkijáš (Jr 29,21), Ezechiel (Ez 1,3), Jeremjáš (Da 9,2), Ámos (Am 7,12), Abakuk (Abk 1,1), Jóel (Sk 2,16), Ageus (Ag 1,3), Zacharjáš (Za 1,1), Jan křtitel (Mt 11,9), Ježíš (J 4,19), Jonáš (Mt 12,39), Juda a Silas (Sk 15,32), Agabos (Sk 21,10).
Zajímavý příběh je v Numeri 11,25-29. Zde je psáno o tom, jak Bůh „vzal z Ducha, který byl na Mojžíšovi, a dal jej 70 starším, kteří měli poté mít moudrost k rozhodování sporů a pomáhat tak Mojžíšovi. V 25. verši je napsáno: „I stalo se, když na nich Duch spočinul, že prorokovali, ale znovu již ne.“ Je zřejmé, že prorocký dar souvisí (stejně jako všechny ostatní dary) s Božím Duchem (Duchem svatým). Mojžíš to dobře vystihne v 29. verši: „Kéž by všechen יהוה lid byli proroci, když by יהוה na ně dal svého Ducha!“ Na zmiňovaném příběhu můžeme vidět i to, že prorokování může být i jednorázová záležitost – nikoli trvalé obdarování. Zde to mohlo sloužit i jako viditelný projev toho, že na ně Bůh vložil ze svého Ducha. Tak se stalo, že ve stejný okamžik prorokovali i dva muži z těch sedmdesáti, kteří nebyli u stanu, ale zůstali v táboře (v. 26). Že je prorokování prací Božího Ducha můžeme vidět např. i u otce Jana Křtitele – Zachariáše (L 1,67).
V Saulově době se prorokům říkalo „vidoucí“:
1S 9,9: Když se šel někdo dotázat Boha, říkalo se dříve v Izraeli: Nuže, pojďme k vidoucímu. Dnešní prorok se totiž dříve nazýval vidoucí.
(Je však nutné poznamenat, že bible označení prorok a vidoucí používá pro stejné osoby i v rámci jedné knihy.)
Na zmiňovaném místě se jednalo o proroka Samuela, který byl nazývám buď „vidoucím“ nebo „mužem Božím“. Samuel byl mezi lidem váženou osobou a lidský pohled na jeho schopnosti je vidět ve verši 1S 9,6: Ten mu řekl: Podívej, v tomto městě je muž Boží. Je to vážený muž. Všechno, co vysloví, se jistě naplní. Pojďme nyní tam. Snad nám oznámí cestu, po které bychom měli jít.
Saulovu otci se ztratily oslice, a Saul chtěl od proroka Samuela odpověď, kde je má hledat. Saul očekával (za nějakou protihodnotu) jasnou a pravdivou odpověď. Samuel dostával od Boha jasné odpovědi a pokyny. Samuel Saulovi řekl jak o oslicích (přestože se ho na to Saul ještě ani nestačil zeptat), ale i o tom, co se mu v brzké době přihodí – mimo jiné i to, že se potká s partou proroků, že se ho zmocní Boží Duch a že bude také prorokovat. A to se i stalo (1S 10. kapitola).
Starozákonní prorocké skupiny se zjevně chovaly dost výstředně. Pro své prorokování využívali proroci jako podpůrného prostředku hudbu, a během prorokování se nejspíš často svlékali a chovali jako blázni. Např. když chtěl Saul zabít Davida, tak na něj padl Duch Boží a začal prorokovat stejně jako Ti, které poslal před sebou:
1S 19,24: Také on si svlékl oděv a také on prorokoval před Samuelem. Celý ten den a celou noc ležel nahý. Proto se říká: Cožpak je také Saul mezi proroky?
Na „nestandardnost“ chování starozákonních proroků ukazuje např. i verš 1S 18,10: Příštího dne se stalo, že Saula uchvátil zlý duch od Boha a choval se uvnitř paláce jako prorok.
V tomto příběhu se Saul, obtěžovaný nějakým nečistým duchem, opakovaně pokoušel přibodnout Davida kopím ke stěně.
Ne každý prorok říká pravdu...
V bibli jsou zaznamenány případy, které svědčí o tom, že proroci vždy neříkali pravdu. Někdy to bylo úmyslně, někdy proto, že to prorocké slovo nebylo od Boha, ale od nějakého lživého ducha.
Zajímavý příběh je v 1. Královské, v 13. kapitole. Jeden prorok dostal od Boha příkaz, aby na určitém místě nic nejedl ani nepil. Další prorok mu ale zalhal, že je také prorok, kterému anděl od Boha řekl, že má tohoto proroka přivést k sobě domů, a tam že se má najíst a napít. Výsledek byl takový, že to toho proroka, který na daném místě neměl jíst ani pít, stálo život. :-(
Nejen praví proroci ...
Proroci nefigurovali pouze v případě pravého Boha, ale i v případě falešných božstev. Známý je např. příběh, kdy se na hoře Karmelu proti sobě postavili Eliáš a proti němu 450 Baalových proroků a dalších 400 Ašeřiných proroků (1Kr 18,19).
Zdá se, že v Izraeli existovaly velké skupiny proroků, ale vždy bylo lidem i králům jasné, pokud tam existoval i nějaký skutečný prorok Jehovův. Velice výmluvná je situace, kdy izraelský král Achab hledal u proroků radu, zda má vytáhnout do boje či nikoli (1Kr 22). Achab tehdy shromáždil asi 400 proroků, a ti mu všichni říkali, že má vytáhnout do boje, že bude mít úspěch. Přesto si král dobře vzpomenul na skutečného Božího proroka Míkajáše, kterého však neměl rád, protože mu říkal nepříjemnou pravdu. Míkajáš Achaba varoval. Vysvětlil mu také, že skrze všechny ty proroky mluvil lživý duch. Achab šel přesto do bitvy a v ní padl. Důležité na tomto příběhu je i to, že ti proroci byli přesvědčeni, že skrze ně mluví Jehovův Duch. Dokonce jeden z nich kvůli tomu Míkajáše napadl.
Úkol proroků:
Hlavním úkolem proroků je vyřídit slovo od Boha. Ve 23. kapitole Jeremiáše Bůh mluví o prorocích, kteří prorokují klam, vidění svého srdce - namísto Božího slova.
Jr 23,21-22: Neposlal jsem ty proroky, ale oni běželi, nemluvil jsem k nim, ale oni prorokovali. Kdyby byli přítomni důvěrnému setkání se mnou, zvěstovali by mému lidu má slova, odvrátili by je od jejich zlé cesty a od jejich zvrácených činů.
Hlavním důvodem, proč mají proroci vyřizovat slova od Boha, je varovat lidi, aby napravili své jednání a aby je Bůh nemusel potrestat. Podobně zřetelné je další místo z Jeremiáše:
Jr 25,3-7: Od třináctého roku vlády judského krále Jóšijáše, syna Amónova, až dodnes, těchto dvacet tři let, stávalo se ke mně יהוה slovo. Mluvil jsem k vám, stále znovu jsem mluvil, ale neposlouchali jste. יהוה vám posílal všechny své otroky proroky, stále znovu je posílal, ale neposlouchali jste a nenakláněli jste ucho, abyste slyšeli. Říkali: Odvraťte se každý od své zlé cesty a od svých zvrácených činů a budete bydlet v zemi, kterou יהוה dal vám a vašim otcům od věků až navěky. Nechoďte za jinými bohy, abyste jim sloužili a klaněli se jim. Nezlobte mě dílem svých rukou, a neudělám vám nic zlého. Ale neposlouchali jste mě, je יהוה výrok, jen abyste mě ke své vlastní škodě rozzlobili dílem svých rukou.
Bůh má opravdu velkou trpělivost, ale ne nekonečnou. Jeremiáš 23 let varoval Jeruzalém a celé Judsko, ale nedali si říct. A nějakou dobu poté přišel Boží trest ...
Nová smlouva
V Nové smlouvě (nesprávně v „Novém zákoně“) najdeme rovněž mnoho informací týkajících se proroků, proroctví a prorokování. V evangeliích jsou to především zmínky o tom, jak se v Ježíšově osobě naplnila dávná proroctví. V dalších knihách pak nacházíme i množství užitečných informací týkajících se prorockého daru, jeho účelu a způsobu používání.
Mt 7,15-23: „Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci.“ „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů? ‘ A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.‘“
Toto varování před falešnými proroky můžeme slyšet přímo z Ježíšových úst. Jsme varováni před tím, že budou přicházet lidé, kteří budou nějakým způsobem ohlašováni za proroky, ale nebudou to praví Boží proroci. Budou mluvit jako proroci, budou se tvářit jako ctnost sama, ale důsledky (ovoce) jejich služby nebudou dobré. A právě ovoce jejich služby má pro nás v tomto případě být hlavním způsobem, jak rozlišit pravého proroka od falešného.
Upřímně přiznávám, že tohle opravdu není jednoduché. Proroci nikdy nebyli primárně zvěstovatelé pokoje, ale spíše způsobovali značný rozruch. Obvykle je Bůh posílal, aby lidi varovali, aby je odvrátili od nějakého nerozumného jednání, aby Bůh nemusel zasáhnout se svým soudem. Tudíž mne napadá, jak jednoduché je odsoudit každého pravého Božího proroka, protože může být označen za někoho, kdo nešíří pokoj (Mt 5,9). Tímto sítem by totiž neprošel ani Ježíš, který sám řekl:
Mt 10,34: „Nemyslete si, že jsem přišel uvést na zem pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“
Na jednu stranu musíme být ve střehu před falešnými proroky, na druhou stranu bychom měli hodně přemýšlet a vyvarovat se rychlých soudů. Pokračování Ježíšova varování týkajícího se falešných proroků je ještě více zarážející. Ježíš zde vlastně říká, že ti falešní proroci si nebyli vědomi toho, že jsou falešní. Ježíše nazývali svým Pánem, v jeho jménu dělali zázraky a počítali se za jeho služebníky. Byli velice překvapeni, když je Ježíš odmítl a zabránil jim ve vstupu do Božího království.
Prorocká služba sebou obvykle přináší mnoho problémů. Prorokům již od doby platnosti Staré smlouvy hrozí pronásledování, případně fyzická likvidace. Lidé neradi slyší pravdu, a to bez ohledu na to, kdo jim ji říká. Lidé jsou také snadno manipulovatelní a své nálady a postoje mění často během okamžiku. Své by o tom mohl vyprávět i Pán Ježíš (Lukáš, 4. kapitola). Předčítal ze svitku v synagoze, řekl osazenstvu, že dané místo se právě naplnilo a lidé mu přisvědčovali. Poté řekl několik vět a již ho táhli k útesu, ze kterého jej chtěli shodit. Mezi přisvědčováním Ježíšovi a rozhodnutím o jeho zabití přitom nemusela uplynout ani jediná celá minuta...
I v Nové smlouvě můžeme číst o falešných prorocích, jako byl např. Barjezus (Sk 13,6-12).
Nejvíce vyučování v Nové smlouvě najdeme zřejmě v Pavlových dopisech, zejména v jeho 1. dopise Korinťanům. V 11. kapitole Pavel vysvětluje, že žena by si při modlení a prorokování měla na rozdíl od muže zakrývat hlavu.
Apoštol Pavel říká, že prorokování je jedním z darů Ducha Svatého (1K 12,10), že služba proroka je jednou z Bohem ustanovovaných služebností v církvi (1K 12,28) a že každý není prorokem (1K 12,29).
Každý sice nemá prorocký dar, ale máme o něj usilovat (1K 14,1). Celá 14. kapitola 1. Korintským je věnována především prorockému daru, a rozhodně si ji pečlivě prostudujte! Pavel zde říká, že kdo prorokuje, mluví lidem k budování, povzbuzení a útěše (1K 14,3), a že buduje církev (1K 14,4). Prorokování má v církvi sloužit i k tomu, aby byly odhalovány „skryté věci srdce“, a i nevěřící lidé pochopili, že tam jedná Bůh (1K 14,25).
Pavel dále přidává jasné pokyny pro praktickou stránku prorokování v církvi:
1K 14,29-33: Proroci ať mluví dva nebo tři a ti ostatní ať rozsuzují. A když by dostal zjevení jiný, který tam sedí, ať ten první umlkne. Jeden po druhém můžete všichni prorokovat, aby se všichni učili a všichni byli povzbuzováni. Duchové proroků se podřizují prorokům, neboť Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje.
Vidíme zde, že to není tak, že by proroci měli v církvi bez jakékoli kontroly mluvit, ale že jejich slovo má být rozsuzováno! Také Pavel uvádí, že proroci svůj dar „mají pod kontrolou“, že to není jako kdyby nad nimi nějaký duch převzal kontrolu a oni prostě museli prorokovat.
Pavel opakuje, že účelem prorockého daru je především to, aby lidé byli budováni, povzbuzováni a vyučováni. V závěru kapitoly znovu připomíná, že lidé by měli o prorocký dar usilovat:
1K 14,39: A tak, moji bratři, horlivě se snažte prorokovat a nebraňte mluvit jazyky.
Proroctvími nemáme pohrdat (1Te 5,20).
Prorocký dar je velmi důležitý. V listu Efezským 2,20 je psáno, že církev je budována na základě apoštolů a proroků, přičemž úhelným kamenem je sám Kristus Ježíš.
Shrnutí:
Z podrobného prostudování tématu prorokování a proroků můžeme vidět, že se nejedná o archaickou záležitost Staré smlouvy, ale že by prorocká služba měla být běžnou součástí dnešní církve. A nejen běžnou, ale i velice podstatnou součástí. Vždyť jak napsal apoštol Pavel, církev je budována na základě apoštolů a proroků (Ef 2,20). Jak tedy může být církev bez prorocké služby zbudovaná a silná? Také jsme mohli vidět, že prorocká služba není primárně o nějakém předpovídání budoucnosti, ale o vyřizování konkrétních slov od Boha, o odhalování skrytých postojů a motivů, o vyučování, budování a povzbuzování.
Prorocký dar a prorocká služba mají svá úskalí. Jsme varováni před tím, že neexistují pouze praví Boží proroci, ale také falešní. A také před tím, že si toho oni „lžiproroci“ (doslovný překlad řeckého slova „ψευδοπροφητης“ [pseudoprofétés]) ani nemusí být sami vědomi. To však neznamená, že by se kvůli těmto úskalím církev měla prorocké služby a prorockého daru vzdát (nebo je dokonce odmítat) - zodpovědností církve je proroctví rozsuzovat (1K 14,29-33).
Chcete se k článku vyjádřit?
Pošlete mi komentář přímo na e-mail!
