Hřích

   V hebrejštině je pro slovo hřích použit výraz חטּאה, resp. חטּאת („chátá"). Základní významy tohoto slova jsou minout cestu, minout se cíle, spáchat přestupek, překročit (Boží zákon), ztratit se, provinit se, znečistit se apod. V řecky psané části bible (nová smlouva, nový "zákon") je použito slovo αμαρτια („hamartía"), význam je stejný. Ve slovnících biblické řečtiny najdeme ještě doplnění významu slova hřích o pochybení, zmýlení se, ztrátu podílu na ..., minutí nebo uchýlení se z cesty spravedlnosti, uchýlení se od Božího zákona - ať skutkem či myšlenkou. Nyní, když máme představu o významu slova hřích, pojďme se podívat do bible na to, co se o něm můžeme dozvědět "praktického".

Genesis 4, 7-8: Cožpak nebudeš pozdvižen, budeš-li jednat správně? A jestli nebudeš jednat správně, ve dveřích číhá hřích. Dychtí po tobě, ale ty nad ním máš vládnout. Kain řekl svému bratru Ábelovi: Pojďme na pole. A stalo se, když byli na poli, že Kain povstal proti svému bratru Ábelovi a zabil ho.

   Bůh zde dává do přímé souvislosti zlé skutky a hřích. Tyto verše však dávají i jednoduchý „návod“, jak se vyhnout hříchu – konat dobro :-)

Exodus 20, 20: Mojžíš lidu odpověděl: Nebojte se, protože Bůh přišel, aby vás vyzkoušel a aby na vás byla bázeň před ním, abyste nehřešili.

   Boží vůlí je, abychom měli bázeň před Ním, a abychom nehřešili (přestali hřešit).

Exodus 29, 14: Maso býčka, jeho kůži a jeho výměty spálíš ohněm venku za táborem. To je oběť za hřích.

   Za hřích někdo musí zaplatit pokutu. V nové smlouvě si můžeme přečíst, že mzdou hříchu je smrt (cena, pokuta za hřích).

Exodus 33, 2-5: Pošlu před tebou anděla a vyženu Kenaance, Emorejce, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce. Jdi do země oplývající mlékem a medem. Ale já nevytáhnu ve tvém středu, neboť jsi lid tvrdé šíje. Jinak bych s tebou po cestě skoncoval. Když lid uslyšel tuto špatnou zprávu, truchlili a nebrali na sebe ozdoby. יהוה totiž řekl Mojžíšovi: Řekni synům Izraele: Jste lid tvrdé šíje. Půjdu-li jediný okamžik ve tvém středu, skoncuji s tebou. Nyní sundej ze sebe své ozdoby, abych poznal, jak mám s tebou naložit.

   Bůh má nulovou toleranci vůči hříchu. Kdyby ON sám přišel do tábora Izraelců, nejspíš by musel dát průchod své spravedlnosti, a hříchy lidí potrestat. Ona zmiňovaná tvrdošíjnost je hříchem (neposlušnost, vzpoura).

1. Samuelova 14, 37-38: Saul se doptával Boha: Mám sestoupit za Pelištejci? Vydáš je do moci Izraele? Ale on mu v ten den neodpověděl. Saul řekl: Přistupte sem všichni vůdcové lidu. Zkoumejte a zjistěte, jak dnes došlo k tomuto hříchu.

   Hřích je vážná věc. Odděluje nás od Boha. Saul si toho byl velmi dobře vědom, a když najednou Bůh přestal mluvit, byl si jistý, že za tím bude hřích někoho z jeho lidu. A skutečně tomu tak i bylo. Zhřešil jeho syn Jónatan (a to dokonce neúmyslně).

2. Samuelova 12, 13-14: David řekl Nátanovi: Zhřešil jsem proti יהוה. Nátan Davidovi odpověděl: יהוה také odňal tvůj hřích, nezemřeš. Ovšem protože jsi touto věcí tolik znevážil יהוה, syn, který se ti narodí, jistě zemře.

   Jedná se o situaci, kdy se král David dopustil skutečně zlé věci. Vyspal se s manželkou jednoho ze svých bojovníků, a když se dozvěděl, že je v jiném stavu, nechal jejího muže zabít. Král byl považován za představitele Boží autority, a samozřejmě by měl i zjevovat Boží charakter. Bůh řekl, že David svým činem způsobil, aby byl u Jeho nepřátel v opovržení (aby Jím mohli pohrdat, rouhat se Mu). Jestliže se lidé, kteří se představují jako Boží služebníci (křesťané – Ježíšovi učedníci), dopouštějí hříchů podobně jako nevěřící lidé, pak nejsou dobrým svědectvím svému okolí a Boží jméno je kvůli nim skutečně tupeno a v pohrdání. Zdá se, že často nevěřícím lidem brání „v uvěření“ více chování církví a křesťanů, než to, že by svůj život měli podřídit Bohu :-(

   Všimte si prosím toho, že jakmile David svůj hřích přiznal, Bůh mu odpustil (jak mu okamžitě sdělil prorok Nátan).

   Výše uvedeným veršům předcházelo vyhlášení Božího soudu prorokem Nátanem:

2. Samuelova 12, 9-10: Proč jsi pohrdl יהוה slovem a spáchal jsi zlo v jeho očích? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho manželku sis vzal za ženu; zabil jsi ho mečem synů Amónových. Nyní se meč navždy neodvrátí od tvého domu za to, že jsi mnou pohrdl a vzal sis manželku Chetejce Urijáše, aby byla tvou ženou.

   Jak vidíte, Božím slovem pohrdáme tak, že se dopouštíme něčeho, co je v Božích očích zlé – nějakého hříchu. Bible je mimo jiné i vodítkem pro to, co je správné. Obvykle tedy nemáme výmluvu, když se dopouštíme něčeho zlého – zpravidla dobře víme, že hřešíme. Když hřešíme, dáváme v tu chvíli přednost nějakému příjemnému efektu hříchu před Božím slovem (např. krádež, lež, pýcha, vražda, opíjení, drogy, mimomanželský sex apod.). Ten "příjemný efekt hříchu" je pouhou iluzí. Je to past. Jak kdysi někdo řekl: "Hřích hodně slibuje, málo dává a všechno bere". Na výše uvedeném příkladu krále Davida můžeme znovu vidět, že hřích nás může připravit o vítězství a jakoukoli formu požehnání. Náš hřích je vždy urážkou Boha.

1. Královská 8, 33-40: Jestliže bude tvůj lid Izrael poražen od nepřítele, protože proti tobě zhřeší, ale pak se k tobě navrátí, vzdají chválu tvému jménu, budou se modlit a prosit tě v tomto domě o smilování, uslyš v nebesích, odpusť hřích svého lidu Izraele a přiveď je zpět do země, kterou jsi dal jejich otcům. Jestliže budou uzavřena nebesa a nebude déšť, protože proti tobě zhřeší, ale pak se budou na tomto místě modlit, vzdají chválu tvému jménu a odvrátí se od svého hříchu, protože je pokoříš, uslyš v nebesích, odpusť hřích svých otroků a svého lidu Izraele, až je vyučíš dobré cestě, po níž by měli jít, a dej déšť na svou zemi, kterou jsi dal svému lidu do dědictví. Jestliže bude v zemi hlad, jestliže bude mor, obilná rez, sněť, jestliže budou kobylky arbe či kobylky chasíl, jestliže mu v zemi, v některém z jeho měst, jeho nepřítel způsobí soužení, ať je to jakákoliv rána, jakákoliv nemoc, každou modlitbu a každou úpěnlivou prosbu, která vzejde od kteréhokoliv člověka z celého tvého lidu Izraele -- znají přece každý ránu svého srdce -- když vztáhnou své dlaně k tomuto domu, vyslyš v nebesích, v sídle, kde pobýváš, odpusť, jednej a dej každému podle všech jeho cest, jak znáš jeho srdce -- vždyť ty jediný znáš srdce všech lidských synů -- aby se tě báli po všechny dny, co budou naživu na povrchu země, kterou jsi dal našim otcům.

   Jak vidíte, hřích může být důvodem prohry ve válce, nemocí, přemnožených škůdců, hladomoru, klimatických problémů apod.! Bůh je však milostivý a odpouští hříchy, pokud to jeho lidu dojde, a pokud činí pokání.

Izajáš 59, 1-2: Hle, יהוה ruka není krátká, že by nezachránil, ani jeho ucho není zalehlé, že by neslyšel, nýbrž vaše zvrácenosti se staly hradbou mezi vámi a vaším Bohem a vaše hříchy skryly jeho tvář před vámi, aby neslyšel.

   Hřích nás odděluje od Boha. Pokud ještě neznáme Boha natolik, abychom věděli, jak úžasný je, pak by nás mohlo před hříchem odrazovat alespoň to, že je často důvodem nevyslyšených modliteb.

Lukáš 15, 21: Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou. Nejsem již hoden nazývat se tvým synem. Učiň mne jedním ze svých nádeníků.‘

   Ježíš docela často mluvil k lidem v podobenstvích, v příbězích. Jedním z těch nejznámějších je příběh o marnotratném synovi, ze kterého je i tento verš. S hříchem je to tak, že se v každém případě týká Boha (je proti Bohu), a v některých případech je i proti nějakému člověku.

Lukáš 11, 4: A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám.

   Tohle je úryvek z ukázkové Ježíšovy modlitby k Bohu. Bůh je milosrdný, a naše hříchy nám odpouští, pokud jej o to prosíme. Má to však podmínku – my stejně tak musíme odpustit těm, kdo se nějakým způsobem prohřešili proti nám (to znamená, že nám nějakým způsobem ukřivdili, ublížili)! Tento princip Ježíš vyjádřil i v dalším podobenství:

Matouš 18, 23-35: „Proto je království Nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc talentů. Protože však neměl čím zaplatit, rozkázal ho jeho pán prodat i se ženou a dětmi i se vším, co má, aby tak splatil svůj dluh. Onen otrok padl na zem, klaněl se mu a říkal: ‚Měj se mnou trpělivost, pane, a všechno ti vrátím!‘ I slitoval se pán onoho otroka, propustil ho a dluh mu odpustil. Ale když onen otrok vyšel, nalezl jednoho ze svých spoluotroků, který mu byl dlužen sto denárů; popadl ho a začal ho škrtit, říkaje: ‚Zaplať, co mi dlužíš!‘ Jeho spoluotrok padl k jeho nohám a prosil ho: ‚Měj se mnou trpělivost, a zaplatím ti.‘ On však nechtěl, ale šel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluotroci uviděli, co se přihodilo, velmi se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všechno, co se stalo. Tehdy si ho jeho pán zavolal a řekl mu: ‚Otroku zlý, celý ten dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě poprosil. Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluotrokem, jako jsem se i já smiloval nad tebou?‘ A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud mu nezaplatí celý dluh. Tak i můj nebeský Otec učiní vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru jeho přestoupení.“

   Ještě připomenu jedno Ježíšovo upozornění týkající se odpuštění/neodpuštění:

Marek 11, 25-26: A kdykoliv stojíte a modlíte se, odpouštějte, máte-li proti někomu něco, aby vám i váš Otec, který je v nebesích, odpustil vaše přestoupení. Jestliže však vy neodpouštíte, ani váš Otec, ten v nebesích, neodpustí (ta) vaše přestoupení.“

Jan 5, 2-14: V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, který má pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých, kteří čekali na pohyb vody. Neboť Pánův anděl občas sestupoval do rybníka a vířil vodu. Kdo po zvíření vody první vstoupil do rybníka, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí. Byl tam jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když ho Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouhou dobu nemocen, řekl mu: „Chceš být uzdraven?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Zatímco já teprve přicházím, jiný tam sestupuje přede mnou.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď.“ A hned byl ten člověk uzdraven, vzal své lehátko a chodil. Ten den však byla sobota. Židé tomu uzdravenému říkali: „Je sobota; není dovoleno, abys nosil své lehátko.“ On jim však odpověděl: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: ‚Vezmi své lehátko a choď.‘“ Otázali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: ‚Vezmi své lehátko a choď‘?“ Uzdravený však nevěděl, kdo to je, neboť Ježíš se ztratil v zástupu, který na tom místě byl. Potom ho Ježíš nalezl v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi uzdraven. Už nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího.“

   Z Ježíšových slov vyplývá, že příčinou nemoci tohoto muže byl nějaký hřích. Zdá se tedy logické předpokládat, že i za některé naše nemoci mohou přímo naše hříchy.

Jan 9, 1-3: Cestou uviděl člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali: „Rabbi, kdo zhřešil, že se narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky.

   A z tohoto příběhu naopak vidíme, že hřích nemusí být příčinou nemoci.

Matouš 12, 31-32: Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by promluvil proti Duchu Svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“

   Ježíš reagoval na tvrzení, že démony vyhání ve jménu Belzebula – knížete démonů – varováním, že je možné dopustit se „neodpustitelného hříchu“ - hříchu proti Duchu svatému. Ježíš démony vyháněl mocí Ducha svatého, a farizeové vlastně říkali, že je to pomocí nějakého nečistého ducha. Je to vážné, přemýšlejme o tom, co říkáme!

Skutky apoštolské 2, 37-39: Když to uslyšeli, byli hluboce zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, muži bratři?“ Petr jim řekl: „Učiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít na základě jména Ježíše Mesiáše na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha Svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem, kteří jsou daleko a které si povolá Pán, náš Bůh.“

Skutky apoštolské 3, 19: Učiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy,

   Díky oběti Ježíše z Nazaretu, Božího syna, nám mohou být odpuštěny hříchy, a můžeme dostat dar Ducha svatého. Podmínkou je, že se obrátíme, přijmeme Ježíšovu oběť, a necháme se pokřtít (tzn. úplné ponoření ve vodě). O jakém obrácení je řeč si můžeme přečíst ve skutcích apoštolů 26, 18:

Skutky apoštolské 26, 18: otevřít jejich oči, aby se obrátili od tmy do světla, od moci Satanovy k Bohu, a aby vírou ve mne obdrželi odpuštění hříchů a podíl mezi posvěcenými.‘

   Pojďme se nyní blíže podívat, co je řečeno o Ježíši Kristu, a o jeho „přínosu“ pro lidstvo v oblasti odpuštění hříchů a vysvobození od hříchu!

Skutky apoštolské 5, 30-31: Bůh našich otců probudil z mrtvých Ježíše, kterého jste vy pověsili na dřevo a zabili; toho Bůh jako vůdce a zachránce vyvýšil na svou pravici, aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů.

Skutky apoštolské 13, 38-39: Budiž vám tedy známo, muži bratři, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění hříchů. Od všeho, od čeho jste nemohli být ospravedlněni v zákoně Mojžíšově, je v něm ospravedlňován každý, kdo věří.

Římanům 3, 21-26: Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona, dosvědčovaná Zákonem i Proroky, Boží spravedlnost skrze víru Ježíše Krista pro všechny a na všechny ty, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu, ale jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši. Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla spáchána již dříve v čase Boží shovívavosti, a aby ukázal svou spravedlnost v nynějším čase, takže sám je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry Ježíšovy.

Římanům 5, 8-10: Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni jeho životem.

Římanům 8, 3: Neboť co bylo Zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle,

1. Korintským 15, 3: Předal jsem vám především to, co jsem také sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem,

2. Korintským 5, 20-21: Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem. Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.

Koloským 1, 13-14: On nás vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl do království Syna své lásky, v němž máme skrze jeho krev vykoupení, odpuštění hříchů.

Titovi 2, 14: který dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích.

1. Petrův 2, 24-25: On sám ve svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. Jeho zraněním jste byli uzdraveni. Neboť jste bloudili jako ovce, ale nyní jste se obrátili k pastýři a strážci svých duší.

1. Janův 2, 2: On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.

1. Janův 2, 12: Píšu vám, dítky, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno.

1. Janův 3, 5: A víte, že on se zjevil, aby odstranil naše hříchy, a hříchu v něm není.

1. Janův 4, 10: V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

Zjevení Janovo 1, 5: a od Ježíše Krista, jenž je věrný svědek, prvorozený z mrtvých a vládce králů země. Tomu, jenž nás miluje a svou krví nás rozvázal z našich hříchů

Římanům 6, 1-23: Co tedy řekneme? Máme zůstávat v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Jak bychom my, kteří jsme hříchu zemřeli, v něm ještě mohli žít? Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, jsme byli pokřtěni v jeho smrt? Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života. Neboť jestliže jsme se stali s ním srostlými tím, že jsme mu byli podobni ve smrti, jistě mu budeme podobni i v zmrtvýchvstání. A víme, že náš starý člověk byl spolu s ním ukřižován, aby tělo hříchu bylo zbaveno sil a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je zproštěn hříchu. Jestliže jsme s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. A víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá; smrt nad ním už nepanuje. Neboť smrtí, kterou zemřel, zemřel hříchu jednou provždy; a život, který žije, žije Bohu. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši, našem Pánu. Ať tedy hřích nevládne ve vašem smrtelném těle, tak abyste poslouchali jeho žádosti; ani hříchu nepropůjčujte své údy za nástroje nepravosti, ale vydejte sami sebe Bohu jako ti, kteří byli mrtví, a ožili, a své údy vydejte Bohu za nástroje spravedlnosti. Hřích nad vámi nebude panovat; vždyť nejste pod Zákonem, ale pod milostí. Co tedy? Budeme hřešit, protože nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne! Což nevíte, že komu se propůjčujete jako otroci k poslušnosti, koho posloucháte, toho jste otroky: buď hříchu, který vede ke smrti, nebo poslušnosti, která vede ke spravedlnosti? Díky Bohu, že jste sice byli otroky hříchu, ale stali jste se ze srdce poslušnými vzoru učení, jemuž jste byli svěřeni. Byli jste osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky spravedlnosti. Pro slabost vašeho těla to říkám po lidsku: Jako jste propůjčili své údy za otroky nečistotě a nepravosti k činění nepravosti, tak nyní předložte své údy za otroky spravedlnosti k posvěcení. Když jste byli otroky hříchu, byli jste svobodni od spravedlnosti. Jaký jste tehdy měli užitek z těch věcí, za něž se nyní stydíte? Neboť jejich konec je smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky Božími, máte svůj užitek ku posvěcení a vašim cílem je věčný život. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

   Prosím, abyste si tuto kapitolu přečetli pozorně a mnohokrát. Pavel říká, že v onom ponoření (křtu) jsme se natolik ztotožnili s Ježíšovou smrtí, že naše stará hříšná přirozenost byla zbavena moci. Jak je tedy možné, že máme pocit, že se toho zase tolik nezměnilo? Jak je tedy možné, že máme stále ještě chuť hřešit – předvádět se, lhát, krást, podvádět, nenávidět, smilnit, opíjet se, přejídat se, brát drogy apod.? Pavel nám říká, co se stalo při křtu. A také nás nabádá, že si tyto věci máme uvědomovat, a že se máme s onou pravdou ztotožnit. Máme se pokládat za mrtvé hříchu. Byli jsme vysvobozeni od hříchu, ale je na nás, abychom si to uvědomovali a odmítli nadále hřešit! Rozdíl je v tom, že nyní již nemusíme hřešit! Pokud ale uvěříme svým pocitům, nejspíš prohlásíme, že se nic nezměnilo, a podle toho se i budeme chovat. Svou mysl máme obnovit podle Božího slova, ne podle pocitů, časopisů, kolegů v práci apod.!

Jakubův 5, 16: Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Mnoho zmůže účinná modlitba spravedlivého.

   Jak vidíte, vyznávání hříchů před druhými a společné modlitby jsou i cestou k našemu uzdravení.

   Pokusil jsem se na tomto místě udělat podrobnější biblický průřez tématem hříchu. Můžeme z něho pochopit, jak závažným problémem hřích je. Můžeme z něho uvidět Boží postoj vůči hříchu, i jeho způsob řešení. Můžeme si uvědomit i změny, ke kterým u nás došlo, když jsme uvěřili a vydali svůj život Bohu. Můžeme vidět následky hříchu v průřezu biblických dějin a poučit se z toho, jakým způsobem Bůh tehdy reagoval. Mám naději, že takto "srovnané" podklady nám umožní vidět hřích z více úhlů pohledu, a že v nás i vypůsobí touhu s hříchem v našich životech natrvalo skoncovat.