Bible 21 (CZ - 2015) with deuterocanonical books

1 Blaze těm, kdo žijí bezúhonně, těm, kdo se řídí Hospodinovým zákonem!

2 Blaze těm, kdo jeho svědectví se drží, těm, kdo jej celým srdcem hledají,

3 těm, kdo se bezpráví nedopouštějí, neboť po jeho cestách kráčejí!

4 Ty jsi vydal svá pravidla, aby se svědomitě plnila.

5 Kéž jsou mé cesty zpevněny, abych dodržoval tvé zákony!

6 Budu-li dbát všech jeho příkazů, zahanben nikdy nebudu.

7 Chválit tě budu se srdcem upřímným, tvým spravedlivým soudům když se naučím.

8 Tvé zákony chci dodržet – jen prosím neopouštěj mě!

9 Jak mladík svou stezku udrží v čistotě? Tak, že tvým slovem řídí se!

10 Celým svým srdcem hledám tě, od tvých příkazů zbloudit nenech mě!

11 V srdci si ukládám tvé výroky, abych proti tobě nehřešil.

12 Požehnaný jsi, Hospodine, svým zákonům prosím nauč mě!

13 Stále opakuji svými rty vše, co jsi nařídil.

14 Raduji se z cesty tvých svědectví jako z největšího bohatství.

15 O tvých pravidlech přemítám, abych na tvoje stezky dbal.

16 Tvé zákony jsou mi rozkoší – tvé slovo neztrácím z paměti!

17 Dopřej svému služebníku, abych žil, tvé slovo abych naplnil!

18 Mé oči otevři, abych uviděl úžasné věci ve tvém Zákoně.

19 Na zemi jsem jen cizincem, své příkazy mi neskrývej!

20 Mou duši stále stravuje touha po tvých pokynech.

21 Okřikuješ pyšné – jsou proklatí, od tvých přikázání zbloudili!

22 Zbav mě zahanbení a potupy, vždyť držím se tvých svědectví!

23 Vládcové zasedají a pomlouvají mě, tvůj služebník zatím přemýšlí o tvých zákonech.

24 Tvá svědectví jsou mi rozkoší – jsou to mí rádci nejbližší!

25 Má duše v prachu krčí se, svým slovem prosím obživ mě!

26 Vylíčil jsem ti cesty své a tys mě vyslyšel; o svých zákonech pouč mě.

27 Dej mi rozumět cestě svých pravidel, o tvých zázracích abych přemýšlel.

28 Má duše smutkem hroutí se, svým slovem prosím zvedni mě!

29 Cestu proradnosti odvrať ode mne a obdař mě svým Zákonem.

30 Zvolil jsem si cestu věrnosti, tvé pokyny mám stále na mysli.

31 Tvých svědectví, Hospodine, držím se, nedej, abych byl zahanben!

32 Poběžím cestou tvých příkazů – do srdce dals mi svobodu!

33 Ukaž mi, Hospodine, cestu svých zákonů, abych je střežil jako svou odplatu.

34 Dej mi rozum, abych tvůj Zákon dodržel, ať jsem mu celým srdcem poslušen.

35 Veď mě po stezce přikázaní svých, tu jsem si přece oblíbil.

36 Nakloň mé srdce ke svým svědectvím namísto lakomství.

37 Odvrať mé oči, ať nehledí k marnostem, na své cestě prosím obživ mě!

38 Svému služebníku potvrď sliby své, tak, aby lidé ctili tě.

39 Zbav mě potupy, z níž mám strach – jak dobrá jsou nařízení tvá!

40 Jak toužím po tvých pravidlech – svou spravedlností obživ mě!

41 Kéž na mě, Hospodine, tvá láska sestoupí a tvoje spása, jak jsi zaslíbil!

42 Ať mám co odpovědět těm, kdo mě urážejí, vždyť ve tvém slově skládám naději.

43 Nikdy mi neber z úst slova věrnosti, spoléhám přece na tvé pokyny.

44 Tvůj Zákon stále plnit chci, navždy a navěky!

45 Svobodně budu žít stále dál, neboť jsem vyhledal tvá pravidla.

46 Hovořit budu o tvých svědectvích, nebudu zahanben ani před králi.

47 Tvá přikázání jsou mi rozkoší – vždyť je miluji!

48 K milovaným tvým příkazům ruce vztahuji, zatímco přemýšlím nad tvými zákony.

49 Na slovo svému služebníku vzpomeň si, vždyť jsi mi daroval naději.

50 To je mi útěchou v mém trápení, že mě oživuješ svými výroky.

51 Pyšní mě zasypali svými posměšky, od tvého Zákona se však nevzdálím.

52 V paměti chovám tvé věčné pokyny, těmi se, Hospodine, vždycky utěším.

53 Zuřivost mě jímá nad ničemy, kteří tvůj Zákon odmítli.

54 Tvé zákony jsou mými písněmi, kdekoli putuji.

55 Na tvé jméno vzpomínám po nocích, tvůj Zákon, Hospodine, toužím naplnit.

56 Tento úkol mi náleží – abych se řídil tvými pravidly!

57 Ty, Hospodine, jsi mým údělem, tvé slovo plnit slíbil jsem.

58 O milost prosím tě celým srdcem svým, smiluj se nade mnou, jak jsi zaslíbil!

59 Když jsem přemýšlel nad svými cestami, kroky jsem obrátil ke tvým svědectvím.

60 Pospíchám, abych se nezpozdil dodržet chci tvé příkazy.

61 I když jsem obklopen léčkami ničemů, nezapomínám na Zákon tvůj.

62 O půlnoci vstávám a chválím tě za spravedlivé soudy tvé.

63 Všem, kdo tě ctí, jsem přítelem, těm, kdo se drží tvých pravidel.

64 Tvé lásky, Hospodine, je plná zem – pouč mě prosím o svých zákonech!

65 Svému služebníku jsi dobro prokázal, dle slova, jež jsi, Hospodine, dal.

66 Uč mě rozumu a dej mi poznání, vždyť věřím přikázáním tvým!

67 Než jsem byl pokořen, bloudil jsem, tvých výroků teď ale držím se.

68 Dobrý jsi a dobro působíš, nauč mě prosím své zákony.

69 I když mě pyšní špiní svojí lží, celým srdcem se řídím tvými pravidly.

70 Srdce jim otupěla, jsou samý tuk, mou rozkoší je ale Zákon tvůj.

71 Prospělo mi to, že jsem byl pokořen – poučil jsem se o tvých zákonech.

72 Zákon tvých úst je pro mě vzácnější než tisíce zlatých a stříbrných!

73 Tvé ruce mě učinily a uhnětly, dej mi rozum, ať pochopím tvé příkazy.

74 Tví ctitelé ze zaradují, až mě uvidí, tvé slovo je mou nadějí.

75 Tvé soudy jsou spravedlivé, to, Hospodine, vím, ve své věrnosti jsi mě pokořil.

76 Kéž mě tvá láska prosím potěší, jak jsi to svému služebníku zaslíbil.

77 Kéž mě tvůj soucit navštíví, abych žil, tvůj Zákon je mi přece rozkoší!

78 Kéž jsou zahanbeni pyšní, že zrádně křivdí mi, zatímco přemýšlím nad tvými příkazy.

79 Kéž se tví ctitelé ke mně navrátí, aby poznali tvá svědectví.

80 Kéž je mé srdce tvým zákonům oddané – tehdy nebudu nikdy zahanben!

81 Umírám touhou po tvém spasení, tvé slovo je mou nadějí.

82 Oči mi slábnou, tvé sliby vyhlížím, ptám se: „Kdy už mě potěšíš?“

83 I když jsem jako měch dýmem svraštělý, nezapomínám na tvé zákony.

84 Jak dlouho bude žít tvůj služebník? Kdy už mé pronásledovatele odsoudíš?

85 Pyšní mi jámy kopají, ti na tvůj Zákon vůbec nehledí.

86 Věrné jsou všechny tvé příkazy; zrádci mě pronásledují, pomoz mi!

87 Skoro mě vyhladili ze země, nepustil jsem se však tvých pravidel.

88 Ve své lásce prosím obživ mě – svědectví tvých úst chci dodržet!

89 Tvé slovo, Hospodine, navěky ukotveno je v nebesích.

90 Po všechna pokolení trvá věrnost tvá, zemi jsi založil, a tak zůstává.

91 Vše je tu dodnes, jak jsi nařídil, vždyť všechny věci slouží ti.

92 Kdyby tvůj Zákon nebyl mou rozkoší, dávno bych zahynul ve svém trápení.

93 Tvá pravidla nikdy neztratím z paměti, vždyť právě jimi jsi mě obživil!

94 Patřím jen tobě, buď spása má, vždyť vyhledávám tvá pravidla.

95 Ničemové na mě číhají, aby mě zabili, zatímco přemýšlím o tvých svědectvích.

96 Vidím, že vše dokonalé má své hranice – ve tvém přikázání je však svoboda bez konce!

97 Jak velmi tvůj Zákon miluji – celý den o něm přemýšlím!

98 Tvé přikázání stále se mnou je, moudřejším nad mé nepřátele činí mě.

99 Nad všechny své učitele jsem nabyl moudrosti, protože přemýšlím o tvých svědectvích.

100 Rozumnější jsem dokonce nad starce, neboť se držím tvých pravidel.

101 Od každé zlé cesty své kroky zdržuji, abych se řídil slovem tvým.

102 Od tvých pokynů neodvracím se, vždyť ty sám jsi můj učitel.

103 Jak sladce mi chutnají tvé výroky – sladší než med jsou ústům mým!

104 Z tvých pravidel jsem se rozumu naučil, a proto nenávidím každou cestu lži.

105 Svíce mým krokům je slovo tvé, svítí mi na cestě.

106 Co jsem odpřisáhl, to také splním, tvé spravedlivé soudy dodržím.

107 Přespříliš jsem byl pokořen, svým slovem, Hospodine, obživ mě!

108 Přijmi, Hospodine, vděčné oběti mých rtů a vyuč mě svým pokynům.

109 I když můj život stále visí na vlásku, nezapomínám na Zákon tvůj.

110 I když mi ničemové nastražili past, neopustil jsem tvá pravidla.

111 Tvá svědectví jsou mi věčným dědictvím, naplňují přece mé srdce radostí.

112 Rozhodl jsem se plnit tvé zákony – v tom je odplata navěky!

113 Nesnáším ty, kdo jsou vrtkaví, tvůj Zákon ale miluji.

114 Ty jsi má skrýše a můj štít, tvé slovo je mou nadějí.

115 Odstupte ode mě, bídáci, příkazy svého Boha plnit chci!

116 Podpírej mě, jak jsi zaslíbil, abych žil, nedej, abych byl zklamán ve své naději!

117 Podpoř mě, abych byl zachráněn, k tvým zákonům abych stále hledět směl.

118 Odmítáš všechny, kdo opouštějí tvé zákony, vždyť jejich bludy jsou pouhé lži!

119 Jak smetí zavrhuješ všechny ničemy na zemi, a proto miluji tvá svědectví.

120 Tělo se mi chvěje hrůzou před tebou – v úžasu hledím na tvůj soud!

121 Právem a spravedlností řídím se, nevydej mě těm, kdo vydírají mě!

122 Zaruč se ve prospěch svého služebníka, ať už mě pyšní přestanou vydírat.

123 Oči mi slábnou, tvou spásu vyhlížím a tvou spravedlnost, kterou jsi zaslíbil.

124 Se svým služebníkem nalož laskavě, pouč mě prosím o svých zákonech!

125 Dej mi rozum, vždyť jsem tvůj služebník, abych rozuměl tvým svědectvím.

126 Čas jednat, Hospodine, už je tu – lidé porušují Zákon tvůj!

127 Protože miluji tvé příkazy, jsou mi nad zlato, i to nejčistší.

128 Všech tvých pravidel cením si, a proto nenávidím každou cestu lži!

129 Tvá svědectví jsou úžasná, to proto je chci zachovat!

130 Tvé slovo s sebou světlo přináší, prostým dodává moudrosti.

131 S ústy otevřenými vzdychám dychtivě, protože toužím po tvých příkazech!

132 Pohlédni na mě, prosím smiluj se dle práva těch, kdo milují jméno tvé.

133 Upevni mé kroky ve svých výrocích, ať mě neovládne žádný hřích!

134 Vysvoboď mě z lidského bezpráví, abych se řídil tvými pravidly.

135 Rozjasni svou tvář nad služebníkem svým, nauč mě prosím svoje zákony.

136 Z očí mi slzy proudí potokem – lidé se neřídí tvým Zákonem!

137 Spravedlivý jsi, Hospodine, a soudy tvé jsou poctivé.

138 Svědectví, která jsi svěřil nám, spravedlivá jsou a zcela pravdivá.

139 Až se zalykám samým horlením, že moji protivníci na tvé slovo nedbají.

140 Tvé výroky jsou zcela ryzí, já, tvůj služebník, je miluji!

141 I když jsem nepatrný, i když jsem pohrdán, nezapomínám na tvá pravidla.

142 Tvá spravedlnost navždy obstojí, tvůj Zákon je zcela pravdivý.

143 Doléhá na mě úzkost a trápení, tvá přikázání však jsou mi rozkoší.

144 Navěky spravedlivá jsou tvá svědectví – dej mi porozumění, abych žil!

145 Celým srdcem volám, Hospodine, slyš: Chci zachovávat tvé zákony!

146 Volám k tobě, prosím zachraň mě, abych tvá svědectví mohl dodržet!

147 Před svítáním vstávám s voláním, na tvé slovo čekám s nadějí.

148 Oka nezamhouřím, celé noci bdím, abych přemýšlel o tvých výrocích.

149 Prosím vyslyš mě v lásce své, dle svého práva, Hospodine, obživ mě!

150 Blíží se ti, kdo běží za zvrhlostí, od tvého Zákona se ale vzdalují.

151 Ty, Hospodine, blízký jsi; spolehlivé jsou všechny tvé příkazy.

152 Odedávna vím o tvých svědectvích, že jsi je potvrdil navěky.

153 Hleď na mé trápení a dej mi záchranu, nezapomínám přece na Zákon tvůj.

154 Veď moji při a buď mi Zastáncem; jak jsi zaslíbil, prosím obživ mě!

155 Ničemové jsou daleko od spásy, neboť se neptají na tvé zákony.

156 Veliké je, Hospodine, slitování tvé, dle svého práva prosím obživ mě!

157 Mnozí mě pronásledují a sužují, nevzdálím se však od tvých svědectví.

158 Pohled na zrádce hnusím si, neboť nedbají na tvé výroky.

159 Jak miluji tvá pravidla, Hospodine, hleď, ve své lásce prosím obživ mě!

160 Úhrnem tvého slova pravda je, navěky spravedlivé jsou všechny soudy tvé.

161 I když mě bezdůvodně honí vládcové, před tvým slovem v srdci chvěji se.

162 Ze tvých výroků mám tolik radosti, jako bych našel poklad nejdražší.

163 Lež se mi hnusí, nenávidím ji, tvůj Zákon ale miluji!

164 Sedmkrát za den chválím tě za spravedlivé soudy tvé.

165 Kdo milují tvůj Zákon, mají hojný mír, žádné překážky je nesrazí!

166 Čekám, Hospodine, na tvé spasení a plním tvé příkazy.

167 V duši opatruji tvá svědectví – jak velice je miluji!

168 Tvých pravidel a svědectví držím se, ty přece vidíš všechny cesty mé.

169 Kéž se mé volání k tobě, Hospodine, přiblíží, dle svého slova rozum daruj mi!

170 Kéž má modlitba k tobě dorazí, vysvoboď mě, jak jsi zaslíbil!

171 Kéž chvála přetéká z mých rtů – vždyť ty mě učíš svým zákonům.

172 Kéž jazyk můj zpívá o tvých výrocích, neboť jsou spravedlivé všechny tvé příkazy.

173 Kéž mi pomáhá ruka tvá, vždyť jsem si zvolil tvá pravidla.

174 Toužím, Hospodine, po tvém spasení, tvůj Zákon je mi rozkoší!

175 Kéž mohu žít, abych tě oslavil, kéž jsou mi pomocí tvé pokyny.

176 Jak ovce ztracená jsem zabloudil, hledej mě – jsem tvůj služebník, nezapomínám na tvé příkazy!

Carl Heinrich Riegers - Comments (GER)
(1-176) - Der 119. Psalm hat keine überschrift noch anderweitige unfehlbare Anzeige, wann und von wem er gemacht worden sei. Weil so viel vom Abweichen auf falschem Weg und vom genauen Bleiben an der unverfälschten Richtschnur des göttlichen Worts darin vorkommt, so setzen ihn Manche in spätere als Davids Zeiten, weil nämlich erst durch den vielen Umgang mit fremden Völkern so eine Vermischung der Wahrheit mit Lügen unter das Jüdische Volk gekommen Sei. Er ist aber auch auf alle Zeiten hinein ein wichtiges Zeugnis von dem manchfaltigen Gebrauch und Nutzen des göttlichen Worts, wie ein Mensch GOttes dadurch vollkommen ausgerüstet und zu allem guten Wert geschickt werden kann. Zur Einteilung des Psalmen ist überhaupt so viel zu merken, daß er nach dem hebräischen Alphabet, welches 22 Buchstaben hat, in 22 Teile eingerichtet ist, So daß jedesmal 8 Verse nach einander mit einerlei hebräischen Buchstaben anfangen. Der erste Achter macht den Eingang, die 20 mittleren die Abhandlung, und der letzte den Beschluß aus. Der Eingang enthält die Summe vom ganzen Psalmen. Der Mann GOttes hat nämlich unter einem tiefen Eindruck von der Seligkeit derer, die das Wort GOttes halten, den Vorsatz und Wunsch in seinem Herzen gefaßt, daß seine Wege auch nach diesem Wort GOttes eingerichtet, und er dadurch zu einem Menschen GOttes ausgerüstet, mithin dieser Seligkeiten auch teilhaftig würde. In der Abhandlung wird hernach dieser gute Vorsatz und Wunsch ausgeführt, und da hat man aus zwei Stücke zu merken, erstlich auf die mancherlei N amen, die darin das Wort GOttes bekommt. Denn daraus sieht man, wie sich der Mann GOttes auf den güldenen Text so ernstlich applicirt und gelegt, die Materie desselben, die Art des Vortrags, die daran hängenden Siegel der Rechte und Gerichte in Belohnung und Bestrafung, die Fassung des Worts und Willens GOttes in einen Bund, in Zeugnisse und Gebote, wie er dies Alles so genau bemerkt - andern Teils aber die vielfältigen übungen, so der Mann GOttes daraus von sich genommen, mit Beten, mit Bekenntnis und Lob, mit gehorsamem Angriff, mit Klage über sein Elend und Unvermögen, mit Erneuerung seines guten Vorhabens, mit Eifer über Andere, mit Zurückdenken ans Vergangene, mit froher Aussicht aufs Zukünftige, und was ihn jede dieser übungen zu seinem guten Zweck gefördert habe. Demnach kommt es auf die zwei Vorteile an: Applicre dich ganz auf den köstlichen Text, und die Sache applicire ganz auf dich. Das ist: halte an mit Lesen, Betrachten, Wiederholen, Vergleichen der Worte GOttes, Alles aber, was vorkommt, laß bei dir zur Besserung des Herzens anschlagen, daß es dich ins Gebet zur Bewahrung deiner Sinne, zur Läuterung deiner Absichten, zur Verabscheuung der Welt und ihres Laufs, zum Mißtrauen gegen dein betrügliches Herz, zur sorgfältigen Anwendung der Gnade antreibe. Der Eingang: das selige Vorhaben, GOtt in Seinem Wort zu suchen, an GOtt nach seinem Wort zu hangen, und durch das Wort GOttes ein zu allein guten Werk geschickter Mensch Gottes zu werden. Das Wort GOttes treibt durch Aufdeckung unserer Mängel zum Gebet. Deswegen wer viel und ernstlich mit GOttes Wort umgeht, wird immer zum Gebet gestimmt, teils nach dem Gefühl seines eigenen Bedürfnisses, teils nach dem Glauben aus ganze Wort GOttes. Er bekennt, daß man mit der übung im Wort GOttes früh anfangen und fleißig anhalten müsse, wenn man zu dem gewünschten Zweck kommen wolle. Mit Lust, Begierde, Freude, Verlangen, Fleiß des Herzens, es zu behalten, hat sich einer im Worte GOttes zu üben, aber auch hernach mit Bekenntnis des Mundes, mit Reden davon, mit Erzählen sich dessen anzunehmen. Er fährt fort, GOttes Beistand zu seinem guten Vorhaben zu suchen, damit er nicht von innerlichen und äußerlichen Hindernissen davon abgehalten werde. Wer freilich in die übung in GOttes Wort hineinkommt, der findet erst die tiefen Wunder desselben, er spürt die Schwäche seiner Augen, selbige einzusehen. Und wenn dazu noch die Fremdlingsschaft in der Welt kommt, darin einem so viel Gefährliches und Betrügliches begegnen kann, so viel Exempel von Verführern und Verführten vorkommen, so viel Ansehen der Menschen, das einen erschrecken und gefangen nehmen will; so merkt man freilich, daß man sich nichts Geringes vorgenommen hat, wenn man sich vorgenommen, ein durch das Wort GOttes zu allem guten Werk geschickter Mensch GOttes zu werden. Er kommt über seinem guten Vorsatz in einen noch tieferen Kampf hinein, diese Bedrängnis aber schärft auch sein Gebet und er hält desto mehr um Erleuchtung an, und verspricht Standhaftigkeit im Wort des HErrn. Da geht es aus dem nämlichen Ton, wie in dem Kirchenlied: Ach, erheb' die matten Kräfte, Daß sie sich doch reißen los, Denke, daß ein armer Mensche Dir im Tod nichts nütze sei? Heb ihn aus dem Staub der Sünden zc. Nun aber kommen gelassene Bitten, wie noch bei einer redlichen übung im Wort GOttes bald der Ernst und Fleiß, sich anzugreifen, vorschlägt, bald das Gefühl, wie bei unserem Unvermögen das Beste sei, nur gelassen um die Handleitungen der göttlichen Weisheit anzuhalten. Zeige mir diese Wege, unterweise mich, führe mich, neige mein Herz, sind lauter so gelassene Bitten, die zwar aus einem billigen Mißtrauen gegen sich selbst gehen, dabei man sich aber doch kindlich an GOtt und an seine Hand hinhängt: Wie die Jugend gängle mich, Daß der Feind nicht rühme sich, Er hab' so ein Kind gefället, Das auf Dich sein' Hoffnung stellet. Von da an regt sich nun ein tröstlicher Vorblick aufs Zukünftige, wie er seines Gebets noch werde froh werden, und das trägt er dankbarlich dem HErrn vor, und hält daneben mit Beten an. Da tut es einen guten Schritt mit einem, wenn es in die Bereitschaft zur Verantwortung gegen Den, der Grund fordert, hineingeht, wenn man die Scheue, die sich verborgen hält, überwindet, und Anderer Unglauben und Spötterei sich nicht vom Bekenntnis der Wahrheit abhalten läßt. Solch ein Bekennen vor den Menschen vergilt einem der HErr gleich mit einer mehreren Freudigkeit im Zugang zu Ihm Selbst und mit einer reichen Lust an seinen Geboten. Er stärkt sich, auf seinem Vorsatz zu bleiben, auch durch Rücksicht auf das Vergangene, erzählt seine Erfahrungen, die er ehemalen über die Bewahrung des Worts GOttes gehabt, und mahnt immer an bei dem lieben GOtt, um weitere Erfüllung seiner Verheißungen an ihm. Ein tröstliches Zurückdenken an die überwundenen Versuchungen ist ein trefflicher Vorteil, wenn man auch neue Anläufe zu erleiden hat, und es wird einem versichert Dergleichen hab ich schon manches mit dem Wort des HErrn abgewiesen. Dein Wort ist mein Trost in meinem Elend : ist wohl die Summe von allen Erfahrungen : durch Geduld und Trost der Schrift in seinem Elend Hoffnung haben, daran kann einem genügen. Nun stellt er neuerdings in Einfalt auf den HErrn vor, und zeigt, was ihm die Aufsicht auf das Zukünftige und der Rückblick auf das Vergangene im Gegenwärtigen für eine ruhige Fassung gebe, und wie er mit Beten, mit Untersuchung seiner selbst, mit eilfertiger Aufraffung aus der Trägheit, mit Abschneidung der Hindernisse so ihm gemacht werden, mit Gesuch der gesegneten Gemeinschaft im Guten , sich immer wieder auf seinen Vorsatz erneure. Ohne die Sorge und Frage: Wie soll ichs machen und angreifen? gar zu lang umtreiben, lieber nach jedesmaligem besten Wissen und Gewissen es angreifen, und so gut man kann, sich nicht säumen, fördert am besten. Er merkt, daß das bisherige Ringen über seinen guten Vorsatz nicht vergeblich gewesen, daß es ihm etwas zum Geschmack des gütigen Worts GOttes ausgetragen habe; er kommt darüber mit Beten und Loben vor den HErrn, der ihm viel Gutes getan, und seine innerlichen und äußerlichen Leiden so zum Besten gewendet habe. Was ist es für ein Unterschied, wenn sich einer in seiner erstmals erweckten Gutwilligkeit, GOtt zu suchen, ansieht, oder hernach dazu nimmt, aus was für Irrungen er erst hernach zurechtgeführt worden, nachdem ihn Anfechtung aufs Wort merken lehrte. Durch Demütigungen bringt einen GOtt von der eigenen Weisheit herab, V. 67. und gemeiniglich durch noch schärfere Demütigungen von der eigenen Gerechtigkeit, V. 71. Bei bisher erfahrenem guten Fortgang streckt er sich nun nach dem Weiteren aus, und faßt einen neuen Mut gegen alle noch übrigen Versuchungen, empfiehlt sich dabei GOtt an, unter der guten Hoffnung seinen Vorsatz zu erreichen. Auch für Andere, die GOtt fürchten, aber unter dem Druck vom Dienst der Eitelkeit etwa noch nicht so durchbrechen können, ist es keine geringe Förderung, wenn sie einen sehen, der sich mit Glauben, Bekennen, üben, Hoffen, so fest an GOtt hält, und sich von keiner Hindernis niederdrücken läßt. Hier läßt sich ein neuer Kampf spüren, daß er über seinem edlen Vorhaben über GOttes Rechten zu halten noch so verhindert werde, wenigstens nicht schnellen Fortgang merke; doch bleibt ihm der Trost, daß ihn der HErr bei anhaltendem Verlangen nicht werde dahinten lassen, wie er sehnlichst bittet. Man kommt freilich oft in Umstände, wo es einem dringt zu rufen: JEsu, hilf Siegen, und laß mich nicht sinken, Wenn sich die Kräfte der Lügen aufblähn, Und mit dem Scheine der Wahrheit sich schminken, Laß mich viel heller noch Deine Kraft sehen. Man kann einem mit Lügen sein rechtschaffenes Wesen heruntermachen, und dagegen was Anderes aufbürden wollen, daß es einem zu schaffen macht. Bei erlangter neuer Stärkung faßt er einen neuen getrosten Mut, mit der unveränderlichen ewigen Wahrheit des Worts GOttes Alles zu überwinden, und ewig damit zu bestehen. Man bekommt freilich öfters zu empfinden, was man ohne das Wort GOttes, ohne den täglichen Unterricht desselben, ohne die Hoffnung des Reichs GOttes aus seinem Wort, wäre, und wie wenig Menschen und all ihr Trost an einem ausrichteten. Und es ist ganz gut, je mehr man auf den Grund zu stehen kommt. Binde doch Alle, die Dich lieben, In den Gurt der Wahrheit ein, Uns um Dich oft zu betrüben, Und in Dir nur zu erfreun. Er stärkt sich noch weiter in der Hoffnung, mit dem ewig bleibenden Wort GOttes wohl zu bleiben, durch Betrachtung, was ihm sein Bleiben am Wort GOttes bisher genützt habe, zu was für Wachstum in der Weisheit, zu welchem Geschmack und Erfahrung, zu welcher Befestigung in allem Guten er gleichwohl gekommen, ungeachtet er nicht so eilend das Ziel erreicht, wie er etwa gedacht. Was ein redliches Herz hierunter zu seinem eigenen Lob zu sagen scheint, das läuft doch eigentlich auf lauter Lob GOttes und seines Worts hinaus, als wodurch man so gelehrt, geleitet, vor bösem und falschem Weg bewahrt worden sei. Nachdem er durch so viel guten Fortgang gestärkt worden war, so wächst sein Eifer, und er macht sich durch einen Eid aufs neue verbindlich, über seinem Vorsatz zu halten, sollte es auch immer neue Proben geben. über dem besten und ernstlichsten Vorsatz wie V. 106, kann es hintennach die schärfste Demütigungen geben, V. 1 07. damit das mit einschlagende fremde Feuer geschieden, der Mensch vor Erhebung verwahrt, und der bezeugte Ernst auf eine gemäße Probe gesetzt werde. Darüber empfiehlt man es aber desto mehr dem HErrn zum Wohlgefallen und Fördern an. Die erfahrene Demütigung bringt ihn aber nicht von seinem Vorsatz ab, sondern er bleibt auf seinem Sinn gegen GOtt und seinem Wort, auch auf seinem Eifer gegen die Verächter desselben und bittet GOtt, daß Er ihn gegen alles innere Unvermögen und äußere Anläufe schützen und Ihm den göttlichen Eifer gegen die Bösen fruchtbarlich vorstellen wolle. Der Spaß wider das Arge muß ,die Liebe zum Guten schärfen und reinigen, die Liebe zum Guten aber muß auch den Haß wider das Arge regieren und in Ordnung halten. Er legt sich nun auf anhaltendes Beten und gibt auch dazwischen immer Seinen unverrückten Sinn auf die Liebe, die Wahrheit und auf den Haß gegen Alles zu erkennen. GOtt muß einen vertreten und seine eigene Wahrheit dafür verpfänden, daß Er einen nicht wolle umkommen noch Schaden nehmen lassen, unter so vielen bösen Händen , die nach einem greifen, und das ist einem der einzige Trost der das Herz fest macht. Es reiße keine Lust noch Pein mich von der Liebe GOttes und Seines Worts hin. Nachdem ihm GOttes Wort unter allen bisherigen Versuchungen und übungen so zum Licht und zur Kraft geworden ist, so schärft sich sein Verlangen nach dessen Eröffnung noch weiter, und auch der Eifer um die Ehre des Worts GOttes gegen die Verächter steigt. Sei mir gnädig und laß kein Unrecht über mich herrschen; vergib uns unsere Schulden, und führe uns nicht in die Versuchung: sind die zwei Hauptstücke bei einem geraden Lauf in der Wahrheit, und darin tut einem freilich das Wort GOttes treffliche Dienste, es spricht in der Sündenpein herzlich von Vergebung ein, und es bewahrt vor Versuchung zu neuen Sünden. Er preist das Wort der Gerechtigkeit und Wahrheit GOttes nachdrücklich, sowohl nach den herrlichen Eigenschaften und Kräften, die GOtt, sein Urheber, darein gelegt, als auch nach den guten Wirkungen, die es bei Ihm habe, ihn im Eifer wider das Böse und im steten Angedenken und Betrachtung der Rechte GOttes zu erhalten. GOttes Wort ist wohl geläutert, nicht zu hoch und nicht zu nieder, eben recht, überall hin brauchbar, man darf nicht erst wie an menschlichen Rechten nach Zeit und Umständen daran mehren, mindern, nachgeben, Sondern es bleibt einmal wie das anderemal dabei. Aber ein Herz kann sich auch unverändert darauf verlassen. Er merkt und bezeugt mehr und mehr, wie es ihm beim Halten an dem Wort GOttes so wohl sei, tröstet sich dessen gegen seine Verfolger und hält einmal über das andere im Gebet an , daß ihm GOtt zu immer genauerem Bewahren Seines Worts verhelfen wolle. Gnade und rechte GOttes in seinem Wort angeboten und bezeugt, sind ein tröstlicher Stab. Gnade ist das Erste, was ein zerschlagenes Herz ergreifen kann, wenn es aber davon erquickt und belebt wird, so merkt es auch, daß es eine aufs Recht gegründete, rechtlich ausgemachte und befestigte Gnade ist, und das macht das Herz noch fester. Er fährt noch weiter im Beten fort, und rühmt, was für Trost er aus GOttes Wort genossen, und stärkt, sich im Angedenken an die Barmherzigkeit GOttes die sein Schutz bleiben werde. Man kann spüren, wie die vertrauliche Freimütigkeit gegen dem Beschluß des Psalmen zunimmt, und wie die Zukehr zu GOtt vermittelst seines lieben Worts immer zärtlicher wird, wie er sich aber auch vom heillosen Zustand der Gottlosen immer ernstlicher scheidet, weil sie mit den Rechten GOttes auch alles Heil GOttes dahinten lassen. Er legt vor GOtt und Menschen dar, daß er mitten unter den Verfolgungen doch seine Ehrfurcht und Freude am Wort GOttes nicht verloren habe, Sondern in der Liebe dazu ungekränkt ausharre, und noch darauf bleibe. Fürchtet euch vor ihrem Trotzen nicht. Heiligt aber GOtt den HErrn in eurem Herzen. Dies ist auch eine aus dem Samen des lebendigen Worts GOttes erwachsene gute Frucht die mit großem Frieden und Warten auf das Heil GOttes und dessen unfehlbare herrliche Hinausführung verbunden ist. Beschluß, und in demselben die kurze Summarische Wiederholung des Psalmen womit er nochmals seinen Sinn vor GOtt bringt, und teils für sich um Unterricht, und für die Feinde um Rettung anhält, teils verspricht, GOttes Name und Wort mit Bekenntnis zu verherrlichen, teils nochmalen aufs Demütigste zu erkennen gibt, wie er bei all Seinen guten Vorsätzen und redlichem Ernst bloß der Gnade leben müsse, und seiner Schwachheit täglich bewußt sei. So wird der edle Vorsatz, durch das Wort, ein zu allem guten Werk geschickter Mensch GOttes zu werden, ausgeführt und behauptet, unter tiefer Armut des Geistes im Gefühl Seines Unvermögens, in herzlicher Liebe und Hochachtung gegen dem großen Ziel, nach welchem man sich ausstreckt, und in dessen Betrachtung man sich aufgemacht hat. So wird das Wort GOttes und die Kraft desselben ins Herz hineingebeten, und so fließt hernach das Gebet auch wieder in das ganze Tun und lassen eines Menschen ein, der sichs zu Seinem Ziel gemacht: O daß mein Leben Deine Rechte mit ganzem Ernst hielte!