Kříž: Původní řecké slovo pro kříž označovalo zašpičatělý kůl, k němuž byl odsouzenec přivázán nebo na nějž byl nabodnut. Byl to trest, kterého užívali Feničané a Peršané a později také Římané. Ti však jej vyhradili jen pro otroky, cizince a vrahy. Židé tohoto trestu neužívali [jejich obvyklým trestem bylo kamenování
Lev 20:2;
Deut 13:10 ;
Deut 17:5], ale mrtvá těla odsouzenců případně zavěšovali na kůly [
Deut 21:23]. V době Ježíšově Římané užívali k. jako trestu na vzbouřencích proti vládě, takže Ježíš mohl užíti k, jako obrazu pro rozhodné učednictví, jež se nebálo ani utrpení [sr.
Heb 2:9;
1Pet 4:13], ani hanby pro Ježíše [
Mark 10:21;
Matt 16:24;
Luke 9:23 sr.
Heb 12:2 ;
Heb 13:13], ani vyloučení z lidské společnosti.
1. K., na němž zemřel Ježíš, měl patrně tvar písmene T. Nad hlavou odsouzence bývala postavena bíle natřená tabulka s černým nápisem viny odsouzeného. Jako dnes šibenice, tak ve starověku kříž vzbuzoval hrůzu v divácích: smrt na kříži byla trestem otroků a vrahů. U Židů nadto byl k. znamením římské nadvlády. Tím, že Židé vydali Ježíše římskému místodržiteli k ukřižování, veřejně ho uvedli v lehkost [
Gal 3:13]. Ve 3. stol. [prý po vidění Konstantinově] počala křesťanská církev užívati k. jako svého odznaku. Konstantin dal zhotoviti k. ze zlata a ozdobiti drahokamy. I své armádě dal nový prapor, labarum, ozdobený monogramem, sestaveným z řeckých počátečních písmen jména Kristova [XP], přes sebe položených. I na ulici dal postaviti podobnou korouhev s odznakem Kristovým Pověst vypravuje, že císařovna Helena, matka Konstantinova, našla r. 326 k., na němž byl Ježíš ukřižován. Na tomto místě v Jerusalemě zřídila svatyni „svatého kříže“. Od 6. stol. se setkáváme s dnešním krucifixem [k. s tělem ukřižovaného] katolické církve. K. církve řecké má podobu + [čtyři stejně dlouhá ramena]. Ondřej prý skonal na k. v podobě ×. N.
2. Skutečnost, že Ježíš byl utracen strašnou a potupnou popravou ukřižováním, stala se od počátku ústředním bodem křesťanské zvěsti a víry. zároveň však také ústředním problémem i zásadním vý chodiskem křesťanského theologického myšlení. Ježíš byl podle vyznání svých učedníků, jež se souhlasem přijal [
Mark 8:27 -
Mark 8:30 a par., sr.
Mark 14:61 a par.], *Kristem, t. j. mesiášským *králem. Jak je možné, že tento Pomazaný Hospodinův trpěl a zemřel? V židovství zajisté byly některé proudy, které počítaly s trpícím a umírajícím Mesiášem. Dokladem toho je na př. Iz 53 i některé rabínské tradice o trpícím Mesiáši z pokolení Efraimova. Ježíš však nezemřel obvyklou smrtí, ani nějakou jinou smrtí násilnou, nýbrž právě smrtí k-e [sr.
Phil 2:8]. Podle
Deut 21:33 však na této smrti, na „pověšení na dřevě“, spočívá zvláštní Boží zlořečenství. Proto je podle židovského pojetí Ježíšův k. vyvrácením jeho mesiášského nároku, důkazem toho, že byl od Boha zavržen [sr.
Mark 15:29 -
Mark 15:32 a par.]. Apoštolé a celá prvotní církev však zvěstovali, že se Bůh k tomuto ukřižovanému přiznal, ospravedlnil a povýšil jej vzkříšením a tak jej prohlásil pravým Mesiášem [
Acts 2:36;
Rom 1:4;
1Tim 3:16 a j.]. Na tomto základě se apoštol s vítěznou radostí víry přiznával k paradoxu ukřižovaného Mesiáše, pro Židy urážlivému; a pro pohany pošetilému [
1Cor 1:18 -
1Cor 1:31; sr..
Gal 5:11;
Phil 3:18]. Základním tónem je tu chlouba k-em Kristovým [
Gal 6:14], vzdorující; všemu vnějšímu zdání. Apoštol však také usiluje proniknouti ke smyslu a důvodu toho, že pravý Pomazaný Páně prošel právě touto prokletou smrtí, snaží se pochopit a vyložit, že a proč je ukřižovaný Kristus Boží mocí a Boží moudrostí. Klíč k pochopení nalézá právě v té zásadě, která podle mínění židovského byla. vyvrácením jeho mesiášství: ano, viset na dřevě k. podle
Deut 21:33 znamená být pod Božím, zlořečenstvím, jenže Ježíš toto zlořečenství nenesl za hříchy své, nýbrž za naše, a tím nás vykoupil ze zlořečenství, jímž nám hrozí Zákon [
Gal 3:13]. Tím je řečeno, že smrt Kristova na k-i má zástupnou funkci [sr.
2Cor 5:18 -
2Cor 5:21] a že je koncem Zákona [sr.
Rom 10:4;
Col 2:14, kde je zrušení Zákona vyjádřeno obrazem přibití dlužního úpisu na k.], ano koncem starého světa [
Gal 6:14]. Jinak řečeno: Kristus vnesl na dřevo k-e naše hříchy [
1Pet 2:24] a způsobil smíření mezi člověkem a Bohem [
Col 1:20;
Eph 2:16]. K. je tedy jediným a plně postačujícím základem nz zvěsti [
1Cor 2:2], který je nutno chránit před oslabením, „vyprázdněním“ [
1Cor 1:17 sr.
Gal 5:11]. Nejde tu však toliko o zvěstování k-e jako skutečnosti, která by zůstávala jen mimo život lidský. Svým k-em Ježíš stanovil řád pro život svých věrných: následovat ho znamená nést jeho k. [
Mark 8:34;
Matt 10:38 ;
Matt 16:24;
Luke 9:23 ;
Luke 14:27], věřit v něho znamená být spojen, ano přímo srůst [
Rom 6:5] s jeho smrtí tak těsně, že lze mluvit o spoluukřižování s Kristem [
Rom 6:6;
Gal 2:19], ano o tom, že účastí na Kristu je věřícímu ukřižován svět a on světu [
Gal 6:14], Do této souvislosti, jíž se ukazuje, jak k. je i středem t. zv. nz ethiky, náležejí i slova o spoluzemření [
2Tim 2:11] a spoluutrpení [
Rom 8:17] s Kristem, ano i všechny oddíly, v nichž apoštol svá rozličná soužení uvádí do světla své účasti v Kristu [
Rom 5:3n;
2Cor 4:10 -
2Cor 4:13;
1Pet 1:6 -
1Pet 1:7 ;
1Pet 2:21n ;
1Pet 3:17n ;
1Pet 4:13;
Jas 1:2 -
Jas 1:4 aj.]. S.
3. O tomto ústředním významu k-e Kristova v NZ není pochyby ani sporu. Mezi vykladači NZ v pozdější církvi však došlo k rozdílům i rozporům, když usilovali podrobněji vyložit, jak smrt Kristova na k. přivodila vykoupení člověka. Jedni vidí v k. Ježíšově oběť, jejímž cílem bylo působiti na Boha, usmířiti Boha, změniti jeho stanovisko k člověku. Je to t. zv. zástupná theorie satisfakční, jež se táhne od Anselma [smrt Ježíšova učinila zadost Boží slávě] přes reformátory, kteří mluví o zadostiučinění [satisfactio vicaria] Boží spravedlnosti, jež musí trestati hřích, a Grotia, který vidí příčinu zástupné smrti Kristovy v Božím odporu proti hříchu, rušícímu mravní řád a společenství, až k Moberleyově theorii, že smrt Kristova činí zadost Božímu požadavku opravdové poslušnosti [
Phil 2:8]. Druzí mají za to, že smrt Kristova měla působiti na člověka, t. j. jejím cílem bylo působiti pokání a mravní převrat u člověka. K. Kristův se tak stává vrcholnou manifestací Boží lásky k člověku [
Eph 3:18 -
Eph 3:19]. Ježíši Kristu šlo o osvobození člověka z království temnoty a přenesení do království Božího. A poněvadž podmínkou vstupu do království Božího je pokání [
Matt 4:17;
Mark 1:15] a poněvadž Ježíš usiloval především o to, aby lid přivedl k pokání, a poněvadž hleděl na svoji smrt jako na pokračování svého životního díla, věřil, že jeho smrt ve smyslu
Isa 53:11n, zdánlivě znamení porážky, bude tak působiti na lidstvo, že v Božím ustanoveném čase přinese velkou změnu v srdcích mnohých, jež jeho živá slova nechala lhostejnými. Třetí konečně vykládají k. Kristův ve smyslu „neodpírání zlému“, jako jediný možný projev Boží proti hříchu, jediný projev, který mohl uspokojiti Boha v jeho svatosti. „Bůh byl v Kristu“ [
2Cor 5:19] je předpokladem tohoto posledního názoru.
Všecky tyto myšlenky jsou obsaženy v NZ a musí být brány jako celek. K. Kristův je výsledkem jeho sebeztotožnění s lidstvem [
John 10:12 -
John 10:14], jeho aktivního boje proti náboženství bez Boha zákonická zbožnost byla odhalena a odsouzena na kříži i pod křížem právě tím, že jí Ježíš neodpíráním umožnil, aby se ukázala v plné nahotě
Matt 27:39 -
Matt 27:43]. Jeho k. byl překonáním Zákona, jenž se prokázal býti nedostatečnou cestou k Bohu [proto přívrženci Zákona jsou nepřátelé k. Kristova
Phil 3:18]. K. Kristův je i zlomením kletby, jež spočívá na člověku [
Mark 10:45;
Gal 3:13], protože vzetím k. na sebe vzal Kristus na sebe i vinu člověka [
John 1:29 ,
John 1:36] svou naprostou poslušností [
Phil 2:8]. Křížem Kristovým byla opět otevřena cesta k Otci, protože k. nebyl posledním slovem, nýbrž zmrtvýchvstání. Bez zmrtvýchvstalého, přítomného Krista ani k. Kristův nemůže působit [
Rom 4:25]. *Smrt Ježíšova. *Krev Kristova. N.