Král: 1. Jméno. Hebrejské slovo, značící krále [melech], je odvozeno od kořene m-l-k, jenž znamená asi původně „mocný", zatím co v assyrštině slova od tohoto kořene nabyla významu „rada" a pak i „vláda".
2 Králové mimo Izrael. Jménem král označuje bible faraóna egyptského [
Exod 1:8], mocné krále babylonské [
Ezek 26:7] a assyrské [
2Kgs 18:28], a rovněž i městské krále fénické a kananejské [
Deut 7:24;
Josh 12:7]. Též králové idumejští [
Gen 36:31, sr.
1Cor 22:48], moabští a amonští jsou označováni tímto jménem, rovněž i různí drobní králové v době novozákonní.
Podle původního a starověkého pojetí král byl osobou neobyčejně mocnou. V něm se ztělesňoval osud celého národa, proto byly na krále kladeny velmi vysoké požadavky co do osobních kvalit i co do přesného zachovávání předepsaných zvyků a obřadů. V Egyptě byl král pokládán za vtělení boží, zatím co v Mesopotamii byl král jen pověřeným místodržícím městského boha. Králové kananejští byli zčásti též kněžími, viz *Melchisedech, Zdá se, že nejbližší podobnost po stránce obsahové ke králům izraelským můžeme zatím vidět u sábských králů v jižní Arábii, kteří byli dosazováni svým bohem a kteří s ním a zároveň i s lidem uzavírali smlouvu.
3. Králové izraelští a judští. Izrael přišel do Palestiny z pouště, kde žil obdobně jako jiné kočovné a polokočovné kmeny bez královské vlády. Ani po dobytí Palestiny nedošlo hned ke zřízení království, Izrael byl veden soudci, kteří byli vždy k svému určitému úkolu povoláni Hospodinem. Když mužové izraelští chtěli povolat soudce Gedeona za krále, odmítl přijmout tuto dědičnou královskou hodnost, neboť nikdo z lidí nemůže panovat nad Izraelem, když Hospodin sám je jeho jediným vládcem [
Judg 8:22 -
Judg 8:23]. Stejný duch se projevuje i v bajce Jotamově [
Judg 9:7 -
Judg 9:15], jíž je odmítán královský nárok Gedeonova syna Abimelecha na království v Izraeli Polokananejec Abimelech zřídil království v Sichem, avšak jeho dobrodružná vláda neměla trvání ani následků [
Judg 9:6 ,
Judg 9:55].
Teprve naléhavé nebezpečí vnější od pronikajících Filištínů i vnitřní ohrožení theokracie se strany synů Samuelových, kteří si oso bovali dědičný nárok na postavení soudcovské a vladařské [
1Sam 8:1 -
1Sam 8:5], přimělo Izraele k ustanovení krále. Jak byl povolán první král Saul, je podáváno v 1S ve dvou souběžných líčeních, jež se dají jasně rozdělit: prvé je v kap. 8; 10,17-25, na něž pak navazuje kapitola 12.; druhé je v kap. 9; 10,1-16; 11. Podle této druhé zprávy byl Saul vyvolen ke království Hospodinem [9,15—17] a z Hospodinova příkazu Samuelem pomazán [10,1]. Podobný kladný postoj ke království je i na jiných místech [na př.
Deut 33:5], též v Sd 17-21 se ukazují nedostatky bezvládí v době před nastoupením králů [
Judg 18:1 ;
Judg 19:1 ;
Judg 21:25 ;
Judg 17:6]. Prvá zpráva se staví ke zřízení královskému zásadně velmi kriticky, vidí už v něm samém vzpouru proti Hospodinově vládě nad Izraelem [
1Sam 8:7 ;
1Sam 10:19], ke které svádí špatný příklad pohanských sousedů [
1Sam 8:5 ,
1Sam 8:20]. Samuel zdůrazňuje nevýhody královské vlády, které bude muset snášet Izrael [
1Sam 10:19 -
1Sam 10:21]. Toto podání i mnohá jiná místa biblická [na př. 1S 12;
Deut 17:14 -
Deut 17:20;
Hos 8:4 ;
Hos 13:10 -
Hos 13:11;
Jer 21:11 -
Jer 21:14 až 22,30;
Luke 22:25] jsou dokladem, že Izraeli bylo zřízení královské cizí a že je přijal z nutnosti teprve v době poměrně pozdní.
O konkrétním průběhu viz *Izrael.
Zřízení království znamenalo i značné finanční a pracovní zatížení pro Izraelské. Šalomoun chtěl se vyrovnati i v nádheře ostatním králům, ať co do obleku [
1Kgs 22:10;
2Chr 18:9;
2Sam 12:30;
2Kgs 11:12], obřadu [
1Kgs 1:16] i harému a služebnictva [
1Sam 8:16;
2Kgs 24:12 ,
2Kgs 24:15;
1Kgs 22:9;
2Kgs 8:6 ;
2Kgs 9:32 -
2Kgs 9:33 ;
2Kgs 20:18 ;
2Kgs 23:11]. Dědičné království se plně uplatnilo v říši Judské, králové ustanovovali své nástupce patrně ještě za živa [
1Kgs 1:30 ;
1Kgs 2:22;
2Chr 11:21 -
2Chr 11:22].
O rozdílu mezi královstvím izraelským a judským viz *Izrael.
Vlivy egyptské i mesopotamské se uplatňovaly celkem stejnoměrně, na severu více mesopotamské, na jihu více egyptské; v Izraelském království se nadto spíše uplatňovaly staré tradice z doby předkrálovské.
4. Úcta ke králům. Král byl pomazaný Hospodinův [
1Sam 10:1 srov.], proto byl pod zvláštní ochranou Boží, nesmělo se mu zlořečit ani činem ubližovat, takový přestupek byl považován za prohřešení náboženské a trestán ukamenováním [
Job 34:18;
1Sam 24:7 ,
1Sam 24:11;
2Sam 19:22;
1Kgs 21:11n]. Úkolem královým bylo udržovati Boží řád a uplatňovat jej spravedlivým soudem [
Pro 20:8]. Avšak král musel být i na sebe velmi pozorný, neboť jeho hřích měl větší dosah než provinění poddaného [
Pro 16:12]. Charakteristické výroky o postavení krále jsou v knize Přísloví [16,12-15; 25,2-7; 29,4.14; 20,26.28].
Ke králi volali prosebníci „Spomoz" [
2Sam 14:4; hebr. stejné slovo jako ve výrazu „Hosanna"
Matt 21:9 ,
Matt 21:15], nazývali jej „andělem Božím" [
2Sam 14:17]. Král byl nazýván též synem Božím [
2Sam 7:14;
Ps 2:6 -
Ps 2:7 ;
Ps 89:26 -
Ps 89:28] patrně těmito slovy při pomazání olejem, jež zprostředkovalo pověření mocí od Hospodina, byl za krále prohlašován. Ano král je ve SZ přímo nazýván bohem [
Ps 45:7 ,
Ps 45:8; NZ ovšem tento výraz vztahuje na Krista:
Heb 1:8 -
Heb 1:9]. Náboženské postavení krále je patrno též ze Ž 72 a jiných t. zv. královských žalmů: 2,20,21,101,110,132. Toto zbožňování krále bylo ovšem nebezpečným osidlem pro nevědomý lid a bylo proroky právem pokládáno za pohanské [
Jer 22:6 ,
Jer 22:24 srov.
Isa 14:12 -
Isa 14:18].
5. Hospodin kraluje. Hospodin je Pánem nad celým světem a nade všemi králi [
Jer 27:4 -
Jer 27:7;
Dan 2:37 ,
Dan 2:47]. Zvláště ovšem kraluje nad svým vyvoleným Izraelem [
Isa 43:15 ;
Isa 33:22]. Hospodin jest králem „vojska nebeského" [
1Kgs 22:19;
Isa 6:5]. Mnohé žalmy [47,93,96-99] mluví o kralování Hospodinově, užívajíce slov „Hospodin kraluje", jež je možno vyložiti též „Hospodin nastoupil vládu". Z toho soudí někteří, že podobně jako v Babyloně, i v Jerusalemě o novoroční slavnosti se oslavovalo nastoupení Hospodina na jeho trůn. *Korunovati. — I NZ mluví o Bohu jako králi přímo [
Matt 5:35;
1Tim 1:17 ;
1Tim 6:15] i v podobenstvích [
Matt 18:23 ;
Matt 22:2 ;
Matt 25:34].
6. Král — Spasitel. Přes všecku kritiku zřízení královského zásluhou toho, že zvláště král David byl „králem podle srdce Božího" [
1Sam 13:14;
Ps 89:21;
Acts 13:22], mělo království i určité hodnoty náboženské. Zvláště po zániku Judské říše stále více rostla naděje v pravého davidovského krále, jenž by vysvobodil a napravil ostatky Izraele [
Ezek 37:22 ,
Ezek 37:24;
Zech 9:9 a j.]. Na postavu tohoto očekávaného budoucího, pravého Pomazaného byly postupně přenášeny přívlastky a funkce náboženského, ano nadzemského a božského rázu, které bylo nutno upříti králům pozemským. Takto vznikla mesiášská naděje. *Mesiáš. Naplněním těchto nadějí stal se Ježíš, v němž byl dán nejen Izraeli, nýbrž všem národům král, jehož vláda je věčná. Ani ti, kteří jej radostně vítali [
Matt 21:9;
Luke 19:38], ani odpůrci ho nepoznali a viděli v něm jen uchazeče o pozemskou vládu nad Izraelem a tím soupeře římského císaře; toto byl právní důvod Ježíšova odsouzení [
Matt 27:11 ,
Matt 27:29 ,
Matt 27:37 ,
Matt 27:42 a par;
Luke 23:2 -
Luke 23:5]. Zvláště výrazně podává svědectví o království Ježíšově evangelista Jan [
John 18:37 ;
John 19:12 -
John 19:22]. Oslavený Kristus je Králem králů a Pánem pánů [
Rev 17:14 ;
Rev 19:16 sr.
1Cor 15:24 -
1Cor 15:27].