Krev: jako sídlo a nositelka života měla velkou úlohu v náboženských představách starověkých národů. Nejen že se teplá krev pila za účelem rozmnožení životní schopnosti, nýbrž i příbuzenství mezi kmeny se dosahovalo požíváním a skrápěním společnou krví buď lidskou anebo některého zvířete, jež bylo považováno za posvátné. Uzavírati smlouvu se hebrejsky říkalo: řezati smlouvu, což patrně znamená, že ti, kteří smlouvu uzavírali, nařízli paži a vytrysklou krev smísili. Krví obětního zvířete bývaly skrápěny současně oltář i obraz božstva. Jako nositelka života měla důležitost i v kultu mrtvých. Odysseus mluví se svými zemřelými druhy, když je oživil krvavými oběťmi [Odyssea IX.]. I Vergil spojuje krvavé oběti s mrtvými. Proto snad byla krev vylévána na zem, aby se vpila do podsvětí, a na oltář, aby vnikla do dutého vnitřku, kde sídleli podzemní bůžkové, kteří snadno mohli být zaměněni s duchy zemřelých. Při vykopávkách v Palestině byly nalezeny svatyně se stružkami, jimiž se patrně nechávala odtékati krev obětovaných zvířat do jeskyně [podsvětí]. Kananejské oltáře byly někdy duté a věřilo se, že jsou osídleny duchy. Stopy tohoto názoru máme na př. i ve Rev 6:9 - Rev 6:10, kde se mluví o duších mučedníků, zmordovaných pro slovo Boží a sídlících pod oltářem. Byla-li krev ve spojitosti s kultem mrtvých, pak by mnohé manipulace s krví, dnes nevysvětlitelné, byly pochopitelnější. Skrápění krevní mělo upokojiti duchy, kteří by na př. mohli poškoditi smlouvu, uzavíranou mezi lidmi [sr. Exod 24:8]. Možná, že i potírání veřejí při útěku Izraelců z Egypta mělo co činiti s duchy zemřelých. Snad i obětování nad místem, kde byla nalezena mrtvola člověka, jehož vrah nemohl býti zjištěn [Deut 21:1 - Deut 21:9], mělo za účel poskytnouti duchu zabitého elixír životní právě prostřednictvím čerstvé krve.

Ve SZ bylo požívání krve zakázáno [Lev 17:10 - Lev 17:12 ; Lev 7:26; Acts 15:20 , Acts 15:29] s tím odůvodněním, že krev je sídlem života a že ji vyhradil Bůh pro bohoslužbu k očišťování viny. Nikde se ovšem nevykládá, proč působí krev očištění a smíření. Ale patrně to souviselo zase s názorem, že krev je nositelkou života a sídlem duše [Gen 9:4; Lev 17:14; Deut 12:23, kde je přímo rovnítko mezi krví a životem]. Tomuto výkladu nebrání žádný případ sz užívání krve: a] skrápění oltáře [Exod 29:16; Lev 3:13] nebo lidu [Exod 24:6 - Exod 24:8]; b] potírání truhly úmluvy, opony stánku a malomocného prstem, namočeným v krvi [Lev 16:14 ; Lev 4:17 ; Lev 17:7]; c] vylévání krve před oltářem [Exod 29:12; Lev 8:15]; d] potření rohu oltáře [Lev 4:18], veřejí domu o slavnosti fáze [Exod 12:7 , Exod 12:22]; e] skrápění kněží při svěcení [Lev 8:30]. Ovšem, všecky tyto ceremonie mohly míti původně za účel odehnati zlé duchy a odvrátit jejich činnost. Teprve později byl tento starý způsob vpracován mezi nařízení Boží, ovšem jen s jediným odůvodněním: je to vůle Boží. Zdá se, že jak Dt, tak Lv [zvl. 17,10–13] působí stará ceremonie s krví, přejatá ještě z nekulturní minulosti národa, značné rozpaky. Ani Dt ani Lv nedovedou vyložiti působnost krve a odvolávají se jen na Boží rozkaz. N. V NZ se o k. jen málokdy mluví prostým věcným způsobem, který nemá zvláštního zvěstného či theologického poslání nebo přízvuku [sr. Mark 5:25; Luke 8:43]. Už tam, kde se o vylévání k–e mluví jako o zjevné vině [Matt 23:30 , Matt 23:35; Luke 11:50; Rom 3:15], vystupuje do popředí zvěstný motiv Božího hněvu a trestu [sr. Rev 6:10]. Důležité jest, že NZ ve velmi široké míře navazuje na sz náplň a sz souvislosti představy krve. I v NZ je pojímána jako nositelka života, nikoli jako pouhý lhostejný přírodní předmět. V t. zv. „apoštolském dekretu“ je přímo přejat sz zákaz požívati zvířecí k. i maso, z něhož nebyla rituálně korektní porážkou k. vycezena [Acts 15:20 , Acts 15:29 ; Acts 21:25] .Jestliže pak se ve věštbách posledního soudu k. stává symbolickým označením apokalyptických trestů [Acts 2:19 , Acts 2:20; Rev 6:12 ; Rev 8:7 ; Rev 14:20 ; Rev 16:3], je to zajisté výrazem obecně lidského pocitu, že zabití člověka, ano v jistém stupni snad i zvířete vylitím krve je cosi děsivého, ale v pozadí onoho symbolického užití jsou i určité sz motivy [k. jako jedna z ran egyptských Rev 11:6 sr. Exod 7:17; Acts 2:19 citují Joel 2:30n]. Nepřímo na sz [Gen 9:4], přímo na židovské užití navazuje NZ tam, kde slov „tělo a k.“ [čili vlastně „maso a k.“] užívá na označení člověka v jeho stvořenosti, pozemskosti, slabosti [Eph 6:12], v jeho neschopnosti ve své zemské podobě vejít do království Božího [1Cor 15:50], poznat Boha a jeho zjevení [Matt 16:17 sr. Gal 1:16], dát zrod pravému životu v Bohu [sr.John 1:13]. V užití tohoto výrazu Heb 2:14 se ozývá poukaz na účast Ježíše Krista v lidském „těle a k.“ čili na inkarnaci. Týž motiv je také v pozadí slov John 6:53 - John 6:56: jíst tělo a pít k. Syna člověka znamená věřit v toho, jenž jest Slovem tělem učiněným [John 1:14]; zároveň však tu je i poukaz na Kristovu smrt, jež je základním spasitelným skutkem Božím, i na hod stolu Páně, jímž se stáváme účastníky užitku této smrti. Je tu tedy Janovským způsobem spojeno několik motivů, které jsou jinde v NZ rozloženy na řadu míst.

Významná jsou dále místa, kde se mluví o prolévané krvi proroků, spravedlivých a jiných mučedníků. Toto prolévání krve odedávna je známkou bezbožnosti pokolení lidského [Rom 3:15 sr. Luke 13:1], zejména však zatvrzelosti neposlušných představitelů i údů Izraele [Matt 23:30 , Matt 23:35; Luke 11:50n]. Řada těchto obětí pokračuje mučedníky prvokřesťanskými počínaje Štěpánem [Acts 22:20 sr. Sk 7] až po trpitele z knihy Zj [6,10; 16,6; 17,6; 18,24; 19,2.13]. Uprostřed ovšem stojí postava Ježíše Krista, jehož nevinnou k. svou zradou prolil Jidáš [Matt 27:4 sr. v. 6.8; Acts 1:19] a kterou na sebe přivolal lid izraelský [Matt 27:25]. I jinde je odpovědnost za něčí smrt tělesnou i duchovní vyjadřována obratem o krvi přivoláváné na vlastní hlavu: Acts 18:6 ; Acts 20:26 sr. Acts 5:28. Tu už je také naznačeno, že k. Ježíše Krista nebyla pouhou krví mučednickou, nýbrž má hlubší význam. Je to k., jíž si Kristus dobyl svou církev [Acts 20:28], k. smlouvy, kterou vylil za mnohé na odpuštění hříchů [Matt 26:28]. Krví Kristovou se zde a v jiných nz výrocích míní událost jeho smrti, kterou dobrovolně podstoupil, nikoli nějaká tajemně působící látka. Výraz k. Kristova je svým obsahem velmi blízký slovu *kříž Kristův, s nímž je ostatně výslovně spojen Col 1:20. Užití konkrétního obrazu vylití k. však zvlášť jasně zdůrazňuje dobrovolnost smrti Kristovy, jeho aktivnost i ve smrti [sr. Acts 20:28; Col 1:20; Heb 9:12 ; Heb 13:12], Dále pak je tímto obrazem podtrženo, že smrt Kristova přichází k dobru všem věřícím. Obrazem očištění krví Kristovou [Heb 9:14; 1John 1:7], vykoupení [Eph 1:7; 1Pet 1:19; Rev 1:5], smíření [Col 1:20], ospravedlnění [Rom 5:9], smírčího prostředku [Rom 3:25] v k. Kristově i obrazem vyprání rouch v krvi Beránkově [Rev 7:14, sr. Rev 1:5 ; Rev 5:9] se vyjadřuje přítomný dosah a užitek jeho smrti pro vztah věřících k Bohu a pro jejich život. Mluví-li se pak o pokropení krví Kristovou [Heb 12:24; 1Pet 1:2], je tím naznačeno, že jeho smrt je viděna v souvislosti se sz oběťmi, zejména s obětí přiuzavření smlouvy Exod 24:3 - Exod 24:8; na toto místo zřetelně navazuje i výrok při poslední večeři Mark 14:24 par. Souvislost se dnem smíření, při němž byla jedinkrát za rok vnášena k. obětních zvířat za oponu do svatyně svatých a kropena na truhlu smlouvy na znamení odpuštění hříchů Izraele, je jasně naznačena Rom 3:25: vyskytuje se tu totiž výraz „smírčí prostředek v jeho krvi“ [viz Žilkův překlad], označující původně víko truhly smlouvy. Den smíření je pravděpodobně i v pozadí Col 1:20. Zvláště jasně je souvislost vylité krve Kristovy s krví obětí staré smlouvy vyslovena Heb 9:7 , Heb 9:12 - Heb 9:14 , Heb 9:19 - Heb 9:22 , Heb 9:25 ; Heb 10:4 , Heb 10:19 , Heb 10:29. V Heb 9:22 je vyslovena zásada, že se odpuštění hříchů neděje bez vylití krve. Smysl všeho toho pochopíme, uvědomíme-li si, že v celé epištole Žd je dílo Kristovo, ústředně jeho smrt, chápáno jako dovršení a zároveň ovšem ukončení kultu staré smlouvy, zejména obětí, jimiž byl podle ustanovení Božího znovuzřizován pokojný poměr mezi Hospodinem a jeho hřešícím lidem.

Úhrnem tedy k. Kristova označuje jeho smrt v jejím spasitelném, obětním, hřích zahlazujícím, smírčím významu a účinku. Už podání o poslední *večeři [Mark 14:24 par.] ukazuje, že podíl na tomto účinku smrti Kristovy je dáván účastí na jeho stolu. Totéž vyjadřuje Pavel slovy, že kalich stolu Páně je společností čili obecenstvím krve Kristovy [1Cor 10:16], Ani zde nejde o k. jako o nějakou nebeskou látku, neuvažuje se tu o poměru nějaké takové nebeské látky k látce pozemské, totiž k vínu. Apoštol chce vyjádřit mnohem prostší myšlenku, že akt společného stolování s Kristem dává účast na užitku jeho smrti. Podobně i slova o jedení těla a pití k. Syna člověka [John 6:53 - John 6:56] mají na mysli takovou účast u stolu Páně, při níž je opravdovou vírou [v. 47.64] přijímán spasitelný účinek jeho smrti. Ve spisech Janových pojem krve [Kristovy] má vůbec zvlášť úzký vztah ke svátosti stolu Páně: na ni chce pravděpodobně ukázat vypravování o krvi vyšlé z probodeného boku Kristova [John 19:34] i výrok o Kristu přicházejícím skrze k. [1John 5:6 , John 5:8].

Na obou místech voda pravděpodobně označuje druhou svátost, totiž křest, zmínka o Duchu 1John 5:6 , John 5:8 pak patrně chce naznačit, že svátosti nepůsobí s mechanickou zázračností, nýbrž toliko ve spojení se svrchovaným a svobodným vanutím Ducha [sr. John 3:8]. Oddíl 1John 5:6 , John 5:8 je ovšem v tomto smyslu průhledný jen, víme-li, že věta ve v. 7b–8a je pozdní vsuvkou do původního textu; viz Žilkův překlad.