1Jednou v sobotu Ježíš procházel obilím. Jeho učedníci dostali hlad, a tak začali trhat klasy a jíst. 2Když to uviděli farizeové, řekli mu: „Podívej se, tvoji učedníci dělají, co se v sobotu nesmí!“ 3On jim však řekl: „Copak jste nečetli, co udělal David, když se svými muži dostal hlad? 4Jak vešel do Božího domu a jedl posvátné chleby předložení, které nesměl jíst on ani jeho muži, ale pouze samotní kněží? 5A nečetli jste v Zákoně ani to, že kněží svou sobotní prací v chrámu znesvěcují sobotu, a jsou nevinní? 6Říkám vám ale, že zde je někdo větší nežli chrám. 7Kdybyste věděli, co znamená: ‚Chci milosrdenství, ne oběti,‘ neodsuzovali byste nevinné. 8Syn člověka je totiž pánem i nad sobotou.“ 9Odešel odtud a přišel do jejich synagogy. 10Byl tu jeden člověk s ochrnutou rukou, a tak se Ježíše vyptávali: „Smí se v sobotu uzdravovat?“ Chtěli ho totiž z něčeho obvinit. 11On jim však řekl: „Je snad mezi vámi takový člověk, že kdyby měl jednu ovci a ta by mu v sobotu spadla do jámy, nevzal by ji a nevytáhl? 12O co cennější je člověk než ovce? A proto se v sobotu smí konat dobro.“ 13Tehdy řekl tomu muži: „Natáhni ruku.“ A když ji natáhl, byla znovu zdravá jako ta druhá. 14Farizeové se pak odešli radit, jak by ho zničili. Hle, můj služebník 15Ježíš se to ale dozvěděl a odešel odtud. Šly za ním veliké zástupy a on je všechny uzdravil. 16Přísně je však napomínal, aby ho neuváděli ve známost. 17Tak se naplnilo slovo proroka Izaiáše: 18„Hle, můj služebník, jehož jsem vyvolil, můj milovaný, kterého jsem si oblíbil. Na něj položím svého Ducha, on oznámí spravedlnost národům. 19Nebude se hádat ani křičet, jeho hlas na ulicích slyšet nebude. 20Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, dokud nedovede spravedlnost k vítězství. 21A v jeho jménu bude naděje národů.“ 22Potom k němu přivedli slepého a němého člověka posedlého démonem a on ho uzdravil, takže mluvil a viděl. 23Všechny zástupy žasly: „Není snad tohle ten Syn Davidův?“ 24Když to uslyšeli farizeové, řekli: „Tenhle nevymítá démony jinak než Belzebubem, knížetem démonů!“ 25Ježíš ale znal jejich myšlenky, a tak jim řekl: „Každé království rozdělené samo proti sobě zpustne a žádné město nebo dům rozdělený proti sobě neobstojí. 26Vymítá-li satan satana, je rozdělen sám proti sobě. Jak tedy obstojí jeho království? 27A pokud já vymítám démony Belzebubem, kým je vymítají vaši synové? Oni proto budou vašimi soudci. 28Vymítám-li však démony Božím Duchem, jistě k vám přišlo Boží království. 29Jak může někdo vejít do silákova domu a uloupit jeho majetek, pokud toho siláka nejdříve nespoutá? Teprve tehdy vyloupí jeho dům. 30Kdo není se mnou, je proti mně; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje. 31Proto vám říkám: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu jim odpuštěno nebude. 32Kdokoli by řekl slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, ale kdokoli by mluvil proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím. 33Šlechtěte strom, a jeho ovoce bude dobré. Nechte strom zplanět, a jeho ovoce bude zlé. Strom se přece pozná po ovoci. 34Plemeno zmijí! Jak byste mohli mluvit dobré věci, když jste zlí? Co na srdci, to na jazyku! 35Dobrý člověk vynáší ze svého dobrého pokladu to dobré, zlý člověk vynáší ze zlého pokladu zlé. 36Říkám vám ale, že z každého prázdného slova, které lidé řeknou, budou skládat účty v soudný den. 37Svými vlastními slovy budeš ospravedlněn, svými vlastními slovy budeš odsouzen.“ 38Tehdy mu někteří ze znalců Písma a farizeů odpověděli: „Mistře, chceme od tebe vidět nějaké znamení.“ 39On jim však řekl: „Zlé a cizoložné pokolení vyžaduje znamení, ale žádné znamení nedostane – kromě znamení proroka Jonáše. 40Jako byl Jonáš tři dny a tři noci v břiše velryby, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. 41Obyvatelé Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť po Jonášově kázání činili pokání, a hle, zde je někdo víc než Jonáš. 42Královna Jihu povstane na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť přijela z kraje světa, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a hle, zde je někdo víc než Šalomoun. 43Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po vyprahlých místech a hledá odpočinek, ale nenachází. 44Tehdy si řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ A když přijde a nalezne ho vymetený a ozdobený, ale prázdný, 45jde a přibere k sobě sedm jiných duchů, horších než je sám. Pak vejdou dovnitř, zabydlí se tam a nakonec tomu člověku bude hůře než na začátku. Tak tomu bude i s tímto zlým pokolením.“ 46A zatímco ještě mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku, neboť s ním chtěli promluvit. 47Někdo mu řekl: „Pohleď, tvá matka a tví bratři stojí venku. Chtějí s tebou mluvit.“ 48On mu však odpověděl: „Kdo je má matka? Kdo jsou mí bratři?“ 49Ukázal rukou na své učedníky a řekl: „Pohleď, má matka a mí bratři. 50Kdokoli plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra, má matka.“
Matthew Henry - Concise Commentary 1 Being in the corn-fields, the disciples began to pluck the ears of corn: the law of God allowed it,
Deut 23:25. This was slender provision for Christ and his disciples; but they were content with it. The Pharisees did not quarrel with them for taking another man's corn, but for doing it on the sabbath day. Christ came to free his followers, not only from the corruptions of the Pharisees, but from their unscriptural rules, and justified what they did. The greatest shall not have their lusts indulged, but the meanest shall have their wants considered. Those labours are lawful on the sabbath day which are necessary, and sabbath rest is to froward, not to hinder sabbath worship. Needful provision for health and food is to be made; but when servants are kept at home, and families become a scene of hurry and confusion on the Lord's day, to furnish a feast for visitors, or for indulgence, the case is very different. Such things as these, and many others common among professors, are to be blamed. The resting on the sabbath was ordained for man's good,
Deut 5:14. No law must be understood so as to contradict its own end. And as Christ is the Lord of the sabbath, it is fit the day and the work of it should be dedicated to him.
9 Christ shows that works of mercy are lawful and proper to be done on the Lord's day. There are more ways of doing well upon sabbath days, than by the duties of worship: attending the sick, relieving the poor, helping those who need speedy relief, teaching the young to care for their souls; these are doing good: and these must be done from love and charity, with humility and self-denial, and shall be accepted,
Gen 4:7. This, like other cures which Christ wrought, had a spiritual meaning. By nature our hands are withered, and we are unable of ourselves to do any thing that is good. Christ only, by the power of his grace, cures us; he heals the withered hand by putting life into the dead soul, works in us both to will and to do: for, with the command, there is a promise of grace given by the word.
14 The Pharisees took counsel to find some accusation, that Jesus might be condemned to death. Aware of their design, as his time was not come, he retired from that place. Face does not more exactly answer to face in water, than the character of Christ drawn by the prophet, to his temper and conduct as described by the evangelists. Let us with cheerful confidence commit our souls to so kind and faithful a Friend. Far from breaking, he will strengthen the bruised reed; far from quenching the smoking flax, or wick nearly out, he will rather blow it up into a flame. Let us lay aside contentious and angry debates; let us receive one another as Christ receives us. And while encouraged by the gracious kindness of our Lord, we should pray that his Spirit may rest upon us, and make us able to copy his example.
22 A soul under Satan's power, and led captive by him, is blind in the things of God, and dumb at the throne of grace; sees nothing, and says nothing to the purpose. Satan blinds the eyes by unbelief, and seals up the lips from prayer. The more people magnified Christ, the more desirous the Pharisees were to vilify him. It was evident that if Satan aided Jesus in casting out devils, the kingdom of hell was divided against itself; how then could it stand! And if they said that Jesus cast out devils by the prince of the devils, they could not prove that their children cast them out by any other power. There are two great interests in the world; and when unclean spirits are cast out by the Holy Spirit, in the conversion of sinners to a life of faith and obedience, the kingdom of God is come unto us. All who do not aid or rejoice in such a change are against Christ.
31 Here is a gracious assurance of the pardon of all sin upon gospel terms. Christ herein has set an example to the sons of men, to be ready to forgive words spoken against them. But humble and conscientious believers, at times are tempted to think they have committed the unpardonable sin, while those who have come the nearest to it, seldom have any fear about it. We may be sure that those who indeed repent and believe the gospel, have not committed this sin, or any other of the same kind; for repentance and faith are the special gifts of God, which he would not bestow on any man, if he were determined never to pardon him; and those who fear they have committed this sin, give a good sign that they have not. The trembling, contrite sinner, has the witness in himself that this is not his case.
33 Men's language discovers what country they are of, likewise what manner of spirit they are of. The heart is the fountain, words are the streams. A troubled fountain, and a corrupt spring, must send forth muddy and unpleasant streams. Nothing but the salt of grace, cast into the spring, will heal the waters, season the speech, and purify the corrupt communication. An evil man has an evil treasure in his heart, and out of it brings forth evil things. Lusts and corruptions, dwelling and reigning in the heart, are an evil treasure, out of which the sinner brings forth bad words and actions, to dishonour God, and hurt others. Let us keep constant watch over ourselves, that we may speak words agreeable to the Christian character.
38 Though Christ is always ready to hear and answer holy desires and prayers, yet those who ask amiss, ask and have not. Signs were granted to those who desired them to confirm their faith, as Abraham and Gideon; but denied to those who demanded them to excuse their unbelief. The resurrection of Christ from the dead by his own power, called here the sign of the prophet Jonah, was the great proof of Christ's being the Messiah. As Jonah was three days and three nights in the whale, and then came out again alive, thus Christ would be so long in the grave, and then rise again. The Ninevites would shame the Jews for not repenting; the queen of Sheba, for not believing in Christ. And we have no such cares to hinder us, we come not to Christ upon such uncertainties. This parable represents the case of the Jewish church and nation. It is also applicable to all those who hear the word of God, and are in part reformed, but not truly converted. The unclean spirit leaves for a time, but when he returns, he finds Christ is not there to shut him out; the heart is swept by outward reformation, but garnished by preparation to comply with evil suggestions, and the man becomes a more decided enemy of the truth. Every heart is the residence of unclean spirits, except those which are temples of the Holy Ghost, by faith in Christ.
46 Christ's preaching was plain, easy, and familiar, and suited to his hearers. His mother and brethren stood without, desiring to speak with him, when they should have been standing within, desiring to hear him. Frequently, those who are nearest to the means of knowledge and grace are most negligent. We are apt to neglect that which we think we may have any day, forgetting that to-morrow is not ours. We often meet with hinderances in our work from friends about us, and are taken off by care for the things of this life, from the concerns of our souls. Christ was so intent on his work, that no natural or other duty took him from it. Not that, under pretence of religion, we may be disrespectful to parents, or unkind to relations; but the lesser duty must stand by, while the greater is done. Let us cease from men, and cleave to Christ; let us look upon every Christian, in whatever condition of life, as the brother, sister, or mother of the Lord of glory; let us love, respect, and be kind to them, for his sake, and after his example.
