1V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci dostali hlad a začali trhat klasy a jíst. 2Když je uviděli farizeové, řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se v sobotu dělat nesmí.“ 3On jim však řekl: „Nečetli jste, co udělal David, když vyhladověl, on i ti, kdo byli s ním? 4Jak vešel do Božího domu a jak snědli chleby předložení, které nesměl jíst ani on ani ti, kdo byli s ním, ale jen kněží? 5Anebo nečetli jste v Zákoně, že o sobotách kněží v chrámě porušují sobotu, a přece jsou bez viny? 6Pravím vám, že zde je někdo větší než chrám. 7Kdybyste věděli, co znamená: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť‘, neodsoudili byste nevinné. 8Vždyť Syn člověka je pánem soboty.“ 9A když odtamtud odešel, přišel do jejich synagogy. 10A hle, byl tam člověk, který měl odumřelou ruku. I otázali se ho: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat? “ To proto, aby jej obžalovali. 11On jim řekl: „ Kdyby měl někdo z vás ovci a ta by mu v sobotu spadla do jámy, což by ji neuchopil a nevytáhl? 12Oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře.“ 13Potom tomu člověku řekl: „Natáhni svou ruku.“ Natáhl ji, a byla zase v pořádku a zdravá jako ta druhá. 14Farizeové však vyšli a radili se proti němu, jak by ho zahubili. 15Ježíš to věděl a odešel odtamtud. A následovaly jej velké zástupy a on je všechny uzdravil; 16a přísně jim domluvil, aby nerozšiřovali pověst o něm. 17To proto, aby se naplnilo, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: 18‚Hle, můj služebník, kterého jsem si vyvolil, můj milovaný, kterého si oblíbila má duše. Vložím na něho svého Ducha a ohlásí soud národům. 19Nebude se přít ani křičet, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. 20Nalomený rákos nedolomí a doutnající knot neuhasí, dokud nepřivede právo k vítězství. 21A v jeho jméno budou národy skládat naději.‘ 22Tehdy k němu přivedli démonizovaného, který byl slepý a němý. Uzdravil ho, takže ten němý a slepý mluvil a viděl. 23A všechny zástupy byly ohromeny a říkaly: „Snad to není ten Syn Davidův?“ 24Když to uslyšeli farizeové, řekli: „Ten člověk vyhání démony jen v moci Belzebula, vládce démonů.“ 25Ježíš však znal jejich myšlenky a řekl jim: „Každé království samo proti sobě rozdělené pustne a žádné město nebo dům sám proti sobě rozdělený neobstojí. 26A vyhání-li Satan Satana, rozdělil se sám proti sobě. Jak tedy obstojí jeho království? 27A vyháním-li já démony v moci Belzebula, v čí moci je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. 28Jestliže však já vyháním démony v moci Ducha Božího, pak už k vám přišlo Boží království. 29Nebo jak může někdo vejít do domu siláka a uloupit jeho majetek, jestliže siláka nejdříve nespoutá? A teprve pak vyloupí jeho dům. 30Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje. 31Proto vám pravím: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude. 32A tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale tomu, kdo by promluvil proti Duchu Svatému, nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“ 33„Vypěstujte krásný strom, a jeho ovoce bude krásné, nebo vypěstujte špatný strom, a jeho ovoce bude špatné. Vždyť strom se pozná podle ovoce. 34Plemeno zmijí, jak můžete mluvit dobré věci, když jste zlí? Vždyť ústa mluví z přebytku srdce. 35Dobrý člověk z dobrého pokladu vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé. 36Pravím vám, že z každého neužitečného výroku, který lidé promluví, vydají počet v den soudu. 37Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen.“ 38Tehdy mu někteří z učitelů Zákona a farizeů řekli: „Učiteli, chceme od tebe uvidět znamení.“ 39On jim však odpověděl: „Pokolení zlé a cizoložné vyhledává znamení, ale znamení mu nebude dáno, kromě znamení proroka Jonáše. 40Vždyť jako ‚byl Jonáš v břiše velké ryby tři dny a tři noci‘, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. 41Ninivští muži povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na Jonášovo kázání — a hle, zde je někdo větší než Jonáš. 42Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, protože přišla od končin země, aby uslyšela Šalomounovu moudrost — a hle, zde je někdo větší než Šalomoun.“ 43„Když pak nečistý duch vyjde od člověka, prochází bezvodými místy, hledaje odpočinutí, ale nenalézá. 44Tehdy si říká: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ A když přijde, nalézá dům prázdný, zametený a vyzdobený. 45Potom jde a vezme s sebou sedm jiných duchů, horších, než je sám; vejdou a bydlí tam. A poslední věci onoho člověka se stávají horšími než ty první. Tak bude i s tímto zlým pokolením.“ 46Když ještě mluvil k zástupům, hle, venku stáli jeho matka a bratři a chtěli s ním mluvit. 47Kdosi mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ 48On však tomu, kdo mu to říkal, odpověděl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ 49Ukázal rukou na své učedníky a řekl: „Hle, má matka a moji bratři. 50Neboť každý, kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“
Matthew Henry - Concise Commentary 1 Being in the corn-fields, the disciples began to pluck the ears of corn: the law of God allowed it,
Deut 23:25. This was slender provision for Christ and his disciples; but they were content with it. The Pharisees did not quarrel with them for taking another man's corn, but for doing it on the sabbath day. Christ came to free his followers, not only from the corruptions of the Pharisees, but from their unscriptural rules, and justified what they did. The greatest shall not have their lusts indulged, but the meanest shall have their wants considered. Those labours are lawful on the sabbath day which are necessary, and sabbath rest is to froward, not to hinder sabbath worship. Needful provision for health and food is to be made; but when servants are kept at home, and families become a scene of hurry and confusion on the Lord's day, to furnish a feast for visitors, or for indulgence, the case is very different. Such things as these, and many others common among professors, are to be blamed. The resting on the sabbath was ordained for man's good,
Deut 5:14. No law must be understood so as to contradict its own end. And as Christ is the Lord of the sabbath, it is fit the day and the work of it should be dedicated to him.
9 Christ shows that works of mercy are lawful and proper to be done on the Lord's day. There are more ways of doing well upon sabbath days, than by the duties of worship: attending the sick, relieving the poor, helping those who need speedy relief, teaching the young to care for their souls; these are doing good: and these must be done from love and charity, with humility and self-denial, and shall be accepted,
Gen 4:7. This, like other cures which Christ wrought, had a spiritual meaning. By nature our hands are withered, and we are unable of ourselves to do any thing that is good. Christ only, by the power of his grace, cures us; he heals the withered hand by putting life into the dead soul, works in us both to will and to do: for, with the command, there is a promise of grace given by the word.
14 The Pharisees took counsel to find some accusation, that Jesus might be condemned to death. Aware of their design, as his time was not come, he retired from that place. Face does not more exactly answer to face in water, than the character of Christ drawn by the prophet, to his temper and conduct as described by the evangelists. Let us with cheerful confidence commit our souls to so kind and faithful a Friend. Far from breaking, he will strengthen the bruised reed; far from quenching the smoking flax, or wick nearly out, he will rather blow it up into a flame. Let us lay aside contentious and angry debates; let us receive one another as Christ receives us. And while encouraged by the gracious kindness of our Lord, we should pray that his Spirit may rest upon us, and make us able to copy his example.
22 A soul under Satan's power, and led captive by him, is blind in the things of God, and dumb at the throne of grace; sees nothing, and says nothing to the purpose. Satan blinds the eyes by unbelief, and seals up the lips from prayer. The more people magnified Christ, the more desirous the Pharisees were to vilify him. It was evident that if Satan aided Jesus in casting out devils, the kingdom of hell was divided against itself; how then could it stand! And if they said that Jesus cast out devils by the prince of the devils, they could not prove that their children cast them out by any other power. There are two great interests in the world; and when unclean spirits are cast out by the Holy Spirit, in the conversion of sinners to a life of faith and obedience, the kingdom of God is come unto us. All who do not aid or rejoice in such a change are against Christ.
31 Here is a gracious assurance of the pardon of all sin upon gospel terms. Christ herein has set an example to the sons of men, to be ready to forgive words spoken against them. But humble and conscientious believers, at times are tempted to think they have committed the unpardonable sin, while those who have come the nearest to it, seldom have any fear about it. We may be sure that those who indeed repent and believe the gospel, have not committed this sin, or any other of the same kind; for repentance and faith are the special gifts of God, which he would not bestow on any man, if he were determined never to pardon him; and those who fear they have committed this sin, give a good sign that they have not. The trembling, contrite sinner, has the witness in himself that this is not his case.
33 Men's language discovers what country they are of, likewise what manner of spirit they are of. The heart is the fountain, words are the streams. A troubled fountain, and a corrupt spring, must send forth muddy and unpleasant streams. Nothing but the salt of grace, cast into the spring, will heal the waters, season the speech, and purify the corrupt communication. An evil man has an evil treasure in his heart, and out of it brings forth evil things. Lusts and corruptions, dwelling and reigning in the heart, are an evil treasure, out of which the sinner brings forth bad words and actions, to dishonour God, and hurt others. Let us keep constant watch over ourselves, that we may speak words agreeable to the Christian character.
38 Though Christ is always ready to hear and answer holy desires and prayers, yet those who ask amiss, ask and have not. Signs were granted to those who desired them to confirm their faith, as Abraham and Gideon; but denied to those who demanded them to excuse their unbelief. The resurrection of Christ from the dead by his own power, called here the sign of the prophet Jonah, was the great proof of Christ's being the Messiah. As Jonah was three days and three nights in the whale, and then came out again alive, thus Christ would be so long in the grave, and then rise again. The Ninevites would shame the Jews for not repenting; the queen of Sheba, for not believing in Christ. And we have no such cares to hinder us, we come not to Christ upon such uncertainties. This parable represents the case of the Jewish church and nation. It is also applicable to all those who hear the word of God, and are in part reformed, but not truly converted. The unclean spirit leaves for a time, but when he returns, he finds Christ is not there to shut him out; the heart is swept by outward reformation, but garnished by preparation to comply with evil suggestions, and the man becomes a more decided enemy of the truth. Every heart is the residence of unclean spirits, except those which are temples of the Holy Ghost, by faith in Christ.
46 Christ's preaching was plain, easy, and familiar, and suited to his hearers. His mother and brethren stood without, desiring to speak with him, when they should have been standing within, desiring to hear him. Frequently, those who are nearest to the means of knowledge and grace are most negligent. We are apt to neglect that which we think we may have any day, forgetting that to-morrow is not ours. We often meet with hinderances in our work from friends about us, and are taken off by care for the things of this life, from the concerns of our souls. Christ was so intent on his work, that no natural or other duty took him from it. Not that, under pretence of religion, we may be disrespectful to parents, or unkind to relations; but the lesser duty must stand by, while the greater is done. Let us cease from men, and cleave to Christ; let us look upon every Christian, in whatever condition of life, as the brother, sister, or mother of the Lord of glory; let us love, respect, and be kind to them, for his sake, and after his example.
